Č. 1654.

Horní právo: I. Potvrzení podle § 24 hor. zák. je pouhý akt osvědčovací, jímž se ohlášení výhradního kutiště právě jen osvědčuje, nikoli však akt konstitutivní, kterým se výhradné právo kutací zakládá. — II. * Udělení několika povolení kutacích k témuž území kutacímu nepříčí se ob. zák. hornímu. — III. * Právní existence výhradné kutby je podmíněna existencí povolení ke kutání. Tento právně nutný podklad neposkytuje však výhradné kutbě jediné a výlučné povolení kutací, na jehož základě byla výhradná kutba ohlášena, nýbrž stačí i kterékoli další povolení ke kutání.
(Nález ze dne 14. listopadu 1922 č. 16787.)
Věc: Oldřich W. a Frant. R. v R. proti ministerstvu veřejných prací (min. rada Dr. J. Zenger — za zúčastněnou stranu adv. Dr. V. Adam z Prahy) o přepsání výhradných kutišť.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Frant. R. měl na základě svého kutacího povolení ze dne 15. února 1908 č. — mimo starších pěti výhradných kutišť ohlášeno ještě pět výhradných kutišť v katastrální obci R. a jedno v katastrální obci L. z r. 1913. Jak kutací povolení prodloužené do 15. února 1917, tak i tato výhradná kutiště přepsána byla výměrem revírního horního úřadu v Praze ze dne 1. října 1916 č. — na Františka R a Oldřicha W. a jako plnomocník této kutéřské společnosti poznamenán Fr. R. Dále má tato kutéřská společnost na základě téhož kutacího povolení ohlášeno 8 výhradných kutišť v katastrální obci L. z roku 1917.
V témže roku ohlásil dále Fr. R. na podkladě téhož kutacího povolení ze dne 15. února 1908 č. — třemi podáními, jež sám bez jakéhokoliv dodatku podepsal, a v jejichž textu mluví jen o své osobě, 18 výhradných kutišť v katastrální obci L. a 21 katastrální obci R„ jejichž ohlášení bylo potvrzeno.
Ještě před přepsáním kutacího povolení a 12 výhradných kutišť na stěžující si těžařskou společnost, učiněna dne 26. dubna 1916 u revírního horního úřadu v Praze pod č. — ex offo připomínka z příčiny přepsání výhradných kutišť dědiců Vladimíra V., zakládajících se na povolení ke kutání ze dne 25. dubna 1857 č. —, na všeobecné povolení ke kutání ze dne 3. prosince 1896 č. —. Výměrem téhož úřadu ze dne 27. dubna 1916 č. — vymazáno pak povolení ke kutání z roku 1857 pro uplynutí času a podrobně vypočtená výhradná kutiště, rta něm spočívající počtem 1780 přepsaná na povolení ke kutání z roku 1896, znějící na obvod celého obvodu téhož úřadu. O tom vyrozuměn plnomocník dědiců V. s vyzváním, aby předložil listinu o povolení ke kutání z roku 1857 za účelem zničení a listiny o stvrzení ohlášených kutišť, aby mohly býti opatřeny doložkou. Současně byl výmaz a přepis poznamenán.
Sub pres. 10. listopadu 1917 č. — zažádal František R. dle § 251 a 16, aby výhradná kutiště dědiců V, o nichž zjistil, že nejsou vymazána, ač zanikla se zánikem kutacího povolení z roku 1857 uplynutím času nastalým, a jež kolidují s jeho výhradnými kutišti, byla vymazána jako právně neexistující.
Po dvojí výměně spisů s dědici V., v nichž strany probíraly otázky kolise výhradných kutišť, zejména může-li míti jedna osoba dvě neb několik kutacích povolení pro týž terén a zda zánikem kutacího povolení zanikají výhradná, na něm spočívající kutiště i za trvání jiného kutacího povolení pro týž terén, a v nichž i dědicové V. mluvili o zahájeném sporu o platnost kutišť, nařídil horní revírní úřad ústní jednání.
