Č. 1492.

Stavební právo: I * Plán polohy, stanově program budoucích regulací, není pouhou abstraktní normou, nýbrž generálním sice, avšak konkrétním opatřením, jímž se určují směrnice budoucích úprav závazně jak pro stavební úřady, tak i pro majitele pozemků plánem dotčených; proto stávají se disposice jeho vůči interesentům ihned účinnými a jsou schopny nabýti proti nim právní moci. — II. * Plán regulační může obsahovati také jiné generelní disposice nežli ty, které uvádí § 5 stav. řádu pro Prahu; tak na příklad ustanovení o šířce ulic (§ 2, odst. 3, 4, § 8 stav. ř. pro Prahu), o způsobu zastavení jednotlivých částí území a jiné. Změna těchto jiných opatření plánu polohy může se státi i pouhým usnesením městské rady podle § 6 stav. ř. pro Prahu bez řízení předepsaného v § 4 cit. zák. — III. * Regulační plán, stanově direktivy pro příští regulace, nedotýká se subjektivních práv pravoplatným výrokem stavebního úřadu již normalisovaných; nositelé takových práv nemají proto v řízení o plánu polohy postavení procesních stran a nejsou legitimováni naříkati disposice plánu regulačního u nejvyššího správního soudu. — IV. * Majitelé pozemků plánem polohy dotčených mají z titulu svého práva vlastnického a z něho plynoucího práva na zastavění své půdy v řízení o plánu polohy v mezích předpisů § 4 stav. ř. pro Prahu postavení procesních stran a jsou legitimováni naříkati stížností u nejvyššího správního soudu ony disposice regulačního plánu, jimiž by bylo do jejich práv jim na základě jejich práva vlastnického ze zákona příslušejících proti předpisům řádu stavebního zasaženo.
(Nález ze dne 13. září 1922 č. 12496.)
Věc: Emil P. a spol. na Smíchově (adv. Dr. A. Urban z Prahy) a Antonín N. tamtéž (adv. Dr. J. Pohl z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o plánu polohy území kolem basiliky sv. Václava na Smíchově.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Městské zastupitelstvo na Smíchově usneslo se ve svém sezení 30. září 1920 po řízení provedeném ve smyslu § 4 stav. ř. pro Prahu o změně plánu polohy území zahrad dědiců P. a okolí basiliky sv. Václava na Smíchově. V změněném plánu se projektuje m. j.:
1. rozšíření ulice Dvořákovy v Části od kostela k východu na 18 m,
2. zřízení nové příční ulice v šířce 14 m z ulice Palackého přes dům čp. 251 do ulice Dvořákovy, a odtud dále přes farní budovu za kostelem, kde dosavadní regul. čára ustupuje o 6 m na východ, do ulice Třebízského a dále do ulice Fibichovy proti domu čp. 515,
3. v prostoru za farní budovou mezi ulicemi Dvořákovou a Třebízského zřízení veřejného sadu.
Nař. výnosem schválil zemský správní výbor ve shodě se zemskou správou politickou podle §§ 4 a 5 stav. ř. tento nový plán polohy, poněvadž odpovídá stav. řádu a vyhovuje místním poměrům komunikačním, zdravotním a esthetickým., a rekursy podané proti němu dnešními st-li jako neodůvodněné zamítl. Do rozhodnutí toho podávají stížnost Emil P. a spol., vlastníci parcelovaného území plánem do,tčeného, a Ant. N., vlastník domu čp. 251.
I. Stížnost Emila P. a spol. směřuje:
1. proti projektovanému rozšíření ulice Dvořákovy a posunutí regulační čáry na Kostelním náměstí u farní budovy namítajíc,
a) že stanovení šířky ulic a rozšíření ulice není předmětem plánu polohy, nýbrž je vyhrazeno zvláštnímu řízení od případu k případu, v němž rozhodovati mají stavební úřady v pravidelném' pořadí instančním,
b) že nebylo zkoumáno, je-li rozšíření nutné, jak to prý žádá § 6 stav. ř., a bylo schváleno pouze z důvodů výhodnosti a účelnosti.
2. proti projektovanému zřízení nové příční komunikace z ulice Palackého do Fibichovy a založení nového veřejného sadu za farou, poněvadž změna taková je přípustná toliko je-li nutná, nikoli snad již proto, aby se veřejná komunikace a zdravotní poměry zlepšily, otázka nutnosti projektovaných zrněni nebyla pak vůbec vyšetřována.
II. Stížnost Antonína N. bére výnos v odpor
1. pro nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že se st-li zabírá jeho dům čp. 251 k zřízení nové ulice, ačkoli tu není podmínek § 365 o. z. o., poněvadž zřízení této ulice není nutno a komunikačním závadám dalo by se odpomoci jiným vhodnějším způsobem,
2. pro vadné řízení, poněvadž se nekonala žádná komise, k níž by byl přizván, a nemohl tedy své námitky přednésti, také nebyli slyšeni znalci,
3. prohlašuje, že přijímá za své také všechny námitky uplatňované ve stížnosti Emila P. a spol.
