Č. 1548.

Pozemková reforma: Splnění příkazu podle § 63, odst. 1 zák. příděl. předpokládá, že se osoba hospodařící na zabraném majetku dohodla s uchazeči o všech podmínkách smlouvy pachtovní, zejména i o výši pachtovného. Kdy lze o skutečné dohodě v tom směru mluviti? Otázku tu — rázu soukromoprávního — luští si st. poz. úřad pro svoji potřebu jako otázku prejudicielní. Zjištění st. poz. úřadu, že k dohodě nedošlo, přezkoumává nss jen s hlediska § 6 zák. o ss. Otázka, co míni § 63 zák. příděl. »běžným« pachtovným, jest otázka právní; otázka, jaké pachtovné v konkrétním případě tomuto pojmu odpovídá, jest otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 7. října 1922 č. 13882.)
Prejudikatura: Boh. č. 773, 779, 828 a 1254 adm.
Věc: Josef a Marie B. v N. M. n./M. (adv. Dr, J. Vcstřebal z Nového Města n./M.) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran pachtovného z pozemků přidělených do vnuceného pachtu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: K došlým stížnostem, že stěžující si majitelé velkostatku požadují od s-ských pachtýřů luk, přenechaných do vnuceného pachtu, nájemné nepřiměřeně vysoké, jehož výše určována býti měla dle ročního průměru bursovních cen sena a měla dále ještě býti odstupňována dle bonity pachtovaných luk a dle toho, jde-li o, luka meliorovaná či nikoliv, zavedeno bylo, když st-lé nechtěli přistoupiti na snížení nájemného, řízení za účelem určení nájemného úřadem. Odborný poradce, pojednav se zástupci poradního výboru obce s-ské, podal stpú-u návrh, aby pachtovné z přidělených luk bylo stanoveno takto: 1. ,2. , 3. ,4. , 5.
Zároveň sdělil odborný poradce stpú-u, že zástupci poradního výboru s-ského s navrhovanou úpravou projevili souhlas.
Na to vydal stpú rozhodnutí ze dne 30. května 1921 č. —, v němž především konstatoval, že mezi st-li a s-skými uchazeči o příděl půdy do vnuceného pachtu o výši pachtovného k dohodě nedošlo a že proto přikročiti jest k určení pachtovného úřadem ve smyslu odst. 4. § 63 zák. příděl. a dále určil pachtovné samo tím způsobem, že z jednoho hektaru platiti jest jako pachtovné u luk uvedených svrchu pod č. 1. 780 Kč, pod č. 2. 700 Kč, pod č. 3. 440 Kč, pod č. 4. 700 Kč a pod č. 5. 440 Kč, při čemž daně a dávky veřejné náleží platiti velkostatku.
Rozhodnutí své odůvodnil stpú takto: Jak úředním šetřením zjištěno, jsou luka pod č. 1. uvedená meliorovanými lukami první třídy bonitní a proto stanoveno pachtovné na 780 Kč z 1 ha, louky sub 2. uvedené jsou meliorovaná luka druhé třídy, proto určeno pachtovné penízem 700 Kč z 1 ha, dílec sub 3. zmíněný jest sušina a vzhledem k slabé sklizni z něho stanoveno pachtovné na 440 Kč z 1 ha, louka sub 4. uvedená jest meliorovaná louka druhé třídy bonitní, činí tedy pachtovné 700 Kč z 1 ha, dílce sub 5. zmíněné jsou velmi špatné, chudé na sklizeň, sice meliorované, ale velmi vzdálené od výpusti, takže výše pachtovného per 440 Kč z 1 ha odpovídá bcnitě půdy. V částkách tuto uvedených zahrnuty jsou daně í dávky veřejné, takže velkostatek bude je hraditi ze svého. Určená výše pachtovného jest dle rozhodnutí daným poměrům přiměřená, ježto jde o louky meliorované a velkostatek jest nucen udržovati technická melio- rační zařízení. Stanově pachtovné, jak svrchu uvedeno, poukázal úřad na odstavec XI. pachtovní smlouvy, dle kterého po uplynutí dvou let ode dne uzavření pachtovní smlouvy mohou strany vyvolati změnu stanovené výše pachtovného rozhodnutím rozhodčího soudu, nastanou-li okolnosti v citovaném odstavci smlouvy uvedené.
