Č. 10866.

Církevní věci: Vysloví-li příslušník církve římsko-katolické přání, aby byl zpopelněn, a je-li přání tomu po jeho smrti vyhověno, nestane se zemřelý ještě vůči této církvi »jinověrcem« ve smyslu § 10 odst. 2 zák. č. 96/25 Sb.
(Nález ze dne 18. listopadu 1933 č. 17539.)
Věc: Josef B. v Ch. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. řím.-kat. far. úřad v P. adv. Dr. |os. Sklenář z Prahy) o uložení urny na řím.-kat. hřbitově.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Biskupská konsistoř v Hradci Králové odmítla st-li uděliti povolení k uložení popelnice s pozůstatky jeho syna Ivana, zemřelého dne 27. června 1928 v ozdravovně v B. a zpopelněného v pražském krematoriu na O. dne 30. června 1928, do rodinného a do roku 1932 vyplaceného hrobu č. 1062, resp. při něm stojícího pomníku na hřbitově v P.
Stížnosti proti tomu podané vyhověl okr. úřad v Hradci Králové výměrem z 28. května 1929 a rozhodl, že farní úřad v P. a biskupská konsistoř v Hradci Králové nemohou odpírati st-li ve smyslu § 10 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. uložiti urnu s popelem jeho syna v hrobě č. 1062 na hřbitově v P. V důvodech bylo uvedeno: »Jest zjištěno sdělením měst. důchodenského úřadu v Hradci Králové, že hrob č. 1062 na uvedeném hřbitově, v němž z rodiny B.-ovy je pohřbena též Zdeňka B. dne 26. března 1904, Anna B. dne 27. dubna 1904, je proplacen pro rodinu B.-ovu do roku 1946. Ježto hrob tento je proplacen na dobu delší nežli doba tlecí, která pro tento hřbitov je 7 let, dlužno hrob tento považovati za hrob rodinný. Ve smyslu § 10 zák. cit. nelze odepříti pohřbení v tomto rodinném hrobě ani v tom případě, když smrt nastala mimo obvod místní obce, ani když zemřelý patří k jiné náboženské společnosti, nežli které náleží hřbitov konfesionelní. Tím méně v tomto případě, kdy zemřelý byl příslušníkem církve řím.-kat., která je majitelkou tohoto hřbitova. Odmítnutím uložení urny v uvedeném hrobě z důvodu, že zemřelý byl zpopelněn, nemá v zákoně opory, neboť zák. ze 7. prosince 1921 č. 464 bylo pohřbení ohněm postaveno na roven pohřbení mrtvoly v zemi. Tím, že rodina B.-ova si hrob do roku 1946 vyplatila, získala pro sebe právo členy své rodiny v něm do tohoto roku pohřbívati, bez ohledu na to, zda má býti v hrobě uložena mrtvola nebo popel zemřelého.«
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání farní úřad v P., jakož i biskupská konsistoř v Hradci Králové.
Výměrem ze 4. září 1931 vyhověl zem. úřad podaným odvoláním a zrušiv napadený výměr okr. úřadu jako nezákonný, rozhodl, že správa řím.-kat. hřbitova v P. není povinna připustiti uložení urny s popelem st-lova syna do hrobu na tomto hřbitově z těchto důvodů: »Podle úmrtního zápisu z 12. července 1928 byl Ivan B. v době úmrtí (26. června 1928) sice náboženství řím.-kat., leč tím, že vyslovil přání, aby byl zpopelněn, dopustil se podle předpisů práva kanonického činu (§ 1 odst. 5 canon 1240, Cod. Jur. Can.), se kterým je spojeno vyloučení z obcování s věřícími a odepření církevního pohřbu se strany církevních úřadů, takže dlužno jej považovati fakticky za nekatolíka (jinověrce). O právu pohřbení jinověrce jedná § 10 zák. z 23. dubna 192b č. 96 Sb. Podle odst. 2 cit. § 10 cit. zák. mezikonfesijního smějí duchovní správci církve nebo náboženské společnosti odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na konfesionelním hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí ani v tomto případě odepříti. V daném případě nebyly však splněny předpoklady výše cit. paragrafu, neboť Ivan B. zemřel podle připojeného úmrtního listu z 12. července 1928 v B., tudíž mimo obvod katolického hřbitova v P. a rovněž povaha hrobu č. 1062 na zmíněném hřbitově jako hrobu rodinného nebyla prokázána, ježto podle připojeného připíšu farního úřadu v P. z 5. května 1930 byl zmíněný hrob zcela proplacen do roku 1946, tudíž na dobu, přesahující tlecí turnus, avšak proplacení to stalo se bez předchozího dotázání a vyžádání si svolení správy hřbitovní, jak sám měst. úřad v Hradci Králové jako patron v připíšu svém z 20. srpna 1931 uvádí. I schází ještě tudíž nutný souhlas úřadů církevních, které spravují vnitřní záležitosti církevní na ústavech jim patřících v mezích zákonů státních (§ 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.) a je tudíž proplacení hrobu toho právně bezúčinným.«
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že správa řím.-kat. hřbitova v P. není povinna připustiti uložení urny s popelem st-lova syna, v době úmrtí vyznání řím.kat., zemřelého v B., do hrobu č. 1062 na řím.-kat. hřbitově v P. Při tom vycházel žal. úřad z předpokladu, že nebožtíka, který, vysloviv přání, aby byl zpopelněn, dopustil se podle kanonického práva činu, s nímž spojeno je vyloučení z obcování s věřícími a odepření církevního pohřbu, dlužno považovati fakticky za nekatolíka (jinověrce), na jehož pohřbení dlužno vztáhnouti předpisy § 10 odst. 2 zák. č. 96/25. Předpoklady ustanovení odst. 2 cit. §, za nichž nesmí duchovní odepříti jinověrci pohřbení na hřbitově konfesionelním, nejsou pak podle názoru žal. úřadu splněny. Stížnost obrací se především proti základnímu předpokladu žal. úřadu, že nebožtíka dlužno považovati fakticky za nekatolíka a dovozuje, že podle zákonů státních a také církevních nebožtík přes výslovné přání, aby byl zpopelněn, zůstal katolíkem. Nejde-li pak o »jinověrce«, pak nemá tu místa § 10 odst. 2 zák. č. 96/25, nýbrž § 10 odst. 1, platící i o hřbitovech konfesionelních, resp. § 14 odst. 2 zák. č. 464/21, jímž se stalo ve smyslu § 14 zák. č. 50/1874 ustanovení církevní o pohřbívání mrtvol zpopelněných, jako státním zákonům odporující, neúčinným. Kromě toho dovozuje stížnost, že jde o hrob rodinný a že bylo tak v každém případě porušeno právo st-le (§ 10 odst. 3 zák. č. 96/25) k uložení pozůstatků jeho syna.
