Č. 1753.Poplatky za vývozní povolení: Poplatky za povolení vývozní jsou pravými poplatky za úkony státních orgánů; výše jejich může býti úřadem stanovena i určitým procentem docíleného zisku.(Nález ze dne 15. prosince 1922 č. 14855.)Věc: Firma E. M. P. R. ve V. S. (adv. Dr. K. Zimmer z Prahy) proti ministerstvu obchodu (obor dřívějšího úřadu pro zahraniční obchod) v Praze (vrchní fin. rada J. Vondraš) stran poplatků z vývozu dříví.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Nař. platebním rozkazem byl továrně na papír v S. patřící st-lce, na základě § 3, odst. 1 zákona ze dne 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. a § 12 odst. 1 nařízení ze dne 13. července 1920 č. 442 sb. z. a n. po odvolání dřívějšího prozatímního platebního rozkazu předepsán poplatek za udělení povolení k vývozu dříví celkem částkou 117009 K 26 h; částka ta rovná se 50 resp. 30% rozdílu mezi docílenou cenou vývozní a stanovenou cenou domácí.Stížnost neshledal nss důvodnou.Podle § 3 odst. 3, zákona ze dne 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. jest úřad pro zahraniční obchod oprávněn vybírati za povolení, která udílí, poplatky. Jejich výši stanoví po slyšení odborných poradních sborů, jež si zřídí a jež má slyšeti také o směrnicích svého úřadování.V ustanovení tom jest jasně vysloveno právo úřadu pro zahraniční obchod, resp. nyní ministerstva obchodu (§ 2 zákona ze dne 19. ledna 1922 č. 25 sb. z. a n.) ukládati za udělená povolení poplatek a právo to stížnost také nepopírá, jest vsak toho názoru, že vzhledem k výši požadovaného poplatku, vzhledem k dřívějšímu, později odvolanému a nař. platebním rozkazem nahrazenému platebnímu rozkazu ze dne 9. září 1921, v němž předepsaná částka byla označena jako podíl na vývozním zisku a vzhledem k přípisu bývalého úřadu pro zahraniční obchod ze dne 17. září 1921, v němž se vývoznímu svazu čs. dřevařského průmyslu sděluje, že vývozní poplatek fixní činí 700 K z vagónu dříví, a že vedle toho je stanovena účast státu na vývozním zisku, nejde tu o poplatek, nýbrž ve skutečnosti o nepřípustný podíl státu na zisku nebo o nezákonnou daň.Avšak názor ten je mylný.Dle cit. § 3, odst. 1 zákona ze dne 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. jest úřad oprávněn výši poplatků těch stanoviti a není tedy omezen ani co do rozsahu ani co do základu poplatku a muže proto stanoviti jak míru (procento) tohoto poplatku tak i jeho základ. Není proto, také žádné závady, aby poplatek byl stanoven určitým procentem docíleného zisku. Tím nestává se poplatek podílem na zisku nebo zvláštní daní, nýbrž zůstává poplatkem vyměřeným v mezích a na podkladech zákonem připuštěných.Že výše procenta nebo způsob základu poplatku není jeho povaze na újmu, ukazují i jiné poplatkové zákony, kde výše poplatku dosahuje často značné hranice nebo spočívá na výši příjmů a přes to nemluví se o podílu státu na zisku, jenž by vyžadoval zvláštního zákonného, ustanovení. Dokladem k tomu stačí tu v časovém postupu poukázati na sazbu cís. nař. ze dne 15. září 1915 č. 278 ř. z., na cís. nař. ze dne 30. prosince 1915 č. 1 ř. z. z r. 1916, na sazbu a na § 4 zákona ze dne 7. ledna 1920 č. 31 sb. z. a n. resp. nyní na sazbu zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 337 sb. z. a n. a na položky 26 a 27 sazby soudních poplatku vyhlášené dne 22. března 1922 č. 123 sb. z. a n.Zde nutno zvláště ještě poukázati na to, že při vývozních povoleních jde vskutku o pravý poplatek, jak se historicky vyvíjel a jak jej také věda vysvětluje a odůvodňuje, t. j. že je to úplata za činnost orgánů státních. Že pak v případech jako zde, kde udělení povolení činností orgánů státních umožňuje docílení značných zisků, je na místě vybírání poplatků vyšším procentem a se zřetelem k docílenému zisku, je všeobecně uznávanou zásadou finanční vědy a zákonodárství.Z těchto vývodů plyne tedy, že tu jde o poplatek za úkony státních orgánů a že poplatek ten má svůj zákonný podklad v citovaném § 3, odst. 1. zákona ze dne 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. Není proto třeba vůbec zabývati se stížností, pokud se dovolává proti naříkanému rozhodnutí § 111, odst. 1 ústavní listiny nebo § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n.Proto také nebylo třeba, aby strana podepsala ještě zvláštní prohlášení, v němž by tento zákonný závazek uznávala.Jediné obmezení, které § 3 zákona ze dne 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. ukládá, jest, aby výše dotyčných poplatků byla stanovena po slyšení odborných poradních sborů. Že však tato podmínka byla splněna, stížnost nepopírá a vysvítá to také ze spisů, dle nichž o výši a základu dotyčných poplatků byla dne 26. července 1920 slyšena dřevařská komise.Z postupu toho je také zřejmo, že výše poplatku byla stanovena předem generelně a že byla nebo při povinné péči obchodníka alespoň mohla býti straně známa. Že pak vyměření poplatku stalo se dodatečně t. j. až po provedeném vývozu, jest přirozeno, ježto základ vyměření odpovídající dle hořejších vývodů zákonu, mohl býti opatřen právě až po uskutečněném vývozu. —