Č. 1782.

Policejní právo trestní: I.* Chováním policejně závadným ve smyslu § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. jest rozuměti takové chování, které se příčí policii, t. j. úkolům, jež jsou policii vytknuty, a které tedy zavdávají policii podnět, aby proti němu podle své povinnosti a ve smyslu svých předpisů zakročila. — II. Meze dané nejv. spr. soudu při přezkoumávání trestního nálezu policejního co do výroku o vině a co do trestu.
(Nález ze dne 27. prosince 1922 č. 19900.)
Věc: Štěpán F. na K. V. (adv. Dr. J. Žáček z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Trestním nálezem okresního policejního komisařství na K. V. z — byl st-l pro přestupek § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jejž spáchal tím, že dne 24. dubna 1921 při slavnostním pohřbu popravených italských legionářů stoje v okně svého bytu nesejmul při převážení rakví klobouk s hlavy přes to, že byl k tomu obecenstvem z ulice vyzýván, a že tím způsobil značné pohoršení obecenstva ve značném počtu u domu shromážděného, odsouzen k trestu vězení na dobu 14 dnů.
Nař. rozhodnutím nevyhověla zemská správa politická v Praze st-lovu odvolání, ježto také dle výsledku dodatečně konaného šetření a jmenovitě výslechem svědků jest skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného prokázána a jest trest jemu uložený okolnostem případu přiměřený. Žádosti za jeho proměnu v peněžitou pokutu nevyhověno, poněvadž tu není důvodů zvláštnícb zřetele hodných.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
V první řadě namítá stížnost, že skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného není dána ve směru objektivním, neboť nesmeknutí, o jaké jde, odporuje nejvýše národnímu cítění, nikoli však nějakým policejním předpisům, nezakládá tedy žádné policejně závadné chování a nestalo se na veřejných shromaždištích, nýbrž ve vlastním bytě st-lově.
Námitky tyto neuznal nss důvodnými.
§ 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. ohrozil ve své první větě trestem každé policejně závadné chování (polizeiwidriges Verhalten) na veřejných shromaždištích, zvláště v posluchárnách, divadlech, plesových sálech, hostincích, kavárnách a pod., pak na železnicích, parních lodích, poštovních vozech a pod., kterými se pořádek a slušnost porušuje, zábava Obecenstva ruší nebo jinak pohoršení působí.
Výkladu obmezujícímu pojem »polizeiwidriges Verhalten« na jednání, která jsou označena v positivních předpisech policejních jako nedovolená. nelze přisvědčiti, poněvadž výklad ten nesouhlasí ani se slovním významem tohoto výrazu, ani se nedá udržeti s hlediska zákonné techniky. Vždyť chování, o jaké v § 11 jde, totiž chování, kterým se pořádek a slušnost porušuje, zábava obecenstva ruší anebo jinak pohoršení působí, může býti tak různých a předem nevypočítatelných druhů, že je hení možno positivními předpisy vyčerpati. Proto také jednání taková nejsou a nemohou býti nikde normována a jest subsumpce konkrétního chování pod předpis § 11 cís. nař. zůstavena kognici úřadu, jemuž jest při tom přihlížeti ke všem zjištěným okolnostem případu.
Slovnímu významu výrazu »polizeiwidriges Verhalten« odporuje výklad, jejž mu dává stížnost, proto, že výraz tento znamená chování, které se příčí policii, t. j. úkolům, které jsou policii vytknuty. Policejně závadné chování znamená tedy správně chování, které zavdává policii podnět k tomu. aby proti němu dle své povinnosti a ve smyslu svých předpisů zakročila.
Povinnost policie k zakročení jest pak ve směrech výše řečených dána předpisem § 22 odd. A min. nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., dle něhož náleží k působnosti politických orgánů vůbec péče o zjednání a zachování bezpečnosti, veřejného pořádku a pokoje. V daném případě jest nesporno, že st-l při zvláště významné smuteční a národní slavnosti, jíž přihlížely velké zástupy obecenstva s obnaženou hlavou, klobouk nesmekl, že se tedy dopustil jednání neb opomenutí, které bylo způsobilé vyvolati u obecenstva rozhořčení a nepokoj. Nelze tedy důvodně pochybovati o tom, že tu jde o takové chování, pro které jest policie povinna zakročiti z důvodů zjednání a zachování veřejného pořádku a pokoje.
Pokud st-l namítá, že čin jemu za vinu kladený se nestal na veřejném shromaždišti, nýbrž v jeho soukromém bytě, stačí poukázati na to, že úřad zjistil nejen výpovědí svědků, nýbrž i doznáním st-le, že st-l byl za průvodu v otevřeném okně svého bytu v prvním poschodí se nalézajícího vyložen, z čehož jde, že neobmezil své jednání výlučně na svůj soukromý byt, nýbrž že byl spoluúčastníkem onoho veřejného shromáždění lidu, které na ulici průvodu přihlíželo.