K tomuto ústnímu jednání, dne 12. června 1918 konanému, dostavil se F. R. a právní zástupce dědiců V. Při něm zjištěno, že kutací povolení z roku 1857 znělo na politický okres rakovnický, v němž nalézají se také všechny přepsané výhradné kutby a vysvětlen oběma stranám rozsah sporu na základě katastrální mapy obcí L. a R.
Dále zjištěno, že šest výhradných kutišť st-lů z roku 1913 pokrývalo týž terén, jako kutiště dědiců V., že však byla poněkud jinak lokalizována, a poněvadž dále konstatováno v protokole, že spor se týká vlastně otázky, mohla-li by se výhradná kutiště přepsati v případě výmazu starého kutacího povolení s něho na stávající povolení nové, upuštěno obapolně od zjišťování vzájemné kolise oboustranných kutišť.
František R. jménem firmy Fr. R. a Oldřich W. vzal bez námitky obsah protokolu a zjištění obsahu sporu na vědomí a žádal, aby bylo rozhodnuto, zda přepsání výhradných kutišť, spočívajících na všeobecném povolení ke kutání ze dne 25. dubna 1857 č. —, z moci úřední bez žádosti strany stalo se po právu a ve smyslu platných předpisů horního zákona. Též zástupce dědiců V. vzal obsah protokolu bez námitky na vědomí, poukázal na svá podání v této záležitosti a žádal o úřední rozhodnutí zjištěného sporu.
Báňské hejtmanství v Praze rozhodnutím ze dne 14. května 1921 č. — zamítlo shora zmíněnou žádost Františka R. a Oldřicha W. de pres. 10. listopadu 1917 č. — za výmaz výhradných práv kutacích dědiců V. a vyslovilo, že všechna tato práva právně existují na základě kutacího povolení z roku 1896.
Z tohoto rozhodnutí podali František R. a Oldřich W. odvolání, jež bylo nař. rozhodnutím ministerstva veřejných prací ze dne 12. srpna 1921 č. — zamítnuto.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná obsahuje jednak námitky rázu formálního, jednak rázu meritorního.
Po stránce formální vytýká stížnost, že nebylo vyšetřeno, zda výhradná kutiště st-lů, která pokrývají týž terén jako výhradná kutiště dědiců V., existují po právu čili nic.
Výtku tuto shledal nss bezdůvodnou, poněvadž o této otázce nebylo mezi st-li a zúčastněnou stranou sporu, neboť platnost výhradních kutišť st-lů nebyla vůbec popírána. Žal. úřad neměl tedy příčiny a tím méně povinnosti touto otázkou se zabývati. Takováto povinnost nastala by teprve tehdy, kdyby spor o to, zdali kutiště st-lů po právu existují, byl před úřady báňské vznesen.
Prejudiciální význam, který výsledek dnešního sporu pro dotčený spor může míti, není žádným důvodem, aby úřad řešení tohoto sporu anticipoval.
Ani další námitku formálního rázu, to jest, že od dědiců V. nebyla, vyžádána potvrzení o ohlášení výhradných kutišť, nemohl soud již proto uznati důvodnou, že obsah těchto potvrzení nebyl na sporu, nehledě ani k tomu, že potvrzení dle § 24 hor. z. jest pouhý akt osvědčovací, jímž se ohlášení výhradného kutiště právě jen osvědčuje, nikoli však akt konstitutivní, kterým se výhradné právo kutací zakládá (srov. nález vídeňského správního soudu ze dne 10. listopadu 1898 č. 5962, Budw. 12138).
Meritorní námitky stížnosti jsou založeny na těchto právních náhledech:
1. výhradné právo kutací lpí prý neoddělitelně na originárním povolení kutacím,
2. kumulace povolení kutacích pro totéž území v rukou téhož kutéře jsou po zákonu nepřípustná. Soudu bylo tedy zkoušeti správnost těchto dvou právních náhledů, jež stížnost zastává.
Ad 1. Stížnost snaží se z § 251 hor. z. vyvoditi, že právo výhradného kutéře jest nerozlučně spojeno s povolením kutacím.
