Č. 1616.

Pozemková reforma: I. * Nesplnění soupisové povinnosti podle § 9 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. jest trvalým deliktem a promlčení začíná teprve splněním této povinnosti. — II. Právní zásady jako u č. 1279 pod I. a II. (Nesdělení oznámení státnímu zástupci při přestupcích dle § 9 vl. nař. č. 61/20 sb. z. a n. není porušením zákona. Předpis § 315 zák. čl. XXXIII : 1896 neplatí v oboru policejně trestního soudnictví.)
(Nález ze dne 3. listopadu 1922 č. 15695.)
Věc: Arpád a Ladislav H. v Tornale proti županu župy Gemer-Malohontské stran přestupku soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Stpú učinil dne 17. května 1921 u županského úřadu v Rim. Sobotě návrh, aby Arpád a Ladislav H. v T. byli potrestáni pro přestupek § 9 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. a § 18 d) zákona z 11. března 1921 č. 10 sb. z. a n., neboť jako vlastníci pozemkového majetku ve výměře přes 1850 k. j. dosud neučinili zadost soupisové povinnosti; zároveň navrhl, aby jim byla uložena pokuta 10000 K.
Hlavní služný v Tornale dne 24. srpna 1921 zavedl přestupkové řízení a osvobodil rozsudkem z 19. ledna 1922 č. — Arpáda a Ladislava H., protože nastalo promlčení, když podle § 31 zák. čl. XL : 1879 do 6 měsíců nebylo zavedeno trestní řízení, neboť promlčení u obžalovaných začalo 6. dubna 1920 (arg. § 5, lit. b), §§ 2—3 vlád. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n.) a návrh stpú došel služnovského úřadu v Tornale až 19. června 1921.
Na odvolání stpú župan gemer-malohontské župy rozsudkem ze dne 8. března 1922 č. — přezkoumal v II. stopni rozsudek služného v Tornale a podle § 200 přestupkového řádu jej změnil, uznav obžalované vinnými přestupkem soupisové povinnosti a odsoudil je podle § 9 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. každého k pokutě 3000 K, pro případ nedobytnosti pak přeměnil pokuty u obou k vězení na 30 dní, a to proto, že obvinění nepopřeli, že soupis ve lhůtě stanovené nepředložili a tvrdili jen, že mají po 800 k. j. pozemků a že nastalo promlčení, když návrh na potrestání došel až po lhůtě 6měsíční, což však není správné, neboť jde o trvalý přestupek; trest byl stanoven vzhledem k přitěžujícím okolnostem, že obvinění jsou inteligenti a že se značně opozdili se soupisem, a k polehčujícím okolnostem: dosavadní zachovalost, menší rozsah jejich nemovitostí, neznalost jazyka úředního a předložení soupisu.
O stížnosti napadající rozsudek tento jako nezákonitý, uvažoval nss takto:
V prvé řadě uplatňuje stížnost, že neprávem byli st-lé uznáni vinnými přestupkem v § 9 cit. nař. označeným, neboť nastalo promlčení dle § 31 zák. čl. XL : 1879, kdyžtě 6měsíční lhůta promlčecí vypršela přede dnem 19. června 1921, kterého dne došlo oznámení stpú k hlavnímu služnému v Tornale.
Nss neuznává námitku tuto za opodstatněnou. Dle § 1 nař. vlády č. 61 ex 1920 stanovena je soupisová povinnost a § 5 určuje, do kdy se mají předložiti soupisy pozemkovému úřadu, konečně v II. odst. § 9 stanovena je trestná sankce pro nepředložení soupisu ve lhůtě nařízením sta- novené, při čemž se praví, že trest může být uložen opětovně.
Z povahy uvedených předpisů je patrno, že přestupek nepředložení soupisu je deliktem trvalým potud, že povinnost soupisová nezanikne duem, kterým nastává povinnost soupis dle § 5 cit. nař. předložit, ale že povinnost ta trvá potud, dokud osoba mající soupisovou povinnost této povinnosti neučinila zadost. Když však jde o trvalý delikt, je nesprávný náhled stížnosti, že 6měsíční lhůta promlčecí počala u obviněných 6. dubna 1920 a že 19. června 1921 už nastalo promlčení.
Podle jvedeného začíná při trvalém deliktu promlčecí lhůta běžeti teprve dobou, kdy ona činnost, kterou zákon chce trestní sankcí vynutit, byla vykonána, tedy v daném případě, když byl soupis stpú-u předložen.
Když však stížnost ani netvrdí, že od vykonaného soupisu st-lů až do oznámení služnovskému úřadu, t. j. do dne 19, června 1921 uplynula lhůta promlčecí v § 31 cit. zák. čl. XL : 1879 stanovená, jest námitka, že úřad při vynesení rozsudku nebral ohled na nastalé promlčení, neopodstatněná.
Stížnost se snaží z ustanovení § 9, odst. 2, posl. věty vyvodit, že nejde o trvalý delikt, když se trest může opětovně uložit, ale neprávem, neboť smysl tohoto ustanovení je jen ten, že když osoba soupisem povinná přes to, že už byla jednou trestána pro nevykonání soupisu, soupis přece nepodá, může býti zase trestána pro tento delikt. Ustanovení toto nejen že ničeho neubírá na povaze deliktu jako trvalého, nýbrž je právě dokladem, že jde o delikt trvalý.
Po stránce procesního práva vytýká stížnost, že nebylo hleděno k předpisu § 24 polic. tr. ř. (nařízení maďarského ministra vnitra a spravedlnosti č. 65000 ex 1909), že totiž oznámení nebylo sděleno státnímu zástupci (fiškálovi). V tomto směru vyslovil už nss právní zásadu v ná- lezu svém ze 4. dubna 1922 č. 3332 (Boh. č. 1279 adm.), že nesdělení oznámení státnímu zástupci při přestupcích dle § 9 cit. vl. nař. není porušením zákona.
Na právním, názoru tomto trvá nss i v tomto případě a odkazuje st-le podle § 44 jedn. řádu svého na nález výše uvedený. Totéž platí i stran poslední námitky stížnosti, že totiž byl porušen předpis § 315 zák. čl. XXXIII ex 1896 tím, že úřad neodmítl návrh stpú obsahující též návrh o výšce trestu, neboť ve výše uvedeném nálezu vyslovil též právní názor, že předpis cit. § 315 neplatí v oboru policejně trestního soudnictví.
Protože stížnost dalších námitek neuvádí, byla jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 1616. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 295-297.