Č. 1767.

Ochrana zaměstnanců: I. * Rozhodčí komise zřízená podle zákona o závodních výborech z 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n. je správní úřad po rozumu § 2 zák. o správ. soudě. — II. * Neodporuje zákonu o závodních výborech z 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n., když rozhodčí komise nepřiznala závodnímu výboru právo zváti ke svým schůzím i náhradníky, pokud členy závodního výboru nezastupují.
(Nález ze dne 19. prosince 1922 č. 19443.)
Prejudikatura: k I. Boh. č. 1617 adm.
Věc: Dělnický závodní výbor v závodě firmy S., elektrické podniky společnost s r. o. v T. (adv. Dr. A. Bloch z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Teplicích-Šanovč (za firmu S. adv. Dr. B. Knöpfelmacher z Litoměřic) stran účasti náhradníků na schůzích výboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si dělnický závodní výbor přibíral přes odpor podnikatele ke svým schůzím také náhradníky výboru.
Nálezem ze dne 31. květná 1922 č. — vyhověla žal. rozhodčí komise stížnosti podnikatele do tohoto postupu a vyslovila, že odporuje zákonu, přibírají-li se ke schůzím stěžujícíh si dělnického výboru náhradníci, aniž zastupují člena trvale vystoupivšího anebo dočasně zaneprázdněného.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, uplatňující nezákonnost nař. rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. komise namítá v odvodním spise nepřípustnost stížnosti pro nepříslušnost nss-u, avšak neprávem.
Již v nálezech ze dne 4. listopadu 1922 č. 12223 (Boh. č. 1617 adm.) a ze dne 12. prosince 1922 č. 18976 (Boh. č. 1742) vyslovil nss právní názor, že rozhodčí komise zřízené dlezákona ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n. jsou úřadem správním.
Na tomto právním názoru trvá nss i dnes.
Dle ústavy republiky čsl. mohou býti komise ty buď správním úřadem dle III. hlavy ústavní listiny, § 85 a násl., anebo soudem dle IV. hlavy, § 94 a násl.
Ze by byly řádným anebo mimořádným soudem, to si netroufá tvrditi
ani odvodní spis žal. úřadu a není o tom ani nejmenší pochybnosti, že
jimi nejsou.
Rozhodčí komise nejsou však ani rozhodčími soudy podle § 95 ústavní listiny, poněvadž dle §§ 19, 20, 21, 22 a 26 cit. zák. a § 1 prov. nařízení rozhodují, po případě činí opatření o věcech práva veřejného a jen v případě § 3 lit. g) rozhodují, jak nss souhlasně s dřívějším usneseními ze dne 20. listopadu 1922 č. 13921 za to má, o civilní právní věci, kteréžto výjimečné rozhodování o soukromoprávní otázce, jsouc jim zákonem výslovně přikázáno, nemůže jim odníti charakter správního úřadu.
Také zákonodárce pojímal je za úřad správní, když je nenazval soudem.
Těmito úvahami mluvícími pro charakter správního úřadu není odvodní spis s to otřásti.
Účast soudce z povolání příslušnosti nss-u nepřekáží (§ 2 č. 1 a 2 zák. o nss-u. a contrario § 3 lit. h) zák. o ss).
Že se rozhodčí komise řídí předpisy civilního řádu soudního, nepřekáží rovněž, poněvadž tato okolnost sama nerozhoduje, vždyť na př. není nejmenší pochybnosti o tom, že zrušovací oddělení patentového úřadu, z jehož výroku jde teprve odvolání k soudu zvanému patentový, jest správním úřadem, ačkoli pro řízení před ním platí některé předpisy civilního řádu soudního (zákon ze dne 27. května 1919 č. 305 sb. z. a n. a §§ 36 č. 3, 74, 75, a 87 zákona ze dne 11. ledna 1897 č. 30 ř. z.