Rozhoduje o stížnosti byl nss veden těmito úvahami:
Obsah a účel regulačního plánu jest podstatně dvojí, a to 1. evidenční a 2. programový.
V prvém směru má plán polohy zjistiti a uvésti v patrnost všechno, co se vztahuje na způsob zastavení i na regulaci v teritoriu dotčeném tak, jak to skutečně v době pořízení plánu polohy jest.
Ve směru druhém má plán polohy podati obraz co možno úplný o tom, jak se má co do způsobu zastavení v budoucnosti postupovati, zejména jak má býti teritorium ono v budoucnosti regulováno, obzvláště však jaké veřejné ulice a prostranství zřízeny.
V prvém ohledu jest plán polohy toliko úředním osvědčením skutkových poměrů, ve směru druhém však jeví se již opatřením úřadů, obsahujícím směrnice pro příští postup jak úřadů stavebních, vyřizujících konkrétní záležitosti stavební, tak i majitelů pozemků, kteří budou vykonávati svá subjektivní stavební práva.
Opatření toto má sice ráz generelní úpravy zahrnujíc ve svoji disposici všechny pozemky v upravovaném území i vztahujíc se na všechny majitele pozemků těchto. Nemá však karakter normy abstraktní, t. j. nařízení, jež by nemohlo býti předmětem samostatné stížnosti, nýbrž podržuje si svoji povahu opatření konkrétního, majíc za předmět konkrétní určitou plochu, uoravujíc směr, polohu i šířku určitých ulic, určujíc způsob zastavení určitých ploch a pod.
Proto nabývají disposice v plánu polohy o budoucím1 zastavování upravené plochy účinnosti proti všem účastníkům ihneda nikoli teprve až použitím těchto direktiv na konkrétní případ stavební, a musí tudíž — nemá-li proti účastníkům nastati právní jejich moc (res judicata) — býti včas brány v odpor.
Co se však účastníku k stížnosti legitimovaných dotýče, třeba rozlišovati tři různé skupiny subjektů na plánu polohy a na jeho obsahu imteresovaných.
Prvou z nich tvoří všichni ti, kteří mají na budoucí stavební úpravě obce zájem z titulu obecného blaha, na př. z důvodu dobré komunikace a kanalisace, z ohledů estetických, z příčin zdravotních a požárních.
Druhou skupinu tvoří ti, kteří jako majitelé určitých pozemků zamýšlenou regulací dotčených z titulu svého vlastnického práva a z něho plynoucího subjektivního práva na libovolné zastavení své půdy mají na tom zájem, aby nebyli v tomto svém právu protizákonné zkracováni.
Do třetí skupiny pak patří všichni ti, kteří již pravoplatným výrokem stavebního řádu nabyli určitého formalisovaného práva stavebního, jež je zmocňuje pozemek určitým způsobem zastaviti, a kteří hájí toto své právo proti disposicím regulačního plánu, jež se s obsahem tohoto práva nedají uvésti v soulad.
Co se týče skupiny prvé, mají účastníci v řízení o úpravě plánu polohy postavení toliko publika povolaného k veřejné anketě. Majít svými připomínkami podanými k vyloženému plánu polohy a svými návrhy toliko přispívati k vyhledání nejlepší a nejvhodnější budoucí úpravy obce. Osoby tyto mají jen funkci rádců stavících se po bok obecnímu zastupitelstvu, které v prvé řadě jest k usnesení o plánu polohy povoláno. Osoby tyto nemají však v řízení tomto posici procesuálních stran, nemají nároku na to, aby o svých připomínkách dostaly vyřízení, nemohou si také do ignorování svých návrhů stěžovati.
Jinak již účastníci skupiny druhé. Plán polohy obsahuje mnohé disposice nejen pro obec, nýbrž i pro tyto účastníky závazné.
K disposicím takovým patří nejen ony, jež uvádí § 5 stav. ř., t. j. rozhodnutí o poloze, směru a rovinné výši ulic a veřejných prostranství, které budoucně změniti lze zase jen v stejném řízení, jaké jest pro založení (první úpravu) plánu polohy předepsáno, nýbrž i mnohá opatření jiná, jichž budoucí změna se může státi i pouhým usnesením městské rady bez provedení řízení v § 4 předepsaného (srvn. § 6); z nich budtež zejména uvedena rozhodnutí o šířce projektovaných ulic (§ 2, odst. 3. a 4.) a o způsobu zastavení jednotlivých částí (§§ 18, 109 stav. ř. pro Prahu).
Vůči těmto disposicím mají majitelé pozemků tím dotčených v mezích předpisů § 4 stav. řádu a tudíž i v rámci řízení tu upraveného postaveni procesuálních stran.
