Č. 10930.Váleční poškozenci: I. * Předpisy zák. č. 133/30 o požitcích válečných poškozenců platí, pokud zvyšují nárok na invalidní důchod vzhledem k ust. § 15 zák. č. 288/24, také pro býv. rakouské invalidy. — II. * Jde-li o vyřízení žádosti býv. rak. invalidy o zvýšení invalidní renty v důsledku zvýšení invalidity, sluší míru invalidity zjišťovati superarbitračním řízením ve smyslu § 71 zák. č. 158/1875 ř. z.(Nález ze dne 12. prosince 1933 č. 21.347.) Věc: Isidor R. ve St. proti ministerstvu národní obrany o invalidní důchod.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.Důvody: Podáním bez data, adresovaným zem. voj. velitelství v Brně a vzneseným dne 2. února 1931 u doplňovacího velitelství v Uherském Hradišti, žádal st-l jako předválečný invalida ve smyslu zák. č. 133/1930 Sb. o zvýšení svých zaopatřovacích požitků o 200 Kč měsíčně, uváděje, že jeho v roce 1930 přiznaný příjem činil: a) ze samostatných podniků 1.000 Kč, b) ze zaopatřovacích požitků vojenských 2.304 Kč, c) z tabáční trafiky 1.889 Kč 05 h, úhrnem 5.193 Kč 05 h a nestačí k výživě jeho a jeho 45leté manželky. Přiložil lékařské vysvědčení MUDra AI. N., stát. měst. lékaře ve St. z 26. ledna 1931, podle něhož jest 63 roky stár, byla mu před léty levá noha amputována v bérci, jest vyslovený pyknik (širokoplecí, krátkokrký s hojným tukem ve vazivu), trpí sklerosou tepen, sklerotickým ohluchnutím levého ucha, pokračujícím hluchnutím na pravém uchu, mírnou degenerací svalu srdečního s obtížemi s dechem, poruchou trávení s občasnými kolikálními bolestmi, není schopen žádné tělesné práce pro asthmatické obtíže a neschopnost k práci činí 85%.Zem. voj. velitelství v Brně výměrem z 19. února 1931 žádosti nevyhovělo, »protože nevyhovuje ustanovením zák. — Podle superarbitračního spisu byl jste u superarbitrační komise ve Vídni dne 18. července 1891 uznán neschopným k vojenské službě a byly Vám trvale přiznány vojenské zaopatřovací požitky. — Pro stanovení procentní výše neschopnosti k občanskému povolání přichází v úvahu jen vada, pro kterou jste byl v roce 1891 superarbitrován, t. j. stav po amputaci levého bérce. — Pro tuto vadu možno připustiti 55% invalidity a neschopnosti k občanskému povolání. — Ostatní vady (choroby) uvedené v lékařském vysvědčení obvodního lékaře MUDra AI. N. nevznikly za činné vojenské služby a nejsou ani v příčinné souvislosti s původní vadou, zjištěnou při superarbitraci v roce 1891. — Zvýšení zaopatřovacích požitků podle zák. č. 133/30 provádí se však pouze u invalidů, jejichž výdělečná schopnost jest snížena pouze o 55%.«Z tohoto výměru vznesl st-l odvolání, které mno nař. výnosem zamítlo z těchto důvodů: »Pro posouzení nároku předválečných invalidů ze stavu mužstva na invalidní důchod jest směrodatné ustanovení § 102 zák. č. 76/22 Sb. a pokud se výměry invalidního důchodu týče, ustanovení § 15 zák. č. 288/24 Sb. — Podle lékařského vysvědčení MUDra AI. N., státního měst. lékaře ve St., z 26. ledna 1931 trpíte »sklerosou tepen, mírnou degenerací svalu srdečního s obtížným dechem a afekci sluchovou«. — Porucha oběhu krevního (cévy, srdce) souvisí tedy s Vaším stavem konstitutivním (otylost) i s věkem 63 let a není souvislosti mezi touto poruchou a vadou levé dolní končetiny z roku 1891. Také není této souvislosti mezi afekci sluchovou a vadou levé dolní končetiny. — Neschopnost k práci (85%) nyní zjištěná padá jen z části na vrub vojenské služby v býv. rak.-uher. armádě, a to 55%. — Rozhodnutí zem. voj. velitelství intendance z 11. února 1931 neodporuje tedy cit. zákonům a není proto důvodu, aby bylo zrušeno nebo měněno. — Že by rozhodnutí zem. voj. velitelství intendance v Brně odporovalo zákonu neb překročilo jeho meze, jste neprokázak.Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že prý st-le nesprávně subsumuje pod ustanovení zák. č. 76/22, který o nárocích předválečných invalidů nejedná; na ty vztahuje se prý zák. č. 133/30, podle jehož § 8 odst. 1 se st-l zvýšení svého invalidního důchodu domáhá.Stížnosti nelze v tom dáti za pravdu. Zák. č. 76/22 o vojenských zaopatřovacích požitcích jedná v oddílu I. o nárocích gážistů a čekatelů, v oddílu II. o nárocích pozůstalých po gážistech (čekatelích) a má tu v obou oddílech na zřeteli nároky čsl. gážistů (čekatelů) a jejich pozůstalých. V oddílu V. obsahuje však »Ustanovení přechodná a závěrečná« a v těch stanoví v § 102 odst. 1, že » vojenským osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky v to počítaje — jejichž nároky na vojenské zaopatřovací požitky povstaly před světovou válkou, příslušejí tyto požitky podle dosavad platných předpisů« a v odst. 2 praví, že »zvýšení těchto požitků provádí se zvláštním zákonem«.Již ze znění těchto ustanovení zřejmo, že na předválečné invalidy ze stavu mužstva nevztahuje se zákon o válečných poškozencích č. 142/20 (ve znění zák. č. 39/22 a č. 133/30), který podle ustanovení § 1 odst. 1 má na zřeteli pouze válečné poškozence světové války. To se podává ostatně i ze souvislosti s dalším předpisem § 103 odst. 1 zák. č. 76/22, který stanoví, že pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nároky na vojenské zaopatřovací požitky povstaly za světové války, končí nárok na tyto požitky podle dosavadních vojenských naopatřovacích předpisů koncem dubna 1920 a od 1. května t. r. počínajíc že platí pro tyto osoby zákon č. 142/20, tedy nikoli též pro invalidy předválečné. Správnost tohoto názoru potvrzuje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zák. č. 76/22 č. tisku 2424/21 posl. sněm. N S., která k §§ 102, 103, 107 a 108 uvádí, že zaopatřovací požitky poškozenců světové války — vyjímajíc gážisty a pozůstalé po nich — byly již upraveny zákonem č. 142/20 a že »zbývá ještě postarali se vhodným způsobem o invalidy předválečné ze stavu mužstva, kteří jsou vyloučeni z požitků podle zák. výše zmíněného . . . .«Že st-l jest vojenskou osobou ze stavu mužstva, jehož nárok na vojenské zaopatřovací požitky vznikl již před světovou válkou, stížnost nepopírá a nemůže býti proto žádné pochybnosti, že se na něho vztahuje ustanovení § 102 zák. č. 76/22. Dlužno proto otázku jeho nároku na tyto požitky a způsob jeho zjištění (řízení) posuzovati podle dosavadních předpisů, t. j. podle předpisů plativších do dne účinnosti zák. č. 76/22, tedy do 1. ledna 1920. Tyto předpisy byly obsaženy v zák. č. 158/1875 ř. z. (pokud se týče uher. zák. čl. LI:1875) o zaopatření vojenských osob kap. II, §§ 70—89. Pouze co do sazeb určujících výši těchto zaopatřovacích požitků jest přihlížeti k zvláštnímu zákonu, na nějž odkazuje odst. 2 § 102 zák. č. 76/22, t. j. k zákonu č. 288/24, kterým se mění některé předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich. Tento zákon stanovil totiž v § 15 odst. 1, že »předválečným invalidům — vyjímajíc invalidy patentální, jejichž dosavadní požitky zůstávají nezměněny, — jakož i invalidům, jejichž nárok na invalidní pensi vzešel za světové války podle ustanovení § 72 zák. č. 158/1875 ř. z., pokud se týče podle § 72 zák. čl. LI:1875 uh., aniž jim patří invalidní důchod podle zák. č. 142/20, přiznává se invalidní důchod ve výměře obdobně jako při ztrátě výdělečné schopnosti alespoň o 55% podle ustanovení zák. č. 142/20 a zákonů tento zákon doplňujících nebo pozměňujících, při čemž pro tyto osoby platí obdobně ustanovení §§ 2 a 4 zák. č. 142/20, jakož i zákonů, jež tato ustanovení doplňují nebo pozměňují.«Normuje tedy zákon č. 288/24 pro předválečné invalidy použití zák. č. 142/20 o válečných poškozencích, resp. jeho doplňků jen obdobou a jen co do výše zaopatřovacích požitků a stanoví jako minimální požitek takový, jaký přísluší čsl. válečnému poškozenci podle zák. č. 142/20, resp. jeho doplňku při 55% invaliditě. To však neznamená, že by býv. rak. válečný poškozenec, jehož invalidita se v dsůledku chorob přivoděných vojenskou službou v býv. armádě zvýšila nad zmíněných 55%, nemohl se domáhati zvýšení zaopatřovacích svých požitků v téže výši, jaká by při stejném stupni invalidity příslušela čsl. válečnému poškozenci