Č. 1661.

Obce a kostely: 1. Dozorčí zakročení státní správy podle § 102 ob. zříz. děje se z moci úřední a nelze proto mluviti o nedostatku legitimace u osoby, na jejíž podnět snad k zakročení došlo. — II. Úkolem státního dohledu podle § 102 ob. zříz. jest péče o zachování veřejného řádu a nikoli ochrana subjektivních práv a zájmů jednotlivých osob. Nelze ho proto užíti, jde-li jen o prohlášení obce jako strany, na př. když jako vlastnice požaduje zpět budovu kostelní, pouze prekaristicky určité společnosti náboženské věnovanou. — III. Učinila-li obec jako vlastnice kostela usnesení, kterým svémocně disponuje s budovou kostelní, věnovanou bezpodmínečně katolické bohoslužbě, lze v tom spatřovati zásah obce do úřední kompetence orgánů církve katolické a tudíž i podnět k zakročení dozorčí moci státní podle § 102 ob. zříz. — IV. Ústavní listinou republiky čsl. nebyla dotčena účinnost zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z.
(Nález ze dne 15. listopadu 1922 č. 16999.)
Věc: Obec města Plzně (adv. Dr. A. Meissner z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o propůjčení římskokatolického kostela jiné náboženské společnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo potvrzeno opatření zemské správy politické v Praze ze dne 14. března 1921, kterým tato podle ustanovení §§ 102 a 103 ob. zříz. zakázala výkon usnesení obecní rady v Plzni ze dne 14. a 21. října 1920 a usnesení obecního zastupitelstva tamže ze dne 17. listopadu 1920. Prvými dvěma usneseními vyhověla obecní rada žádosti výboru čsl. církve a českobratrské církve evangelické za propůjčení kostela sv. Anny v Plzni k bohoslužebným úkonům těchto církví, usnesením posléze uvedeným zamítlo obecní zastupitelstvo stížnosti některými interesenty proti řečenému opatření obecní rady podané a potvrdilo toto opatření rady obecní.
O stížnosti obce plzeňské, kteráž nař. rozhodnutí béře v odpor, uvažoval nss takto:
Zemská správa politická zastavila výkon svrchu uvedených usnesení obecní rady a obecního zastupitelstva v Plzni podle §§ 102 a 103 ob. zříz., »poněvadž obci nepřísluší samostatně něčeho opatřovati ohledně budov, jež svého, času za souhlasu příslušných činitelů byly věnovány účelům církve římsko-katolické«. Žal. ministerstvo vnitra potvrdilo v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty tuto inhibici z těchže důvodů a po další úvaze, že »použití kostelů určených neb užívaných dosud výhradně církví římsko-katolickou předpokládá svolení příslušných katolických úřadů církevních«.
Jde tedy o dozorčí zakročení správy státní proti obci, poněvadž tato »vystoupila z mezí své působnosti« nebo »učinila něco, co jest proti zákonům« (čl. XVI. říš. zák. obecního, ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z.). Ježto však opatření obecní rady dostalo se stížností některých interesentu před obecní zastupitelstvo (§ 40 ob. zříz.), kteréž sluší ostatně podle § 31 č. 5 ob. zříz. považovati ve věci, o, kterou šlo, i za bezprostředně příslušné, měl dozorčí úřad (dne 14. března 1921) před sebou vlastně jakožto volní projev obce již jen usnesení obecního zastupitelstva, kteréž devolučním účinkem opravného prostředku vstoupilo na místo usnesení obecní rady, a mohl zastaviti již jen výkon usnesení obecního zastupitelstva. Dovolávají se tedy dozorčí úřady nadbytečně i ustanovení § 103 ob. zříz. vedle ustanovení § 102 ob. zříz., neboť jen toto poslednější jedná o usneseních obecního zastupitelstva, a úřad v pravdě jen tohoto ustanovení použil.
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí pro nezákonnost. Nezákonnost dozorčího, opatření státní správy dle čl. XVI. říš. zák. obecního a § 102 ob. zříz. lze s úspěchem vytýkati, není-li dán zákonný důvod dozorčího zakročení, t. j. »nevystupuje-li« usnesení obecního zastupitelstva, o které in concreto běží, z »mezí působnosti obce«, ani neobsahuje nic. »co jest proti zákonům«.
Může tedy v daném případě býti spor jen o tom, zdali obecní zastupitelstvo, usnesši se propůjčiti kostel, který je nesporně ve vlastnictví obce, k bohoslužebným účelům svrchu jmenovaných církví, vystoupilo z mezí působnosti obce neb učinilo něco proti zákonům.
