Č. 1704.

Známky: * Známky deskriptivní (§ 1 novely z r. 1895) nestávají se způsobilými k zápisu tím, že se vžily (§ 1, odst. 2 zák. z r. 189 — nov. z r. 1913 čl. I.).
(Nález ze dne 28. listopadu 1922 č. 18013.) Prejudikatura: Boh. č. 1644 adm.
Věc: Firma J. Sch. v N. (adv. Dr. O.Gellner z Prahy) proti ministerstvu obchodu (min. taj. Jan Fric) stran ochranné známky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo ministerstvo obchodu, vyslechnuvši prve stěžující si firmu, že slovní známka »Primus«, která byla od r. 1904 zapsána u obchodní komory ve Vídni, a pro obvod republiky čsl. byla přihlášena dne 21. listopadu 1921 k zápisu u obchodní a živnostenské komory v Praze pro oplatky, lepidlo, pečivo, oplatky pro léčivé účely, oplatkové tovary atd. a zapsána tam pod č. —, neměla býti zapsána podle § 1 známk. novely ze dne 30. července 1895 č. 108 ř. z. a nařídilo proto výmaz této známky.
Důvody rozhodnutí jsou tyto:
Známka č. — Vídeň skládá se výlučně ze slova »Primius«. Slovo to jest latinské a jest jeho význam »první« všeobecně znám. Též v obchodním životě se ho jmenovitě v obdobě »prima« hojně používá. Umístěno jako ochranná známka na zboží bylo by konsumenstvem vyloženo jako označení, že se jedná o zboží první jakosti.
Dle § 1 známk. novely z roku 1895 jsou však známky obsahující údaj o vlastnosti zboží z registrace vyloučeny.
Chranitelka ve svém vyjádření z — namítá, že v obchodním životě používá se pouze slova »prima« a nikoliv »primus«, takže slovo toto neobsahuje poukazu na kvalitu zboží ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení. Kromě toho žádá o zápis známky vzhledem k čl. 6. Pařížské smlouvy v úpravě Washingtonské ze dne 2. června 1911.
Ve svém vyjádření z — předkládá doklad o tom, že známka v kruzích obchodních se vžila.
Všechny tyto námitky jsou však pro posouzení registrační způsobilosti známky nerozhodný.
Jest sice pravda, že v obchodě jest označení »Prima« běžnější a tudíž známější, ale také forma mužského rodu dotyčného slova nemůže míti jiného významu, nežli poukázání na to, že zboží takto označené jest první v pořadí nebo podle své vlastnosti nejlepší (srovnej rozh. vid. správního soudu z 30. prosince 1911 č. 11650). Zda veškeré obecenstvo spatřuje ve známce údaj jakosti, jest nerozhodno, stačí možnost, že třeba jen část konsumenstva údaj takový ve známce spatřuje, což lze s jistotou předvídati.
Dovolání se čl. 6 Pařížské smlouvy z roku 1883 v úpravě Washingtonské z 2. června 1911 jest naprosto pochybené, neboť dle č. 2 tohoto článku m.ohou známky obsahující údaj o vlastnosti zboží právě naopak býti odmítnuty nebo za neplatné prohlášeny.
Chranitelkou předložené doklady o vžití se známky, vesměs z r. 1921 vystavené, nejsou s to, aby učinily známku schopnou registrace, příčí-li se známka § 1 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z.
Novela ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. doplňuje pouze § 1 známk. zákona ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. v ten smysl, že známky, postrádající nutné distinktivnosti, mohou býti registrovány, prokáže-li chranitelka, že se dlouhým užíváním v kruzích konsumentů vžily jako známá označení výrobků ze závodů chranitelky pocházejících. Novelou tou však nebyl nikterak změněn výslovný předpis § 1 známk. nov. z 30. července 1895 č. 108 ř. z., že slovní známky, t. zv. deskriptivní, jsou z registrace vyloučeny.
