Č. 10620.

Samospráva obecní. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Rozhodnutí zemského úřadu jako odvolacího jest podle čl. 8 odst. 2 org. zák. č. 125/1927 Sb. konečné i v těch případech, kde v první stolici rozhoduje úřad jiný než okresní (zejména orgán obce).
Stavební právo. — Vyvlastnění (Slovensko): II. Vyvlastnění pozemků z důvodu regulace ulic?
(Nález ze dne 14. června 1933 č. 6292.)
Věc: Řád Kapucínů v Bratislavě (adv. Dr. Jos. Dvořák z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o regulaci ulic.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Valné shromáždění města Bratislavy usneslo se ve schůzi konané dne 6. dubna 1914 na tom, aby podle předloženého situačního nákresu za účelem rozšíření ulice E. a K. byla určena stav. čára na pozemku stěžujícího si řádu tak, že má vésti souběžně se stavební čarou protější budovy státní reálky ve vzdálenosti 14 m a dále po otupení uličního rohu souběžně s protilehlou stranou ulice T. ve vzdálenosti 12 m. Odvolání, jež z usnesení toho podal řád Kapucínů, bylo býv. uher. min. vnitra rozhodnutím z 9. července 1914 zamítnuto v podstatě z toho důvodu, že řečené uliční regulace slouží uspokojení dobře pochopených veřejných městských zájmů a vřazují se do plánu všeobecné městské regulace. V důvodech rozhodnutí se pak praví dále: ». . . . táto regulacia má za účel uskutočnenie jednej čiastky všeobecnej mestkej regulacie, ktoré sa stalo potřebným z veřejných ohladov, ktorého aktivně provedenie stane sa však až vtedy platným, keď zainteresovaný majitel’ pozemku, v tomto případe kláštor, rozhodne sa na ten čas za zahradu užívaný pozemok zastavať, poťažne rozdělit alebo odpredať. Vyplyvne z prosby o povolenie zastavania alebo rozdelenia pozemku město vymění následkom regulacie k účelu veřejných priestorov padajúce čiastky pozemku a vlastníka odškodní.« Zastupitelský sbor města Bratislavy, pokládaje řečené rozšíření ulic z komunikačních a bezpečnostních důvodů za naléhavé, usnesl se ve schůzi dne 18. listopadu 1929, aby rozšíření to bylo na základě uvedené pravoplatné regulační úpravy ihned provedeno, a nařídil současně městské radě, aby s řádem Kapucínů bylo jednáno o výkup plochy 147 čtver. sáhů z pozemků jemu náležejících, potřebné k této regulaci, za 143.500 Kč, a kdyby řád tuto nabídku v dané mu 30denní lhůtě přijati nechtěl, aby bylo zahájeno vyvlastňovací řízení.
Nař. rozhodnutím zamítl zem. úřad v Bratislavě odvolání, jež podal stěžující si řád z tohoto usnesení. V důvodech bylo uvedeno: K námitce, popírající potřebu rozšíření ulic, o které jde, nutno poznamenat, že při posouzení otázky, zda rozšíření těchto ulic z veřejných dopravních a bezpečnostních důvodů je nutné, není rozhodný názor odvolatelův, nýbrž posudek odborných technických znalců a mínění policejního ředitelství, podle nichž je projektované rozšíření v zájmu bezpečnosti veřejné dopravy, a jmenovitě v zájmu dětí, které chodí do škol v T. ulici, nevyhnutelně potřebné. Také námitka, resp. návrh odvolatelův, že by bylo rozšíření T. ul. výkupem domů na protější straně udánlivě účelnější a jednodušší, je bezpředmětný, ježto regulace těchto ulic byla usnesením měst. zastupitelského sboru ze 6. dubna 1914 již určena a stala se také pravoplatnou. Proti tomuto usnesení svého času podané odvolání řádu Kapucínů bylo rozhodnutím býv. uher. min. vnitra z r. 1914 jako bezdůvodné zamítnuto. V odůvodnění jeho uvedenou poznámku, že regulace stane se aktuelní až tehdy, kdy se majitel pozemku, v tomto případě klášter, odhodlá dotčený pozemek zastavit, resp. rozdělit neb odprodat, není možno vykládati tak, že město nebylo by oprávněno případně i o zahájení vyvlastňovacího řízení se ucházet, poněvadž by taková interpretace této, ovšem také jen v odůvodnění uvedené poznámky, odporovala ustanovením § 9 vyvlastňovacího zák. Měst. zastupitelský sbor v odpor vzatým usnesením zahájil vlastně vyjednávání s majitelem za účelem dobrovolného odkupu pozemků potřebných k rozšíření výše uvedených ulic, a jen pro ten případ, že by toto vyjednávání nevedlo k cíli, nařídil současně městské radě, aby podala žádost o udělení vyvlastňovacího práva. Úprava tato jest zcela jasná a vyplývá z ustanovení předpisů vyvlastňovacího zák. Uvažuje o stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí vadnost řízení, zabýval se nss především z povinnosti úřední otázkou, zda nař. rozhodnutí jest konečným ve smyslu § 5 zák. o ss. Otázku tuto zodpověděl kladně opíraje se o usnesení adm. plena z 22. května 1933 č. pres. 400, ve kterém vysloven byl právní názor, že podle čl. 8 odst. 2 org. zák. jest konečným rozhodnutí zemského jako odvolacího úřadu i v těch případech, kde v první stolici rozhoduje úřad jiný než okresní (zejména orgán obce). Ježto v daném případě rozhodl v první stolici zastupitelský sbor města Bratislavy, tedy orgán obce a o odvolání podaném st-lem z jeho usnesení zem. úřad tamtéž jako úřad odvolací, jest nař. rozhodnutí rozhodnutím konečným.
