Č. 1797.

Stavební právo: I. * Ustanovení § 50, odst. 4 zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. nelze použíti, když udělení stavebního povolení bylo odepřeno z důvodu, že stavebník si nevymohl povolení parcelačního. — II. * Není nezákonným, udělí-li obec parcelační povolení pro novou část města s podmínkou, že se žadatel postará o dostatek vody.
(Nález ze dne 30. prosince 1922 č. 2008.)
Prejudikatura: Boh. č. 1327 a 1791 adm.
Věc: Firma W. v T. proti zemské správě politické v Praze o povolení ke stavbě dělnických domků dle zákona o stavebním ruchu a k rozdělení pozemkových parcel na místa stavební a proti zem. správ, výboru v Praze stran parcelace pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si firma projektuje v obci Ch. stavbu dělnické kolonie a zažádala za tím účelem již v roce 1920 jednak za přeměnu parcely č. 157/1 v jmenované obci na místo stavební, jednak za povolení stavební pro 32 domků. Žádosti ty rozšířila později na další parcely a další domky.
V jednáních, jež o věci byla vedena, obec trvala na tom, že firma jest povinna, ježto jde o zřízení nové části obce, vzdálené od části již zastavěné přes 300 m, zříditi pro tuto novou část svým nákladem osvětlení, vodovod, kanalisaci a chodníky. Firma povinnost k hrazení těchto nákladů popírala.
Výměrem ze dne 25. března 1921 sdělil obecní úřad v Ch. st-lce, že proti udělení povolení parcelačního nebylo by činěno námitky, kdyby st-lka podala prohlášení, že ponese sama náklady spojené se zaopatřením osvětlení, vody, zřízením kanalisace a chodníků a že přejímá další v komisionelním protokolu uvedené podmínky. Neučiní-li st-lka toto prohlášení, nebude obci možno žádané parcelační povolení uděliti, a nepodá-li st-lka do 8 dnů vyjádření, bude se za to míti, že zmíněné prohlášení vydati nechce.
Podáním z 11. května 1921 prohlásila st-lka obecnímu úřadu v Ch., odvolávajíc se na svou již dávno podanou žádost za stavební povolení, že chce použíti výhod a dobrodiní zákona ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. a žádala, aby nyní obecní úřad vydal st-lce vyřízení nejdéle do 14 dnů.
Výměrem ze dne 21. května 1921 --- vyslovil obecní úřad, že žádané povolení ke stavbě toho času se nemůže uděliti, ježto řízení o rozdělení pozemků na stavební místa dosud není ukončeno a povolení parcelační dosud uděleno býti nemohlo. Žádost za povolení stavby se tedy toho času zamítá a může býti obnovena, až vejde povolení parcelační v právní moc.
V důvodech poukazuje obecní úřad na to, že o povolení stavební žádáno býti může teprve po pravoplatném povolení rozdělení pozemků, ježto teprve tímto se kvalifikuje pozemek jako stavební místo a že v tomto směru nenastala změna ani zákonem ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n.
Rozhodnutím ze dne 21. června 1921 č. — povolil pak obecní úřad v Ch. navržená rozdělení parcel č. kat. 156, 157/1, 153, 154 a 155 v Ch. na stavební místa ke zřízení dělnické kolonie za podmínek ve výměru uvedených, z nichž podmínka pod č. 2 zařazená zněla: »Firmě W. náleží, aby se sama postarala o zaopatření vody, osvětlení a o kanalisaci, jakož i o zřízení chodníku a všechna tato zařízení na svůj náklad provedla a udržovala, obec Ch. veškeré takové náklady i případné náhradní nároky firmy W. odmítá.«
Do prv uvedeného rozhodnutí obecního úřadu ze dne 21. května 1921, kterým na ten čas zamítnuta byla žádost za povolení stavební, podala firma W. stížnost k zemské správě politické v Praze, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí a udělení žádaného povolení stavebního, a to podle zákona o stavebním ruchu ze dne 11. břevna 1921 č. 100 sb. z. a n. do 14 dnů.