Stížnost k tomuto soudu podaná popírá především, právo ministerstva obchodu přezkoumávati registrační způsobilost známek, které byly chrá- něny v době, kdy mírová smlouva Saint-Germainská vstoupila v platnost a dovolává se v tom směru jednak čl. 274 této smlouvy, jednak zákona z 30. června 1921 č. 261 sb. z. a n., týkajícího se ochrany známek v území Německem odstoupeném.
Nss nemohl v tom stížnosti dáti za pravdu.
Známkový zákon propůjčil ministerstvu obchodu předpisem § 21 lit. d) právo, naříditi kdykoli výmaz známky zapsané, shledá-li, že známka neměla býti zapsána. Nedostatek způsobilosti k zápisu byl také důvodem výmazu nařízeného nař. rozhodnutím, jež mělo tudíž právní potík'ad v uvedeném § 21 lit. d) známk. zák.
Neprávem domnívá se stížnost, že použití uvedeného předpisu v daném případě bylo v odporu s ustanovením mírových smluv.
Že by bylo úmyslem smlouvy Saint-Germainské, právo úřadu na tomto předpisu se zakládající vyloučiti stran známek prve zapsaných v území bývalé monarchie rakousko-uherské a poskytnouti tak známkám takovým ochranu dále sahající, než jakou jim zaručoval někdejší zápis, a jaké požívají známky, nyní v území republiky čsl. zapsané, čili jinými slovy, že známky tyto měly nabýti lepší kvality právní, než jakou dosud měly, nelze dovoditi ani ze znění této smlouvy čl. 274 ani z jejích intencí. Tím méně lze použíti k odůvodnění takového názoru analogie zákona z 30. června 1921, neboť tento zákon vztahuje se jediné na známky původně zapsané v území říše německé. Aniž by třeba bylo podrobněji zkoumati skutečný smysl a právní dosah uvedeného čl. 274 smlouvy Saint-Oermainské, tolik lze pokládati za nepochybno, že touto smlouvou nebyla známkám v území bývalé říše rakouské kdysi zapsaným poskytnuta ochrana vydatnější, než jakou jim zaručovaly zákony této monarchie a že tedy i proti známkám takovým přísluší úřadům státu čsl. stejné právo, jaké poskytoval § 21 lit. d) známk. zákona z r. 1890 (resp. novely z r. 1913) úřadům tehdy příslušným.
Stížnost dovozuje dále nezákonnost nař. rozhodnutí, poukazujíc k ustanovení 2. odst. § 1 známk. zákona z r. 1890 připojeného tomuto §u novelou ze dne 17. března 1913 č. 65 ř. z., resp. ustanevení mezinárodní úmluvy o ochraně živnostenského vlastnictví, uzavřené dne 20. března 1883 v Paříži, revidované dne 2. června 1911 ve Washingtoně, k níž přistoupila i republika čsl., jak vyhlášeno ve Sbírce zákonu a nařízení z roku 1921 pod č. 364. Tuto námitku rozvádí v podstatě takto:
Všeobecným důvodem odmítnutí jest nedostatek způsobilosti rozlišovací. Zvláštním případem použití tohoto důvodu zapovědí jest onen případ, když známka sestává výhradně za značek nebo údajů, jež jsou způsobilé sloužiti v obchodě k označení jakosti zboží. Výjimečné ustanevení 2. odst. se vztahuje jednak na případ nedostatečné rozlišovací schopnosti, jednak i na případ výhradného údaje jakosti. Též při rozhodování 0'tázky, jedná-li se o výhradný udej jakosti, jest dle předpisu smlouvy míti zření ku všem okolnostem, obzvláště také k době používání známky.