Ve směru subjektivním namítá st-1, že neměl ani úmyslu ani vědomí protiprávnosti svého jednání a že nelze trestati cizince, jenž nevěděl, oč jde.
Ani tato námitka není důvodná.
K trestnosti ve smyslu trestního práva policejního jest třeba zlého úmyslu neb opomenutí (culpa), jen když toho zákon výslovně vyžaduje, — jinak stačí k trestnosti již samo přestoupení předpisu, ať bylo způsobeno z neznalosti předpisu toho, čili nic. V případech dle § 11 cit. cís. nař. trestných požaduje se dle výslovného jeho předpisu v tomto směru, aby bylo chování policejně závadné. Že tento předpoklad jest v konkrétním případě, dán, bylo dovozeno již shora. Chování stěžovatelovo bylo tedy dle cit. § 11 trestné i kdyby nebyl st-1 obecenstvem upozorňován, aby smekl.
Žal. úřad dospěl však nad to i k úsudku, že st-1 nesmekl ani pak, když byl k tomu obecenstvem vyzván.
Zjištění tomuto vytýká stížnost vadnost z toho důvodu, že je opřeno jen o výpověď svědků Č. a P., vlivem národnostního rozechvění zaujatých, ačkoliv svědkové B. a její syn B. vůbec neviděli žádného upozornění nebo hrození, o němž svědkové prv uvedení vypovídali.
K této námitce jest především podotknouti, že žal. úřad mohl a musil rozhodovati jediné dle volného uvážení průvodů. Hodnocení průvodů nemůže však nss přezkoumávati ve věci samé, nýbrž může jen s hlediska § 6 zák. o ss zkoumati, zjistil-li úřad podklad pro svůj závěr bezvadným řízením a činí-li provedené průvody logicky vůbec možným skutkový závěr, k němuž úřad dospěl. Závad v těchto směrech nss neshledal.
Jak ze spisů jde, potvrdil nejen další ještě svědek O., že st-li bylo z ulice hrozeno holemi a pěstěmi a že st-l přes to smekl klobouk až na konec průvodu, nýbrž udal st-1 sám v dodatku ke svému rekursu, že myslil, že znamení dávaná lidmi na ulici stojícími nepatří jemu a že proto vzhlížel vzhůru, pátraje po jejich příčině. Tím doznal st-l, že znamení taková dávána byla a že je sám viděl.
Když žal. úřad založil své zjištění na určitých a souhlasných výpověděch svědků Č., P. a O., měl pro zjištění toto dostatečný podklad a nelze jeho závěru vytýkati právem nelogičnost. Rozhodl-li se pak za těchto okolností žal. úřad nepřihlížeti k výpovědi svědků B., nelze v postupu tom shledati žádné vady řízení, kdežto věcné přezkoumání tohoto hodnocení průvodů, jak řečeno, přípustno není.
Konečně vytýká stížnost, že výrok o trestu odporuje zákonu, neboť jednak nelze za první poklesek uložiti nejvyšší přípustnou výměru trestu, jednak nesmí býti dle posledního odst. § 11 cit. cís. nař. uložen trest vyšší nežli onen, jenž by byl nejnižším, kdyby spáchaný čin byl nabyl povahy přečinu nebo přestupku podobného druhu ve smyslu trestního zákona — a tímto podobným činem může býti jedině § 496 tr. z. dle své poslední věty, na nějž nejnižší trest jest 3 denní vězení.
Ani tyto námitky neshledal nss důvodnými. V policejním řízení trestním může se nss, jehož věcí je zkoumati toliko, je-li rozhodnutí zákonné, zabývati výtkami proti výměře trestu jen potud, pokud se vyměření to nestalo v mezích dotyčného trestního - předpisu. Citovaný cís. patent stanovil v § 11 jako trest pokutu nebo vězení do 14 dnů. Zákonná sazba tato pak v daném případu překročena nebyla. Výtkou, jsou-li v konkrétním případu dány okolnosti, které by odůvodňovaly vyměření trestu pod maximem trestní sazby, se nss zabývati nemůže.
Pokud pak jde o námitku uplatňující zřetel na § 496 tr. zák., jest podotknouti, že § 496 tr. zák. jedná pouze o urážce na cti k soukromé obžalobě stihatelné a že v činu st-li za vinu kladeném není žádného znaku, který by poukazoval na možnost tohoto deliktu. Čin st-li za vinu kladený mohl by stupňováním svých, shora uvedených podstatných znaků nabýti pouze povahy přečinu proti veřejnému pokoji a pořádku v §§ 278 a 302 tr. zákona vytčeného, kterýžto přečin jest stíhán trestem od 3 měsíců do 6 měsíců tuhého vězení. Nebyla tedy nař. rozhodnutím porušena ani zásada v posledním odstavci cit. § 11 uvedená.
Z těchto důvodů bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1782. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 673-676.