Je tu tedy jádro sporu především v tom, zda daný případ možno posuzovati podle ustanovení § 10 odst. 2, jak to činí žal. úřad.
Podle tohoto ustanovení smějí »duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil; pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.«
Již z tohoto znění zákona podává se jasně, že jedná se tu o zemřelé, kteří nebyli příslušníky vyznání, jemuž náleží konfesionelní hřbitov, na němž by mrtvola podle přání pozůstalých měla býti pohřbena. »Příslušník« je tu postaven proti »nepříslušníku«, jak plyne ostatně i z nadpisu zákona (»o vzájemných poměrech náboženských vyznání«) a z celé jeho tendence upraviti poměry zásadně mezi jednotlivými konfesemi. Poněvadž pak bližší kvalifikace tohoto příslušenství se zákon nijak nedotýká, nebylo na vnitřní úpravě uvnitř jednotlivých konfesí v otázce, koho dlužno považovati za příslušníka té které konfese, ustanovením § 10 odst. 2 nic měněno. To plyne i z materialií k cit. zák. (č. tisku 5129/25 a 5136/25 posl. sněm. a č. tisku 2133/25 sen.), kde se právě proti příslušníkům určitého vyznání staví »jinověrci a bezvěrci«. Ale pak nutno otázku, koho dlužno považovati za příslušníka určitého vyznání, posuzovati podle vnitřních předpisů příslušné konfese, pokud ovšem státní právo zde nezasáhlo, jako na př. podle §§ 1—6 zák. č. 96/25, jež však v daném případě v úvahu nepřicházejí, ježto není tvrzeno, že by nebožtík byl býval z církve řím.-kat. vystoupil způsobem v těchto předpisech vytčeným a ani ze spisů správních nic takového neplyne.
V daném případě je tedy nesporno, že nebožtík v době úmrtí byl s hlediska státních zákonů příslušníkem církve řím.-kat. Otázka, zda tato církev s vyslovením přání o zpopelnění spojuje určité církevní důsledky a jaké, mohla by na tomto faktu něco měniti jen tehdy, kdyby tu byl též důsledek vyloučení z církve vůbec, resp. ztráta příslušnosti k církvi řím.-kat. To však ani žal. úřad netvrdí, uváděje mezi důsledky těmi pouze vyloučení z obcování s věřícími a odepření církevního pohřbu. Tyto důsledky mohou sice eventuelně přijíti v úvahu pro otázku, zda řím.-kat. duchovní správce hřbitova v P. může odepříti příslušníku téhož vyznání církevní pohřbení do hrobu č. 1062, nemohou však nic měniti na otázce příslušnosti nebožtíkovy k církvi řím.-kat.
Rozšiřování pojmu »jinověrců« na souvěrce, kteří podle předpisů své církve byli zbaveni určitých práv v otázce církevních pohřbů, nemá tedy — jak shora dolíčeno — opory v § 10 odst. 2 zák. č. 96/25, poněvadž toto ustanovení, stavíc proti »příslušníku« vyznání »jinověrce«, nezměnilo samo o sobě ještě nic na poměru příslušníka určité církve k této církvi a nedotklo se práv a důsledků z toho poměru vyplývajících. Ale pak nelze — jak to st-1 již ve svém původním podání z 26. února 1929 namítal — daný případ posuzovati s hlediska § 10 odst. 2 zák. č. 96/25, a bylo proto nař. rozhodnutí, vycházející z mylného předpokladu, že nebožtíka dlužno »fakticky« považovati za nekatolíka, a posuzující v důsledku toho nároky st-lovy jen s hlediska právě cit. předpisu, již z toho důvodu zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo možno obírati se dalšími vývody stížnosti a odvodního spisu a zejména zkoumati, zda a pokud st-1 by mohl z jiného předpisu (tedy i s hlediska § 10 odst. 1 zák. č. 96/25) úspěšně svůj nárok dovoditi.
Podotýká se zvláště, že nemohlo býti přihlíženo ani k vývodům odvodního spisu, že st-li ani při striktním výkladu § 10 odst. 2 by nemohlo býti vyhověno, ježto nebožtík zemřel jako katolík a jde o věc patřící do sféry vnitřních záležitostí církve, poněvadž s tohoto hlediska žal. úřad věc v nař. rozhodnutí neposuzoval; vývody odvodního spisu nemohou pak nahraditi nedostatek nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 10866. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 658-661.