Nss zabývaje se touto námitkou uvažoval takto: Předpis obsažený ve 2. odst. § 1 zákona známkového právě tím, že pojat byl do tohoto zákona, stal se součástí systému positivně zákon- ných norem právo známkové upravujících a je tedy s tohoto hlediska přistoupiti k jeho výkladu, byť i jeho mezinárodně smluvní podklad byl mimo veškeru pochybnost a byť i v důsledku toho slušelo bráti při výkladu jeho zřetel také na intence oněch mezinárodních smluv, v nichž uvedený předpis má svůj původ.
Zákon z r. 1890 v § 1 prohlašuje jako známky ve smyslu tohoto zákona zvláštní znamení, jež slouží k tomu, rozlišovati výrobky a zboží pro obchod určené od jiných výrobků a zboží stejného druhu. K této všeobecné charakteristice známek připojila novela z r. 1913 jako druhý odstavec téhož §u toto ustanovení: »Při posuzování, zdali se některá známka k tomu hodí, buď přihlédáno ke všem okolnostem, zejména k době, po kterou se známky užívá podle názoru zúčastněných obchodních kruhů.« Jak ze souvislosti vyplývá, má zákon ten na mysli v odst. 2. posouzení otázky, zdali se ty které známky hodí k tomu, co bylo v odst. 1. vyznačeno jako přední pojmový znak známky, t. j. aby rozlišovala zboží stejného druhu, ale jiného původu. Jestliže jako direktivu pro posouzení toto stanoví nazírání zúčastněných kruhů obchodních, vychází zřejmě z předpokladu, že nazírání těchto kruhů na onu otázku se v některých případech různí od nazírání širokých kruhů na příslušném odvětví obchodním nezúčastněných. Smysl uvedeného ustanovení jest podle toho ten, že úřad posuzuje rozlišovací způsobilost, čili dle obvyklé terminologie distinktivnost známky, nesmí za měřítko bráti obecnou zkušenost o tom, zdali to které znamení vzbudí v kterémkoli průměrném pozorovateli dojem, že jde o zvláštní znamení, určené k rozlišení zboží od zboží stejného druhu, ale jiného původu, nýbrž že musí vzíti zřetel k tomu, jak pojímají ono znamení příslušníci zúčastněných kruhů, t. j. zkoumati, zdali snad dlouhodobé užívání známky pro zboží určitého původu nebo snad i jiné momenty náležející do okruhu obchodních zkušeností a znalostí právě jen těchto kruhů nepůsobí, že se jim, jeví distinktivními v naznačeném smyslu i známky, jež by samy o sobě a podle pojetí neodborníků bylo pokládati za nezpůsobilé, zboží v uvedeném smyslu rozlišovati.
Znění a zařadění předpisu obsaženého v 2. odst. § 1 do tohoto paragrafu nasvědčuje podle toho, co bylo uvedeno, že »nazírání zúčastněných kruhů« bylo jako cynosura vytčeno jen potud, pokud jde o distinktivnost známky.