Neboť kdyby tomu tak nebylo, chyběl by zákonný důvod pro dozorčí zakročení správy státní ve smyslu citovaných ustanovení zákonných, a dozorčí akt bylo by pak ovšem uznati za nezákonný zásah do právní sféry obce.
Bylo tudíž úkolem soudu, aby v rámci stížností daném (§§ 5 a 18 zák. o ss) zkoumal, zdali řečené usnesení obecního zastupitelstva poskytlo dozorčímu úřadu zákonný důvod pro zakročení dle § 102 ob. zříz.
Ještě dříve bylo se však zastaviti u výtky formálního rázu, kterou zástupce stížnosti vznesl při veřejném ústním líčení, namítnuv, že dozorčí opatření zemské správy politické stalo se na podnět »osob nelegitimovaných«, totiž ředitelství německého gymnasia v Plzni, kláštera premonstrátů v Teplé a sboru duchovních profesorů jmenovaného gymnasia.
Soud nemohl námitku tuto ze dvojí příčiny uznati za přípustnou, neboť nebyla ani v písemné stížnosti, ani v instančním rekursu obsažena (§§ 5 a 18 zák. o ss). Leč i kdyby nebylo této procesní překážky, nemohl by tuto námitku uznati důvodnou. Neboť jde-li o ryzí akt dozorčí — a takovým jest zakročení státního úřadu proti obci dle § 102 ob. zříz. beze vší pochybnosti — není vůbec »osob legitimovaných«, jež by dozorčí intervence státní správy mohly se domáhati, ježto se státní dohled na obce dle § 102 ob. zříz. nevykonává na ochranu individuálních práv nebo zájmů stran, a k žádosti těchto »stran«, nýbrž vykonává se na ochranu řádu veřejného a z povinnosti úřední. Jestliže tedy podnět k dozorčímu zakročení zavdalo podání osob svrchu jmenovaných, není v tomto podání možno viděti procesní úkon »strany«, nýbrž pouhé udání (denunciaci) čili »upozornění«, jak zemská správa politická sama je nazývá. Udání toto, právě proto, že není podmínkou dozorčího zakročení úředního, mohlo vycházeti od kohokoliv, a nelze tedy o nedostatku legitimace vůbec mluviti. Další námitkou, rovněž teprve při veřejném ústním líčení přednesenou, bylo vytýkáno, že inhibované usnesení jest pouhým projevem obce jako strany, který neposkytuje zákonného důvodu pro intervenci dozorčí, a měl prý proto úřad ponechati druhé »straně«, aby se chopila civilní žaloby, domnívá-li se, že opatřením obce byla dotčena ve svém právu. Shledav v námitce této pouhé právnické odůvodnění námitky již v písemné stížnosti obsažené a v podstatě již také v řízení správním uplatněné, měl soud za svou povinnost námitkou touto věcně se zabývati a neváhal uznati právní náhled, z něhož námitka tato, pramení, v zásadě za správný. Úkolem státního dohledu dle § 102 ob. zříz. jest, jak již svrchu bylo řečeno, péče o zachování veřejného řádu a nikoliv ochrana subjektivních práv a zájmů jednotlivých osob (srov. nálezy Budw. č. 2449, 4561 A, 4897 A, 6526 A a j.). Kdyby tedy inhibované usnesení bylo vskutku jen projevem strany proti straně a do- týkalo, se jenom práv a zájmů individuálních, nikoli však zájmu veřejného, kterýž státní správě v mezích § 102 ob. zříz. náleží chrániti, pak by arci chyběl zákonný důvod pro zakročení dozorčí, a úřad měl ponechati straně, proti níž usnesení obce čelí, aby své skutečné nebo domnělé právo hájila žalobou civilní nebo snad analogickým procesním prostředkem správním.
Soud musil tedy zkoumati, zdali v daném případě jde jen o právní poměr strany proti straně, do něhož se dozorčí úřad neměl vměšovati, jak míní stížnost, či je-li inhibovaným usnesením dotčen veřejný zájem, který náleží úřadu dozorčímu v mezích § 102 ob. zříz. střežiti, zejména zdali obec inhibcváným usnesením vystoupila z mezí své působnosti, neboť právě v překročení normy kompetenční viděl dozorčí úřad zákonný důvod pro své dozorčí zakročení.
