Č. 10 689.

Školství. — Živnostenské právo (Slovensko): Podle kterých předpisů jest posuzovati zřízení »školy pro výcvik řidičů motorových vozidel«?
(Nález ze dne 6. září 1933 č. 11 865.)
Věc: Eugen M. v Bratislavě proti zemskému úřadu v Bratislavě o zákaz užívání názvu »školy pre výcvik riadičov motorových vozidiel.«
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městský notářský úřad v Bratislavě výměrem z 2. prosince 1930 zakázal st-li označení »školy pro výcvik řidičů motorových vozidel« z důvodu, že oprávnění používati tohoto označení mohlo by spočívati jedině na rozhodnutí min. škol., kterým však souhlas k tomu udělen nebyl. V odvolání proti tomuto zákazu uváděl st-l, že mu bylo živn. úřadem uděleno povolení pro školu k výcviku řidičů automobilů, podle kterého je oprávněn používati zakázaného titulu, a že není zákonného předpisu, který by užívání tohoto označení zakazoval anebo předpisoval zvláštní povolení min. škol.
Toto odvolání bylo zamítnuto nař. výměrem v podstatě z důvodu, že podle § 1 zák. č. 292/20, který nabyl podle § 1 vl. nař. č. 25/25 na Slov. účinnosti dnem 17. února 1925, přísluší nejvyšší správa veškeré výchovy a vyučování a dozor k němu státu, a správu tu vykonává stát ministerstvem škol. a že podle § 251 odst. 2 lit. h) živn. zák. nepodléhají živn. zákonu soukromé vyučování a vychovávání a ústavy na to se vztahující. Jelikož jde o určité výdělečné odvětví soukromého vyučování, t. j. vyučování šoférů, mohl by podle uvedených předpisů st-l užívati zakázaného označení jen se svolením min. škol. Živn. oprávnění vydané st-li dne 17. dubna 1920 opravňovalo ho k provozování svobodné živnosti šoférské školy podle živn. zák. XVII:1884, tehdy platného, a mohlo se jednati vzhledem k § 183 lit. k) cit. zák. jen o školu soukromou. Jestliže pozdějším zák. č. 292/20, platným na Slov. ode dne 17. února 1925, byla správa veškerého vyučování a vychovávání vyhražena státu, byla tím zrušena svoboda soukromého vyučování podle dřívějšího zák., pročež také nový živn. zák. č. 259/24 vyjmul soukromé živn. vyučování z ustanovení živn. zák. Proto stal se zákaz používání názvu školy právem. Dekretem zem. úřadu v Bratislavě č. 28 259/9-1930, na který se st-l odvolává, byl st-l prohlášen pouze způsobilým k výcviku šoférů ve smyslu § 36 lit. b) nař. býv. uh. min. vnitra č. 57 000/1910, pozměněného nař. býv. min. pro Slov. č. 8692/22 praes., ne však k vedení školy pro výcvik řidičů automobilů; dekret ten ještě výslovně stanovil výhradu, že st-le neosvobozuje od plnění předpisů pro vyučování šoférů, stanovených jinými předpisy.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad opřel své rozhodnutí především o § 1 zák. č. 292/20, jímž se upravuje správa školství; v tomto paragrafu je stanoveno, že státu přísluší nejvyšší správa veškerého vyučování a vychovávání a dozor k němu, kteroužto správu stát vykonává min. škol., pokud se týče min. zeměd.
St-l tvrdí, že zákon ten se vztahuje výslovně toliko na vysoké, střední a odborné školy, dále na školy měšťanské a dětské opatrovny. Leč neprávem. Byť i o některých druzích škol, zejména o školách obecných a měšťanských, zákon podrobněji pojednával, jest přece v § 1 zcela bez omezení vyslovena zásada, že stát sobě vyhradil nejvyšší správu veškerého vychovávání a vyučování. Z dalšího obsahu zák. nelze vyvozovati, že by zásada tato v některém směru byla omezena.
Nař. rozhodnutí je dále opřeno o ustanovení § 251 odst. 2 bod h) zák. z 10. října 1924 č. 259 Sb. (živn. zák. pro území Slov. a Podk. Rusi), podle něhož nepodléhají tomuto zákonu »zárobkové odvětvia súkromého vyučovania a vychovávania a ústavy na to sa vztahujúce«. Stížnost tvrdí, že i zde živn. zákon měl na mysli toliko školy, na které se po názoru st-le jedině vztahuje zák. č. 292/20. Toto tvrzení však je bezdůvodné vzhledem k tomu, co bylo řečeno o rozsahu působnosti zák. č. 292/20. Neprávem snaží se stížnost dovoditi oprávnění st-lovo, aby svůj podnik označil jako »školu pro výcvik řidičů motorových vozidel«, tím, že prý zemský úřad v Bratislavě výměrem z 21. února 1930 uznal st-le způsobilým, aby vedl šoférskou školu. Tvrzení to odporuje spisům, neboť cit. výměrem byl st-l prohlášen toliko způsobilým k výcviku řidičů motorových vozidel, při čemž ještě výslovně byl upozorněn, že není sproštěn povinnosti vyhověti požadavkům o vyučování šoférů stanoveným jinými zákonnými předpisy.
Konečně namítá stížnost, že st-li bylo vydáno živn. povolení pro školu k výcviku řidičů automobilů bratislavskou živn. vrchností pod číslem 9366/1920. Žal. úřad ohledně této námitky prohlásil, že jde tu o potvrzení, že st-l ohlásil svobodnou živnost šoférské školy podle tehdy platného živn. zák. XVII:1884, a že vzhledem k § 183 lit. k) tohoto zákona mohlo se jednati jen o školu soukromou, neboť školství veřejné bylo z platnosti tohoto zákona vyjmuto; jestliže pak pozdějším zákonem č. 292/20, byla správa veškerého vychovávání a vyučování vyhražena státu, byla tím po názoru žal. úřadu zrušena dřívější svoboda soukromého vyučování starého práva, soukromé vyučování bylo podřízeno správě a dozoru státu, a st-l nemůže proto prováděti vyučování a vychovávání než pod dozorem státu. — Vůči těmto vývodům žal. úřadu nemá stížnost námitek odpovídajících předpisu § 18 zák. o ss. Z těchto důvodů bylo rozhodnouti, jak shora řečeno.

Citace:

č. 10 689. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 213-215.