Č. 10732.
Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. — Řízení správní: I v řízení o vyměření dávky platí zásada slušnosti a dobré víry, která nedopouští, aby úřad využíval zřejmých nedopatření strany na její újmu.
(Nález ze dne 25. září 1933 č. 14987/31.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 2995/23, 4215/24, 4600/25.
Věc: Anna K. v Ch. proti zemskému úřadu v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Trhovou smlouvou ze 14. prosince 1926 prodala st-lka nemovitosti ve St. Antonínu H., který převzal také k placení dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti. Platebním rozkazem z 30. října 1930 vyměřena st-lce dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti na podkladě nabývací hodnoty 15000 Kč úředně zjištěné, ježto námitky proti této hodnotě nebyly podány zcizitelkou. Konečné odvolání žal. úřad v pořadí instancí zamítl z těchto důvodů:
»Strana doznává správnost skutkové podstaty, na které nař. rozhodnutí okr. úřadu jest založeno, a namítá pouze, že nesprávné vyřízení dotazu vyměřujícího úřadu zaviněno bylo nedopatřením kancelářského zřízence. Podle názoru strany jedná se tudíž o omyl, který možno napraviti ještě v řízení odvolacím. Názoru strany nelze přisvědčiti. Straně nelze sice upírati právo, aby sběhlý omyl ještě v řízení odvolacím uplatnila s tím účinkem, že by úřad byl povinen k opravným údajům přihlédnouti, tato povinnost odvolací stolice může však nastati pouze v případech, kde se jedná o opravu mylných údajů učiněných během ukládacího řízení. Zde se však nejedná o omyl v tomto smyslu, nýbrž o tvrzené nedopatření při vypravení připíšu na vyměřující úřad. Nastalo-li takové nedopatření při zodpovědění výměru inspektorátu z 5. prosince 1929, není nezákonným ani vadným, když okr. úřad jako první odvolací stolice k této námitce nepřihlížel. Namítá-li strana dále, že vyměřující úřad se měl dotazem u právního zástupce přesvědčiti, zda dotyčné vyjádření bylo skutečně podáno jménem nabyvatele, snaží se strana tím zcela bezdůvodně uložiti vyměřujícímu úřadu povinnost, aby i při jasném znění odpovědi strany na úřední vyzvání pátrala po skutečném odesílateli anebo po osobě skutečně zmocňující právního zástupce k odeslání této odpovědi. Jestliže nastalo tvrzené nedopatření v kanceláři právního zástupce, nese strana následky tohoto zavinění tak jako kdyby zavinila ono nedopatření sama a nemůže požadovati, aby vyměřující úřad k obsahu onoho vyjádření přihlížel.«
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, nss uvážil:
Žal. úřad uznal, že dávka byla právem vyměřena na základě nabývací hodnoty k 1. lednu 1914 úředně předpokládané, poněvadž námitkv proti výměru inspektorátu z 5. prosince 1929, kterým zcizitelce sdělena nabývací hodnota úředně zjištěná, nebyly podány zcizitelkou a tato je tedy co do nabývací hodnoty prekludována. Nss neshledal toto stanovisko žal. úřadu správným.
Zcizitelka v celém ukládacím řízení jednala vykázaným právním zá stupcem Drem K. Vyměřující úřad toto zmocnění také uznával a své výměry na st-lku řízené dodával za ni Dru K. Tak se stalo také ohledně výměru z 5. prosince 1929. Podání z 18. prosince 1929, jímž vzneseny námitky proti obecné hodnotě výměrem tím zcizitelce oznámené, podepsáno bylo Drem K. s doložkou »fiir Ant. H.«. Poněvadž podání to, citujíc datum a číslo výměru z 5. prosince 1929, zřejmě se podávalo jako odpověď na cit. výměr řízený na zcizitelku K., a podepsáno bylo Drem K., jenž nesporně byl vykázaným a uznaným zmocněncem zcizitelky — třebas vedle toho také nabyvatele, — muselo býti vyměřujícímu úřadu nápadno, že by odpovídala na výměr osoba jiná než adresát, a bylo při nejmenším pochybno, zda podání není učiněno jménem zcizitelky, a dodatek »für Ant. H.« nebyl připojen jen nedopatřením, jak strana v odvolání svém skutečně namítala.
Není ovšem positivního předpisu o tom, jak v řízení ukládacím o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí na nedopatření podobného rázu jest hleděti. § 84 c. ř. s. ukládá soudu, aby z povinnosti úřední postaral se o odstranění formálních nedostatků podání. Podobné ustanovení má § 19 a § 17 odst. 3 spr. říz. V těchto předpisech projevuje se zásada slušnosti a dobré víry, která nedopouští, aby úřad využíval zřejmých nedopatření strany na její újmu. Zásadu tu uznal nss také pro řízení správní již dříve ve svých nál. Boh. A 2995/23, 706/21, 4215/24 a 4600/25.
Jestliže tedy všechny okolnosti nasvědčovaly tomu — jak uvedeno — že podání z 18. prosince 1929 podává Dr. Korb jménem zcizitelky a že dodatek »für Ant. H.« připojen byl pouze nedopatřením, bylo povinností vyměřovacího úřadu, když neuznal již nedopatření to za zřejmé a bezvýznamné, aby pochybnosti, které v něm musely vzniknouti, dotazem na podatele odstranil; a — když tak neučinil a strana ve svém odvolání výslovně na nedopatření to poukazovala a vysvětlovala je omylem — bylo na odvolacím úřadu, aby opomenutí 1. instance napravil.
Poněvadž tak žal. úřad neučinil, vycházeje z názoru, že i zřejmé nedopatření jde na vrub strany a že úřad není povinen bráti na ně zřetele, názor ten však odporuje zásadě slušnosti a dobré víry v procesním právu našem i positivně uznané, spočívá nař. rozhodnutí na řízeni podstatně vadném.