Č. 1764.

Řízení před nejv. spr. soudem: Zrušení naříkaného rozhodnutí správ, úřadu pro obojetnost jeho odůvodnění, připouštějícího různý výklad.
(Nález ze dne 19. prosince 1922 č. 8034.) Věc: B. S. v K. (adv. Dr. O. Stránský z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi (min. r. Dr. K. Beran) o přiznání výslužného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dne 25. února 1920 žádal st-l., býv. sluha (hajduk) hlavního služnovského úřadu v K., aby byl znova dosazen v úřad, z něhož byl dne 11. července 1919 županským úřadem v Beregsásu propuštěn. Žádost tu opakoval i později několikráte, (jednou i u chefa civilní správy Podkarpatské Rusi), byl s ní však vždy odmítnut.
Podáním ze dne 14. září 1921, k žal. nyní úřadu řízeným, žádal st-l o přiznání pense.
Nař. rozhodnutím ze dne 20. listopadu 1921 byla žádost tato odmítnuta, poněvadž st-l byl propuštěn ze služby ještě za maďarské vlády a do, služeb čsl. státu vůbec nebyl převzat.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss takto:
St-l se domáhal svou žádostí přiznání pense vůbec a k témuž cíli směřuje i jeho stížnost. Dovolával-li se zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n. — ostatně neprávem, neboť nebyl zaměstnancem státního úřadu bývalého státu uherského (královského uherského úřadu), na něž se zákon ten jedině vztahuje, nýbrž úřadu služnovského, spadajícího pod zákon ze dne 22. března 1920 č. 210 sb. z. a n. nebo vládní nařízení ze dne 27. července 1920 č. 76 sb. z. a n. — činí tak, jak ze stížnosti patrno, pouze k odůvodnění onoho pensijního, nároku vůbec, nikoli však v tom směru, že by se tím domáhal pense podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance.
Nař. výrokem dle jeho doslovu žal. úřad žádost tu prostě zamítl.
Výrok ten v tomto svém znění připouští však různý výklad. Lze v něm viděti buď rozhodnutí o pensijním nároku st-lovu podle platných předpisů uherských nebo popření nároku toho podle předpisů platných pro zaměstnance státu čsl. a konečně také rozhodnutí v obou těchto otázkách.
Podle toho však, o který z případů těch jde, bylo by výrok žal. úřadu posuzovati s jiného hlediska, jak pokud jde o příslušnost úřadu k jeho vynesení, tak i pokud jde o přípustný pořad instancí správních.
Ze slovního obsahu nař. rozhodnutí, jak bylo st-li sděleno, nemohl tento rozpoznati, kterým z uvedených svrchu případů se úřad zabýval a se kterého stanoviska úřad jeho žádost o přiznání pense posoudil; nemohl to poznati zejména ani z odůvodnění výroku toho, jež neposkytuje v tomto směru žádného bezpečného vodítka.
Na tom nemohlo měniti nic prohlášení zástupce žal. úřadu teprve při veřejném ústním líčení přednesené, když st-l nemohl k němu zaujati své stanovisko ve lhůtě zákonem k podání stížnosti stanovené.
Ostatně i prohlášení toto samo potvrzuje, že obsah nař. rozhodnutí nemá žádoucí určitosti, neboť žal. úřad přikládá mu smysl zcela jiný, než z něho vyrozuměl a vinou jeho obojakého znění mohl vyrozuměti st-l.
Prohlásilť zástupce žal. úřadu sám, že úřad nechtěl se vysloviti o nároku st-lově podle platných předpisů uherských, poněvadž sám uznává v tomto směru svou nepříslušnost, ježto o nároku takovém bylo by rozhodovati po rozumu § 110 župního pensijního statutu municipálnímu výboru (§ 47 lit. i) a § 48 zák. čl. XXI z 1886). Z toho jest patrno, že výrok žal. úřadu ve znění, v němž byl vydán, neobsahuje jasného a spolehlivého vyjádření toho. co jím úřad chtěl vysloviti, že tudíž straně nebyla dána možnost, aby seznala, s jakého hlediska k její žádosti přihlížel a jaké právní stanovisko k ní zaujal, čímž odňata jí byla možnost posouditi, zda a pokud do jejích práv výrokem tím bylo zasaženo, a zaříditi dle toho obranu svých práv.
Měl-li úřad ,— vzhledem k citovaným svrchu předpisům právem — za to, že k rozhodnutí o tomto nároku přistoupiti nemůže, poněvadž se otázka ta vymyká z mezí jeho příslušnosti a omezil-li se pouze na řešeni otázky, pokud by st-li náleželo výslužné vzhledem k zákonům čsl. republiky o jejích státních úřednících, měl tomuto svému právnímu stanovisku dáti ve výroku svém výraz, aby strana nemohla býti v pochybnostech, zda a pokud její žádost jest výrokem tím vyčerpána a aby nss mohl spolehlivě posouditi zákonitost výroku toho a dle toho důvodnost či bezdůvodnost stížnosti.
Jest tudíž výrok v odpor vzatý stížen podstatnou formální vadou, ježto vada se dotýká vlastní podstaty výroku toho. Zjistiv tuto vadu, nemohl ovšem nss uznati za důvodnou procesní námitku žal. úřadu, že stížnost sluší odmítnouti podle § 5 zák. o ss.
Jak svrchu uvedeno, domáhal se st-l zaopatřovacích požitků vůbec. Žal. úřad odepřel mu je dle doslovu svého výroku — a pouze ten jest pro posouzení sporu rozhodný — vůbec a proti tomu směřuje stížnost. Pokud by šlo o požitky ty dle předpisu uherských, uznává žal. úřad sám svou nepříslušnost. Potom však nelze mluviti co do této otázky o příslušnosti ministerstva vnitra jako, II. instance a tudíž o zameškání instančního pořadu. Mínil-li žal. úřad odepříti st-li požitky ty pouze se stanoviska předpisů platných pro státní zaměstnance republikv čsl., nevyslovil tohoto stanoviska, jak již svrchu uvedeno, a nelze vytýkati st-li, že nenastc pořadu instančního dle názoru žal. úřadu pro ten případ specielně stanoveného, i kdyby názor ten byl správný. Poněvadž pak civilní správa Podkarpatské Rusi není v takovém poměru k ministerstvu vnitra, aby toto bylo instancí jí nadřízenou v tom způsobu, že by proti jejím výrokům bylo se vůbec domáhati odpomoci u ministerstva vnitra, než by bylo lze mluviti o konečném vyřešení sporu cestou správní, není ona procesní výtka odůvodněna a nezbylo tudíž než zrušiti nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss pro svrchu vylíčené podstatné vady.

Citace:

č. 1764. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 628-630.