V dodatečném podání ze dne 20. července 1921 na zemskou správu politickou poukázala pak st-lka na to, že obecní úřad předložil stížnost tu druhé instanci teprve po uplynutí 14denní lhůty v § 50, odst. 4 zákona o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. stanovené a že proto podle právě zmíněného ustanovení žádané povolení ke stavbě a tím také dotyčné st-lkou žádané povolení parcelační dáno jest.
Do rozhodnutí obecního úřadu ze dne 21. června 1921, kterým parcelace řečených pozemků na stavební místa povolena byla pod zmíněnými podmínkami, podala firma W. stížnost jak k zemské politické správě v Praze, tak i okresní správní komisi v Bílině, když pak tato petitu st-lky vyhověla jen z části, proti jejímu rozhodnutí další stížnost k zemskému správnímu výboru.
Obsah rozhodnutí o uvedených stížnostech vydaných jest v podstatě tento:
I. Rozhodnutím z 26. září 1921 č. — zemská správa politická zamítla odvolání z výroku stavebního úřadu odpírajícího stavební povolení pro 100 obytných domků dělnických (výměr obecního úřadu z 21. května 1921) v podstatě z těchto důvodů:
II. Rozhodnutím ze dne 29. září 1921 č. — zemská správa politická nevyhověla odvolání z rozhodnutí stavebního úřadu týkajícího se schválení parcelace (výměr obec. úřadu z 21. června 1921) pro svoji nepříslušnost, ježto zákonem ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. byla na zemskou správu politickou přenesena kompetence pouze k vyřizování stížností stavebních, kdežto pro vyřizování otázek parcelačních zůstávají dle stavebního řádu příslušnými úřady samosprávné.
III. V pořadí stolic samosprávných okresní správní komise v Bílině k odvolání st-lky rozhodnutí obce Ch. o parcelaci částečně změnila upustivši od některých v odpor vzatých podmínek, zachovala však podmínku týkající se opatření parcelované oblasti vodou.
Výrok ten založila okresní správní komise na těchto důvodech:
Stížnost, již podala firma W. do tohoto rozhodnutí okresní správní komise ze dne 23. srpna 1921, zamítl zemský správní výbor nař. rozhodnutím ze dne 13. října 1921 č. —, poukazuje na důvody v odpor vzatého rozhodnutí a uváděje dále, že —
Firma W. podala k tomuto soudu stížnosti jak do obou uvedených rozhodnutí zemské správy politické, tak i do rozhodnutí zemského správního výboru.
O stížnostech těch uvažoval nss takto:
ad I. a II. Zemské správě politické předložena byla st-lkou dvě odvolání, z nichž jedno směřovalo proti výroku obecního úřadu stavebního, odpírajícímu stavební povolení, jehož se st-lka domáhala na základě zákona o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., druhé pak proti výroku téhož stavebního úřadu, jímž vyřízena byla žádost st-lky za parcelaci pozemků pro stavbu určených.
Rozhodnutí z 26. září 1921, vyřizující odvolání prvé, obsahuje v podstatě trojí výrok:
1. Stavební povolení pro domky st-lkou projektované bylo úřadem stavebním I. stol. přes to, že se st-lka dovolává povolení toho na základě zákona o stavebním ruchu, právem odepřeno z důvodu, že dotud nebyla schválena parcelace pozemků pro stavbu určených.
2. Rozhodovati o povolení parcelace jsou i za platnosti zákona o stavebním ruchu kompetentní výlučně úřady platným stavebním řádem k tomu povolané a není tedy zemská správa politická v daném případě příslušná výrok stavebního úřadu I. stol. o parcelaci v pořadí instančním věcně přezkoumávati.
3. St-lka nenabyla stavebního, povolení po rozumu § 50, odst. předposl. zákona o stavebním ruchu automaticky tím, že obec nepředložila ve lhůtě 14denní stolici odvolací stížnost u ní podanou do výroku stavebního úřadu odpírajícího stavební povolení z důvodu, že nebyla dotud schválena parcelace pozemků.
Rozhodnutí z 29. září 1921 o odvolání druhém jest jen aplikací zásady obsažené ve výroku sub 2 uvedeném, neboť jím zemská správa politická toliko odepřela věcně rozhodnouti o odvolání podaném proti rozhodnutí vydanému obecním úřadem stavebním v řízení parcelačním.
Aby posoudil správnost obou těchto rozhodnutí musil nss nejprve uvážiti, jaký jest poměr zákona o stavebním ruchu k platnému řádu stavebnímu.
Otázkou, pokud byly platné stavební řády modifikovány zákonem o stavebním ruchu, zabýval se nss však již ve svém nálezu z 25. dubna 1922 č. 5719 (Boh. č. 1327 adm.) a dospěl tu v podstatě k těmto závěrům:
Zákon o stavebním ruchu chce, jak nasvědčuje § 45, svými dispositivními předpisy dočasně a dle § 46 jen fakultativně nahraditi nikoliv všecko platné právo stavební v jeho celistvosti, nýbrž toliko jednotlivé kusy platných řádů stavebních, a to právě jen potud, pokud jsou nahrazeny ustanoveními tohoto zákona o úlevách zákonem daných. Ony normy dosud platné, které ustanoveními o daných úlevách nejsou nahrazeny, nejsou tedy bezúčinností zasaženy a platí beze změny dále, tvoříce spolu s ustanoveními zákona o stavebním ruchu jeden celek.
Nedotčeny zůstaly zejména dosud platné materielní předpisy o rozdělení pozemků na místa stavební a o ustanovení čáry stavební a výše rovinné (v českém stav. řádu z roku 1889 částka II.), jakož i ustanovení o povolení k stavbě (v českém stav. řádu částka III.). Podle toho musí i po dobu účinnosti zákona o stavebním ruchu každý, kdo chce pozemek nějaký rozděliti na místa stavební, vymoci si dříve, než podá žádost za povolení k stavbě jednotlivých budov, zvláštní úřední schválení (§ 10 čes. stav. řadu).
Ustanovení §§ 50 a 51 zákona o stavebním ruchu, poskytující úlevy procesního rázu, zabývají se výslovně a výlučně povolením stavebním. Předpisy §§ 60 a násl., jež blíže upravují organisaci služby pro stavební ruch při zemských správách politických atd. (t. zv. oddělení pro stavební ruch) přikazují těmto »stavebním orgánům druhé instance« (§ 65) v konečné a výlučné stolici odvolací rozhodovati »o stavbách, stížnostech a stavebních záležitostech dle tohoto zákona vůbec prováděných a posuzovaných«. Zákon mluví tu o stavebních záležitostech dle tohoto zákona vůbec prováděných a posuzovaných, podle tohoto zákona provádějí a posuzují se však právě jen »stavby« samé, kdežto veškeré úřední úkony, jež dle platného práva stavebního před konsensním řízením mají předcházeti, tedy zejména i řízení parcelační neprovádějí se podle tohoto zákona, nýbrž podle řádů stavebních, jejichž předpisy v těchto částech zákonem o stavebním ruchu nahrazeny nejsou.
I za účinnosti zákona o stavebním ruchu platí tudíž a zůstaly jím nedotčeny kompetenční předpisy platných stavebních řádů, jak pokud jde o povolení parcelační, tak i pokud jde o přeměnu parcely pozemkové v parcelu stavební. V dosahu čes. stav. řádu z roku 1889, jehož v daném případě jest použíti, jsou to ustanovení §§ 6 a 131, podle nichž výrok o tom přísluší městské radě pokud se týče výboru obecnímu ve stolici I. a ustanovení § 132, dle něhož ve stolici II. rozhoduje okresní výbor a ve stolici III. (správní) výbor zemský.
Zemský úřad politický (»oddělení pro stavební rudu) rozhoduje dle §§ 50 a 60 zákona o stavebním ruchu o »stížnostech při stavbách podle tohoto zákona povolených, musí sice, je-li o to spor, zabývati se otázkou, zdali pozemek, který má býti zastaven, nabyl již platně a účinně povahy staveniště, nalezne-li však, že tomu tak není, není oprávněn a tím méně povinen o žádosti za povolení stavební věcně rozhodovati. Zemský úřad politický není vůbec povolán, aby rozhodoval o tom, zda se má dotčený pozemek státi staveništěm, to jest zda se má povoliti jeho rozdělení na místa stavební nebo; jeho přeměna na staveniště, neboť meritorní řešení těchto otázek přísluší výhradně pravidelným úřadům stavebním.
Trvaje na tomto výkladu zákona o stavebním ruchu a jeho poměru k stavebnímu řádu v onom náleze podrobněji rozvedeném a odůvodněném shledal nss, že právní názor, na němž jsou nař. rozhodnutí založena, jest se zákonem ve shodě, námitky pak, jež st-lka v tomto směru uvádí, že odůvodněny nejsou.
St-lka dovozuje především z ustanovení § 48 zák. o stav. ruchu, že provedení parcelačního řízení a udělení parcelačního povolení jest sice i pro stavby na základě tohoto zákona prováděné zapotřebí tam, kde běží o pozemky do plánu polohy pojaté, že však toho není zapotřebí stran pozemků do plánu polohy nepojatých. St-lka spatřuje účel a význam § 48 cit. zákona zařazeného pod nápisem »úlevy pro staveniště« právě v tom, že jim dovoleno bylo zastavení pozemků do plánu nepojatých bez provedení parcelačního řízení.
Tento výklad ustanovení § 48 nss nemohl uznati za správný. V § 48 samém zmínky o parcelaci není, jest tam vysloveno jen, jakým podmínkám co do komunikace musí vyhovovat pozemky do polohového plánu nepojaté, aby smělo býti na nich stavěno. O parcelaci mluví jedině § 49; právě v tom se však zřetelně jeví úmysl zákona, pokud jde o parcelaci, stanoviti právě jen tu úchylku od stavebního řádu, která jest upravena v § 49, totiž v tom směru, že parcelační povolení uhaslá podle stavebního řádu tím, že se se stavbou nezačalo v určité lhůtě, oživnou, počne-li se se stavbou do 1. září 1921.
Znění a systematika zákona neposkytuje tudíž naprosto nijaké opory pro názor, že § 48 chtěl stanoviti nějakou výjimku z předpisů stavebního řádu o parcelaci. Vyvozovat z pouhé okolnosti, že tento paragraf jest zařazen pod nadpis »Úlevy pro staveniště«, závěr, že jím byl pro pozemky do polohového plánu nepojaté zbaven účinnosti předpis stavebního řádu, požadující za určitých předpokladů všeobecně parcelaci pozemků, jež mají býti zastavěny, jest výklad zcela libovolný.
V této souvislosti jest se zabývati další námitkou, že v daném' případě nebylo překážky po rozumu § 10 stav. řádu, jež by bránila, aby stavební povolení bylo uděleno, ježto stavební úřad I. stolice již ve výměru svém ze dne 25. března 1921 č. — uznal, že všem v § 13 stav. řádu uvedeným podmínkami pro povolení parcelace jest vyhověno a dále ve výměru ze dne 21. června 1921 č. —, že rozdělovači plán vyhovuje zákonitým náležitostem a pozemky, o něž jde, že vyhovují podmínkám v § 13 stav. řádu vytčeným.
Ani v tom nemohl soud dáti stížnosti za pravdu.
Jest ovšem pravda, že podle výměru z 21. června 1921 bylo parcelační povolení za jistých podmínek stavebním úřadem uděleno. Avšak toto podmíněné schválení parcelace bylo st-lkou samou vzato v odpor a konečně bylo o něm rozhodnuto teprve rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 13. října 1921, tedy teprve po vydání rozhodnutí zemské správy politické z 26. září 1921. V této době bylo ještě předmětem řízení v pořadí instančním a nelze tedy tvrditi, že by si byla st-lka úřední povolení k rozdělení pozemků na místa stavební vymohla před rozhodnutím žal. úřadu, tím méně pak dříve než podala žádost za povolení k stavbě, jak žádá stavební řád v § 10, odst. 1. Jestliže tedy úřady za tohoto stavu vycházely z předpokladu, že parcelace dosud povolena nebyla, a proto odepřely žádost o stavební povolení věcně vyříditi, nelze v tom důvodně spatřovati porušení předpisů stav. řádu.
