Č. 1729.

Rybářství: I. * Násadou rybí ve smyslu § 7, odst. 1 zák. ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. nerozumí se pouze malé nedospělé ryby, nýbrž vůbec ryby v dotyčné vodě chované. — II. * Dle § 7 zák. ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. jest zemský politický úřad oprávněn vydati zákaz používání určitých druhů přístrojů k chytání ryb i pro celou zemi bez omezení na určité vody neb obvody vodní. — III. * Dle § 7 zák. ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. může zemský politický úřad zakázati i jiné přístroje k chytání ryb než sítě. — IV. * V čl. II, bodu 6 místodržitelské vyhlášky ze dne 23. června 1913 č. 34 z. z. jsou taxativně vypočteny tituly, jež vylučují ze všeobecného zákazu ona chytadla, jež existovala již před prvním vydáním zákazu z r. 1897. Mezi tyto tituly vydržení nepatří. — V. * Zápis slupi ve vodní knize není určitým zvláštním titulem ve smyslu čl. III bodu 6 místodržitelské vyhlášky ze dne 23. června 1914 č. 34 z. z. ani nemůže nahraditi potřebu titulu toho. — VI. * Jestliže politický úřad v řízení o přípustnosti používání slupi dle čl. III, bodu 6 místodržitelské vyhlášky ze dne 23. června 1914 č. 34 z. z. vyzval stranu, aby udala na základě jakého titulu slupi používá, nelze ve vyzvání tom spatřovati porušení § 323 o. z. o.
(Nález ze dne 6. prosince 1922 č. 18685.1
Věc: Firma »První amerikánský strojní mlýn Jana H. v Táboře, Jana H. nástupce, společnost s r. o. v Praze« (adv. Dr. A. Hoffmeister z Prahy) proti bývalému ministerstvu orby ve Vídni o držení a používání slupi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, byvši vyzvána okresním hejtmanstvím v Táboře, aby vzhledem k místodržitelské vyhlášce ze dne 15. července 1906 č. 66 z. z. oznámila, na základě kterého určitého právního důvodu užívá slupi k chytání ryb ve mlýně čp. — v Táboře, sdělila úřadu, že užívá tohoto zařízení na základě kupní smlouvy ze dne 11. března 1907, kterou nabyla mlýnu se všemi právy, tudíž také s právem chytání ryb do slupi, a podotkla, že právo ono spojeno jest s mlýnem jako příslušenství mlýna a to jednak na základě dlouholetého nerušeného výkonu tohoto práva, jednak nabytím jeho od oprávněných předchůdců.
Na doklad správnosti tohoto svého tvrzení poukázala st-lka na zápis ve vodní knize, v níž st-lčino právo k držení slupi jest zapsáno vedle vodního oprávnění a v níž jest poznamenáno, že při levém břehu jest slup k chytání ryb. Poznámka v této knize, že vodní právo přísluší držiteli mlýna neomezeně, vztahuje se zajisté i na právo k držení slupi. Že všichni držitelé mlýna toto právo od ne paměti bez jakékoliv překážky vykonávali, o tom nabídla st-lka důkaz starými postupními smlouvami, jakož i přípisem magistrátu města Tábora z r. 1843 a usnesením okresního soudu v Táboře z r. 1853, týkajícím se odhadu řečeného mlýna.
Dále uvedla st-lka ve svém vyjádření, že místodržitelská vyhláška obsahující všeobecný zákaz držení slupí, nesrovnává se se zákonem, neboť nabyté právo soukromé nemůže býti cestou administrativní zrušeno.
