Č. 1694.

Státní úředníci: I. * Ustanovení § 3 vl. nař. ze dne 12. října 1920 č. 573 sb. z. a n. platí pouze pro notáře podle zák. ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. jmenované — nemá však platnosti na osoby, které po 1. listopadu 1918 byly z notářů podle uherského práva jmenovány úředníky státními jiného oboru. — II. V záležitostech úředníků finanční správy — pokud nebudou ministru financí zvlášť vyhrazeny — rozhoduje generální finanční ředitelství pro Slovensko na místě ministerstva financí konečně.
(Nález ze dne 25. listopadu 1922 č. 14854.)
Věc: Josef N. ve S. N. V. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě (min. taj. O. Mischner) o započtení válečných let.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li nebyla nař. rozhodnutím přiznána výhoda připočtení válečných roků, poněvadž na to nemá nároku ani podle § 3 zákona č. 573/20, ani podle § 1 zákona č. 457/1919 vzhledem k tomu, že nebyl 1. listopadu 1918 v aktivní státní službě civilní, což stížnost naříká jako nezákonné.
Zasílajíc správní spisy vyslovilo ministerstvo financí v souhlase s žal. úřadem názor, že v tomto případě instanční postup nebyl vyčerpán, poněvadž z nař. rozhodnutí nebylo podáno odvolání k ministerstvu financí. Nss námitku tuto neuznal důvodnou, neboť podle nařízení ministra plnomocníka vlády čsl. republiky pro správu Slovenska ze dne 30. pro- since 1918 č. 12 sb. z. a n., vydaného na základě § 14 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., zřízeno bylo generální finanční ředitelství (v Žilině, později v Bratislavě) pro veškerou finanční správu na území Slovenska, pokud nepatří do působnosti nižších finančních úřadů a orgánů, a pokud nebude vyhrazena ministerstvu financí v Praze. Z toho plyne, že generální finanční ředitelství rozhoduje jako poslední instance správní ve všech věcech patřících materielně do jeho oboru působnosti, o nichž rozhodovati není vyhrazeno ministerstvu financí. Pojem »veškerá finanční správa« zahrnuje ve své všeobecnosti nejen věci poplatkové a daňové a jiné finanční, nýbrž i věci týkající se úřadů finanční správy a osob u nich zaměstnaných, neboť nic nesvědčí tomu, že některé z věcí těch zásadně byly vyňaty.
Generální finanční ředitelství jest dle toho pokládati ve věcech, které mu nebyly výslovně odňaty, za exposituru ministerstva financí, která ve věcech finančních rozhoduje konečně.
Měla-li zůstati příslušnost ministerstva financí pro některé věci zachována, musilo se tak podle povahy věci a znění uvedeného nařízení státi buďto generelně pro určitý okruh působnosti anebo jednotlivě pro určitý případ, a to buď všeobecnou normou (zákonem, nařízením) anebo i jednotlivým rozhodnutím.
Jelikož však strany mají nárok na to, aby bezpečně věděly, jakou povahu má rozhodnutí úřadu jim dodané, zda je konečné nebo zda podléhá ještě opravnými prostředkům v řádném řízení správním, jest nezbytno, aby takováto výhrada ve prospěch kompetence ministerstva financí byla straně uvedena na vědomí, t. j. aby buďto byla publikována způsobem všeobecně předepsaným (vyhlášením ve sbírce zákonů a nařízení, v Úradných Novinách), anebo aby straně byla sdělena přímo ve formě právního poučení v příslušném rozhodnutí.
Nss neshledal ani zákona, ani nařízení nebo jiné všeobecně vyhlášené normy, která by ve věcech tohoto druhu přikazovala konečné rozhodnutí ministerstvu financí, ani není patrno, že by takováto výhrada kompetenční byla straně bývala zvláště sdělena.
Nelze proto míti za to, že do nař. rozhodnutí příslušel straně další postup k ministerstvu financí, že proto rozhodnutí to není konečným; jeví se proto námitka shora uvedená neodůvodněnou.
Ve věci samé vycházel soud z těchto úvah:
Nesporno jest, že st-l nebyl 1. listopadu 1918 čsl. státním úředníkem, nýbrž, že teprve od 1. ledna 1920 byl jmenován státním úředníkem, jsa do té doby po 14 let obecním notářem.
Ze zákona o připočtení válečných let jde, že na započtení těchto let má nárok jednak civilní státní úředník, který byl 1. listopadu 1918 v aktivní službě, jednak také civilní státní úředník, který sice byl po 1. listopadu 1918 v státní službě ustanoven, ale přestoupil do ní z jiné služby veřejné nebo služby jí na roven postavené, pokud léta válečná nebyla již v dřívějším služebním poměru aspoň stejnou měrou započítána a pokud nebylo prokázáno, že nebyl válkou poškozen (srov. § 1, 4 a 8 zák. č. 457/19). Poněvadž nař. rozhodnutí odpírá st-li započtení Jet válečných z důvodu, že na ně nemá nároku ani podle § 3 nař. č. 573/20 ani podle § 1 zák. č. 457/19 vzhledem k tomu, že nebyl 1. listopadu 1918 v aktivní státní službě civilní, zřejmo. že se rozhodnutí to nezabývalo otázkou, zda st-1 má nárok na započtení válečných let dle § 4 cit. zák., patrně za to pokládajíc, že nárok ten ustanovením § 3 nař. č. 573/20 jest vyloučen. Jde tedy pouze o otázku, zda st-1 ustanovením § 3 vl. nař. ze dne 12. října 1920 č. 573 sb. z. a n. z nároku na započítání válečných iet jest vyloučen.
Toto vládní nařízení bylo vydáno výslovně k provedení § 14, odst. 1 a 5 zák. z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. o obecních a obvodních notářích na Slovensku. Zákon ten v § 14, odst. 5 stanoví, že započtení služební doby notářům podle tohoto zákona jmenovaným, upraveno bude nařízením.
Notářem podle tohoto zákona jmenovaným jest bývalý obecní nebo obvodní notář tehdy, když ve smyslu § 5 cit. zák. a § 2 vlád. nař. ze 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n. do 14. června 1920 za ustanovení obecním neb obvodním notářem žádal a dle § 4 zák. toho ministrem vnitra notářem byl jmenován.
Když tedy nař. vlády z 12. října 1920 č. 573 sb. z. a n., provádějíc § 14, odst. 5 zák. o započtení služební doby obecním a obvodním notářům, stanoví, že notáři prozatímně nebo trvale ustanovení nemají nároku na započtení válečných let — zřejmo, že ustanovení to má, pokud se týče notářů do čsl. státní služby převzatých, na zřeteli jen započtení služební doby notářům podle tohoto zákona — t. j. podle zákona ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. jmenovaným, že však nemá platnost u úředníků, kteří sice notáři podle uherského práva byli, nebyli však jmenováni notáry podle cit. zák. — nýbrž jinak ve službě státní byli ustanoveni.
Názor nař. rozhodnutí, že ustanovení § 3 nař. z 12. října 1920 č. 573 sb. z. a n. jest překážkou, aby st-li válečná léta byla připočítána, jest tedy v rozporu se zákonem, pročež nař. rozhodnutí muselo býti zrušeno.

Citace:

č. 1694. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 470-472.