Hledá-li odvodní spis pro rozhodčí komise obdobu v hornických rozhodčích soudech a dovolává-li se při tom usnesení nss-u ze dne 10. dubna 1922 č. 8/22, dle něhož hornické rozhodčí soudy nejsou správním úřadem, přehlíží jednak výslovně pojmenování »rozhodčí soudy« (§ 95 ústavní listiny), jednak zákonnou kompetenci jejich. Neboť vstoupivše mimo nově jim přikázané funkce dle zákona ze dne 25. února 1920 č. 145 sb. z. a n. úplně na místo rozhodčích soudů zavedených zákonem ze dne 14. srpna 1896 č. 156 ř. z. o hornických společenstvech, převzaly hornické rozhodčí soudy jejich výlučnou, fakultativní, jinak dle staré jurisdikční normy (§ 68) i dle nové jurisdikční normy (§ 49 č. 6) řádným soudům příslušející kompetenci ve věcech z poměrů mzdového, a pracovního a tedy ve věcech čistě soukromoprávních, odkud patrně pochází i jejich pojmenování jako soudů.
Ze všech těchto důvodů postrádá námitka žal. úřadu, že nejde o správní úřad a že stížnost je nepřípustná, všeho oprávnění.
Avšak stížnost sama není v žádném směru odůvodněna.
Ve formálním směru namítá stížnost nepřípustnost určovací žaloby a nedostatek legitimace podnikatele k vznesení takovéto žaloby.
Nejprve bylo, třeba obírati se touto druhou otázkou. Tato otázka jest vyřešena §em 26 zák. o závodních výborech. Neboť dle § 26 rozhoduje rozhodčí komise mimo jiné o sporech, které vzniknou mezi závodním výborem s jedné strany a podnikatelem s druhé strany z důvodů činnosti závodního výboru.
Že tu spor mezi těmito dvěma činiteli jest, nemůže se popírati. A poněvadž jde o otázku, smí-li závodní výbor zváti ke svým schůzím náhradníky a dopřávati jim účasti na těchto schůzích, jest zřejmo, že spor týká se způsobu činnosti závodního výboru a jde tedy o spor »z důvodu činnosti závodního výboru«.
Jest tedy námitka o nedostatku stížné legitimace podnikatelovy neodůvodněna.
Avšak i námitka nepřípustnosti určovací žaloby míjí se úplně cíle.
Vlastní určovací žaloba ve smyslu civilního řádu soudního směřuje jen k tomu. aby pochybná nebo sporná situace právní byla výrokem soudním závazně na jisto postavena (§ 228 c. ř. s.). Nesměřuje však k tomu, aby žalovaný byl odsouzen k určitému plnění. Ve sporu o to, zdali mají ke schůzi závodního výboru přibíráni býti náhradníci, i když nezastupují členy výboru, nejde však o pouhé konstatování stavu práva, nýbrž také výrok, že náhradníci napříště ke schůzím výboru závodního výboru přibíráni býti nemají. Výrok takovýto obsahuje nutně také zápověď, která závodnímu výboru brání přibírati napříště ke schůzím náhradníky, pokud členy výboru nezastupují.
Z toho jest zřejmo, že je-li vůbec možno rozhodnutí rozhodčí komise tříditi na výroky kondemnační a určovací, má výrok řečeného obsahu takto spíše povahu rozsudku odsuzujícího, nežli povahu rozsudku určovacího. Proto námitka, nepochopivši správně povahu úředního výroku, jde úplně mimo.
Ve věci samé domnívá se stížnost, že náhradníci nabývají volbou samou členství a práva členů závodního výboru a že proto mají právo účastniti se schůzí výboru a býti k nim zváni. Stížnost to dovozuje z přímé volby náhradníků, z volby určitého náhradníka za určitého člena a z nastoupení náhradníka na místo člena vždy, kdykoliv tento jest zaneprázdněn, a contrario takové zákonné úpravy volby náhradníků, kde náhradníci nejsou hned přímo voliči voleni, nýbrž po odpadnutí člena jsou na jeho místo dle pořadí kandidátní listiny bez volby povoláváni.