Výměrem ze dne 10. června 1909 č. — prohlásilo okresní hejtmanství v Táboře, »že z listin st-lkou předložených, a to z radousnesení bývalého magistrátu král. města Tábora ze dne 17. března 1843, odhadu okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 1853 č. 2384, opisu kontraktu ze dne 29. října 1749, opisu trhové smlouvy ze dne 2. července 1743 a opisu smlouvy (dispositio mortis causa, podělení) ze dne 6. ledna 1778 — předpokládaje, že se pojem »sádka«, o nichž v listinách řeč jest, kryje s pojmem »slup«, což jest sporné — nelze jsoucnost dotčeného zvláštníhq právního titulu vyvoditi. Ze spisů těchto lze míti pouze za to, že slup ona před vydáním dotčené vyhlášky tu byla, a nic jiného; to však pro další výjimečné používání těchto zakázaných lapadel naprosto nepostačí, neboť k držení slupi mohl by opravňovati pouze zvláštní určitý právní titul.« Vzhledem k tomu vyslovilo, okresní hejtmanství, že se slupi při mlýně se nacházející více používati nesmí, a že st-lka jest povinna slup tuto zcela a navždy z vodotoku odstraniti.
Z rozhodnutí okresního hejtmanství podala st-lka odvolání, ve kterém především vytýkala, že místodržitelská vyhláška, o niž se nař. rozhodnutí opírá, odporuje zákonu a jest neplatná, neboť zákon zmocnil zemský politický úřad k vydání podobných zákazů jen pro jednotlivé obvody vodní, kdežto dotčená vyhláška místodržitelská obsahuje zákaz, jenž se týká všech vod v Čechách. Zákaz používání určitých přístrojů k chytání ryb může dále dle zákona býti vydán jen tehdy, je-li násadě ryb na škodu. To však o slupích nelze tvrditi, naopak tyto jsou zařízeny právě tak. aby menší rybky mezi latěmi proklouzly, a aby rybí potěr zůstal zachován.
Dále vytýkala st-lka, že § 7 cit. zák. předpisuje, že vůči interesentům jest postupovati s veškerou šetrností, kterýmžto předpisem chtěl zákon patrně naříditi šetření nabytých práv.
Těchto práv ustanovení místodržitelské vyhlášky o zákazu používání slupí nešetří. Právo st-lčino opírající se o dlouholeté užívání jeho a zápis ve vodní knize nemůže býti místodržitelskou vyhláškou konfiskováno.
Výnosem ze dne 15. prosince 1909 č. — nevyhovělo místodržitelství odvolání st-lčinu a potvrdilo rozhodnutí prvé stolice, protože v odvolání obsaženy jsou pouze údaje o skutečném trvání slupi, nebylo však pro- kázáno, že se trvání to zakládá na určitém zvláštním právním důvodu ve smyslu posledního odstavce čl. III. místodržitelské vyhlášky ze dne 4. března 1908 č. 22. z. z.
St-lka podala z rozhodnutí toho odvolání k bývalému ministerstvu orby, jemuž toto ministerstvo výnosem ze dne 22. listopadu 1916 č. — nevyhovělo a potvrdilo nař. rozhodnutí z důvodů v něm uvedených, obvolávajíc se na ustanovení čl. III, bodu 6 místodržitelské vyhlášky ze dne 23. června 1913 č. 34 z. z., která nastoupila na místo současně zrušené vyhlášky z roku 1908, a dle níž nutno rozuměti jako nutné určité zvláštní právní tituly pro držení slupí staré listinnné privilegie a vrchnostenská neb úřední povolení.
K rekursním námitkám podotklo pak ministerstvo toto: Námitka, že nař. rozhodnutí nevyřídilo všech st-lkou vytčených bodů stížnosti, není důvodná, ježto rozhodnutí v odpor vzaté zamítá odvolání st-lčino v celku a tím také uznává všechny v něm obsažené námitky nedostatečnými.
Pokud st-lka spatřuje nezákonnost místodržitelské vyhlášky z r. 1908 v tom, že zákaz používati slupi nebyl vydán pouze pro některé vody a vodní oblasti, nýbrž pro veškeré vody v Čechách, dlužno námitku tu jako právně neopodstatněnou odmítnouti, ježto slova § 7 zákona ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. ex 1885 »pro jednotlivé vody a povodí« nelze vykládati v ten smysl, že by místodržitelství v případě, když stejné poměry vyžadují stejného opatření ve všech vodách, přece musilo zákaz ve smyslu § 7 cit. zákona omeziti jen na některé vody v Čechách. Dikce zákona volena byla takovou proto,, aby bylo vyjádřeno, že tyto zákazy nemusí pro všechny vody v Čechách býti stejné, ale že mohou pro různé vody a povodí býti různého obsahu.
