Č. 1763.

Honební právo: Respektování »daných okolností« podle § 13 hon. zák. čes. (vyšší nabídky došlé po zadání honitby z volné ruky, osobní kvalita uchazečů, souhlas velké většiny členů hon. společenstva).
(Nález ze dne 18. prosince 1922 č. 19033.) Věc: Honební výbor v L. a Josef K. v L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájmu společenství honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Honební výbor v L. usnesl se 24. srpna 1921 pronajati tamní společenstevní honitbu z volné ruky Josefu K. v B. na dobu od 1. února 1924 do 31. ledna 1928 za roční nájemné 500 Kč s povinností hraditi škody způsobené zvěří a honbou.
Nař. rozhodnutím zemský správní výbor k rekursu několika členů společenstva honebního pronájem ten zrušil a nařídil honebnímu výboru, aby pronájem na 6letí 1922—28 provedl veřejnou dražbou; výrok odůvodněn tím, že pronájem z volné ruky neposkytuje honebnímu společenstvu obzvláštních výhod, a podle četných i daleko vyšších nabídek, které ani honebním výborem nebyly popřeny, jeví se o honitbu tak živý zájem, že lze právem očekávati lepší její zhodnocení veřejnou dražbou; hájení zájmů zemědělských a racionelní výkon myslivosti lze zabezpečiti vhodným upravením dražebních podmínek v mezích honebního zákona.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
Stížnost zcela správně spatřuje intenci honebního zákona v tom, že se má zajistiti, aby výkon myslivosti byl co možno racionelní, t. j. takový, by hájení a chov zvěře se strany jedné a zájmy zemědělské se strany druhé, vyžadující, by škody zvěří způsobené byly co nejmenší a hospodářský prospěch majitelů pozemků z této honitby co nejvyšší, byly co možná dokonale uvedeny v souhlas. Zajisté také správně poukazuje na to, že při hodnocení daných okolností, na něž odkazuje § 13 hon. zák., výše nabízeného nájemného, ač není bezvýznamná, není sama o sobě momentem výlučně rozhodným. Neprávem vytýká však žal. úřadu, že při svém uvažování těmito směrnicemi se neřídil.
Je zjištěno, že po pronájmu L-ské honitby J. K-ovi několik reflektantů projevilo o ni zájem a podalo nabídky na ni. Obecního úřadu došly podle spisů oferta V. J., znějící na 1800 Kč a náhradu škod, a Dra H., na 2000 K a náhradu škod. Mimo to podáno ještě několik nabídek dalších stejně výhodných, jak je mlčky doznáno ve zprávě honebního výboru z 21. února 1922.
Tyto nabídky byly arciť podány vesměs až po tom, co honební výbor honitbu zadal. Než okolnost ta nepadá na váhu. Neboť i takové okolnosti, které se staly známými nebo nastaly teprve po zadání honitby, pokud spadají v rámec »daných okolností« § 13 hon. zák., jsou nepřímo závažný, a má úřad právo k nim přihlížeti, opravňují-li k úsudku, že honebnímu výboru při náležité obezřetnosti a prozíravosti mohly býti známy nebo že opomenul učiniti vše, čeho bylo zapotřebí, aby dané poměry, k nimž dle § 13 jest přihlížeti, důkladně a všestranně vyšetřil. Zejména okolnost, že po zadání honitby z volné ruky podány byly nabídky výhodnější, může dojista po případě odůvodniti úsudek, že o honitbu již v době zadání byl na různých stranách zájem, který mohl vésti k výhodnějšímu jejímu zpeněžení, kdyby byl honební výbor skutečně při zadávání honitby postupoval tak, aby se tento zájem mohl projeviti a uplatniti včas. V daném případě žal. úřad jistě mohl z okolnosti, že podáno bylo tolik a tak vysokých nabídek, plným právem souditi, že o honitbu je živý zájem, který dává naději, že se veřejnou dražbou docílí za stejných jinak ostatních hmotných podmínek daleko vyššího nájemného, nežli jaké podáno při pronájmu z volné ruky.
Závěr žal. úřadu, že za tohoto stavu pronájem dražbou odpovídá také spíše intencím § 13 hon. zák., byl by mohl býti zviklán jenom tehdy, kdyby v ostatních směrech ve smyslu tohoto ustanovení relevantních pronájem z volné ruky J. K-ovi poskytoval společenstvu takové výhody, které by onu diferenci ve výši nájemného vyvažovaly.
Nehledíc k tvrzeným okolnostem, že J. K. jest ochoten zvýšiti nájemné na 700 Kč a přenechávati ulovenou zvěř domácímu obyvatelstvu za nízké ceny, k nimž nelze bráti zřetele, poněvadž byly uvedeny teprve ve stížnosti na nss (§ 6/1 zák. o ss), zdůrazňuje však stížnost jediné, že se pronájem J. K-ovi setkal se souhlasem převážné většiny členů společenstva, a že jmenovaný, jak honebnímu výboru známo, zaručuje spolehlivě, že bude honitbu provozovati racionelně.
V prvním směru dlužno však uvážiti, že souhlas většiny členů společenstva, který může míti motivy různé, není ještě důkazem, že pronájem odpovídá zájmům honebního společenstva pojatým objektivně v intencích § 13 hon. zák., zejména po stránce racionelního, provozování honitby. Okolnost pak, že nájemce je honebnímu výboru osobně znám, jistě není sice bez významu, ale na jedné straně nedává ještě osobní znalost osoby nájemcovy záruku, že tento bude honitbu skutečně také v intencích honebního zákona racionelně provozovati, s druhé strany není pak ani při veřejné dražbě nemožno vhodnou úpravou dražebních podmínek provoz takový zajistiti. S hlediska stížnosti zadání honitby veřejno-u dražbou sotva kdy vyhovovalo by intencím zákona, kdyžtě tu spolehlivost budoucího nájemce předem je vždycky nezajistitelna, a přece zákon veřejnou dražbu uznává stejně za normální způsob zadání honitby jako pronájem z volné ruky.
Nelze tedy shledati, že by zemský správní výbor, posuzuje sporný
pronájem, byl volné uvážení zákona jemu poskytnuté překročil nebo
zneužil.
Rovněž bezdůvodný jsou námitky vadného řízení ve stížnosti vznesené. Okolnost, že vyšší nabídky podány byly až po, zadání honitby z volné ruky, je dle toho, co svrchu řečeno, bez významu, a není tedy podstatnou vadou řízení, nezjišťoval-li žal. úřad, kdy byly podány. Rovněž nelze spatřovati vady v tom, že zemský správní výbor nezjišťoval, zda podatelé vyšších nabídek poskytují co do racionelního provozování honitby týchž záruk jako J. K., kdyžtě podle výroku žal. úřadu jest honitbu zadati veřejnou dražbou a nelze nijak předem určiti, kdo v ní honitbu vydraží resp. bude-li vydražitelem právě některý z těch, kteří nyní nabídku na nájem podali.

Citace:

č. 1763. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 626-628.