Odpověď na tuto otázku je však možno dáti jen, byl-li vyšetřen a právnicky určen poměr, na jehož půdě vzešel dnešní spor.
Je nesporno, že kostel sv. Anny, zapsaný ve vložce č. — pozemkové knihy katastrální obce Plzně, jest knihovním vlastnictvím obce plzeňské, byv jí připsán do vlastnictví podle kupní smlouvy dané v Plzni dne 13. května 1783, a že v pozemkové knize nejsou zapsány žádné závady. Dle zprávy právního úřadu pro technické záležitosti města Plzně ze dne 12. listopadu 1920, kterou mělo po ruce i obecní zastupitelstvo i úřadové dozorčí, bylo tohoto, kostela až dosud užíváno výhradně pro bohoslužby ritu římsko-katolického, jež byly konány jednak sborem duchovních profesorů premonstrátského řádu tepelského na německém gymnasiu v Plzni působících v neděli pro studentstvo tohoto ústavu, mimo to, pak — rovněž v neděli — pro žactvo německých obecných a měšťanských škol, učitelského ústavu a na krátkou dobu též pro žákyně dívčího lycea. V nejnovější době používá se kostela jako výkropní síně při církevních pohřbech.
V podání ředitelství německého gymnasia v Plzni a soudr. ze dne 11. prosince 1920 pod č. — u městského úřadu v Plzni presentovaném se uvádí, že kostel byl vystavěn hraběnkou Eleonorou Wratislavovou z Mitrovic jako kostel katolický a r. 1735 vysvěcen (konsekrován) a že jsou při něm založena různá mešní nadání, jež dosud trvají. Tyto skutkové údaje nebyly st-lkou, ač měla k tomu příležitost, v řízení správním nikdy popřeny.
Teprve v písemné stížnosti a z části teprve při veřejném ústním líčení bylo st-lkou tvrzeno, že věnování kostela sv. Anny bylo omezeno jen na bohoslužbu, pro žactvo určitých škol, a že tento účel zanikl, proto,že tyto školy byly zrušeny. Leč k těmto okolnostem a k důsledkům z nich odvozovaným nemohl nss hleděti, poněvadž jsou to novoty v řízení správním st-lkou neuplatněné a z části (t. j. zrušení dotyčných škol) snad teprve po vydání nař. rozhodnutí nastalé, které mohly snad přivoditi novou situaci právní a mohou snad poskytnouti obci podklad pro nové příslušné zakročení, nemohou však míti vliv na posouzení zákonnosti mař. rozhodnutí (§§ 5 a 6, odst. 1 zák. o ss).
Jestliže dozorčí úřady na základě svrchu dotčeného spisového materiálu vzaly za prokázáno, že budova kostelní byla »svého času za souhlasu příslušných činitelů věnována účelům církve římsko-katolické«, a jestliže úřady tyto předpokládaly, že budova kostelní byla k řečeným účelům věnována bez omezení, nemohl v tom soud shledati ani odpor se spisy, ani neúplnost spisů těchto a musil tedy i sám vycházeti od skutkových předpokladů, na nichž nař. rozhodnutí spočívá.
Bylo tedy nutno uvažovati, zdali tímto »věnováním budovy kostelní k účelům církve římskorkatolické« byl založen nějaký poměr právní, jaká jest povaha tohoto poměru a jaké z něho plynou důsledky pro výkon státního dozoru na obec.
St-lka má za to a namítala již v řízení správním, že užívání kostela k účelům jmenované církve nespočívá na žádném titulu právním.