Pokud pak se týče námitky, že stavební povolení bylo po rozumu § 50, odst. 4 zákona o stavebním ruchu dáno již tím, že obec stížnost u ní podanou do rozhodnutí stavebního úřadu povolení k stavbě odpírajícího (výměr z 21. května 1921) nepředložila zemské správě politické do 14 dnů a že tedy jest v odporu s citovaným ustanovením, jestliže se žal. úřad neomezil na konstatování, že st-lka automaticky povolení stavebního nabyla, nemohl soud v souhlase s výkladem zákona o stavebním ruchu shora podaným ani této námitce přiznati oprávněnost. Neboť pozbyly-li předpisy stavebního řádu — dočasně a fakultativně — účinnosti jen potud, pokud zákon o stavebním ruchu výslovně na místě nich dal předpisy jiné a nejsou-li v zákoně tom takovéto výslovné od stavebního řádu odchylné předpisy o řízení parcelačním (vyjma ustanovení § 49 v daném případě nerozhodné), pak nelze ani ustanovení odst. 4. § 50 dávati smysl ten, že zákon sprostiv v případech tam vyznačených stavebníka povinnosti vyčkati výrok úřadu stavbu výslovně povolující, sprostil ho také povinnosti vymoci si schválení parcelace. Proti tomu svědčí již úvaha, že tento paragraf týká se toliko stavebního povolení, stavební povolení pak jest podle stavebního řádu v tom směru nezměněného aktem podstatně rozdílným od schválení plánu rozdělovacího; o stavebním povolení jedná stavební řád v části III., o plánu rozdělovacím v části II. Ale nehledě k tomu vyplývá z podstaty věci, že zákon o stavebním ruchu mluvě v § 50 o žádosti Za povolení stavební mohl míti na zřeteli jen takové žádosti za stavební povolení, které svou formou i obsahem vyhovují požadavkům zákonným. Nelze přece zákonu přikládati úmysl, že by předpisem odst. 4. § 50 byl chtěl stanoviti výhodu pro takové žádosti o povolení stavební, jež ve lhůtě 14denní věcně vůbec nemohly býti vyřízeny proto, poněvadž neměly potřebných náležitostí. Jestliže v daném případě stavební úřad I. stolice odepřel stavební povolení z důvodu, že st-lka prve neopatřila si schválení parcelace, jest v tom obsažen výrok, že žádost st-lky o stavební povolení jest ve smyslu § 10 stav. řádu k věc- nému vyřízení nezpůsobilá. Nebylo-li tu však žádosti k věcnému vyřízení podle III. části stavebního řádu způsobilé, nemohly nastati ani právní účinky předpisem § 50, odst. 4 zák. spojené s nezachováním lhůt pro projednávání žádostí o stavební povolení vyměřených.
Z veškerých svrchu uvedených důvodů bylo stížnosti proti oběma rozhodnutím zemské správy politické zamítnouti.
ad III. Rozhodnutí zemského správního výboru ze dne 13. října 1921 st-lka bére stížností v odpor, pokud jím v pořadu instancí bylo vysloveno, že stavební úřad I. stolice právem učinil schválení plánu rozdělovacího závislým na podmínce, aby se fa W. sama na svůj náklad postarala o zaopatření vody pro pozemky, o jichž rozdělení na místa stavební zakročila.
Námitka, že zemský správní výbor nebyl v daném případě příslušný rozhodovati instančně o parcelačním povolení, nýbrž že k tomu příslušná byla zemská správa politická podle § 60, odst. 3 zák. o stav. ruchu, musil nss uznati za neodůvodněnou se zřetelem k právnímu názoru shora vyloženému, že zákon o stavebním ruchu nikterak nedotkl se — vyjma ovšem ustanovení § 49 — platnosti a účinnosti ani formálních ani materielních předpisů stavebního řádu o rozdělení pozemků na stavební místa, takže řízení o parcelaci i za platnosti zákona o stavebním ruchu náleží výhradně do kompetence úřadů v stavebním řádu vyznačených.
Po stránce meritorní namítá stížnost, že podle § 13 č. 6 stav. řádu v řízení parcelačním jest toliko zkoumati, zdali pozemky, jež mají býti nově zastaveny, již dostatek vody mají nebo vodou opatřeny býti mohou. Je-li tomu tak, jest úřad stavební povinen parcelační povolení uděliti. Že v daném případě opatření vody možno jest, st-lka prokázala. O tom, kdo má nésti náklady s nezbytným opatřením vody spojené, § 13 stav. řádu nějakého ustanovení neobsahuje, otázku tu není řešiti v řízení parcelačním ani vůbec podle řádu stavebního, nýbrž na základě § 36 vodního zákona a § 78 obecního zřízení.
Nss uvažoval o těchto vývodech stížnosti takto:
Stavební řád z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. upravuje ve zvláštní části (II) řízení o rozdělení pozemku na místa stavební, stanoví, že povolení k rozdělení pozemků jest třeba si vymoci dříve nežli se podá žádost za povolení k stavbě budov jednotlivých. Zřejmě tedy nařizuje, aby ony otázky, iejichž řešení odkazuje do řízení parcelačního (část II.), byly v tomto řízení také vyřešeny a tak zjednán byl pevný podklad pro vyřizování žádostí za povolení stavební podle části III. Které otázky to jsou, které takto před vyřízením o povolení stavební rozřešeny býti mají, vyznačeno jest zejména v § 13 stav. řádu, jenž vypočítává momenty, k nimž »při komisionelním šetření plánu rozdělovacího« sluší hleděti. Jako jeden z nich uvádí pod č. 6, »aby nová část místa mela dostatek vo,dy«. Již z toho, co svrchu bylo uvedeno, vyplývá jako důsledek, že požadavek v předpisu právě citovaném obsažený musí býti splněn již v době, kdy se o povolení parcelační jedná, resp. dříve než se povolení parcelační udělí. S duchem a patrným, úmyslem zákona jest nesrovnatelný výklad, že úkolem řízení parcelačního po této stránce jest jen theoretické zjištění, zda opatření vody jest vůbec technicky možno. Pouhé konstatování technické možnosti vodu opatřiti neposkytuje ještě nijak záruku, že bude skutečně také možné zastavení »nové části místa«, o němž § 13 pod č. 6 mluví, jež by vyhovovalo požadavkům stavebního řádu. Takovouto záruku však stavební řád zřejmě zjednati chtěl, nařizuje-li, aby prve než dojde k řízení o stavebním povolení pro jednotlivé budov/, provedeno bylo řízení o rozdělení pozemků na stavební místa, ro-zdělovací plán byl prozkoumán se všech hledisk v II. části, zejména v § 13. stav. řádu vy- tknutých a povolení parcelační bylo na základě tohoto prozkoumání uděleno.
Že toto povolení k rozdělení pozemků (§ 10; resp. schválení rozdělovacího plánu (§ 14) může býti také odepřeno, stavební řád má výslovně na zřeteli ustanovením § 14 předpisujícím, aby v tomto případě byl žadatel písemně zpraven s udáním důvodů, z kterých žádost byla zamítnuta. Jest také mimo veškeru pochybnost, že zamítnutí žádosti jest ve smyslu stavebního řádu pokládati za odůvodněné, jestliže zamýšlené rozdělení pozemků na stavební místa nevyhovuje některému z požadavků v § 13 vytknutých, tedy také požadavku, »aby nová část místa měla dostatek vody« .Důsledně nelze však spatřovati nezákonnost ani v tom, jestliže úřad místo, aby schválení rozdělovacího plánu z onoho důvodu vůbec odepřel, k čemu, jak bylo vyloženo, ovšem byl oprávněn, vyslovil, že plán schvaluje s podmínkou, že žadatelka onu zákonnou závadu odklidí, to jest v daném případě o dostatek vody se postará.
