Č. 1653.Státní občanství: * Dočasný fiskál municipální není státním úředníkem ve smyslu § 1 č. 4 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n.(Nález ze dne 14. listopadu 1922 č. 15700.)Věc: Dr. Karel P., advokát v K., proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o státní občanství.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Rozhodnutím ze dne 16. září 1921 č. — zamítl žal. úřad st-lovu žádost o přiznání čsl. státního občanství, opřenou o § 9 zákona z 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. a současně zrušil z úřední moci usne- sení města Komárna ze dne 20. července 1921 č. —, jímž st-1 byl přijat do svazku oné obce. Na to st-l žádostí podanou dne 30. prosince 1921 u županského úřadu v Komárně zakročil znovu o přiznání čsl. státního občanství, opíraje svou žádost tentokráte o § 1 č. 4 a § 9 zákona č. 236/20 z důvodu toho, že byl jmenován županem komárenské župy a města Komárna Drem Otakarem J. čestným úředním hlavním zástupcem, k vůli službě byl přidělen městu a složil v této hodnosti přísahu věrnosti. Narodil se r. 1873 v zadunajské části župy komárenské (obec Baňa) a měl domovské právo v Budapešti. Dovolává se také ustanovení § 61—63 Trianonské mírové smlouvy ve spojení s § 9 zákona č. 236/20 a vlád. nař. č. 601/20, prohlašuje, že jakožto stálý obyvatel komárenský optuje pro čsl. státní občanství. Podle výnosu župana komárenského ze dne 6. listopadu 1919 č. — vyjmenoval župan dočasně několik úředníků pro municipální město Komárno, mezi nimi i st-le, advokáta v Komárně, titulárním hlavním městským zástupcem.Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad st-lově žádosti o přiznání čsl. státního občanství ve smyslu § 1, č. 4 zákona č. 236/20 a nevzal na vědomí jeho prohlášení.O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:V souladu s obsahem žádostí st-lových obsahuje nař. rozhodnutí výroky dva, zamítajíc jednak žádost o přiznání státního občanství z důvodu § 1. č. 4, jednak pak neuznávajíc opci stěžovatelem vykonanou. Stížnost brojí proti výroku tomu v obou směrech, avšak dle názoru nss-u neprávem.Podle § 1, č. 4 jsou čsl. státními občany od 28. října 1918 bez dalšího ti, kdo před tímto dnem měli domovské právo v některé obci byv. mocnářství rakousko-uherského mimo území republiky čsl. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. St-l vidí tuto podmínku splněnu tím, že byl v listopadu 1919 čsl. orgánem, totiž županem a vládním komisařem jmenován ať již čestným, ať titulárním hlavním městským zástupcem města Komárna. Poněvadž však § 67 zák. čl. XXI. z r. 1886 nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že úředníci tohoto druhu jsou úředníky municipálními a nikoliv státními, jest patrno, že ona podmínka § 1, č. 4 zákona č. 236/20 splněna není, nehledí-li se ani k tomu, že dle dekretu ve správních spisech založeného byl st-l i jako municipální úředník jmenován pouze dočasně, kdežto § 1, č. 4 předpokládá skutečný, totiž definitivní služební poměr.St-l je si vědomi tohoto nedostatku ve skutkovém podkladu svého domnělého nároku a dovozuje, že onoho ustanovení mělo by se používati při úřednících jeho druhu analogicky. Analogie jest však vyloučena v případě jako jest tento, kde zákon pro určitou kategorii osob výslovně označených stanoví výjimku ze všeobecného pravidla, vyhledávajícího k nabytí státního občanství ipso facto zvláště kvalifikovanou domovskou příslušnost.Bezdůvodně dovolává se posléze st-l § 10 zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., když ustanovení to nemá naprosto nic společného s otázkou pro řešení sporu jedině