Č. 1765.

Zabírání budov: * Také osoba, která byt, o jehož zabrání jde, od majitele domu platně najala, jest v řízení podle zákona č. 304/21 stranou oprávněnou k odvolání nebo také ke stížnosti na nejv. spr. soud.
(Nález ze dne 19. prosince 1922 č. 18010.)
Věc: Dr. Julius Sch. a> Marie li. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran záboru místností.
Výrok: Stížnost Marie H. zamítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti Dra Sch. zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost. Důvody: K žádosti Aloise Š. zahájil župan v Košicích výměrem ze dne 7. prosince 1921 řízení podle zákona ze dne 12. srpna> 1921 č. 304 sb. z. a n. stran záboru bytu v domě Marie H. v Košicích, vyrozuměv o tom zároveň Dra Sch. s vyzváním, aby předložil povolení k usídlení v Košicích dle zákona č. 118/21 a potvrzení, že se přihlásil u policejního úřadu.
Výměrem ze dne 10. prosince 1921 zabral župan byt ten (4 pokoje s kuchyní) podle zákona č. 304 pro profesory obchodní akademie v Košicích Š. a H., prohlásiv okamžitou vykonavatelnost tohoto rozhodnutí podle zák. čl. XX. z r. 1901.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání Dra Sch. pro nedostatek legitimace ke stížnosti a potvrdil výrok I. instance.
Rozhoduje o stížnosti do výroku toho podané uvážil nss:
Dle správních spisů nepodala majitelka domu Marie H. vůbec právního prostředku proti výroku I. instance. Nebyl tedy spor, pokud její osoby se týče, vyřešen pořadem přípustných instancí správních, pročež jest stížnost k nss-u, také od ní podaná, v tomto směru nepřípustná podle § 5 zák. o ss.
Pokud jde o, druhého st-le Dra Sch., upřel mu žal. úřad legitimaci ke stížnosti do rozhodnutí I. instance a zamítl odvolání proto v první řadě z tohoto důvodu. Ve svém rozhodnutí zabýval se však přes to odvoláním také in merito a dospěl k závěru, že jest i věcně bezdůvodné.
Vývody stížnosti brojí ovšem dle svého znění právě proti tomuto meritornímu řešení, avšak z toho, jaký důraz st-l klade na nájemní smlouvu o zabíraném bytu jím již před záborem uzavřenou a na svá práva ze smlouvy té, shledal nss ve stížnosti také stížný bod proti první části nař. výroku, totiž neuznání legitimace. Právě touto částí výroku v odpor vzatého musí se však soud ten předem zabývati, neboť je-li stanovisko žal. úřadu v tomto, směru správné, bylo by lhostejno, zda a jakých důvodů úřad ještě nadbytečně použil ve svém zamítacím výroku z ohledu na meritum věci.
St-l tvrdil již v řízení správním, že najal od majitelky sporný byt již v srpnu 1921, tedy v době, kdy zákon o zabírání bytů obcemi neměl účinnosti a kdy smluvní disposice stran v tomto oboru práva byla opět uvolněna. Okolnost ta byla potvrzena i majitelkou a nebyla ani úřadem popřena, naopak I. instancí byla výslovně za prokázanou přijata. Tvrdil tudíž st-l existenci právního, poměru, jehož mocí mu náležel obligační nárok užívati onoho bytu. Že záborem bylo by toto jeho právo zmařeno, jest samozřejmé a jde tudíž o otázku, zda se st-1 mohl domáhati odpomoci proti tomuto porušení svého práva. Žal. úřad odpověděl na otázku tu záporně, shledav oporu pro toto své stanovisko v ustanovení 7. odst. § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 o. 304 sb. z. a n., jež vyložil v ten rozum, že právo stěžovati si do záboru náleží pouze vlastníku a uživatelům zabraných objektů, avšak po názoru nss-u neprávem.
Podle odst. 1. § 3 rozhodne úřad o záboru po šetření provedeném s vlastníkem a uživateli předmětů, o něž jde, jakož i se zástupci příslušných úřadů a zájemníků. Že uživatelem rozuměti sluší pouze osobu zabíraného předmětu skutečně užívající, nikoliv také toho, kdo má na užívání to pouze nárok, jehož dosud nerealisoval, patrno z ustanovení zákona, pokud o uživateli mluví a není tedy pochybnosti, že st-le mezi uživatele čítati nelze. Poněvadž však zákon v 1. odst. § 3 mluví o zájemnících vůbec a v odst. 2 výslovně stanoví, že všem zájemníkům musí býti poskytnuta příležitost, aby se v zavedeném šetření vyslovili, dávaje jim, jak z předpisu odst. 3 patrno, postavení strany, a poněvadž, jak z porovnání odst. 7 a odst. 1. a 2. vyplývá, zná mimo zájemníky vůbec ještě zvláště zájemníky, k jichž žádosti se zabírá, není zákonné příčiny, proč by se k zájemníkům těm nepočítaly také osoby, jako jest st-l, které totiž nejsou ani majiteli ani skutečnými uživateli zabíraných předmětů, ani účastníky, k jichž žádosti se zabírá, které však přes to nalézají se k zabíranému objektu v takovém právním poměru, že tím dotčena jsou prálva, jichž ochranu právní řád vůbec zaručuje.
Ale pak nelze z toho, že odst. 7. cit. § 3 mluví o právu stížnosti vlastníka a uživatele, aniž výslovně upírá právo to také ostatním účastníkům, dovozovati, že zájemníky jiného druhu by chtěl z práva odvolacího vyloučiti. Kdyby argumentace žal. úřadu bvla správná, nenáleželo by se zřetelem k textování odst. toho právo to ani zájemníkům, k jejichž žádosti se zabírá, a byl by zde stav ten, že by zákon upíral právo k právním prostředkům, jinak přípustným, osobám, jež výslovně uznává za strany. Disposice taková by ovšem vzhledem k tomu, že by šlo o výjimku ze všeobecného pravidla předpokládala výslovnou positivní normu, již, jak uvedeno, v odst. 7. § 3 shledávati nelze.
Jestliže tedy úřad opíraje se o předpis ten, upřel st-li legitimaci ke stížnosti pořadem přípustných jinak správních instancí, nenalézá jeho výrok opory v zákoně a byl dán základ pro zrušení jeho výroku podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1765. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 630-632.