Leč pojmový znak distinktivnosti ve smyslu 1. odst. § 1 známk. zákona nevystihuje o sobě podstatu známek, jaké má právo známkové na zřeteli. Vlastním účelem práva známkového jest ona zvláštní ochrana, kterou právo to zaručuje majitelům: známek za určitých předpokladů, zejména, dají-li známku zapsati do rejstříku. Tím, že právo známkové určité kategorie známek ze zápisu do rejstříku předem a všeobecně vylučuje a tak jim ochranu odpírá, vytyčuje ve formě negativní další pojmové znaky známek, i jest tedy zkoumati, zdali snad direktivu danou 2. odst. § 1 známkového zákona pro posouzení distinktivity nesluší podle podstaty věci nebo patrné vůle zákona vztahovati také na posouzení oněch negativních znaků, t. j. oněch momentů, jež dle positivních předpisů zápis a tím i ochranu známek vylučují. Předpisy o tom, které známky jsou ze zápisu vyloučeny, obsahuje zejména § 3 známk. zák. z r. 1890 (nyní ovšem ve znění novelami upraveném) a § 1 známk. novely z r. 1895. Pod č. 1, 2 a 4 § 3 známk. zák. vyloučeny jsou známky obsahující výhradně obraz nebo jméno osob veřejně významných, státní nebo jiné veřejné znaky, známky nemravné, pohoršlivé nebo způsobilé klamati konsumenty. Důvody zákazu jsou tu především, jak patrno, rázu politického resp. policejního. Že tam, kde jde o důvody této povahy, zákon na názory zúčastněných kruhů a na dobu užívání známky zřetel bráti nechtěl, důkazu nepotřebuje. Pod č. 3 téhož §u vyloučeny jsou známky, »kterých se vůbec užívá k označení určitého druhu zboží v obchodě«. Důvod tohoto zákazu jest zřejmý. Nemůže býti zajisté účelem práva známkového, aby zápisem známky pro jednoho podnikatele všichni ostatní byli omezeni v pcužívání značek, jež jsou nezbytným neb aspoň obvyklým prostředkem dorozumívacím a aby tak ve prospěch jednoho bylo na újmu ostatních vytvořeno privilegované výhradní právo jednotlivce na něco, co jest v podstatě společným majetkem kulturním. Že takovéto obecné volné znaky (Freizeichen) nejčastěji nebudou vyhovovati také požadavku distinktivity ve smyslu § 1, odst 1 zák. známk., jest jisto, ale nezbytné to není a zákaz § 3 č. 3 platí zajisté, i když taková volná značka v tom kterém případě shodou okolností způsobilost rozlišovací má. Zájem na tom, aby ochranou, známkám poskytovanou, nebyla volnost používání oněch prostředků výrazových omezena, jest zájem veřejný a není naprosto žádného podkladu pro domněnku, že by bylo intencí zákona, aby tam, kde tento veřejný zájem dostane se do konfliktu s zájmem jednotlivce, zájem veškerenstva ustoupil zájmům individuálním, resp. aby ochrana tohoto veřejného zájmu, jenž podle povahy věcí zasahuje i do budoucnosti, byla činěna závislou na názoru zúčastněných kruhů o tom, zdali ta která známka je právě toho času těmito kruhy pojímána jako označení zboží určitého podniku. K stejnému závěru vede však i výklad ustanovení § 1 novely známkové z r. 1895. Toto ustanovení, připustivši zásadně známky slovní dotud ze zápisu vyloučené, ponechalo zákaz v platnosti pro tak zvané známky deskriptivní, t. j. pro takové známky slovní, které obsahují výhradně údaje o místě, době nebo způsobu výroby, o jakosti, určení, o ceně, množství a váze zboží. Podle názoru nss-u omezení zde vyslovené sleduje v podstatě týž účel, jaký došel výrazu v předpisu 3. odst. § 3 známk. zákona. Takové deskriptivní známky mohou býti za jistých okojností distinktivními, ale přece dlužno je pokládati za vyloučené ze zápisu, poněvadž by ochrana takových známek obmezovala obecné užívání prostředků výrazových. Proto také nelze proti zásadě bránící zápisu známek po rozumu § 1 novely přiznati jakýkoliv význam okolnostem, jež má na zřeteli § 1, odst. 2 známk. zákona.
Že jediné tento výklad vyhovuje podstatě věci a praktické potřebě, vyplývá i z této úvahy:
Označení zboží místem výroby bude označovati přirozeně také původ z určitého podniku na tak dlouho, pokud tento podnik bude v onom místě jediným ono zboží vyrábějícím nebo s ním obchodujícím. Trvá-li takovýto stav; dosti dlouho, stane se ovšem zboží s takovýmto údajem místa závodu (výroby) známým ve zúčastněných kruzích obchodních jako zboží určitého (dotud v místě jediného) podniku. Kdyby však v tom byl spatřován dostatečný důvod, aby toto místní označení bylo pro onono
podnikatele zapsáno a chráněno jako známka, byl by důsledek toho, že
by žádný budoucí podnikatel stejného oboru v témže místě nesměl zboží
sídlem svého podniku vůbec označovati.