v mezích zák. č. 142/20 a jeho doplňků. Posléz cit. zákon normoval za podmínek §§ 2 a 4 výši invalidního důchodu v § 7 a násl. stanoviv v § 7, že invalida, jehož výdělečná schopnost snížena aspoň o 85%, má nárok na plný důchod invalidní 1.800 Kč ročně, v § 8 určil, jak nutno zjistiti výši tohoto důchodu při menší ztrátě invalidity. Zákon č. 39/22, kterým se mění některá ustanovení zák. č. 142/20 o požitcích válečných poškozenců, změnil a doplnil nejen podmínky stanovené v §§ 2 a 4 tohoto zák., ale v § 7 zvýšil důchodovou základnu v případě snížení výdělečné schopnosti aspoň o 55% na 2.400 Kč ročně a v § 8 odst. 1 stanovil, že válečný invalida, jehož výdělečná schopnost byla snižena alespoň o 85%, má nárok na plný důchod invalidní 2.400 Kč ročně, kdežto odst. 2 normuje opět zjišťování výše důchodu při menší ztrátě invalidity. Konečně zák. č. 133/30, jímž se mění a doplňují některá ustanovení zák. č. 142/20 o válečných poškozencích ve znění zák. č. 39/22, změnil v čl. 1. předpis § 8 odst. 1 potud, že invalida, jehož výdělečná schopnost snížena aspoň o 85%, má nárok na invalidní důchod 4.800 Kč.Z těchto předpisů vyplývá, že předpisy zák. č. 133/30 o požitcích válečných poškozenců platí, pokud zvyšují nárok na invalidní důchod v důsledku ustanovení § 15 zák. č. 288/24 a § 102 odst. 2 zák. č. 76/22 také na býv. rak. válečné poškozence. Proto není výtka stížnosti o nesprávné subsumpci st-le pod ustanovení zák. č. 76/22 (§ 102) důvodnou.Stížnost dovozuje dále, že prý nař. rozhodnutí vychází z nesprávného předpokladu o tom, že st-lova porucha oběhu krevního souvisí »tedy« s jeho stavem konstitutivním (otylostí) a věkem a není v žádné souvislosti s vadou dolní končetiny z roku 1891, ač prý st-l uplatnil již v rekursu, že jest každému laiku pochopitelno, že choroba činící jej ke každé práci neschopným (asthma a choroba srdeční) vznikla tím, že chůzí o jedné zdravé noze utrpěly plíce i srdce, že pro nedostatek pohybu v důsledku jen jedné zdravé nohy vznikla otylost a choroby aparátu oběhového (cév i srdce), takže jest st-lova invalidita v příčinné souvislosti s jeho nynějším chorobným stavem. Uplatňuje tedy st-l touto výtkou vadnost řízení z důvodu, že žal. úřad neměl pro svůj úsudek o nedostatku příčinné souvislosti st-lova dnešního chorobného stavu s jeho invaliditou z roku 1891 a tedy s voj. službou v býv. rak.-uher. armádě dostatečného podkladu.Námitce té bylo dáti za pravdu. Jak zřejmo ze správních spisů, domáhal se st-l podáním z února 1931 zvýšení svých vojenských zaopatřovacích požitků ve smyslu zák. č. 133/30 z důvodu, že jest stejně jako jeho manželka k práci a výdělku úplně neschopným a že podle vysvědčení státního obvodního lékaře Dra N. z 26. ledna 1931 dosahuje jeho neschopnost k práci 85%, jež cit. zákon pro plný důchod invalidní 4.800 Kč v § 8 odst. I. předpokládá. Uplatňoval tedy st-l zhoršení svého zdravotního stavu jakožto následku své invalidity, resp. vojenské služby.Podle § 71 zák. č. 158/1875 ř. z., který — jak již shora uvedeno — platí vzhledem k ustanovení § 102 zák. č. 76/22 pro zjištění nároku předválečného invalidy na zaopatřovací požitky vojenské a tudíž i pro nárok na případné zvýšení jich v důsledku zvýšené invalidity, rozhoduje o tom, »zda někomu náleží opatření vojenské vůbec a jaké opatření, podle nálezu a návrhu superarbitrační komise generální (vojenské) velitelství «. Jest tudíž podkladem rozhodnutí nález a návrh superarbitrační komise.V daném případě odepřel však žal. úřad st-li nárok na zvýšení bez takového podkladu a dospěl k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem st-lovým a jeho invaliditou, resp. vojenskou službou pouze na základě interního, bez účasti st-lovy a jeho slyšení opatřeného posudku svého zdravotního oddělení. Posudek takový nemůže však nahraditi nález a posudek superarbitrační komise, nehledíc ani k tomu, že neobsahuje žádného nálezu, byv vydán bez vyšetření st-le lékařem posudek podávajícím.Pro tuto podstatnou vadu řízení bylo nař. rozhodnutí zrušiti.