Jejich subjektivní práva stavební plynoucí z jejich vlastnictví jim dávají také oprávnění žádati, aby v tomto svém právu nebyli obmezováni více, než toho zákon k ochraně veřejných zájmů dopouští. Toto oprávnění zakládá pro ně legitimaci k stížnosti do každé disposice regulačního plánu, jíž by do jejich práv ze zákona jim na základě práva vlastnického příslušejících proti zákonu stavebnímu bylo zasaženo.
Arciť obmezena jest fakticky tato možnost vystupovati proti disposicím regulačního plánu tím, že zákon sám poskytuje úřadům při sdělávání plánů regulačních velmi širokou volnost, dávaje pro to velmi málo závazných direktiv, z nichž by jednotlivci mohli odvozovati svá práva a tvrditi nezákonnost zamýšlené regulace.
Po většině rozhodovati tu bude jen ohled účelnosti a vhodnosti, jehož posouzení a hodnocení tvoří součást skutkové povahy, kterou oceniti jest výlučně zůstaveno administrativním úřadům.
Účastníci skupiny třetí .nemají v řízení o plánu polohy vůbec postavení procesuálních stran. Plán polohy jako projekt pro budoucnost nemůže zničiti stavební práva předchozím rozhodnutím stavebního úřadu již platně nabytá a tímto rozhodnutím, jež nabylo právní moci i proti úřadu, náležitě formalisovaná. Práva tato existují prese všechny disposice plánu regulačního dále a mohou býti uvedena ve skutek. Naproti tomu mohou disposice plánu regulačního, jež s těmito právy přicházejí v kolisi, býti uskutečněny jen tehdáž, když práva tato buď zanikla (na př. uplynutím času § 13 stav. ř.) nebo byla odčiněna (výkupem § 21 a pod.).
Nejsouce tudíž přímo v těchto svých právech plánem polohy dotčeni, nemohou účastníci skupiny třetí z důvodu domnělého rušení těchto práv proti plánu polohy si stěžovati.
Z důvodu toho, jeví se také podané stížnosti dědiců P. a Ant. N., pokud první se odvolávají na práva nabytá pravoplatným povolením parcelace jejich pozemků a pokud druhý namítá, že nemůže se regulační plán dotknouti jeho práv plynoucích z pravoplatné existence jeho domu čp. 251 na Smíchově, nepřípustnými, poněvadž potíraný regulační plán se těchto jejich formalisovaných práv vůbec nedotkl a dotknouti nemohl.
St-lé nemohou svoji legitimaci ke stížnosti opříti ani o předpis § 21 stav. řádu, poněvadž nějaké rozhodnutí podle tohoto ustanovení nebylo vydáno a vydáno býti nemohlo.
Předpis § 21 mluví o, expropriaci k účelům zřízení (otevření) ulice, o které rozhodovati má zemská správa politická. Zde však nejde o skutečné již zřízení sporných ulic, nýbrž o jich projekt do budoucna, a nebyl také vydán zemskou politickou správou nález vyvlastňovací.
Jsou tedy námitky z § 21 stav. řádu čerpané nemístné a předčasné.
Co do ostatního obsahu obou stížností, stačí poukázati na výklady shora podané, z nichž již plyne bezdůvodnost formulovaných stížných bodů.
Zejména jest vůči stížnosti Emila P. a spol. na to poukázati, že stanovení šířky ulic jest jedním z předmětů řízení a rozhodování o plánu polohy, jak toho jest nepochybným dokladem § 2, odst. 3 a 4 i § 8, jenž mluví o regulačních liniích plánem polohy stanovených.
Jsou tedy nesprávný všechny důsledky, ve stížnosti odvozované z premisy, že tato disposice do řízení o plánu polohy nespadá a že jen v řízení podle § 6 v řádné cestě instanční může býti učiněna.
Námitka, že projektované rozšíření ulice resp. zřízení nové ulice a sadu není nutno a je proto protizákonné, jest rovněž bezdůvodná, poněvadž zákon nikde nevytýká »nutnost«, t. j. absolutní nezbytnost určité ulice jako podmínku, pod kterou pouze lze ulici tuto v plánu polohy projektovati.
Stačí tu jako v jiných směrech, jen když veřejný zájem ať komunikační, ať zdravotní či estetický nebo požární a pod. zřízení této ulice vyžaduje, t j. když ulice tato jest z důvodů veřejných potřebná. Otázka ta jest otázkou faktickou, již si zodpovídá sám úřad, aniž by směl nss odpověď tuto v ohledu věcném přezkoumati.
Podotkne-li se, že řízení podle § 4 vůbec komisionelního jednání se stranami nezná, a že st-lům v řízení podle § 4 dána byla možnost námitky své uplatniti, jeví se i ostatní body stížnosti neodůvodněnými a bylo proto uznati na jejich zamítnutí.

Citace:

č. 1492. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 10-14.