Jest jí potud dáti za pravdu, že v řízení správním nebyl produkován, ba ani tvrzen žádný soukromoprávní titul, o nějž by se právo církve římsko-katolické«, dozorčími úřady uznané, dalo opříti. To jest nutno zdůrazniti, neboť soud nepochybuje, že užívá-li kterákoli církev (církevní korporace, církevní ústav) k bohoslužebným účelům svého ritu budovy, která je ve vlastnictví nikoli jejím, nýbrž osoby jiné, může toto užívání zakládati se na titulech práva soukromého jako na př. na smlouvě nájemní (§ 1090 o. z. o.) nebo na bezplatném propůjčení (commodatum — § 971 o. z. o.), z nichž vlastníku vznikají právní závazky, nebo také na precariu (§ 974 o. z. o.), z něhož pro vlastníka žádný právní závazek nevzchází. Právní poměr mezi církví a vlastníkem budovy bude v ta- kovém případě ovládán veskrze právem soukromým, církev může s budovou disponovati jako kdokoli jiný v mezích nabytého práva soukromého, a může ji ovšem v těchto mezích určiti také ke svým účelům bohoslužebným. Pro majitele budovy nemá v takovémto, případě věnování budovy k bohoslužebným účelům církevním právně aspoň potud žádného významu, že nemůže nijak státi v cestě uplatňování jeho práv, zejména uplatňování jeho práva, vypověděti nájemní nebo, kommodátní smlouvu a věc jen prekaristicky propůjčenou zpět požadovati. Vzešel-li by mezi církví a majitelem budovy z toho spor, byl by to spor mezi stranami poměru soukromoprávního, kterýž by náležel před řádné soudy, a nahodilá okolnost, že jednou z těchto stran jest obec, neposkytovala by státnímu úřadu na obec dozírajícímu zákonného důvodu k dozorčímu zakročení, i kdyby mohl za to míti, že obec v právu není (srovn. nález Budw. 2449).
Než v daném případě neměl dozorčí úřad nejmenší příčiny, aby předpokládal, že jde o nějaký poměr soukromoprávní, neboť se žádné strany a zejména ani se strany obce plzeňské nic takového nebylo v řízení správním uplatněno. Zejména nebylo nikdy v řízení správním obcí tvrzeno, tím méně pak dokázáno, že se propůjčení kostela církvi římsko-katolické stalo výprosou, jak uvádí stížnost k tomuto soudu podaná. Úřady dozorčí mohly tedy vším právem vycházeti ze skutečnosti, že budova kostelní byla již v prvé polovici 18. století tehdejší majitelkou samou určena k bohoslužebným účelům církve katolické, že byla podle ritu této církve konsekrována a že od té doby bez ohledu na změnu v osobě vlastníka témuž účelu — třeba fakticky v měnícím se rozsahu — až do nejnovější doby sloužila. Určení budoyy kostelní bohoslužebným účelům církve římsko-katolické stalo se dle toho přímo samým majitelem a z jeho vůle, a k jeho volnímu projevu přistoupil pak rituální akt církevní, tak zv. konsekrace.
Budova kostelní přešla potom r. 1783 do vlastnictví obce plzeňské. Že by při této příležitosti byly nastaly nějaké skutečnosti, mající vliv na další existenci nebo na rozsah »věnování« kostela ke katolickým účelům bohoslužebným, nebylo nikdy tvrzeno.
Záleží tedy vše na tom, zdali oním dvojím aktem, to, jest
1. volním projevem vlastníka, jímž tento budovu kostelní, ponechávaje si vlastnictví, sám určil k bohoslužebným účelům církve katolické, a
2. rituálním aktem konsekračním, t. j. aktem biskupa, jejž tento mocí svého církevního úřadu (podrobněji iure ordinis) vykonává (srovn. na př. Friedberg: Lehrbuch des kath. und evang. Kirchenrechts 4. vyd. str. 147 a 163), byla vytvořena na půdě právního řádu státního nějaká situace právní.
Tolik je hned z předu jisto, že tímto dvojím aktem nemohl nastati žádný přesun práv majetkových. Nenastává ani dle práva kanonického (Meurer: der Begriff u. Eigentümer der heiligen Sachen I. str. 302, II. str. 3 a násl., Hinschins: System des kath. Kirchenrechts IV. str. 165 a j.), tím méně dle právního řádu státního. Vůle obou osob jednajících ani nesměřovala k založení nějakých práv majetkových. Vlastník budovy chtěl nadále zůstati vlastníkem a církev nenabyla žádného práva věcného ani obligačního, a to již proto nikoli, že biskupův úkon konsekrační není projev smluvní vůle, nýbrž naveskrz jen úkon »sacri officii«, kterým se dokonává věnování rei consecratae k účelům bohoslužebným (Friedberg 1. c. str. 164, 493, 496, Hinschins 1. c. str. 165 a násl.).