Nabídnuté důkazy nemohou býti uznány, Ježto právní tituly, uvedené citované vyhlášce z r. 1913, jak znění její svědčí, jsou vypočteny taxativně tak, že přibíráním jiných titulů nahrazeny býti nemohou. Ohledně ostatních námitek všeobecné povahy poukázalo ministerstvo na vývody nálezu správního soudu ze dne 30. března 1915 č. 2235, vydaného v analogickém případě.
Do tohoto rozhodnutí podala majitelka mlýna stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Stížnost namítá nejprve, že místodržitelská vyhláška ze dne 23. června 1913 č. 34 z. z. odporuje v několika směrech zákonu, a že proto je nezákonné i nař. rozhodnutí, jež se zakládá na zmíněné zákonu odporující vyhlášce.
Nezákonnost vyhlášky shledává stížnost především v tom, že zemský politický úřad, ačkoliv byl §em 7 zákona ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. zmocněn k vydání dalších zákazů určitých druhů chytání ryb pouze za předpokladu, že zakázaný způsob chytání ryb poškozuje stav rybní, přece před vydáním vyhlášky nezjistil, zda slup zřízená u mlýna st-lčina poškozuje stav rybní a neprovedl příslušné šetření za účasti st-lky jako zúčastněné strany.
Námitkou touto stojí stížnost na stanovisku, že úřad nebyl oprávněn vydati všeobecný zákaz určitého způsobu chytání ryb, nýbrž že měl stran každého chytadla zavésti předem řízení s jeho majitelem za účelem zjištění, zda chytadlo ono dle svého zařízení poškozuje stav rybní, a že dle výsledku tohoto šetření měl pak zákaz svůj vztáhnouti jen na ona určitá chytadla, u nichž by tento předpoklad zjistil.
Názor1 ten nemohl nss uznati za správný.
Zemský politický úřad byl §em 7 zák. z 9. října 1883 č. 22 z. z. zmoc- něn, aby mimo všeobecný zákaz používání určitých prostředků k chytání ryb, obsažených již v § 6 cit. zákona, vydal sám ještě také další všeobecné zákazy v příčině jistých způsobů lovení, lapadel a přístrojů k chytání ryb vůbec, kteréž by byly na škodu násadě rybní.
Vyhláška úřadu, obsahující tento všeobecný zákaz, není rozhodnutím neb opatřením správního úřadu, aplikujícím platné právní normy na určitý konkrétní případ; jemuž by předcházeti musilo řízení se stranami, nýbrž jest všeobecnou právní normou samou tvořící součást platného práva objektivního, vydanou úřadem správním na základě zvláštního zmocnění zákonného. Při posouzení zákonnosti takového aktu moci výkonné směrodatnou jest jediné úvaha, zda úřad použil moci nařizovací v mezích zákonného svého zmocnění.
Zákon může sice stanoviti, aby si úřad, než vydá nařízení na základě zmocnění zákona, vyžádal prve vyjádření příslušných korporací, znalců neb interesentů o předmětu, jehož se má nařízení týkati, a může na splnění této povinnosti vázati i platnost dotčeného nařízení moci výkonné.
V daném případě však zákon, o který se vyhláška místodržitelství opírá, nenařizuje, aby úřad, prve než zakáže používání zařízení určitého způsobu k chytání ryb, slyšel majitele těchto zařízení. Dle zákona stačilo k vydání zákazu, když místodržitelství zcela všeobecně zjistilo, že určitý druh lapadel poškozuje stav rybní.
Že toto zjištění bylo provedeno, je patrno z vyhlášky samé, jež ve svém úvodu prohlašuje, že nařízení děje se po slyšení znalců a zemského výboru. Jest tedy námitka stížnosti bezdůvodná.