V daném případě jde toliko o otázku, smějí-li býti náhradníci členů závodního výboru přibráni ke schůzím výboru. Na tuto otázku dlužno se tedy omeziti a netřeba rozhodovati, jakých práv v celku nabývají náhradníci svou volbou.
Dle § 23 jest závodní výbor schopen usnášeti se, jsou-li ke schůzi písemně s udáním pořadu jednání pozváni všichni členové i podnikatel a dostaví-li se většina členů; závodní výbor usnáší se většinou hlasů.
Orgánem, nazvaným »závodní výbor« označuje zákon ten počet osob, jenž dle počtu zaměstnanectva v závodě stanoven jest v § 10, odst. 1 a 2, při čemž jednotlivé osoby tento číselně omezený závodní výbor tvořící, jmenuje zákon členy závodního výboru. Tyto členy závodního výboru volí zaměstnanectvo k volbě oprávněné.
Aby však činnost tohoto číselně omezeného počtu určitých osob nebyla možným odpadnutím jednotlivce anebo nemožností jeho účasti při jednotlivých výkonech povinností výboru rušena, po případě úplně zmařena, ustanovil zákon, že za každého člena zvolí se stejným postupem volebním náhradník a že tento náhradník zastupuje člena, zašlo-li ho něco.
Předepisuje-li tedy § 23 pozvání »závodního výboru«, znamená to nejvýše pozvání tolika fysických osob, z kolika se po zákonu (§ 10, odst. 1 a 2) závodní výbor skládá. Nad tento počet osob nelze po zákonu nikoho ke schůzím zváti a kdo jest nad tento počet, nemá býti ke schůzím zván.
Které osoby mají býti in concreto zvány, předpisuje zase § 23 zák. slovy »mají býti zváni všichni členové«. Je-li tedy počet osob v § 10 uvedený dočasně plně obsazen členy výboru, není pro zvaní náhradníků vůbec místa.
Dle pojmu slova »náhradník« a dle ustanovení zákona, že náhradník zastupuje svého člena, zašlo-li tohoto něco, plyne, že vedle členů ničím nezaneprázdněných. mohou býti k doplnění počtu osob v § 10 uvedeného pozváni jen ti a tolik náhradníků, kolik členů, jež zastupují, jest zaneprázdněno.
I jiné předpisy zákona nasvědčují tomu, že k schůzím smějí býti zváni a jich se účastniti jen ti, kdož dočasně vykonávají funkce zákonného počtu členů závodního výboru.
Vždyť sezení jsou neveřejná, projednávají se v nich po případě obchodní a výrobní tajemství závodu a důvěrné zprávy o poměrech v podniku, event. přednášejí se tam celé účetní závěrky, podávají se tam zprávy ze sezení správní a dozorčí rady (§ 3—6 zák.).
Proto ukládá zákon také členům, t. j. přímo za členy voleným osobám — přirozeně však také zaneprázdněné členy zastupujícím jejich náhradníkům — povinnost mlčenlivosti (§ 3, odst. 3 a § 6, odst. 6 zák.), prohlašuje porušení této povinnosti členů za přestupek (§ 28) a zavazuje členy k náhradě škody z porušení této vzešlé (§ 30).
Uložení těchto povinností jen členům a nikoliv také výslovně všem náhradníkům bez rozdílu ukazuje, že zákon nezamýšlel dáti všeobecně náhradníkům možnost, aby do této situace členů přicházeli.
Když tedy po zákonu nepřináleží všem náhradníkům právo na pozvání a účast na schůzích závodního výboru, nepřísluší ani závodnímu výboru právo, ke schůzím svým je zváti. Nepřiznala-li žal. komise toto právo závodnímu výboru, rozhodujíc o sporném rozsahu jeho práv, neporušila tím zákon i musila býti stížnost proti tomuto výroku směřující zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 1767. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 635-638.