Z toho vychází, že situaci »věnováním« vytvořenou, nelze vyložiti z práva majetkového, zejména ne z práva soukromého. Je na snadě úsudek, že tedy věnování (t. j. úhrnný akt, jenž se skládá jednak z volního projevu vlastníkova, jednak k rituálního aktu biskupova) nemá na půdě právního řádu státního vůbec žádných účinků právních. Tento náhled st-lka vskutku zastává, tvrdíc, že jde o poměr ryze faktický. Než s touto naprostou negací právních účinků »věnování« pro obor státu nemohl soud souhlasiti. Zajisté nemají pro obor právního řádu státního významu různé zvláštní účinky, které ke konsekraci nebo benedikci pojí právo kanonické (Meurer 1. c. I. 223, Friedberg 1. c. 193, 493, 496). Avšak právní řád státní uznává i pro svůj obor »věnování« věci k účelům bohoslužebným opětovně za skutečnost právně relevantní. Tak je tomu i dle ustanovení zákonných podnes platných (na př. §§ 174, 175 ob. zák. trestního, § 250 exek. řádu), tak bylo, tomu ještě mnohem více v době, ve které budova kostelní, o kterou nyní jde, byla bohoslužbě římsko-katolické věnována (t. j. ve století 18.), a kdy církev římsko-katolická vyvíjela se vždy více v jakousi součástku zřízení státního, až posléze v soustavě Josefínské jakožto tak zv. církev státní jevila se v podobě policejního ústavu státního (srov. na př. Friedberg 1. c. 60, Henner: Oest. Staatswörterbuch 2. vyd. III. str. 22 a násl., důvodová zpráva k zákonu ze 7. května 1874).
Pokud pak jde specielně o budovy kostelní, přistupuje k tomu ještě okolnost, že dle práva rakouského,, jež v tomto směru zákonodárstvím našeho státu nebylo změněno, sluší kostely církví státem uznaných, jsou-li věnovány veřejné bohoslužbě, považovati, třeba že jsou předmětem soukromého vlastnictví, za věci veřejné — res, quae communi usui destinatae šunt (Randa: Das Eigentumrecht vyd. r. 1884 str. 43, týž: Právo vlastnické 6. vyd. str. 20, pozn. 25 a k tomu Gierke: Deutsches Privatrecht II. str. 32 a O. Mayer: Deut.Verwaltungsrecht 2. vyd. II. 106) a že tato »veřejnost« jejich zakládá se právě na věnování pro obecné užívání té které společnosti náboženské, podobně jako se na »věnování« pro usus publicus zakládá veřejný charakter i jiných věcí veřejnému užívání vě- novaných (srov. nál. Budw. 6759 A, 8312 A a j.).
Jestliže tedy právní řád státní přiznává věcem a zejména budovám kostelním, jež věnovány jsou účelům bohoslužebným, zvláštní kvalitu právní proto, že jsou účelům těm věnovány, není možno odmítnouti závěr, že akt věnovací má zásadně právní význam i pro, obor práva státního aspoň potud, že i stát respektuje a uznává určení věcí pro účely bohoslužebné věnovaných (nálezy Budw. č. 5839, 6264).
Tímto svým určením dostává se však předmět bohoslužbě církevní věnovaný do sféry vnitřních záležitostí církevních, které dle ustanovení § 14 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší spravovati orgánům, vykonávajícím církevní moc úřední (kirchliche Amstgswalt). Neboť určovati, jak má se užívati budov a jiných předmětů bohoslužbě věnovaných, náleží k správě bohoslužby, jež zase náleží zcela nepochybně k vnitřním záležitostem církevním Hinschius 1. c. IV. str. 3, Hinschius 1. c. IV. str. 16">16, Meurer 1. c. I. str. 339, II. str. 60, Hussarek v Oest. Staatswörterbuch 2. vyd. III. str. 65 a násl.).
Již dle cit. zákona z roku 1874 samého má však církev římsko-katolická povaha svazu práva veřejného (Friedberg 1. c. 94, Hussarek: Qrundriss des Staatskirchenrechts 2. vyd. str. 8, Hobza: Autonomie náboženských svazů, str. 49 a násl.) a zákon tento na mnohých místech výslovně přiznává orgánům jejím povahu úřadů (na př. §§ 1 a násl.), působnosti jejich povahu moci úřední (§§ 14 a násl.) a respektuje působnost tuto jako kompetenci úřední. Nejde sice již o úřad státní, jako snad tomu bylo za, soustavy státní církve (Henner 1. c. str. 23), nýbrž o úřad samosprávného svazu neb ústavu státem uznaného, ne-li snad dokonce jako úřad svazu státu koordinovaného (jak míní Hobza 1. c. 76, 124). Učinila-li tedy stěžující si obec usnesení, kterým svémocně disponuje s budovou kostelní, bohoslužbě katolické věnovanou, a to dle stavu spisů bezpodmínečně věnovanou, mohly v tom dozorčí úřady vším právem shledati zásah obce do úřední kompetence orgánů církevních, a nikoliv otázku právního poměru mezi dvěma stranami, a ježto úkolem státního dohledu na obce dle § 102 ob. zříz. jest v prvé řadě péče o zachování zákonné distribuce kompetencí, není možno nalézti, že by žal. úřad byl státní mocí dozorčí zneužil nebo její zákonné meze překročil, když výkon svrchu řečeného usnesení obecního zastupitelstva zastavil.