Námitka stížnosti, že by úřad směl zakázati používání slupí jen tehdy, kdyby byly na škodu násadě rybí, což však o slupích tvrditi nelze, ježto malé rybky proplovou a jen velké se zachytí, spočívá na nesprávném výkladu zákona.
Násadou rybí ve smyslu cit. zákona nerozumí se pouze malé nedospělé rybky, jak má za to st-lka, nýbrž vůbec ryby v dotyčné vodě chované.
Že tomu skutečně tak, plyne z § 3 cit. zák., kde se mluví o násadě rybí právě v tomto smyslu, a pak z německého znění zákona, jež k označení násady rybí užívá slova »Fischbestand«.
Dále spatřuje stížnost nezákonnost vyhlášky v tom, že úřad neomezil svůj zákaz na jednotlivé vody neb povodí, nýbrž vydal zmíněný zákaz bez všeho omezení teritoriálního, k čemuž nebyl oprávněn, neboť dle § 7 cit. zákona jest zemský politický úřad zmocněn pouze k tomu, aby pro jednotlivé vody a jednotlivá povodí zakázal určitý způsob chytání ryb.
Námitka tato spočívá rovněž na mylném výkladu zákona.
Slova v § 7 »pro jednotlivé vody nebo povodí« nelze vykládati tak, jakoby zemský politický úřad vždy musil zákaz svůj omeziti pouze na jednotlivé vody nebo povodí v Čechách, třeba by stejné poměry vyžadovaly stejného opatření na všech vodách českých, nýbrž zmíněný výraz byl zřejmě volen jen za tím účelem, aby jím bylo vyjádřeno, že zákazy moci výkonné, opírající se o zmíněné zákonné ustanovení, nemusí míti pro všechny vody obsah stejný, nýbrž mohou se, vyžaduje-li toho různost poměrů, u jednotlivých povodí obsahově lišiti. Jiného smyslu dotčená slova v zákoně nemají.
Stížnost snaží se opačný svůj názor opříti o motivy zákona a uvádí, že sněmovní komise navrhovala vypuštění § 7 z osnovy zákona, a že bylo-li ustanovení ono v podrobné debatě přes to přijato, stalo se tak jediné se zřetelem na teritoriální omezení v něm obsažené.
Ani v tom ohledu nemohl však soud dáti st-lce za pravdu.
Sněmovní komise sice navrhla, aby § 7 z osnovy byl vypuštěn, a odůvodňovala návrh svůj zvláštními právy jezů a mlýnů na řece Labi, jichž právo k rybolovu záleží právě v tom způsobu lovení, jenž by dle tohoto paragrafu mohl býti zakázán, čímž by byl znemožněn výkon tohoto práva v celém jeho rozsahu, a rovněž uváděla komise, že by se zákaz takový příčil úmyslu zákona, jenž chce poskytnouti pouze pravidla o šetření ryb a nechce se pouštěti do jakéhokoli uspořádání práva rybaření, avšak právě z té okolnosti, že se sněm usnesl na tom, po,nechati v zákoně zmíněné ustanovení § 7 přes opačný návrh komise, jest zřejmo, že nesdílel názor komise, a že nechtěl chrániti práva jezů a mlýnu v té míře, jak komise navrhovala.
Dále namítá stížnost proti platnosti vyhlášky, že místo;držitelství mohlo dle § 7 cit. zák. zakázati nejvýše používání jistých druhů síti k lovení ryb, nemohlo však zakázati lapání jich pomocí slupí, nebot chytání sítí uvádí se v odst. 2 jako onen druh lovení, na který se může vztahovati zákaz zmíněný v odst. 1. To prý vysvítá i ze srovnání § 7 s §§ 4 a 6 cit. zák. V § 4 uvádí zákon prostředky i v čas hájení přípustné, v § 6 prostředky absolutně nepřípustné, v § 7 pak uznal za možné zakázati sítě, patrně z důvodu, že sítě jsou chytacím prostředkem dosti nákladným.
Také tato námitka není důvodná.