rozhodnou, zda totiž st-le je pokládati za skutečného státního úředníka repubikly čsl. po rozumu § 1, č. 4 zák. 236/20 a je-li ho proto považovati za zdejšího státního občana, kdežto § 13 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. má na mysli zřejmě pouze případ, kde jde o otázku povinnosti obce přijati někoho do svého svazku.Jestliže tedy žal. úřad, vycházeje z téhož právního názoru, shledal, že zde není podmínek v § 1, č. 4 vyžadovaných a odepřel-li proto uznati st-lovo čsl. státní občanství z tohoto ustanovení dovozované, neodporuje jeho výrok ani skutkovému stavu ani zákonu a je tedy stížnost v tomto směru bezdůvodná.Bezdůvodná jest však i pokud brojí proti druhé části rozhodnutí v odpor vzatého, jímž žal. úřad nevzal na vědomí výkon opčního práva st-lova.Jak z vylíčeného děje patrno, nenáleží st-l ani k jedné z kategorií osob, jímž přiznáno bylo právo optovati pro republiku čsl. zákonem č. 236/20. To uznává patrně st-1 sám, nedovolávaje se ve stížnosti v tomto směru onoho zákona a to ani § 9 jako ve své původní žádosti, nýbrž opíraje svůj domnělý výrok pouze o ustanovení čl. 61—63 Trianonské mírové smlouvy.Nss uvažuje o této st-lově námitce, nepokládal při tom za nutno řešiti otázku, zda a pokud takovou mírovou smlouvu lze vůbec považovati za bezprostřední zdroj subjektivních práv jednotlivých občanů a zda tudíž a pokud bylo by v ní spatřovati doplněk nebo změnu zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 236 sb. z .a n., neboť i kdyby na všechny tyto otázky bylo lze odpověděti kladně, nemohlo by to přivoditi příznivý výsledek stížnosti.Z dovolaných st-lem ustanovení mírové smlouvy odpadá předem či. 63, řešící případ právě opačný, než o jaký v tomto sporu jde, totiž otáz- ku, pokud osoba čsl. státní občanství nabyvší, mohla by se domáhati státního občanství jiného a zbýval by tudíž pouze čl. 61 a 62. Obě tato ustanovení předpokládají pro nabytí čsl. státního občanství, jak z jejich doslovu patrno, že dotčená osoba má domovské právo na území připadnuvším od býv. mocnářství rakousko-uherského čsl. republice.V tomto směru je ze správních spisů patrno, že žal. úřad zrušil usnesení městské rady komárenské ze dne 20. července 1921 č. —, kterým st-1 byl přijat do svazku tohoto města, a st-l netvrdí a ze správních spisů nevychází, že by byl docílil zrušení onoho výroku žal. úřadu. V úvahu mohly by přijíti pouze ještě vývody stížnosti, pokud týkají se nabytí domovské příslušnosti podle § 10 zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. mocí jeho úředního postavení. Leč nss neshledal za nutno ani touto otázkou se zabývati, když by se jednalo o dobu spadající až do r.. 1919, tudíž po 1. lednu 1910. Potom však platil by o st-li nikoli čl. 61, nýbrž 62 smlouvy, dle něhož osoby takové přes ustanovení čl. 61, nabudou zdejšího státního občanství pouze tehdy, dostane-li se jim svolení čsl. státu, aniž by mírová smlouva obsahovala ustanovení, že a kdy stát ten svolení to uděliti musí.Z toho vyplývá, kdyby i st-l skutečně byl nabyl svým jmenováním domovské příslušnosti na území dříve maďarském, nyní čsl., že by se tak bylo stalo po 1. lednu 1910, v kerémžto případě ani Trianonská mírová smlouva, kdyby i za zdroj subjektivních práv jednotlivců bylo lze ji pokládati, právního nároku na přiznání zdejšího státního občanství by mu nezakládala. Jestliže tedy žal. úřad přes st-lovo opční prohlášení ani se zřetelem na ustanovení mírové smlouvy čsl. státního občanství mu nepřiznal, nelze mluviti o zásahu v práva st-lova vůbec a bylo tudíž stížnost i v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodnou.