Č. 1773.

Kinematografy: Uděluje licenci kinematografickou může úřad nabyvatele zavázati, aby odváděl určitou dávku k veřejným účelům. Nebyla-li pak dávka včas zaplacena, lze naříditi uzavření podniku.
(Nález ze dne 21. prosince 1922 č. 19463.)
Věc: Otakar K. v T. proti ministerstvu vnitra v Praze (min. taj. Dr. V. Dusil) o dávku z biografu ve prospěch státní péče invalidní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem zemské politické správy v Brně ze dne 16. listopadu 1919 č. — udělena st-li licence kinematografická pro T. Zároveň stanoveno, že majitel licence se zavazuje odváděti ve prospěch státní invalidní péče dávky, které budou snad zavedeny; dokud se tak nestane, ukládá se majiteli licence odváděti výtěžek z kina z podstatné části státní péči o válečné poškozence (úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně).
Výnosem z 22. září 1920 č. j. — zemská správa politická — ježto ustanovení právě uvedené je nejasné a dává příležitost k různým výkladům — uložila st-li, ahy počínajíc 1. červencem 1920 odváděl 10% hrubého příjmu ze svého podniku ve prospěch státní invalidní péče k rukám zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně, kterémužto úřadu se vyhrazuje kontrola hrubého příjmu podniku.
St-l se z tohoto výnosu neodvolal, nýbrž podal jen na ministerstvo vnitra žádost, aby mu dávka právě zmíněná byla cestou milosti prominuta nebo pro příště snížena, o kteréžto žádosti ministerstvo odmítlo jednati.
Výměrem z 30. dubna 1921 č. j. — zemská politická správa vyzvala st-le, aby dávku 10% hrubého příjmu z podniku, počínajíc 1. červencem 1920, do 14 dnů jmenovanému úřadu odvedl, jinak že bude proti němu dle § 26/3 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. zakročeno odnětím licence. Podané odvolání bylo nař. rozhodnutím ministerstva vnitra odmítnuto jako nemístné, poněvadž o povinnosti platit z hrubého příjmu 10 % dávku ve prospěch státní invalidní péče bylo již pravoplatně rozhodnuto. Zároveň ?
pak vysloveno dále, že podnik st-lův jest ihned uzavříti, neprokáže-li do 3 dnů, že zaplatil celou dlužnou dávku od 1. července 1920.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dvojí výrok: jednak odmítá rozhodovati meritorně o povinnosti st-le k placení 10% dávky z hrubého výnosu jeho biografu ve prospěch státní invalidní péče z důvodu, že o, povinnosti té je již pravoplatně rozhodnuto, jednak vyslovuje, že podnik jest uzavříti, nebude-li dlužná dávka do 3 dnů zaplacena.
Vzhledem k námitkám stížnosti dlužno v prvním směru řešiti otázku, má-li strana nárok na to, aby žal. úřad o její povinnosti k placení dávky rozhodl meritorně.
Odpověď na tuto otázku je záporná.
Zemská správa politická výnosem z 22. září 1920 č. — uložila st-li, precisujíc blíže závazek uložený mu v té příčině všeobecně při udělení licence výnosem z 16. listopadu 1919 č. —, aby počínajíc 1. červencem 1920 odváděl 10% hrubého příjmu ze svého podniku ve prospěch státní péče invalidní. Z tohoto příkazu st-1 se neodvolal, nýbrž podal v listopadu 1920 na ministerstvo vnitra toliko žádost, aby mu dávka cestou milosti byla. prominuta, nebo snížena. Tato žádost neměla povahu odvolání a nemohla tudíž míti ani účinku opravného prostředku, takže výnos z 22. září 1920 nabyl proti st-li právní moci, a povinnost jeho k odvádění 10% ní dávky byla jím pravoplatné formalisována. Právem mohl tedy žal. úřad odmítnouti meritorní výrok o této povinnosti poukazem na to, že bylo o ní již pravoplatně rozhodnuto.
Stížnost opírá nárok na meritorní rozhodnutí námitkou, že pro dávku, jaká st-li uložena, nedostává se jakékoli zákonného podkladu, a chce tím patrně říci, že z tohoto důvodu uložení dávky je aktem zmatečným, a že strana má nárok na konstatování této nulity. Jest ovšem pravda, že uložení nějaké dávky, pro jakou by vůbec nebylo zákonného podkladu, bylo by zmatečným a nemohlo by tedy nabýti právní moci. Toho však v daném případě tvrditi nelze.
Udělování licencí k pořádání představení kinematografických upraveno je min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z., které — jak dovoděno v zdejším nálezu z 24. ledna 1921 č. j. 554 (Boh. č. 678 adm.) — má svůj zákonný podklad v nejv. rozhodnutí ze 14. září 1852, vyhlášeném min. nařízením z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., příloha C § 14, v § 8 zákona z 19. května 1868 č. 44 ř. z. a ve směru materielním v dekretu dvorské kanceláře ze 6. ledna 1836 sb. z. pol. č. 5 a v min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z. V cit. nálezu dolíčeno také, že podle daného právního stavu rozhodnutí o žádosti za udělení kinematografické licence ponecháno je zcela volnému, v žádném směru nevázanému uvážení úřadu. Je-li však úřad oprávněn licenci dle svého zcela volného uvážení odepříti, pak nelze mu ani odepírati oprávnění, aby uděluje licenci neukládal žadateli současně vedlejší závazky a povinnosti o sobě dovolené, třebas by v cit. min. nařízení nebyly zmíněny, a tedy i zvláštní dávky k veřejným účelům, pro něž jinak není podkladů. Zákonný podklad jinak pro dávky takové nutný je tu nahrazen tím, že strana přijímajíc licenci dobrovolně se příslušným vedlejším ustanovením jejím podrobí. Než dávka, jaká ví daném případě byla st-li při udělení licence uložena a výnosem z 22. září 1920 pak blíže precisována má dokonce i podklad v min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. Jeho § 5, posl. odst. ukládá úřadu, aby v první řadě přihlížel k žadatelům za licenci, ohledně nichž je spolehlivým způsobem zjištěno, že výnos podniku připadne trvale dobročinným účelům; odpovídá tedy úplně tendenci tohoto nařízení, jestliže úřad, uděluje licenci osobě soukromé, uloží jí zároveň za povinnost, aby odváděla nějakou dávku k dobročinným účelům. Nelze tedy shledati, že úřad, ukládaje v konkrétním případě st-li při udělení licence všeobecně povinnost odváděti výtěžek z kina z podstatné části státní péči o válečné poškozence — kteroužto povinnost pak výnosem z 22. září precisoval — byl by překročil svou kompetenci, a že by uložení zmíněné dávky bylo aktem zmatečným, který by nemohl nabýti právní moci.
Pokud však stížnost namítá, že doba, za niž se složení dávky žádá, neshoduje se s dobou, kdy vydány výnosy o jejím zaplacení, a že řízení, pokud se týče výše dávky, je nedostatečné, nejsou námitky ty po rozumu § 18 zák. o ss. ve stížnosti dostatečně precisovány, a nebylo tudíž možno jimi se zabývati.
Co se týče výroku, že podnik st-lův jest uzavříti, nebude-li dlužná dávka do 3 dnů zapravena, je rovněž odůvodněn.
Bylo svrchu dovoděno, že úřad byl oprávněn uložiti st-li povinnost odváděti část výnosu ve prospěch státní péče o válečné poškozence, a že příkaz ten je pouhou aplikací ustanovení posl. odst. § 5 nař. z 18. září 1912. § 26, bod 3 cit. nařízení připouští odnětí licence, nesplní-li se podmínka uvedená v § 5, že se užije výtěžku podniku pro všeužitečné účely. Analogicky dlužno dovozovati, že odnětí licence je tedy také přípustné, když majitel licence, jemuž uloženo odváděti k určitému všeužitečnému účelu část výtěžku, této povinnosti nesplní. Je-li však přípustno v takovém případě odníti dokonce licenci, je tím spíše přípustno pouhé uzavření podniku.
Je tedy i námitka proti tomuto výroku čelící bezdůvodná a bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1773. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 651-653.