Č. 1519.

Vodní právo: Rozhodl-li ministr s plnou mocí pro správu Slovenska o odvolání z výroku, jejž byl sám vydal podle §§ 16 a 17 zák. z 22. července 1919 č. 438 sb. z. a n., jest rozhodnutí jeho zmatečné a musí býti nejv. spr. soudem z úřední povinnosti zrušeno podle § 7 zák. o ss.
(Nález ze dne 23. září 1922 č. 12609.)
Věc: Firma H. v Z. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran doplnění koncese na vodní dílo.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 21. března 1921 č. — udělil župan župy Trenčínské továrně D. v 2. koncesi k znovuzřízení vodních děl na potoce Rajčance a k nové úpravě používání vodní síly, stanoviv podmínky této koncese; podle odst. A § 4 lit. b) tohoto rozhodnutí jest koncesionář oprávněn používati určité množství vody pro svoji elektrickou hydrocentrálu; podle odstavce A § 5 lit. j) jest pak koncesionář povinen podrobiti se všem dodatečným změnám, které by pro využitkování potoka Rajčanky byly eventuelně předepsány v zájmu státním při provádění státního elektrisačního programu.
Výnosem ze dne 30. června 1921 č. — sdělil župan firmě H. výnos ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 16. června 1921 č. —; v tomto výnosu ministra s plnou mocí označeném jako technický posudek oddělení pro strojnictví a elektrotechniku vládního referátu veřejných prací v Bratislavě o strojním a elektrotechnickém zařízení elektrické hydrocentrály, stanoví se různé podmínky, kterým má vyhovovati projekt elektrické hydrocentrály s hlediska soustavné elektrisace; ve výnosu tom se uvádí, že se vydává »za účelem doplnění« povolující listiny ze dne 21. března 1921 č. — vydané županem a vztahující se na elektrickou hydrocentrálu firmy H. v Ž.; výnosem tím se pak tato firma vybízí, aby předložila projekt na strojní a elektrickou část hydrocentrály vzhledem k tomu, že podmínky uvedené v odstavci A § 5 lit. j) uvedené povolující listiny musí být stanoveny před vydáním definitivní listiny.
Z výnosu županova ze dne 30. června 1921 č. — podala st-lka odvolání, jež žal. úřad nař. rozhodnutím z meritorních důvodů zamítl.
Maje rozhodovati o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí, musil se nss nejprve z povinnosti úřední zabývati otázkou, netrpí-li naříkaný výrok zmatkem, který by vůbec soudu zabraňoval přistoupiti k meritornímu zkoumání naříkaného výroku jakožto úředního aktu, vydaného úřadem v mezích jeho příslušnosti.
V tomto směru dospěl pak nss k tomuto závěru:
Podle enunciátu nař. n zhodnutí zamítl žal. úřad rekurs st-lčin podaný do výnosu županského úřadu ze dne 30. června 1921 č. — »v souvislosti« s výnosem žal. úřadu ze 16. června 1921 č. —. V důvodech nař. rozhodnutí uvádí žal. úřad, že cit. výnosem županského úřadu bylo st-lce sděleno rozhodnutí vydané ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska jako schvalovacím úřadem pro záležitosti elektrárenské a elektrisační ve smyslu §§ 16 a 17 zákona ze dne 22. července 1919 č. 438 sb. z. a n. Tímto rozhodnutím ministra s plnou mocí míní žal. úřad — jak z kontextu nař. rozhodnutí patrno — nesporně svůj vlastní výnos ze dne 16. června 1921 č. —.
Jde tedy z nař. rozhodnutí zcela nepochybně na jevo, že žal. úřad sám stojí na stanovisku, že výnos županského úřadu ze dne 30. června 1921 č. — jest pouhou intimací výnosu žal. úřadu ze dne 16. června 1921 č. —, jejž žalovaný úřad v nař. rozhodnutí sám kvali- fikuje jakožto rozhodnutí, které vydal »jako schvalovací úřad ve smyslu §§ 16 a 17 cit. zákona«; tím, že žal. úřad svůj vlastní výnos ze dne 16. června 1921 takto kvalifikuje, dal sám na jevo, že tento svůj výnos pokládá za úřední akt, který jest emancí jeho vlastní úřední činnosti vykonávané v základě §§ 16 a 17 cit. zák.
Zamítl-li pak žal. úřad z meritorních důvodů odvolání st-lčinc podané do výnosu županského úřadu ze dne 30. června 1921, který však podle vlastního předpokladu žal. úřadu jest pouhou intimací rozhodnutí, které žal. úřad sám a to v základě §§ 16 a 17 cit. zákona vydal, pak jest zřejmo, že žal. úřad vydávaje nař. rozhodnutí vystupoval jako stolice odvolací a přezkoumával meritorně rozhodnutí, jež sám v I. stolici vydal a to právě u výkonu úřední činnosti, kterou odvozoval z ustanovení §§ 16 a 17 cit. zák.
Takovýto postup je však právě positivními předpisy tohoto zákona vyloučen.
Podle § 16 zákona ze dne 22. července 1919 č. 438 sb. z. a n. náleží totiž na Slovensku »nejvyššímu politickému úřadu« udíleti úřední schválení ke zřízení děl elektrických podniků všeužitečných (§§ 4 a 5 téhož zákona), kteréžto schválení nahrazuje živnostensko-úřední schválení; týž úřad udílí pak podle § 17 téhož zákona — za podmínek v § tom uvedených — také povolení vodoprávní a stavební. Podle ustanovení § 6 vlád. nařízení ze dne 25. října 1920 č. 612 sb. z. a n. jest schvalovacím úřadem na Slovensku, který v §§ 16 a 17 citovaného zákona jest označen, slovy »nejvyšší politický úřad«, úřad ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska. Jak plyne ze srovnání bodu 1. a 2. § 23 cit. zák., jest také z rozhodnutí, která podle §§ 16 a 17 cit. zák. vydal na Slovensku »nejvyšší politický úřad«, přípustné odvolání, o němž rozhoduje ministerstvo veřejných prací (srov. též § 13 cit. nař.), a to pokud jde o výrok vodoprávní podle § 6 zák. ze dne 1. července 1921 č. 258 sb. z. a n. v dohodě j ministrem zemědělství.
Z cit. předpisů jest tedy zřejmo, že ministr s plnou mocí pro správu Slovenska jest příslušným rozhodovati jako schvalovací úřad v záležitostech uvedených v §§ 16 a 17 cit. zákona pouze v I. stolici, že však rozhodovati o odvoláních z rozhodnutí vydaných ministrem s plnou mocí v těchto záležitostech v I. stolici náleží výhradně do příslušnosti ministerstva veřejných prací.
Jestliže tedy žal. úřad — jak sám uvádí — vydal ono své rozhodnutí ze dne 16. června 1921 jakožto úřad I. stolice ve smyslu §§ 16 a 17 cit. zák., pak jest jeho výrok, jímž jako stolice odvolací toto své dřívější rozhodnutí meritorně přezkoumával, zmatečným, ježto žal. úřad přezkoumávaje k odvolání sám toto své vlastní rozhodnutí osvojil si příslušnost, kterou právě cit. zákon výslovným positivním předpisem přikazuje úřadu jinému. S
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se soud mohl zabývati meritem stížnosti.

Citace:

č. 1519. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 63-65.