K stejně povážlivým a zřejmé tendenci zákona odporujícím výsledkům docházelo by se i při označeních deskriptivních jiného druhu. Neboť každé označení deskriptivní může býti aspoň dočasně zároveň označením poukazujícím; na určitý závod, totiž tehdy, jestliže a pokud tento závod má jakýsi dočasný faktický monopol na zboží určité jakosti, váhy, ceny atd. Jakmile by se připustil zápis a tudíž i ochrana ryze deskriptivních označení jako známek v případě, kdy zcela nahodilou shodou okolností taková označení v době zakročení o zápis jsou v obchodních kruzích známa jako označení zboží z určitého závodu, pozbyl by předpis § 1 novely z velké části, ne-li zcela, smyslu i praktického významu. Samozřejmé právo jednoho každého označovati zboží v obchodu co do původu, jakosti, ceny atd. příslušnými výrazovými prostředky vzatými z daného materiálu jazykového v zemi, musilo by se činiti závislým na tom, zdali si některý jednotlivec za okolností svrchu uvedených nezajistil zápisem monopol na užívání výrazu toho druhu.
Nss z veškerých, svrchu rozvedených důvodů dospěl výkladem opírajícím se jak o znění tak i o systematiku a jasnou tendenci příslušných předpisů práva známkového k názoru, že zákaz deskriptivních známek vyslovený v § 1 novely z r. 1895 platí (právě tak jako zákaz vyslovený v § 3) absolutně, že jeho účel, zajištění jistého nadindividuálního všeobecného zájmu, nepřipouští, aby z něho byly činěny výjimky se zřetelem na ryze individuální zájmy jednotlivců.
Zbývá ještě zkoumati, zdali tento výklad lze srovnati s obsahem a tendencí úmluvy Washingtonské, jíž se st-l pro svůj názor v první řadě dovolává, a která, jak již bylo poznamenáno, dala podnět k novele z r. 1913. Ustanovení korespondující s předpisem čl. I. této novely, resp. odst. 2. § 1 známkového zákona, obsaženo jest v čl. 6 oné úmluvy. Odstavec 1. tohoto čl. smlouvy Washingtonské — shodující se tu v podstatě s úmluvou Pařížskou z r. 1883 — stanoví, že »každá tovární neb obchodní známka v zemi původu řádně uložená, je připuštěna tak, jak je (telle quelle) a bude chráněna v ostatních zemích svazu«.
K tomu připojila smlouva Washingtonská v následujícím odstavci ustanovení, které známky přes to mohou býti odmítnuty nebo za neplatné prohlášeny. Rozvrhuje je ve tři skupiny. Pod č. 1 uvedeny jsou známky, jichž zápisu brání práva nabytá v zemi, kde se o ochranu žádá. Pod č. 3 známky odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. Znění č. 2 je toto:
Les marques dépourvues de tout caractěre distinctif, on bien composées exclusivement de singes ou ďindications pouvant servir, dans le commerce, pout designér Y espěce, la qualité, la quantité, la destination, la valeur, le lieu ď origine des produits ou 1' époque de production, ou devenus usuels dans le langage couraní ou les habitudes loyales et constantes du commerce du pays ou la protection est réclamée.