Stížnost ovšem naproti tomu hájí právní názor, že povinnost opatřiti vodu pro »novou část místa«, jež na parcelovaném území má vzniknouti, stihá již ex lege obec a dovozuje to z předpisu § 36 čes. zák. vodního. Jest v tom na omylu. Tento předpis stanoví, že nedostává-li se ustavičně vody k účelům vyjmenovaným, náleží podle ustanovení zřízení obecního na obec nebo na osadu, aby se vodou opatřovala. Nss nepokládá za potřebné, aby v daném případě podrobně zkoumal, jaký jest pravý význam a dosah tohoto předpisu vod. zákona, najisto však nelze po názoru soudu vyvozovati z něho nějaké právní důsledky ve prospěch toho, kdo se domáhá schválení plánu rozdělovacího pro novou část místa. Vodní zákon v § 36 stanoví, že péče o vodu přechází na obec, »když .... potřebné vody se ustavičně nedostává«, předpokládá tedy zjevně, že nedostatek vody již nastal a že jest mimo to trvalý, nelze tedy v předpisu tomto hledati odpověď na otázku, je-li obec povinna opatřiti vodu pro nové části soukromými osobami teprve projektované a se zastavenou částí obce nesouvislé. Podstata předpisu II. části stavebního řádu jest v tom, že právě omezují vlastníka pozemku v disposici směřující k tomu, aby pozemky dosud stavebně nevyužité přeměnil v pozemky stavební, vytýkajíce formální i materielní předpoklady, za jakých jest taková disposice jediné přípustná. Jeden z těchto předpokladů věcných jest obsažen právě pod č. 6 § 13. Není-li splněn, nemá žadatel nárok, aby rozdělovači plán byl schválen. Že by obec byla za všech okolností povinna opatřiti nedostávající se vodu pro pozemky, jejichž parcelace se vlastník domáhá, tedy zejména i tehdy, když jde o pozemky se zastaveným územím nesouvisící a když opatření vody vyžaduje zřízení zvláštního vodovodu, jak tomu v daném případě nesporně jest, a tak sama zjednati jeden ze zákonných předpokladů právo vlastníkovo k parcelaci pozemků podmiňujících, nelze vyvoditi ze žádného ustanovení stavebního řádu, tím méně pak lze pro takovou povinnost obce nalézti nějakou oporu v předpisech zákona vodního neb obecního zřízení.
Pokud na konec stížnost po stránce formální vytýká, že se nař. rozhodnutí nijak nezabývá vývody odvolání st-lky opírajícími se o předpis § 78 ob. zřízení, neshledal nss ani tuto výtku podstatnou. Žal. úřad opřel svůj výrok, proti němuž stížnost směřuje, o stavební řád a to o ustanovení § 13. Tím jasně projevil, že zákonný podklad pro řešení sporné otázky, bylo-li právem uloženo st-lce jako podmínka povolení parcelace, aby opatřila pro parcelované území vodu, či zda povinnost k opatření vody v tomto případě stíhá zcela nebo z části obec, spatřuje v řádu stavebním a že své rozhodnutí založil jediné na tomto zákonu.
Neměl tedy příčiny zabývati se námitkami st-lky, jimiž dovozovala, že její povinnost k zřízení vodovodu, resp. k hrazení nákladu na něj, není odůvodněna předpisem § 78 ob. zříz., jehož se již žal. úřad na rozdíl od stolice II. nedovolával.
Neshledav, řídě se úvahami svrchu uvedenými, ani námitky st-lčiny do rozhodnutí zemského správního výboru důvodnými, zamítl nss také stížnost do tohoto rozhodnutí podanou.

Citace:

č. 1797. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 699-707.