V odst. 1 § 7 cit. zák. mluví zákon všeobecně o zákazech jistých způsobů lovení, lapadel a přístrojů k chytání ryb vůbec bez omezení na lovení ryb-sítí, v druhém pak odstavci se uvádí, že pokud by se takový zákaz vztahoval na sítě obyčejně užívané, má býti k jich dalšímu používání povolena přiměřená lhůta aspoň dvě léta trvající.
Z toho jest zřejmo, že úřad mohl zakázati dle prvého odstavce používání jistých lapadel a přístrojů k chytání ryb vůbec, tedy i používáni slupí k tomuto účelu, a že jen ohledně sítí dle dosavadního obyčeje používaných, snad z důvodu ve stížnosti uváděného, bylo mu uloženo omezení ve druhém odstavci této, normy.
Výklad tento podává se ze znění zákona samého a nepříčí se nikterak ustanovením §§ 4 a 6 cit. zákona, jichž se stížnost pro svůj názor dovolává. Okolnost, že v § 4 mluví se o slupích jako o přípustném chytacím prostředku, neznamená, že by úřad nesměl používání tohoto prostředku zakázati, neboť § 7 cit. zákona dává úřadu právo vydati další zákazy a tedy zakázati i prostředky takové, jež zákon sám. nezakázal.
Ani z ojkolnosti, že místodržitelská vyhláška neobsahuje časových omezení, uvedených v §§ 3 a 4 cit. zákona, nelze dovoditi nezákonnost, vyhlášky. Námitkou opírající se o tuto okolnost hájí stížnost názor, že úřad nemůže dle § 7 cit. zákona zakázati používání jistých lapacích prostředků vůbec, nýbrž že smí tak učiniti pouze pro určité doby. Takovéto omezení úřadu však ze zákona dovoditi nelze; naopak ze znění § 7 a jeho souvislosti s paragrafem předchozím, jenž obsahuje zákaz používání určitých lapacích prostředků v každé době, jest zřejmo, že zákon zmocnil úřad, aby vydal všeobecný zákaz používání určitých přístrojů a lapadel k chytání ryb s tím účinkem, že přístrojů a lapadel těch nesmí býti používáno vůbec nikdy, tedy ani ne mimo dobu hájení dle §§ 3 a 4 cit. zákona. Ustanovení §§ 3 a 4 cit. zákona vztahují se na chytací prostředky zásadně dovolené, a proto nelze jich aplikovati na prostředky dle § 7 cit. zákona zakázané.
Jako výtku proti platnosti místodržitelské vyhlášky uvádí dále stížnost, že měl úřad, ježto vyhláška připouští slupi, jichž mokré otvory mají délku a šířku 2-5 cm, zjistiti, zda slup u mlýna st-lčina tomuto předpisu vyhovuje, a neměl používání její beze všeho zakázati. Sluší předem podotknouti, že námitka tato není výtkou směřující proti platnosti vyhlášky, jak ji stížnost kvalifikuje, nýbrž jest námitkou, jež se opírá o dotčenou vyhlášku a tedy ji za platnou uznává. Než i takto námitka ta jest bezdůvodná.
Zmíněná místcdržitelská vyhláška prohlašuje všeobecně používání slupí za zakázané, připouští však z tohoto všeobecného zákazu výjimku ohledně chytadel, která tu byla již před prvním vydáním zákazu vysloveného místodržitelským vyhlášením ze dne 14. května 1897 č. 25 z. z., a jichž trvání zakládá se na určitém zvláštním právním důvodu (staré výsady listinné, vrchnostenská neb úřední povolení) a stanoví stran těchto výjimečně připuštěných chytadel, že i tu šetřiti jest předpisů co do doby hájení, a že slupi musí býti zařízeny tak, aby jejich otvory, jsou-li mokré, měly délku a šířku nejméně 2-5 cm.
