Č. 1620.

Státní občanství: Žádosti za přiznání čsl. státního občanství, opírající se o § 9 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., jsou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jen tehdy podány v čas, došly-li nejpozději 31. prosince 1921 k županovi. Na důvodu opoždění nezáleží.
(Nález ze dne 4. listopadu 1922 č. 15633.)
Věc: Géza I. v Užhorodě (adv. Dr. Fr. Novák z Prahy proti ministru vnitra v Praze o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 29. prosince 1921, adresovaným na župana Užhorodského, žádal st-l, aby jemu, jeho manželce a třem nezletilým dětem bylo v základě § 9 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. přiznáno čsl. státní občanství. Tuto žádost podal st-l dne 31. prosince 1921 u magistrátu města Užhorodu. Měšťanosta tohoto města předložil pak žádost županskému úřadu v Užhorodě, kamž došla dne 9. ledna 1922.
Žal. úřad nař. rozhodnutím odmítl tuto žádost s odůvodněním, že došla k županskému úřadu v Užhorodě, kdež podle ustanovení čl. 1, odst. 1 a čl. 8 vlád. nař. ze dne 30. října 1920 č. 601 sb. z. a n., měla býti podána, teprve dne 9. ledna 1922, tedy po uplynutí lhůty stanovené v čl. 1, odst. 1 cit. nař.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Není sporu o tom, že žádost st-lova, o níž žal. úřad odepřel meritorně jednati z důvodu, že byla podána opožděně, jest žádostí za přiznání čsl. státního občanství, opírající se o § 9 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n.
Rovněž jest nesporno, že žádost ta byla dne 31. prosince 1921 podána u magistrátu města Užhorodu a že došla k županskému úřadu v Užhorodě 9. ledna 1922.
Předmětem sporu jest pouze otázka, zda žal. úřad právem pokládal žádost za opožděně podanou proto, že nebyla u županského úřadu podána do 31. prosince 1921.
Podle čl. 1, odst. 1 a čl. 8 vlád. nař. ze dne 30. října 1920 č. 601 sb. z. a n., které vydáno bylo k provedení ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., jest žádosti za přiznání čsl. státního občanství, opírající se o § 9 cit. zákona, podati v propadné lhůtě do 31. prosince 1921, a to — na Slovensku a v Podkarpatské Rusi — u župana, v jehož obvodu jest nynější domovská obec žadatelova.
Z jasného znění citovaných předpisů jde zcela nepochybně na jevo, že žádosti ty jsou, pokud jde o Slovensko a o Podkarpatskou Rus, pouze tehdy podány včas, byly-li nejpozději dne 31. prosince 1921 podány u župana. Žádosti, které nejpozději dne 31. prosince 1921 nebyly podány u župana, nýbrž u úřadu jiného a které k županovi došly teprve po tomto dni, jest tedy pokládati za žádosti podané po uplynutí zmíněné propadné lhůty, tedy za žádosti podané opožděně.
Opačný názor, který hájí stížnost, totiž že se k zachování propadné lhůty, končící dne 31. prosince 1921, nevyhledává, aby žádost byla v této lhůtě podáno u župana, nýbrž že k zachování lhůty té postačí, byla-li žádost ve lhůtě té vůbec podána, příčí se tedy jasnému znění citovaných předpisů. V daném případě, jak nesporno, nepodal st-1 zmíněnou žádost u župana do 31. prosince 1921. Právem tedy pokládal žal. úřad žádost, která 31. prosince 1921 byla podána u jiného úřadu nežli u župana, a která k županovi došla, jak jest rovněž nesporno, teprve po tomto dni, za žádost podanou opožděně a právem odmítl o ní meritorně jednati.
Pokud st-l omlouvá svůj postup, že totiž podal žádost dne 31. prosince 1921 u magistrátu, tím, že také místní časopisy informovaly obecenstvo v ten smysl, že žádosti tohoto druhu jest podávati u magistrátu neb u policejního úřadu, a dále tím, že byl mu k jeho dotazu, kde žádost má podati, dán úředníkem magistrátu pokyn, aby žádost podal u magistrátu, slušelo prostě odkázati k tomu, že tyto okolnosti jsou zcela bezvýznamné pro posouzení otázky, zda žal. úřad právem odmítl jako opožděnou žádost, která nebyla podána v propadné lhůtě právě u úřadu, který jest positivní, řádně publikovanou právní normou označen za výlučné místo podací pro žádosti tohoto druhu.
Namítá-li pak st-l, že žal. úřad odmítnuv žádost proto, že nebyla ve zmíněné lhůtě podána u župana, porušil tím všeobecný předpis, podle něhož jest všechny žádosti, o nichž rozhoduje župan neb ministerstvo vnitra, podávati u administrativní vrchnosti I. stolice, slušelo uvážiti, že takovéhoto všeobecného zákonného ustanovení vůbec není, zejména není takovýto všeobecný předpis o místu, kde jest podati žádosti, o nichž mají rozhodovati vyšší instance správní, obsažen v ustanovení § 5 zák. čl. XX z r. 1901, který upravuje otázku, kde sluší podávati opravné prostředky; ostatně i kdyby existoval takovýto generální předpis, nebylo by ho lze použíti v daném případě, ježto otázka, kde jest podati žádosti za přiznání čsl. státního občanství, opírající se o § 9 cit. zákona č. 236/20 sb. z. a n., jest upravena předpisem speciálním, totiž svrchu zmíněným nařízením č. 601 z r. 1920.
Rovněž neshledal soud důvodnou další námitku stížnosti, že županský úřad sám vyhláškami — jež st-1 blíže vůbec neoznačuje — upozorňoval obecenstvo, aby své žádosti vůbec nepodávalo nikdy přímo u županského úřadu, nýbrž vždy jedině u vrchnosti I. stolice; i kdyby vskutku byl županský úřad vydal takovéto vyhlášky, a kdyby vyhlášky ty ať již výslovně, ať podle svého obsahu vztahovaly se i na žádosti za při- znání čsl. státního občanství podle § 9 cit. zákona, nemohl by nss shledati, že žal. úřad v daném případě postupoval nezákonně, jestliže jednaje o otázce, zda st-1 podal žádost, o niž jde, včas čili nic, vůbec nehleděl k vyhláškám županského úřadu, které ovšem vůbec ani nemohly měnit' předpisy o podávání žádostí, obsažené v čl. 1 a 8 cit. vlád. nař. a jestliže posoudil otázku tu výhradně podle předpisů cit. nařízení vydaného na zákonném podkladě.
Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1620. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 307-309.