Stížnosti jest potud dáti za pravdu, že znění § 251, čte-li se samo o sobě, tedy bez ohledu na ostatní předpisy horního zákona, může k takovému výkladu sváděti, neboť zákon zde vskutku stanoví, že zanikne-li uplynutím doby povolení ke kutání, zanikají ipso facto i výhradná práva kutací následkem něho (infolge derselben) nabytá. Avšak dle obecné zásady interpretační nedá se smysl zákona určiti z jednotlivých jeho ustanovení od sebe isolovaných, nýbrž jen ze souvislosti jejich s ostatními předpisy zákonnými, čímž získá se jednotný přehled a vynikne skutečný dosah jednotlivých ustanovení. Jest tedy při výkladu přihlížeti zejména k oněm ustanovením zákona, jež jsou s § 251 ve vnitřní souvislosti.
Je to především ustanovení § 38, dle něhož každé převedení kutacího povolení nebo výhradné kutby na jiného podnikatele jest oznámiti báňskému úřadu.
Z tohoto ustanovení jest zcela jasně zřejmo, že po zákonu lze přenésti výhradnou kutbu i samu o sobě, tedy i bez kutacího povolení (arg. slovo oder). Výhradná kutba dle svého pojmu však nemůže po právu existovati bez povolení kutacího, nýbrž má v něm vždycky svůj nezbytný podklad. Nejde-li tedy o případ, kdy výhradné kutiště převádí se zároveň s povolením kutacím, musí zákon předpokládati a dopouštěti možnost, aby výhradná kutba byla opřena i o jiné povolení kutací než na základě kterého byla ohlášena; prakticky může to býti buď kutací povolení nově nabyté aneb povolení kutací, které kutéř již dříve měl.
Třeba tedy výhradná kutba byla podmíněna za všech okolností právní existencí kutacího povolení a třeba tedy v tomto smyslu byl zde nerozlučitelný nexus mezi výhradnou kutbou a povolením kutacím, nelze při soustavném výkladu zákona hájiti náhled, že kutba lpí nerozlučně na onom povolení kutacím, na jehož základě výhradné právo vzniklo, nýbrž dlužno připustiti, že stačí, aby výhradné právo bylo podloženo i jiným právem kutacím, třeba toto pramenilo z jiného povolení ke kutání.
Že výklad tento jest správný, potvrzuje i ustanovení § 33 vyk. předpisu k hornímu zákonu ze dne 25. září 1854, vydaného výnosem ministerstva financí ze dne 5. října 1854 č. 634, který sice publikován nebyl, který však neméně již vzhledem k jeho původu sluší uznávati a také vskutku důsledně judikaturou se uznává za důležitou pomůcku při výkladu zákona horního, což ostatně stížnost sama připouští, opětovně obsahu jeho se dovolávajíc. Neboť vykonávací předpis na tomto místě výslovně stanoví, že ohlášená a potvrzená kutba výhradná může býti původním nabyvatelem jiné osobě postoupena, když současně se přenese na nového nabyvatele i povolení kutací, nebo když nový nabyvatel sám povolení kutací na dotčeném území má, nebo konečně i tehdy, když současně s ohlášením převodu výhradné kutby za povolení kutací žádá. Že toto ustanovení textu zákona nijak neodporuje, nýbrž jej jen logicky rozvíjí, bylo svrchu z ustanovení § 18 hor. zák. dovozeno.
Po těchto úvahách musil soud přikloniti se k právnímu náhledu, že výhradná kutba může nalézati opory po zákonu nezbytné i v jiném kutacím povolení, než v onom, na jehož základě byla ohlášena (srv. k tomu Frankl: Der Freischurf v Jut. Vierteljahresschrift r. 1885, str. 109).
Pokud pak stížnost vytýká, že úřad provedl v knize kuteb přepsání výhradných kuteb s povolení kutacího, na základě něhož bylo výhradných kuteb nabyto, na jiné kutací povolení bez žádosti strany, stačí připomenouti, že takové přepsání má povahu pouhého záznamu evidenčního. Jde-li však o evidenční záznam, není žádné překážky, pro kterou by úřad nemohl jej provésti i bez žádosti strany, tedy z moci úřední. Vykonávací předpis v § 33, odst. posl. má takvéto přepsání z moci úřední zřejmě na mysli.