Ve věci samé byla stížnost shledána bezdůvodnou z těchto úvah:
Nař. rozhodnutím bylo potvrzeno v pořadí instančním usnesení zastupitelského sboru města Bratislavy z 18. listopadu 1929. Zastupitelský sbor projevuje v něm především svou vůli, aby regulační úprava ulic T. a K. rozšířením jich o část pozemků, náležejících stěžujícímu si řádu, schválená již pravoplatně rozhodnutím býv. uher. min. vnitra z 9. července 1914, kterou z důvodů komunikačních a bezpečnostních uznal za naléhavou, byla provedena ihned a činí za tím účelem určité disposice.
Nepopírajíc, že tato regulační úprava byla pravoplatné schválena, vytýká stížnost, že usnesení zastupitelského sboru v této své části je předčasné a vadné. K odůvodnění této výtky dovolává se stížnost shora uvedeného výnosu býv. uher. min. vnitra, v němž se praví, že »aktivne převedeme (regulacie) stane se však až vtedy platným, keď zainteresovaný majitel pozemku, v tomto případe kláštor, rozhodne sa na ten čas za zahradu užívaný pozemok zastávat’, poťažne rozdělit’ alebo odpredať.« Z tohoto pasu cit. výnosu snaží se stížnost dovoditi oprávněnost své námitky, že skutečné provedení regulace, o kterou jde, jest tím odsunuto až do té doby, kdy stěžující si řád se odhodlá dotčený svůj pozemek zastavit, rozparcelovat neb odprodat, takže regulaci lze uskutečniti jen v těchto třech případech, závislých na vůli řádu, a že bez jeho souhlasu provésti ji možno není. Žal. úřad neuznal tento výklad řečené poznámky, hájený st-lem již v odvolání, správným z toho důvodu, že by odporoval ustanovení § 9 vyvlastň. zák., při čemž poukázal také k tomu, že ona poznámka obsažena jest jen v odůvodnění onoho výnosu, čímž zřejmě chtěl naznačiti, že nejsouc součástí jeho enunciátu, nemůže býti pokládána za podmiňovací doložku schvalovacího výroku, na jejímž splnění závisela by účinnost schvalovacího aktu, a tím i možnost provedení schválené regulace.
Na sporu jest tedy především otázka výkladu cit. místa a jeho právního významu pro posouzení, zda město Bratislava bylo oprávněno také mimo případy v uvedeném min. výnose výslovně zmíněné schválenou jím regulaci realisovati.
Stížnosti, která to popírá, není možno přisvědčiti. Především budiž tu poukázáno k tomu, že již původní usnesení valného shromáždění města Bratislavy o určení stavební čáry v příčině pozemku řádu Kapucínů za účelem regulace ulice K. a T. ze 6. dubna 1914 nebylo co do doby jeho provedení nijak omezeno a nebylo zejména vázáno podmínkou při regulačních plánech neobvyklou, že by tato regulace mohla býti provedena jen a teprve tehdy, až majitel pozemku bude žádati o povolení parcelační, nebo stavební nebo pozemek prodá. Usnesení toto jako opatření regulační bylo také schváleno výnosem býv. uher. min. vnitra v jeho výroku bez výhrady a bez jakéhokoli věcného nebo časového jeho omezení.