Tedy teprve tehdy, když by se jednalo o chytadlo ze všeobecného zákazu vyloučené, bylo by povinností úřadu zabývati se otázkou, jaké rozměry otvorů jejích jakékoliv. Zda se úřad právem postavil na stano- bylo však úplně zbytečné, když úřad stojí v rozhodnutí svém na stano- visku, že na slup st-lčinu vztahuje se všeobecný zákaz uvedený v prvé větě bodu 6, neboť pak zmíněná slup vůbec existovati nesmí, ať jsou rozměry otvorů jejich jakékoliv. Zda se úřad právem postavil na stanovisko, že jde o slup, pro niž neplatí výminka věty druhé bodu 6, bude uváženo při řešení námitek dalších.
V tom směru se stížnost snaží jednak ze znění místodržitelské vyhlášky, jednak ze svrchu zmíněné zprávy sněmovní komise dovoditi, že se uvedený zákaz nevztahuje na chytadlo st-lčino,, ježto toto existovalo již před prvním vydáním zákazu místodržitelskou vyhláškou ze dne 14. května 1897 č. 25 z. z., a poněvadž právo st-lčino, zakládající se na dřívějších zákonech, musí co do trvání a rozsahu svého posuzováno býti dle těchto dřívějších zákonů.
K námitce té třeba podotknouti, že místodržitelská vyhláška vylučuje ze zákazu jí vysloveného sice slupi, jež existovaly před zmíněným prvním vydáním zákazu, ne však všechny, nýbrž jen ty, jichž používání se zakládá na určitém zvláštním právním titulu. Nestačí tedy k vyloučení slupi ze zákazu existence její před prvým vyhlášením zákazu, nýbrž musí k tomu přistoupiti užívání na základě určitého zvláštního titulu právního; existence jeho však právě nař. rozhodnutí neuznává. Zda činí tak právem, bude uvedeno níže.
Také názor stížnosti, že trvání a rozsah práv zakládajících se na dřívějších zákonech posuzovati jest jen dle těchto dřívějších zákonů, nelze v této všeobecnosti uznati za správný.
Ustanovením čl. III, bodu 6 zmíněné místodržitelské vyhlášky byl výkon práva rybolovu omezen v zájmu veřejném. Omezení takové po rozumu zásady vyslovené v § 364 o. z. o. nemůže ovšem stanoveno býti libovolně úřady povolanými vykonávati policejní moc, nýbrž musí se opírati o určitou zákonnou normu. Byla-li však norma taková vydána a zmocnil-li zákon úřad, aby v zájmu veřejném vydal všeobecný zákaz omezující výkon určitých práv soukromých, dosud takovému omezení nepodrobených, pak ovšem nutno držiteli takových práv zákazu tomu se podrobiti, a nelze proti němu namítati, že se zákaz ten nemůže vztahovati na práva dříve nabytá. Dovolává-li se stížnost pro opačný svůj názor opětně svrchu zmíněné zprávy sněmovní komise, jež prý návrhem svým na vypuštění § 7 z osnovy stála na stejném stanovisku, sluší zase připomenouti, že návrh komise na vypuštění § 7 z osnovy zákona sněmem přijat nebyl, a nelze tedy z návrhu toho pro názor stížnosti ničeho dovozovati.
Pokud námitky stížnosti čelí proti výroku úřadu, že se používání slupi st-lky nezakládá na určitém zvláštním titulu právním, který by odůvodňoval vyloučení dotčené slupi ze všeobecného zákazu, vysloveného v první větě čl. III, bodu 6 cit. vyhlášky, sluší uvážiti především toto:
Vyloučení určité slupi ze zákazu nastává, jak svrchu uvedeno, jen tehdy, když
1. existence její sahá před vydání místodržitelské vyhlášky ze dne
14. května 1897 a když
2. trvání její o-pírá se o určitý právní titul. Jako takové tituly uvádí vyhláška »staré listinné výsady a vrchnostenská neb úřední povolení.«
Z toho jest předem patrno, že k vyloučení slupi ze zákazu nestačí pouze starý stav, jak jej má na zřeteli § 102 zákona o právu vodním, nýbrž že musí splněn býti ještě požadavek další, totiž že musí k němu přistoupiti ještě existence zvláštního právního titulu. Tento požadavek přehlíží stížnost, když se domáhá toho, aby t. zv. starý stav uznán byl již za zvláštní titul právní ve smyslu uvedené vyhlášky.
