Č. 1610.

Stavební právo: V řízení o udělení stavebního povolení přísluší obci jako stavebnímu úřadu pečovati o zachování objektivních norem, daných na ochranu veřejných zájmů zdravotních, bezpečnostních atd. Vykonávajíc tuto funkci v mezích své instanční kompetence nemůže se obec dovolávati subjektivních práv proti úředním úkonům úřadů jí nadřízených a nedostává se jí zejména také legitimace ke stížnosti na nejv. spr. soud proti udělení stavebního povolení, vyslovenému vyšším úřadem stavebním přes její pochybnosti v naznačeném směru.
(Nález ze dne 31. října 1922 č. 15751.)
Věc: Městská obec Kolín (adv. Dr. Bednář z Kolína) proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební konsens.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Náhrada útrat se zúčastněné straně nepřiznavá.
Důvody: Výměrem městského úřadu v Kolíně ze dne 29. května 1920 č. — bylo hospodářskému družstvu skladištnímu v Kolíně sděleno, že městská rada v zasedání svém dne 19. května r. 1923 nevyhověla žádosti družstva za povolení ke zvýšení jeho skladiště čp. — o dvě patra, a to z toho důvodu, že 1. ulice stává se stanovištěm povozů sloužíc tak soukromým zájmům družstva na úkor zájmu veřejných, ježto jízda a chůze v přilehlé ulici je znemožněna; 2. že ulice i malé náměstí před skladištěm jsou výkaly potahů znečišťovány, čímž povstávají závady zdravotní; 3. že povozy do skladiště přijíždějícími je ulice v době požňové zatarasována, čímž povstávají závady bezpečnostní a komunikační.
Odvolání hospodářského družstva v K. proti tomu podané zamítla okresní správní komise v Kolíně na schůzi dne 15. července 1920 konané. Na další stížnost hospodářského družstva pak se zemský správní výbor v Praze usnesl, aby stížnosti bylo vyhověno, v odpor vzaté rozhodnutí I. a II. instance zrušeno a aby hospodářskému skladištnímu druž- stvu v K. bylo uděleno stavební povolení k přístavbě 2 pater na jeho skladišti čp. — v K, a to za podmínek v protokolu ze dne 15. května 1920 sub. 1. — 12. uvedených. V důvodech poukázal zsv na to, že projektovaná stavba jest dle spisů technicky proveditelná, že není proti ní námitek se stanoviska stavebního řádu za splnění uvedených podmínek, a že ani důvody komunikační a zdravotní nemohou býti překážkou udělení stavebního povolení, ježto, v protokolu o komisionálním jednání je zjištěno, že vhodným opatřením a řádnou organisací vozby dá se v ulici udržeti pořádek a čistota.
Zsv vyslovil dále. že bude povinností městského úřadu, aby v dohodě s okresní správní komisí vydal jízdní řád a aby družstvu bylo uloženo, aby zejména v době kampaně se postaralo svými zřízenci o dodržování jízdního řádu a o odstraňování výkalů a výmětu na náklad družstva tak, aby se v D. ulici nevyskytovaly zdravotní závady.
O stížnosti městské obce kolínské proti rozhodnutí tomuto podané uvažoval nss takto:
§ 36 staveb, řádu pro Čechy stanoví, že při komisionálním řízení o žádosti za stavební povolení podrobiti jest plány bedlivému prozkoumání vzhledem na předpisy stavebního řádu, na zdravotní a jiné veřejné poměry. § 37 praví, že stavební úřad má vždy rozhodnouti, zda a pokud stavba z veřejných příčin se může dovoliti a technicky provésti a že o všech námitkách — vyjímajíc soukromoprávní — rozhoduje úřad, jemuž náleží dávati povolení k stavbám. Konečně stanoví § 47, že povolení k zřizování nových obytných budov jest vůbec odepříti tam, kde staveniště jest ohroženo velkým nebezpečím vody, posouváním země, stržemi nebo nebezpečím jiným, nebe kde odlehlá poloha, ohledy bezpečnosti před ohněm, ohledy zdravotní aneb jiné veřejné příčiny vzbuzují proti tomu podstatné obavy.
Z ustanovení těchto vysvítá dvojí: jednak, že k tomu, aby uvažoval a rozhodoval o tom. zda projektovaná stavba jest z veřejných ohledů přípustná, povolán jest stavební úřad, jednak že k okruhu těchto veřejných ohledů, na něž jest bráti zřetel, náleží i poměry zdravotní, bezpečnostní a jiné.
Je-li takto vytčena působnost stavebního úřadu, pak z toho následuje, že pečovati o zachování objektivních norem, daných na ochranu uvedených zájmů, náleží obci, jíž přísluší vykonávati řád stavební (§ 28 č. 9 ob. zř.) jako stavebnímu úřadu, a že tedy obec toliko v této své úřední funkci může vystupovati jako ochránce oněch zájmů.
Nesprávný jest názor stížnosti, že by obec proto, poněvadž jí obecním zřízením je svěřena policie bezpečnostní, komunikační a zdravotní, ve směru tomto mohla uplatňovati proti rozhodnutím vyšších úřadů stavebních svůj odchylný názor jako svoje subjektivní právo. Oprávnění z této správní působnosti obce plynoucí mají povahu oprávnění úředních a obec vykonávajíc takovouto funkci v mezích své instanční kompetence nemůže se dovolávati subjektivních práv proti úředním úkonům úřadu jí nadřízených. Na tomto postavení obce nebylo ničeho změněno novelou k obecnímu zřízení ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., jíž se stížnost dovolává.
Nepřísluší-li obci v naznačeném směru než funkce úřadu a nemůže-li obec proti udělení stavebního povolení stavebním úřadem vyšším vystupovati jako strana, nedostává se jí též legitimace k stížnosti na nss.
Stížnost dále vytýká také, že zsv v důvodech svého rozhodnutí vyřkl, že »bude povinností městského úřadu, aby v dohodě s okresní správní komisí vydal jízdní řád a aby družstvu bylo uloženo, aby zejména v době kampaně se postaralo svými zřízenci o dodržování jízdního řádu, a aby také svými zřízenci a svým nákladem dalo v čas odstraniti výkaly a výměty tak, aby se v D. ulici nevyskytovaly zdravotní závady«, namítajíc, že tím se obci ukládají povinnosti, jež jí nemohou být uloženy a jež žal. úřad jako nejvyšší instance ve věcech stavebních stanoviti nebyl kompetentním.
Obec by ovšem rněla právo brániti se stížností proti výroku, kterým se jí uložily při udělení stavebního povolení třetí osobě povinnosti, které by se dotýkaly její soukromých neb veřejných práv. Leč to se zmíněným výrokem nestalo. Jím poukázal zsv jedině k tomu, že obávaným závadám dá se předejíti, vykoná-li obec svou povinnost, jež na ni vznesena jest v § 28, č. 3 a 5 ob. zříz. a která spadá, jak již bylo svrchu vytčeno, pod její úřední funkce. Ježto pak zsv. rozhoduje jako nejvyšší stolice ve věcech stavebních, musel přihlížeti i k poměrům komunikačním a zdravotním, mohl zajisté, když shledal, že ohledy tyto za jistých předpokladů nebrání povolení zamýšlené stavby, konkrétně vyznačiti, kterého úředního opatření obce jest třeba, aby předpoklady ony byly zjednány.
Poněvadž žal. úřad ani výrokem, o němž tuto bylo pojednáno, nezasáhl v subjektivní práva obce, nedostává se této legitimace k stížnosti ani v tomto směru a bylo stížnost jako nepřípustnou odmítnouti.

Citace:

č. 1610. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 280-282.