Konečně uložil stpú st-lům vyplnění formulářů pachtovních smluv a odevzdání jich odbornému poradci k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podávají st-lé stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Dle § 63 příděl, zák. mohl úřad uložiti osobě, hospodařící na zabraném majetku, aby ponechala subjektům uvedeným v § 1 č. 1 a 2 příděl. zák. přiměřenou výměru půdy do pachtu za »běžných« pachtovních podmínek, a mohl pak, když v dané lhůtě příkazu tomu vyhověno nebylo, přikročiti sám k jeho provedení. V tom případě bylo pak věcí úřadu, aby sám určil osoby, jimž se mělo dostati půdy do vnuceného pachtu, a aby také vybral pozemky k tomu potřebné a stanovil podmínky pachtovní. Z toho jest zřejmo, že k úřednímu určení pachtovních podmínek a tedy i výše nájemného mohlo dle odst. 4 § 63 příděl. zák. dojíti jen tehdy, když osoba hospodařící na zabraném majetku sama určenou jí výměru půdy v stanovené lhůtě do vnuceného pachtu nepřenechala a za tím účelem se způsobilými uchazeči o půdu tu se nedohodla.
Opírajíc se o tento právní předpis namítá stížnost, že stpú neměl práva k určení pachtovného, neboť na schůzi v S. konané dne — docíleno bylo dohody o výši pachtovného a bylo ujednáno, že nájemné má placeno býti dle tabulky, ve které bylo udáno, jaké pachtovné při různých průměrných cenách sena placeno bude z luk prvé třídy bonitní, a jaké z luk třídy druhé, při čemž dále odstupňováno bylo pachtovné dle toho, jde-li o luka meliorovaná či nikoliv. Dohoda ta byla prý hlasitě a podrobně se všemi sdělena a nebyle nejmenšího odporu proti ní.
Teprve později zdráhali se uchazeči ze S. dohodu tuto uznati.
Při řešení této námitky třeba především uvážiti, že jak žal. úřad, tak i st-lé shodují se v právním názoru, že docílená dohoda ohledně nájemného vylučovala by určení jeho úřadem. Sporné mezi nimi jest pouze, zda dohody vylučující další zakročení pozemkového úřadu bylo dosaženo či nikoliv. Žal. úřad ve svém rozhodnutí popírá, že by bylo stran výše nájemného došlo k srovnalým projevům vůle obou stran, kdežto st-lé, poukazujíce na průběh schůze ze dne —, tvrdí, že pachtýři na návrh st-lů o nájemném závazně přistoupili a to tím, že neprojevili při schůzi odporu proti podanému návrhu na úpravu výše pachtovného, a teprve mnohem později zdráhali se navržené pachtovné uznati.
K tomu třeba především podotknouti, že ze spisů není zřejmý průběh jednání, o kterém se stížnost zmiňuje, neboť protokol o tomto jednání k spisům připojen nebyl.
Podané stížnosti členů poradního výboru ve S. vycházejí vesměs z toho, že dohody tikové docíleno nebylo, právní zástupce velkostatku pak se zmiňuje ve svém prohlášení ze dne — pouze o tom, že pachtovná stanoveno bylo se souhlasem všech zúčastněných zástupců obcí. Že by tito zástupci byli zároveň řádně vykázanými zmocněnci jednotlivých pachtýřů, aby za ně pachtovné se st-li smluvili, ani v prohlášení onom, ani ve stížnosti na nss se neuvádí, a rovněž se netvrdí, že by s jednotlivými pachtýři přímo dohoda uzavřena byla.
Kromě toho — i kdyby nepodáni odporu bylo lze pokládati za daných okolností za souhlas s navrženou úpravou pachtovného — třeba dále poukázati k tomu, že dle stížnosti samé nebyl sice při schůzi vznesen odpor proti určení pachtovného pro jednotlivé kategorie luk, že však stížnost sama netvrdí, že by byla bývala s jednotlivými uchazeči vyřešena také otázka, do které kategorie luk bylo by zařaditi jejich dílce za účelem výpočtu pachtovného. Stížnost sama naopak uvádí, že nelze ještě po dílcích individuelně stanoviti nájemně, a že tudíž nebrání se nájemcům, aby si dle dílců sami mezi sebou nájemné rozvrhli dle vlastního uznání.
Jestliže za vylíčeného stavu vzal úřad za zjištěné, že k dohodě s jednotlivými pachtýři o výši nájemného nedošlo, nelze úřadu vytýkati, že by toto skutkové zjištění jeho bylo v odporu se spisy, a proto musil i nss zjištění to dle § 6, odst. 1 položiti za základ svému rozhodnutí, kdyžtě neshledal závad dle § 6, odst. 2, k nimž by měl přihlížeti.
