Č. 1584.

Zaměstnanci státní a samosprávní: Není zákonného předpisu, který by stanovil, že samosprávný zaměstnanec ve výslužbě, který vstoupí do aktivní služby státní nebo naopak, pozbývá nároku na výslužné nebo který by prohlašoval braní dvojího takového platu za nedovolené.
(Nález ze dne 19. října 1922 č. 14796.)
Věc: Okresní správní komise ve V. (adv. Dr. J. Rosenzweig z Kralup n. V.) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pensijní požitky bývalého okresního tajemníka H.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní zastupitelstvo V. usneslo se ve svém sezení dne 18. dubna 1907 (intim. 19. dubna 1907 č. —) na tom, aby okresní tajemník Kamil řl., který dne 26. ledna 1907 protokolárně požádal, aby byl dán do výslužby, při čemž sjednány mezi ním a okresním! výborem modality, za jakých se má pensionování státi, byl dnem 1. května 1907 dán do trvalé výslužby za určitých v usnesení stanovených podmínek; v bodě 1. určeno, že na místě pense dle normálu platného pro úředníky zemské bude mu okres V. vypláceti výslužné částkou 1800 K ročně, splatné v měsíčních lhůtách předem jdoucích po 150 K; bod 5. stanoví doslovně: »Výplata pensijního platu obnosem 1800 K stanoveného bude Vám, ihned zastavena, jakmile nastoupíte úřednické místo veřejné v samosprávě obecní, okresní nebo zemské, a zastavení to potrvá jen po dobu aktivní služby Vaší.« Stanovené výslužné vyplácel okres V. Kamilu H. až do konce února 1919. Když počátkem března 1919 byl okresní výbor vyrozuměn, že H. jmenován byl ministerským tajemníkem v ministerstvu pro zásobování lidu, zastavil další výplatu. H. žaloval kvótu za březen a duben 1919 u řádného soudu a okres uznán pořadem stolic soudních povinným mu tyto dvě splátky zapraviti.
Podáním z 27. ledna 1921 Kamil H. zakročil u okresní správní komise ve V., aby mu vyplatila další dlužné splátky pensijní od 1. května 1919 počínajíc až do dne podání celkem 3150 K. Výměrem z 21. února 1921 č. — okresní správní komise žádání to odmítla s odůvodněním, že je neslučitelno požívati současně platu z činné služby veřejné a výslužného od veřejného úřadu, jakým je okresní správní komise. K odvolání podanému z usnesení toho Kamilem H. zemský správní výbor — když původní rozhodnutí jeho ve věci vydané z 24. května 1921 č. — nálezem ze dne 17. ledna 1922 č. j. 446/22 (Boh. č. 1125 adm.) bylo zrušeno — rozhodnutím z 28. února 1922 č. — usnesení to zrušil a vyslovil, že okresní správní komise ve V. je povinna podle usnesení okresního zastupitelstva z 18. dubna 1907 platiti Kamilu H. na místo pense dle normálu pro zemské úředníky výslužné v částce 1.800 Kč ročně splatné v měsíčních lhůtách předem jdoucích po 150 Kč. V důvodech se praví:
»Okresní zastupitelstvo ve V. usneslo se ve své schůzi dne 18. dubna 1907 na tonu. aby Kamilu H., jakožto okresnímu úředníku na místo pense podle normálu pro zemské úředníky bylo vypláceno výslužné v měsíčních splátkách po 150 Kč s tou podmínkou, že výplata bude zastavena, jakmile st-l nastoupí úřednické místo veřejné v samosprávě obecní, okresní nebo zemské.