Dans 1' appréciation du caractěre distinctif ď une marque, on devra tenir compte de toutes les circonstances de fait, notamment de la durée de 1' usage de la marque. Jak je patrno, jsou v prvním odstavci vyznačeny tři kategorie známek, které smlouva vylučuje z mezinárodní ochrany ve smyslu odst. 1.: známky, kterýmž nedostává se distinktivnosti, tak zv. známky deskriptivní a známky, jež se staly obvyklými v řeči nebo v obchodních zvyklostech. V odst. 2. pak dává smlouva direktivu jen pro ocenění distinktivity známek, ukládajíc, aby v té příčině byl zřetel brán k veškerým okolnostem skutkovým, zejména k době užívání známek. Výklad, že by snad výrazu »caractěre distinctif« v 2. odstavci bylo použito ve významu širším, takže by zahrnoval všechny tři kategorie známek v předcházejícím odstavci vyznačených, dlužno pokládati za zcela libovolný, pokud není opřen o velmi závažné a přesvědčivé důvody. Nelze předpokládati, že užito bylo téhož výrazu v přímé souvislosti ve významu jednou užším a hned zase širším. Formulace prvního odstavce nasvědčuje tomu, že tu vědomě byly rozlišeny tři kategorie známek podle kriterií, která jsou i v literatuře i v praxi známkového práva obvyklá, a jest v důsledku toho důvodně míti za to, že direktivu obsaženou v odst. 2. téhož či. smlouva Washingtonská zcela vědomě omezila na posouzení distinktivity známek.
Tento názor není také nijak v rozporu se všeobecným rázem a tendencí mezinárodních smluv, týkajících se práva známkového. V těchto smlouvách projevuje se patrně snaha nalézti uspokojivý kompromis mezi dvěma principy. Jednak zajistiti měrou co největší známkám v jedné zemi řádně zapsaným ochranu ve všech smluvních zemích, jednak ponechati jednotlivým smluvním zemím, pokud možno, volnost k hájení zájmů povahy veřejné na vlastním území. Tak již unijní smlouva Pařížská z r. 1883, zajistivši v čl. VI. pro všechny smluvní státy ochranu známek »telles quelles«, omezila tento princip ustanovením závěrečného protokolu pod č. 4 v podstatě v ten rozum, že princip ochrany »telles quelles« vztahuje se jen na formu známek, že však jinak použíti jest vnitřního zákonodárství každého státu. Toto ustanovení závěrečného protokolu smlouvy Pařížské bylo ve smlouvě Washingtonské nahrazeno ustanovením shora uvedeným, pojatým do čl. VI. Není důvodu, jenž by nutil, aby okruh volnosti tímto ustanovením jednotlivým smluvním státům vyhrazené byl zúžen přes míru zněním smlouvy samé danou, a to tím méně, ježto věcné důvody svrchu uvedené příčí se takovému extensivnímu výkladu druhého odstavce č. 2 čl. VI. smlouvy. Nelze přikládati mezinárodní smlouvě úmysl, že by chtěla nutiti smluvní státy, aby poskytovaly ochranu známkám,, jež se delším užíváním fakticky vžily, ve svém území i tehdy, kdyby se tím omezila volnost vlastních příslušníků užívati značek nebo slovních výrazů obvyklých, zejména také k popisu zboží potřebných nebo vhodných. Nějakých zvláštních důvodů, které by nutily, aby přes uvedené momenty smlouva Washingtonská byla vykládána v ten rozum, že citované ustanovení 2. odst. č. 2 čl. VI. vztahovati jest na všechny kategorie známek v předcházejícím odstavci vyznačené, nss nenalezl ani ve znění Washingtonské smlouvy, ani ve zprávách o jejím vzniku.
Předcházejícími úvahami dospěl nss k názoru, že žal. úřad maje za to, že sporná známka je deskriptivní, právem; pokládal za nerozhodno, zdali a jak dlouho se jí užívá v obchodě, a proto tuto okolnost stranou namítanou nezjišťoval. Shledal tedy soud také námitku stížnosti, že nař. rozhodnutí odporuje v uvedeném směru ustanovení čl. I. novely z r. 1913 (odst. 2. § 1 známkového zákona) nebo ustanovením příslušných smluv mezinárodních, neodůvodněnou.
Poněvadž pak stížnost dalších námitek neobsahuje, bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1704. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 492-499.