Č. 1800.

Mimořádná opatření: I. Neodevzdané pozůstalosti nepřísluší právo na privilegovaný úpis IV. státní půjčky podle § 3 zák. z 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n., byť měla připadnouti jen nezletilým dětem. — II. Nedostatek odůvodnění naříkaného rozhodnutí není podstatnou vadou, neznemožnil-li nebo nestížil-li straně obranu.
(Nález ze dne 30. prosince 1922 č. 16182.)
Věc: Richard P. jako správce pozůstalosti Bedřicha P. v Praze a Dr. Karel Krása, advokát v Praze, jako kurátor ad actum, proti úřadu pro vyměřování poplatků v Praze stran privilegované přihlášky upisovací na IV. státní půjčku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Poručenství dvou nezletilých dcer po Bedřichu P., zemřelém dne 1. dubna 1918, podalo dne 4. prosince 1920 st-lem Richardem P. jako poručníkem a st-lem Drem Karlem Krásou jako kolisním kurátorem upisovací přihlášku na IV. státní půjčku povolenou zákonem ze dne 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n. Přihlášky té se zúčastnil jako třetí účastník syn jmenovaného zemřelého, který byl dne 13. července 1920 před dosažením 21 let prohlášen plnoletým. Všechny tři děti jsou dědici svého otce, jehož pozůstalost nebyla té doby ještě projednána, a domáhaly se vesměs výhody dle § 3 cit. zákona.
Úřad pro vyměřování poplatků prohlásil naříkaným nyní rozhodnutím, že »tyto upisovací přihlášky jakožto privilegované přijati nelze«.
Proti tomu rozhodnutí byl podán rekurs, v němž s poukazem na to, že v nař. rozhodnutí nejsou uvedeny žádné důvody, bylo dovozováno, že jsou tu podmínky § 3 i § 6 cit. zák. pro uznání upisovací přihlášky jako privilegované, a bylo žádáno rozhodnutí zemského finančního ředitelství.
Rekurs ten odmítl úřad pro vyměřování poplatků jako nepřípustný s odůvodněním, že zákon ze dne 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n. pořad instancí nestanoví, pročež úřad rozhodl s konečnou platností.
Stížnost podaná k tomuto soudu směřuje formálně proti prvnímu rozhodnutí úřadu pro vyměřování poplatků, kterým bylo vysloveno, že upisovací přihlášku jako privilegovanou přijati nelze.
Stížnost, poukazujíc na nedostatek důvodů nař. rozhodnutí, dovozuje stejně jako v řízení administrativním, že jsou tu podmínky § 3 i § 6 zákona ze dne 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n. pro přijetí přihlášky jako privilegované a vytýká dále, že nař. rozhodnutí bylo neprávem označeno jako konečné. Zároveň spatřuje vadnost řízení potud, pokud by zemské finanční ředitelství rekurs podaný k němu v záležitosti vyloučení dalšího pořadu instančního zamítlo, uznávajíc rozhodnutí úřadu pro vyměřování poplatků za konečné.
Stížnost tuto neshledal nss důvodnou.
Bezdůvodnou je předem námitka, že nař. rozhodnutí neprávem bylo označeno jako konečné.
Dle § 1 zák. ze dne 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n. byla vláda zmocněna, aby zařídila veřejné upisování IV. státní půjčky a §em 15 zákona bylo vládě uloženo, aby zákon provedla. Provádějíc tento zákon vydala vláda nařízením ze dne 14. srpna 1920 č. 489 sb. z. a n. mezi jiným též předpisy pro úpisy jmění sirotčího a opatrovaneckého. V nařízení tom pak jsou obsaženy v § 6 předpisy o přezkoumání potřebných průkazů a o přijetí upisovacích přihlášek. Dle ustanovení těch rozhoduje o přijetí či nepřijetí přihlášky v první řadě státní komisař pro IV. státní půjčku, ustanovený při jednotlivých filiálkách Bankovního úřadu ministerstva financí a odmítne-li on přijetí přihlášky, rozhoduje s konečnou platností dle sídla úpisovny finanční okresní ředitelství nebo úřad pro vyměřování poplatků.
Bylo tedy nař. rozhodnutí úřadu pro vyměřování poplatků právem označeno jako konečné.
Pokud stížnost obrací se proti očekávanému rozhodnutí zemského finančního ředitelství, jest nepřípustnou, ježto nss může se vzhledem k §§ 5 a 6 zák. o ss zabývati jen rozhodnutím vydaným, nikoli však rozhodnutím možným.
Ve věci samé uvážil nss toto:
Stížnost domáhá se práva privilegovaného úpisu na IV. státní půjčku z toho důvodu, že úmrtím Bedřicha P. jeho jmění přešlo na jeho nezletilé děti jako zákonné dědice, takže v době upsání IV. státní půjčky šlo o jmění opatrovanecké (recte sirotčí) ve smyslu § 3 zákona ze dne 24. června 1920 č. 417 sb. z. a n.
Názor ten není správný.
Jmění zůstavitele nepřechází na dědice úmrtím, nýbrž, jak vysvítá zejména z §§ 797 a 819 o. z. o., teprve odevzdáním pozůstalosti. Totéž dokazuje i § 810 téhož zákona, dle kterého se dědici, vykáže-li dostatečně své dědické právo, před odevzdáním pozůstalosti přenechává toliko obstarávání a užívání, nikoli však vlastnictví pozůstalosti.
Nešlo tu tedy o jmění nezletilých dětí, tedy o jmění opatrovanecké (recte sirotčí), nýbrž šlo tu o jmění pozůstalosti, při čemž může býti pominuta i okolnost, že jedno z dětí bylo v době přihlášky upisovací již zletilým.
Poněvadž však pozůstalosti jako takové právo na privilegovaný úpis nepřísluší a právo takové pro ni také uplatňováno nebylo, je nař. rozhodnutí zákonem odůvodněno.
Pokud stížnost konečně vytýká vadnost řízení z té příčiny, že nař. rozhodnutí nebyly připojeny důvody, neshledal soud ani tuto námitku důvodnou. Jest pravdou sice, že nař. rozhodnutí neuvádí důvodů, avšak nedostatek ten nelze v přítomném případě uznati za podstatnou vadu řízení. Neboť strana sama nebyla v pochybnosti, z jakého důvodu byla její upisovací přihláška jako privilegovaná zamítnuta, a nebyla jí nedostatkem tím obrana jejích práv ani znemožněna ani stížená, jak zřejmě ukazuje provedení stížnosti, která snaží se dovoditi všechny zákonité předpoklady žádaného privilegovaného úpisu.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1800. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 712-714.