Účelem regulace bylo, aby z důvodů komunikačních a bezpečnostních, tedy z důvodů veřejného zájmu, jemuž soukromý zájem majitele pozemku, tangovaného regulací, musí ustoupiti, silně frekventované ulice, o něž šlo, byly rozšířeny. Byla-li takováto regulační úprava jich uznána za nutnou, pak by se zajisté nesrovnávalo s tímto regulačním opatřením, majícím za účel zjednati nápravu nevyhovující situace, aby provedení její bylo učiněno závislým na vůli majitele pozemků, regulací dotčených, a bylo omezeno jen na případy, až bude žádati za povolení jeho parcelace, za udělení stavebního konsensu pro stavbu na něm zamýšlenou nebo až jej prodá. Úřadu regulaci schválivšímu není proto možno rozumně imputovati, že by byl měl nebo mohl míti v úmyslu, aby schválenou jím regulaci protizákonně omezil jen na tyto případy, resp. chtěl je odsunouti až do té doby, kdy majitel bude chtíti disponovat! svým pozemkem toliko jedním ze tří řečených způsobů. Nelze tedy příslušné místo v odůvodnění aktu regulaci schvalujícího, vykládati tak, jak to činí stížnost, a míti za to, že úřad v něm stanovil, resp. stanovití chtěl podmínky, za kterých jen smí dojiti k provedení regulace. K takovému výkladu nenutí ani slovné znění onoho místa, jak by se snad na první pohled zdálo. Se zřetelem na jeho souvislost s tím, co mu předchází a co po něm následuje, dlužno mu správně rozuměti tak, že se v něm při zamítavém vyřízení námitky stěžujícího si řádu svého času proti regulaci uplatněné — jen demonstrativně vypočítávají případy, kdy k uskutečnění regulace zpravidla dochází, a není možno je chápati ve smyslu omezující podmínky. Nasvědčuje tomu také úvaha, že by jiná vlastnická disposice s regulovanými pozemky než prodej jich (na př. darování, směna atd.) podle doslovného výkladu, hájeného stížností, byla již překážkou provedení regulace, což jistě schvalující úřad vyjádřiti nechtěl, neboť by tím po případě do nedohledné doby odsunoval regulaci, kterou přece uznal sám za nutnou.
Z ustanovení § 9 vyvlastň. zák., jehož se žal. úřad dovolává, a jímž míní patrně ustanovení 2. odstavce § 9 zák. čl. XLI:1881 o vyvlastnění, pro interpretaci sporného odstavce schvalovacího aktu arci nic neplyne, neboť tam se praví jen, že ani vlastnost reality, která má býti vyvlastněna, ani jejího majitele nemůže vyvlastnění brániti. Nicméně výklad, jaký dal žal. úřad obsahu tohoto aktu, nelze shledati nějak vadným nebo nesprávným, jak vyplývá z toho, co shora bylo uvedeno. Třebaže není o sobě rozhodné, že o aktivním provedení regulace se mluví jen v odůvodnění výnosu, přece není při výkladu jeho obsahu také zcela bez významu, že jeho enunciát zní úplně bezvýhradně a neomezeně. Z těchto úvah dospěl nss k úsudku, že v obsahu výnosu býv. uher. min. vnitra není možno nalézti překážku, která by městu Bratislavě bránila, aby spornou regulaci provedlo i proti vůli stěžujícího si řádu jako vlastníka regulovaných pozemků případně i řízením vyvlastňovacím, a že námitka stížnosti, tvrdící opak, je bezdůvodná. Poněvadž pak výnos ten jest pravoplatný, na což poukázal také žal. úřad v nař. rozhodnutí, a ježto podle toho, co bylo shora dovoženo, město Bratislava jest oprávněno schválenou regulaci kdykoli provésti, majíc v něm pro ni náležitý právní podklad, nemusil se žal. úřad v nař. rozhodnutí zabývati již námitkami uplatňovanými v odvolání k němu podaném, kterými stěžující si řád popíral potřebu schváleného rozšíření ulic, a dovozoval, že jiný způsob rozšíření jich byl by účelnější a jednodušší, neboť námitkami těmi obracel se odvolatel proti potřebě regulace samé, jež byla však již pravoplatně schválena. Jestliže žal. úřad přes to námitky ty do jisté míry také věcně vyřídil, st-l pak vytýká i po této stránce nař. rozhodnutí vadnost, není třeba se těmito výtkami zabývati, neboť k zamítnutí odvolání stačil již poukaz na to, že regulace byla již pravoplatně schválena, a že město jest oprávněno ji provésti proti vůli stěžujícího si řádu i mimo případy v schvalovacím aktu výslovně uvedené.

Citace:

Č. 10620. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 20-24.