Dále jest z výpočtu zvláštních právních titulů v závorce obsaženého patrno, že pod určitými právními tituly rozumí vyhláška pouze konstitutivní akty úřední, jež taxativně vypočítává.
Stížnost ovšem proti tomuto pojetí namítá, že zemský politický úřad nebyl dle § 7 zákona ryb. zmocněn, aby omezoval platnost titulů nabývacích dle občanského práva přípustných, neboť prý právo soukromé takových rozdílů v příčině jednotlivých titulů nabývacích nezná. Proto pokládá stížnost za nutné, aby, má-li vyhláška býti platnou, připuštěny byly všechny tituly, na základě nichž může dle občanského práva býti nabyto oprávnění k používání slupi, a má za to, že nelze omezovati nabývací tituly pouze na staré listinné výsady a vrchnostenská neb úřední povolení.
Námitka tato není důvodná.
Znění vyhlášky samo nasvědčuje tomu, že úřad v závorce zmíněným ustanovením chtěl taxativně vypočísti ony zvláštní určité tituly,jež chce výminečně respektovati ohledně dalšího používání slupi. Názor, že by úřad takového rozdílu mezi tituly činiti nesměl, nss sdíleti nemohl. Již svrchu bylo uvedeno, že zmíněná místodržitelská vyhláška dle své podstaty jest policejním nařízením, jak je má na zřeteli § 364 o. z. o., a že účelem jeho jest omeziti obsah rybářského práva v zájmu veřejného blaha.
Nelze tedy z obsahu práva rybářského jako práva soukromého dovozovati nepřípustnost veřejnoprávních omezení tohoto práva.
Jest sice pravda, že práva rybářského jako práva soukromého lze zásadně nabýti všemi tituly nabývacími dle zákona občanského, avšak na druhé straně nutno, již dle zásady vyslovené v § 364 o. z. o. přiznati úřadu právo omeziti výkon tohoto soukromého práva veřejnoprávními policejními předpisy vydanými v mezích zákona neb na základě zvláštního zmocnění zákonného. Výrokem žal. úřadu nebylq také rozhodováno o existenci soukromého práva st-lky k lovení ryb, nýbrž pouze o policejní přípustnosti používání určitého chytacího prostředku k tomu účelu.
Názor stížnosti, že úřad dle § 7 cit. zákona nebyl zmocněn v zájmu veřejného blaha zakázati používání určitého zařízení k výkonu rybářského práva tehdy, když výkon ten se děje výhradně jen tímto zařízením, nemůže soud sdíleti, neboť ze zákona takové omezení úřadu nelze dovoditi.
Dále namítá st-lka, že úřad ex officio nevyšetřil všechny okolnosti, jichž se st-lka dovolávala na důkaz toho, že jí přísluší soukromé právo k držení slupi, a že šetření to neprovedl za její účasti,, aby st-lka mohla své právo obhájiti, zejména pak že nevyslechl svědky, jichž se st-lka dovolávala.
I tato námitka jest bezdůvodná. Úřad byl by měl jen tehdy povinnost o okolnostech st-lkou tvrzených zavésti šetření další, zejména vyslechnouti st-lkou navrhované svědky, kdyby okolnosti ony mohly pokládány býti za závažné pro rozhodnutí úřadu. To však dle povahy tohoto případu a dle toho, co svrchu pověděno, mohlo by býti jen tehdy, kdyby st-lka byla tvrdila, že její oprávnění k držení slupi bylo založeno konstitutivním aktem úředním. St-lka však neuváděla v řízení správním žádných momentů, z nichž dle jejího tvrzení samého bylo by možno souditi, že skutečně jde o úřední neb vrchnostenské povolení neb staré výsady listinné.