Jiná byla by ovšem situace, kdyby bylo prokázáno, že věnování budovy kostelní pro bohoslužbu katolickou bylo vlastníkem omezeno na určitý účel (jako na bohoslužby školní), a že účel tento pominul, anebo že budova byla poskytnuta k účelům bohoslužebným jen výprosou. Neboť omezení vlastnictví, jež po náhledu soudu i na půdě státního právního řádu z »věnování« k účelům bohoslužebným vyplývá, není způsobeno církevní konsekrací samo o sobě (srovn. Hinschius 1. c. 168). Souhlas vlastníka, jenž své vlastnictví sám k účelům bohoslužebným určuje a v mezích toho(to určení pravomoci církevních orgánů bohoslužby spravujících dobrovolně podrobuje, je vždy nezbytným předpokladem. Z toho však plyne, že právní účinky věnování na půdě právního řádu státního nemohou sahati dále než bylo vlastníkem ať výslovně ať konkludentními činy určeno. Souhlasil-li vlastník s »věnováním« jen pro určitý specifický účel, omezil-li je na čas nebo podmínkami, nebo vyhradil-li si právo svůj souhlas kdykoli odvolati, chyběl by všeliký důvod přiznati věnování právní účinky sahající nad tyto hranice vlastníkem vytčené (Hinschius 1. c. IV. 168 a násl 339). Tím by arci zmizela i základna, na níž spočívá pravomoc církevních orgánů nad předměty bohoslužbě věnovanými, a v přítomném případě nemohlo by pak důsledně býti řeči o zásahu obce do cizí »kompetence«. Leč, jak již svrchu bylo uvedeno, žal. úřad neměl nic před sebou, z čeho by byl musil souditi, že v daném případě »věnování« bylo nějak omezeno.
Na konec dlužno se zabývati ještě námitkou, která byla vznesena st-lkou při veřejném ústním líčení, že zákona ze 7. května 1874, zejména jeho § 14 nelze se již dovolávati, poněvadž nesrovnává se s ústavní listinou, a proto buď vůbec pozbyl účinnosti, neb aspoň dostal zcela jiný směr, než jaký mu dávalo ustanovení § 15 zákl. stát. zákona z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., jímž byly tak řečené vnitřní záležitosti církevní vyhrazeny autonomii církví.
Soud nemohl však v ústavní listině nalézti potvrzení tohoto náhledu. O vyznáních náboženských pojednávají §§ 121 — 125 ústavní listiny. Zaručuje se v nich svoboda vyznání (§ 121) a práyo vykonávati veřejně i soukromě jakékoliv vyznání náboženské nebo, víru v mezích veřejného pořádku, řádu a dobrých mravů (§ 122), pak se zapovídá donucování k účasti na úkonech náboženských (§ 123), prohlašuje se rovnost všech náboženských vyznání před zákonem (§ 124) a konečně stanoví se před- poklady zákazu určitých výkonů náboženských (§ 125).
Žádné z těchto ustanovení nic nemění na poměru státu a církve řím- sko-katolické, jak byl upraven zákonem upravujícím vnější poměry právní církve katolické ze 7. května 1874, který sluší podle čl. 2. zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. prozatím pokládati za zákon dosud platný. Je ovšem pravda, že v osnově ústavní listiny (§ 123) bylo navrženo ustanovení, dle něhož náboženské společnosti odvozují právo spravovati své vnitřní záležitosti a své jmění toliko z propůjčení státního, a že zákon upraví výkon tohoto práva obdobným způsobem jako jinakým sdružením.
Leč ustanovení tohoto obsahu, jehož se strany stížnosti bylo se také dovoláváno, nebylo do ústavní listiny pojato, a sond neměl proto, žádného důvodu řešiti otázku, zdali by norma v osnově ústavní listiny navrhovaná již sama o sobě byla zbavila orgány církevní povahy orgánů úředních a jejich působnost povahy úřední kompetence (srovn. Hobza 1. c. 129).
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti

Citace:

č. 1661. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 398-405.