Ad 2. Kumulace několika kutacích povolení k témuž území v rukou jednoho a téhož kutéře jest po náhledu stížnosti nezákonná, a nepůsobí tedy proti mladšímu v poli. Kdyby náhled tento byl správný, pak by ovšem mladší v poli mohl důvodně bráti v odpor ona kutací práva staršího v poli, jež proti zákonné zapovědí kumulace byla udělena. Soud musil proto zkoumati, zdali platné právo horní vskutku kumulaci práv kutacích zapovídá.
Lze připustiti, že kumulace povolení kutacích v rukou jednoho kutéře mohla by vésti k důsledkům, které se intencím horního zákona příčí. Může-li kutéř žádati pro totéž území stále za nová kutací povolení, je tím dána možnost obcházeti předpis § 16 hor. zák., dle něhož prodloužení kutacího povolení je vázáno na podmínku, že kutéř na svém kutišti práce kutací vskutku zahájil. Ohlašuje pak ve svém kutném poli kutby výhradné (§ 22 hor. zák.), mohl by tímto způsobem kutéř nečinný brániti jinému činnému kutéři v mezích svého kutného kruhu v pracích kutacích, což by se zajisté příčilo intencím horního zákona.
Leč zákon sám zákaz takové kumulace nevyslovil a vykonávací předpis k hornímu zákonu obsahuje dokonce v § 10 bod 4 výslovné ustanovení, že pro totéž kutací území mohou býti kutací povolení udělena v neomezeném počtu a že se při tom nemá hleděti ke kutacím povo-
lením pro toto území dříve uděleným.
Již mlčení horního zákona a zcela absolutní text vykonávacího předpisu poskytuje oporu pro výklad, že zákonodárce řečenou kumulaci zakázati nezamýšlel.
Nasvědčuje tomu i úvaha, že i zákaz kumulace vedl by rovněž k důsledkům, které intencím zákona se příčí. Neboť jisto jest, že každý kutéř si může zvoliti pole kutací dle své vůle. Může také rozšířiti své pole kutací tím způsobem, že položí kutací znamení tak, aby jeho kruh kutný (§ 31 hor. zák.) pole kutací přečníval a může si opatřiti pak kutací povolení i na území dosavadní pole kutné přečnívající.
Jestliže toto nové povolení kutací nemůže pojmouti do sebe i starší pole kutné, musel by kutéř, chtěje si zachovati nárok na prodloužení práva kutacího (§ 16 hor. zák.), konati práce kutací v obou částech svého kutného kruhu, to jest i v oné části, která je kryta původním povolením kutacím, i v té části, na kterou vztahuje se povolení kutací dodatečně získané. Tím by se mu ukládala povinnost, jejíž splnění by za některých okolností mohlo stěžovati rationelní provozování prací kutacích, což by se zajisté také příčilo intencím horního zákona, nehledě ani k tomu, že kutéř ocitl by se bez vážného důvodu v situaci nevýhodnější než kdyby byl si vyžádal hned na počátku kutací povolení pro pole širší.
Úvahy tyto ukazují s dostatek, že pro náhled stížnosti nelze se bezpečně dovolávati ani intencí horního zákona, neboť právě z těchto intencí, které směřují především k rationelnímu dělání hor, je možno čerpati argumenty i proti náhledu, že kumulace práv kutacích se zákonem se nesrovnává.
Konečně sluší uvážiti, že jediné vážné nesrovnalosti, k níž kumulace povolení kutacích může vésti, to jest že otevírá se tím možnost obcházení § 16 hor. zák., jak o tom svrchu byla řeč, může úřad báňský snadno čeliti tím, že bude opětované žádosti za nová povolení kutací k jednomu a témuž území, jimiž žadatel chce ustanovení § 16 hor. zák. obcházeti, posuzovati nikoliv podle jejich slovného a jen předstíraného petitu, nýbrž podle jejich skutečné povahy, t. j. jako žádosti za prodloužení povolení kutacího a požadovati od kutéře průkaz, že s pracemi kutacími vskutku započal.
Shrnou-li se výsledky všech těchto úvah, není možno náhled stížnosti, ani pokud jde o domnělou zápoveď kumulace práv kutacích uznati za správný, pročež bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1654. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 383-387.