Pro tvrzení, že se na slup st-lčinu nevztahuje zákaz držení slupí, vyslovený ve zmíněné místodržitelské vyhlášce z r. 1913, dovolává se st-lka dlouholetého nerušeného výkonu práva toho a nabytí jeho způsobem derivativním od předchůdců v držení tohoto práva a poukazuje v tom směru na staré písemné smlouvy kupní ze dne 2. července 1746 a ze dne 29. října 1749, dle nichž již tehdy tvořil předmět koupě mlýn s dvěma sádkami. Dále uvádí, že dle usnesení magistrátu města Tábora ze dne 17. března 1843, jednajícím o převodu řečeného mlýna s Václava M. na Veroniku M. roz. H. a dle usnesení okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 1863 č. 2384 uvádí se slup jako příslušenství mlýna.
Okolnost však, že slup již tehdy tvořila příslušenství mlýna a že s mlýnem jako příslušenství jeho byla zároveň prodávána, má zajisté význam pro první z podmínek, na něž jest vyloučení ze všeobecného zákazu vázáno, totiž že ona slup existovala před prvním vydáním zákazu místodržitelským vyhlášením ze dne 14. května 1897 č. 25 z. z., ne- prokazuje však nikterak existenci požadavku druhého, totiž aby trvání slupi zakládalo se na vrchnostenském neb úředním povolení neb staré výsadě listinné.
Stížnost dovolává se dále zápisu ve vodní knize, dle něhož jest u mlýna st-lčina při levém břehu zařízena slup k chytání ryb a jest tam výslovně vyznačeno, že vodní právo st-lky jest neomezeno, kterážto poznámka prý se vztahuje zajisté i na držení slupi.
Než zápis ten sárm o sobě není rozhodným.
Dle toho, co svrchu uvedeno, mohlo by další používání slupi býti připuštěno jen tenkráte, kdyby oprávnění k jejímu držení bylo bývalo založeno úředním neb vrchnostenským povolením neb starou výsadou listinnou. Takové oprávnění však dle spisů ani st-lce ani jejím předchůdcům propůjčeno nebylo, a st-lka sama žádného takového aktu konstitutivního, jímž by právo ono mohlo býti založeno, se nedovolává. Samotný zápis ve vodní knize není ani oním určitým zvláštním titulem ve smyslu citované vyhlášky, ani nemůže nahraditi potřebu titulu toho.
Stížnost brání se proti nař. rozhodnutí dále námitkou, že st-lka jsouc držitelkou práva, nebyla dle občanského práva povinna, aby udávala titul své držby.
Vznášejíc tuto námitku, přehlíží stížnost, že v daném případě nejde o spor soukromoprávní, v němž by se stl-ka mohla vůči svému odpůrci brániti námitkou, zakládající se v ustanovení § 323 o, z. o., dle něhož držitel věci nemůže býti vyzýván k udání titulu své držby, nýbrž jde o záležitost práva veřejného, a nutno proto přípustnost výzvy st-lčiny posuzovati dle zákonů politických (§ 325 o. z. o.).
Dle těchto mohl zajisté úřad vyzvati stranu, aby udala titul, na základě něhož slupi používá, ba povinností úřadu bylo, by tak učinil a poskytl straně příležitost, aby také ona sama o titulu své držby se vyjádřila.
Stížnost konečně vytýká, že úřad neměl prekludovati stranu, a že měl sám ex officio potřebná šetření konati.
K námitce té třeba uvésti, že úřad nař. rozhodnutím žádné prekluse strany nevyslovil, a že ve věci Samé konal šetření ex officio a dotazoval se st-lky ohledně oněch zvláštních titulů, o něž by mohlo další trvání slupi býti opřeno.
Jestliže však ani st-lka sama neuvedla ničeho, z čeho by se dalo souditi, že oprávnění její zakládá se na takovém zvláštním titulu, jaký požaduje zmíněná vyhláška, a neposkytla úřadu také žádného podnětu, aby konal šetření další, není vadou řízení, když úřad rozhodnutí své založil na zjištění, že ohledně slupi st-lčiny takového titulu zde není.
Úvahami těmi dospěl soud k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Stejně bylo uznáno také v jiných obdobných případech (na př. v nálezech z téhož dne č. 18681, 18682, 18683 a 18684).

Citace:

č. 1729. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 550-558.