Ježto st-l od té doby nenastoupil úřednické místo v samosprávě shora uvedené a ježto také platné zákony neobsahují ustanovení, dle kterého jest neslučitelno, aby úředník mimo plat z činné služby veřejné požíval ještě olatu od dřívějšího svého zaměstnavatele, který mu tento pravoplatně vyměřil, muselo, v odpor vzaté rozhodnutí jako bezdůvodné býti zrušeno a okresní správní komisi uloženo, aby st-li zaplatila počínaje od května 1919 dlužné splátky měsíční po 150 Kč.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí okresní správní komisí ve V. nss uvážil:
Stížnost popírá závazek okresu platiti Kamilu H. výslužné, především z důvodu, že okres již původně sám závazek ten vyloučil pro případ, že jmenovaný vstoupí do služby státní; vytýká pak jako vadu řízení, že žal. úřad nezkoumal, jakým postupem došlo k usnesení okresního zastupitelstva ze dne 18. dubna 1907 a nezjistil pravou vůli stran, která nesla se prý k tomu, aby vyloučena byla možnost', by Kamil H. bral současně dvojí plat z veřejných prostředků, takže podle vůle stran nebo aspoň podle úmyslu okresního zastupitelstva výplata pense z peněz okresních měla býti zastavena ve všech případech, kdyby Kamil H. vstoupil do jakékoli služby veřejné vůbec.
Námitka ta nemá podstaty. Jak bylo vytknuto již ve zdejším nálezu ze 17. ledna 1922 č. j. 446/22, nemá usnesení okresního zastupitelstva z 18. dubna 1907 povahy smluvního projevu jednoho z kompaciscentů, jímž přijímá prohlášení strany druhé a vstupuje s ní ve smlouvu, nýbrž je jednostranným opatřením okresního zastupitelstva jako veřejného zaměstnavatele, jímž se — byť i na podkladě předchozí vzájemné dohody obou stran — veřejnoprávní služební poměr Kamila H. pensionováním jeho rozvazuje a současně se mu vyměřuje určité výslužné.
Ani znění tohoto usnesení, ani jednání, které předcházelo jeho vydání, neodůvodňují výklad, který mu dává st-lka.
V bodu 1. intimačního dekretu z 19. dubna 1907 č. — stanoví se zásadně, že okres buide Kamilu H. vypláceti výslužné 1800 K ročně v měsíčních lhůtách předem po 150 K. Z této zásady určuje pak bod 5. a 6. výjimky: bod 5. pro případ, že jmenovaný nastoupí jinou aktivní službu, bod 6. pro případ, že dosáhne jiného výslužného. V obou případech jest úplné resp. částečné zastavení výplaty pense okresní podmíněno tím, že službu nastoupí resp. výslužného nabude na »úřednickém místě veřejném«, tedy ve veřejné službě a v postavení úředníka (bod 5: »úřednické místo veřejné«, bod. 6: »podobné místo«). Kdežto však v bodu 6. mluví se všeobecně o podobném místě »u některé korporace«, jest podle bodu 5. zastavení výplaty pense omezeno výslovně jenom na případ nastoupení takového místa »v samosprávě obecní, okresní nebo zemské«. Ježto jde o výjimku ze zásady bodu 1. a výjimka tato je zcela přesně a jasně precisována, nemůže býti pochybnosti, že nastoupením aktivní služby státní, která právě není službou v samosprávě obecní, okresní nebo zemské«, není splněn předpoklad, za kterého může nastati dle bodu 5. zastavení výplaty pense okresní.
Než ani z přípravných jednání, která vedla k usnesení okresního zastupitelstva z 18. dubna 1907 — i kdyby jim bylo možno přičísti nějaký význam pro interpretaci dekretu z 19. dubna 1907 — nelze dovoditi, že by okresní zastupitelstvo bylo mělo jinou vůli, nežli která v dekretu tem došla tak jasného výrazu. V protokolu z 26. února 1907 vůbec o nějaké výjimce ze zásady placení okresní pense se nemluví. Teprve v přípisu z 28. února 1907 č. —, jehož se stížnost dovolává, poprvé stanovení takové výjimky se nadhazuje, avšak již tu mluví se jenom o tom, že by Kamil H. časem dosíci mohl místa ve veřejných službách samosprávných, a okresní výbor sám navrhuje ustanovení, dle něhož Kamil H. ztratiti má nárok na okresní pensi (jen) když nastoupí místo veřejné v samosprávě. Pokud pak jde o jednání okresního zastupitelstva ve schůzi dne 18. dubna 1907, nelze zajisté hleděti k tomu, jaké mínění projevoval zpravodaj, kdyžtě podle obsahu protokolu okresnímu zastupitelstvu předložen byl k usnesení přesně formulovaný návrh okresního výboru, obsahující jednotlivé body ujednání tak, jak pojaty byly potomi do dekretu, z 19. dubna 1907, a okresní zastupitelstvo tento návrh okresního výboru usnesením svým přijalo a schválilo.