Stížnost sice namítá, že měl úřad odkázati řešení svrchu uvedené otázky na soud, ale námitka ta není důvodná.
Stpú nemohl arci otázku tuto luštiti s účinkem zakládajícím právní moc, ježto otázka ta jest povahy soukromoprávní a podléhá tudíž příslušnosti řádných soudů. Úřad však, když potřeboval míti odpověď na tuto otázku k tomu cíli, aby věděl, zda může přistoupiti k řízení a rozhodování dle odst. 4 § 63 příděl. zák., mohl si rozluštiti otázku tu jakožto otázku prejudicielní pro svou potřebu sám, a nelze v postupu tom shledávati nějakou nezákonnost pro vadu řízení.
Jiných závad stížnost ne vy týká i nutno tedy míti za to, že úřad jednal po právu, když přistoupil k určení pachtovného dle odst. 4 § 63 příděl. zákona.
Námitka, že úřad neměl stanoviti pachtovné hned na celou šestiletou dobu pachtovní, nemá v zákoně opory, naopak znění zákona připouští určení pachtovného třeba na celou tuto dobu.
Výrok, kterým úřad poukázal st-le na odst. XI. pachtovní smlouvy, dle kterého mohou strany po uplynutí dvou let ode dne uzavření pachtovní smlouvy vyvolávati změnu stanovené výše pachtovného rozhodnutím rozhodčího soudu, nastanou-li okolnosti v citovaném odstavci smlouvy uvedené, bere stížnost v odpor pouze potud, že v daném případě do.cíleno bylo dohody stran a není třeba tudíž rozhodčího soudu. Ježto jak svrchu uvedeno, úřad mohl vycházeti z předpokladu, že dohody docíleno nebylo, jest bezdůvodná i tato výtka, když stížnost výrok onen jinými námitkami v odpor nebere.
Stížnost dále dovozuje, že nájemné st-li navrhované jest nejnižší, jaké bylo lze nabídnouti. Tím, že žal úřad určil pachtovné částkami ještě nižšími, poškodil prý st-le. Stížnost popírá, že by přidělená luka byla špatná a chudá na sklizeň a že by byla sušinami. St-lé prý nevědí, jak si státní pozemkový úřad zjednal vědomost o hodnotě luk a o přiměřenosti nájemného,, jež bylo by přec určiti slyšením znalců na základě shlédnutí luk na místě samém, a nemohou se tedy brániti.
Tato námitka jest důvodná. Dle § 63 příděl. zák. jest majitel zabraného statku povinen přenechati půdu do vnuceného pachtu za běžných pachtovních podmínek, které, dojde-li věc do stadia odst 4, stanoví úřad sám.
V případě tom určí úřad i pachtovné, jež jako běžné pachtovné má z přidělené půdy býti placeno. Otázka, co míní zákon běžným pachtovným, jest otázkou právní, naproti tomu otázka, jaké pachtovné v konkrétním případě odpovídá tomuto pojmu, jest otázkou skutkovou. V daném případě jest spor jen o tuto poslední otázku, jež vzhledem ke skutkové povaze svojí podléhá přezkoumání nss-u jen po té stránce, zda řízení jest prosto vad dle § 6, odst. 2 zák. o ss.
Nss v tom směru nemohl uznati, že by řízení odpovídalo zásadám, jež ovládají řízení správní. Žal. úřad založil své rozhodnutí o výši pachtovného na řadě skutkových okolností, jež čerpal z vyjádření odborného poradce, které však dle spisů nebylo sděleno se st-li, aby se o něm mohli vyjádřiti a k němu připomínky podati, o nichž by pak úřadu náleželo rozhodovati. Byť i nebylo lze dáti stížnosti za pravdu, že by běžné pachtovné v každém případě musilo, býti zjišťováno slyšením znalců po ohledání pozemků na místě samém, nemohl přec úřad bez porušení zásady slyšení strany rozhodnutí své založiti na dobrozdání, o němž druhé straně nebyla poskytnuta příležitost se vyjádřiti.
Právem tudíž st-lé vytýkají, že jim nebyl sdělen skutkový materiál, z něhož úřad čerpal své vědomosti o kvalitě luk a přiměřenosti nájemného, a že jim tím stížená byla obrana v řízení správním. Zmíněné opomenutí úřadu zakládá tudíž podstatnou vadu řízení, pro niž bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1548. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 120-123.