Není tedy důvodná výtka, že žal. úřad pravou vůli okresního zastupitelstva nesprávně nebo neúplně zjistil a pojal.
Dlužno proto zabývati se další námitkou, která v podstatě tvrdí, že závazek okresu vstupem Kamila H. do státní služby, i kdyby byl existoval také pro tento případ, zanikl eo ipso po zákonu, ježto současné pobírání dvojího platu z prostředků veřejných příčí se zákonu a dobrým mravům.
V prvé řadě poukazuje tu stížnost na ustanovení § 10 zák. z 29. února 1920 č. 126 sb. z. a n. o zřízení okresních a župních úřadů. Netvrdí však ani sama. že by rozhodnutí svými obsahem tomuto zákonu odporovalo, nýbrž dovozuje toliko, že po provedení jeho povede k nesrovnalostem, ježto Kamil H. bude pak současně státním aktivním úředníkem a statuím pensistou, po případě bude požívati dvojí pense z prostředků státních. Okolnost tato nemůže však liberovati okres od závazků, které platně na se vzal, a bude věcí podrobnějších předpisů, naznačených v odst. 2 cit. § 10, aby upravujíce převzetí bývalých okresních zaměstnanců do služby státní rozřešily také všechny nesrovnalosti, které se v jednotlivých případech při tom snad vyskytnou.
V druhé řadě stížnost vytýká, že se příčí dobrým mravům a tedy i právu, aby Kamil H. bral dvojí plat z prostředků veřejných, resp. aby služba u okresu byla mu jak u okresu, tak i u státu započítávána do pense. Avšak stížnost neuvádí a nemůže ani uvésti žádného všeobecného předpisu, který by stanovil, že samosprávný zaměstnanec ve výslužbě, který vstoupí do aktivní státní služby nebo načpak, pozbývá nároku na výslužné, nebo který by pobíráni dvojího takového platu prohlašoval za nedovolené. Bez výslovného předpisu zákonného nemožno však takového závěru činiti, poněvadž nelze nahlížeti, proč by osoba, která svou aktivní službou u samosprávné korporace podle pravidel tam platných nebo z dobré vůle svého zaměstnavatele bez výhrady a omezení vysloužila si určité výslužné, měla tohoto nároku pozbýti jenom proto, že jsouc ještě schopna práce, této své způsobilosti využije náhodou v jiné službě veřejné. Poukazuje-li však st-lka na to, že ve službě státní započtena byla Kamilu H. do pense také doba, kterou sloužil u okresu a za niž béře pensi okresní, nemůže tato úprava, která je interní věcí správy státní a jen s tohoto hlediska může býti také posuzována, míti žádného vlivu na nároky, které okres kdysi H-ovi poskytl, pokud při tom sám nároky ony pro takový případ nějak neobmezil. Zda takové omezení pro případ, že Kamil H. vstoupí v státní službě na odpočinek a nabude výslužného, v dekretu z 19. dubna 1907 je stanoveno čili nic, není dnešního dne předmětem kognice nss-u, jemuž za daného stavu příslušelo toliko rozhodovati, zda závazek okresu k poskytování výslužného zanikl tím, že Kamil H. nastoupil místo v státní službě aktivní.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1584. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 199-202.