Č. 10 724.

Zaměstnanci veřejní: * Okolnost, že Léčebný fond veřejných zaměstnanců, zřízený zákonem č. 221/25 Sb., vznikl až po 1. lednu 1923, nevylučuje sama o sobě použití § 212 zák. č. 103/26 Sb. na jeho zaměstnance.
(Nález ze dne 20. září 1933 č. 15 827.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 9813/32.
Věc: Léčebný fond veřejných zaměstnanců v Praze (předseda Léč. fondu Dr. Jos. Lukáš) proti ministerstvu sociální péče o služební požitky zaměstnanců Léčebného fondu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců dán příkaz, aby zodpověděl určité otázky, týkající se parifikace jeho zaměstnanců s požitkovými právy zaměstnanců státních ve smyslu § 212 odst. 1 zák. č. 103/26, při čemž žal. úřad rozhodl, že Léčebný fond veř. zaměstnanců spadá pod pojem veřejnoprávních korporací a ústavů ve smyslu cit. zák. předpisu.
Stížnost vytýká rozhodnutí tomu nezákonnost, ježto se po jejím názoru ustanovení § 212 plat. zák. na Léčebný fond veř. zaměstnanců vůbec nevztahuje. To dovozuje stížnost v podstatě následujícími námitkami:
1. Zákonem o Léčebném fondu nebylo nařízeno, aby úprava platových poměrů jeho zaměstnanců byla provedena obdobně jako u státních úředníků, a není proto důvodu, aby postup Léčebného fondu uveden byl v soulad s předpisy § 212 plat. zák.
2. Odstavec 1 § 212 plat. zák. nemluví o korporacích a ústavech vyjmenovaných v § 19 zák. č. 394/22, nýbrž jedná o nárocích zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje, t. j. na něž skutečně platil předpis § 19 zák. č. 394/22. Předpis § 19 zák. č. 394/22 se však na Léčebný fond veř. zaměstnanců nemůže vůbec vztahovati, ježto fond tento v době účinnosti zák. č. 394/22, t. j. v den 1. ledna 1923, ještě neexistoval, nýbrž vznikl o několik let později. Správnost názoru toho dovozuje stížnost jednak poukazem na to, že cit. předpis jedná o služebních požitcích a právních nárocích zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, které byly (v době účinnosti zák. č. 394/22) stanoveny služebními řády nebo useneseními těchto korporací, kdežto léčebný fond tehdy ještě neexistoval, neměl žádných zaměstnanců a neexistovaly tedy ani žádné požitky a nároky, které by podle cit. předpisu měly býti upraveny, jednak poukazem na to, že podle § 19 zák. č. 394/22 měly zmíněné požitky býti uvedeny na míru požitků a nároků zaměstnanců státních od 1. ledna 1923.
3. Ani ustanovení odst. 7 § 212 plat. zák. netýká se Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, ježto jsou v něm přesně citována určitá místa zákonná, jednající o nemocenských pojišťovnách, o ústřední sociální pojišťovně a o pojištění osob samostatně hospodařících.
4. Ustanovení § 212 plat. zák. měla do jisté míry nahraditi ustanovení § 19 zák. č. 394/22, a kdyby byl předpis § 212 plat. zák. měl stanoviti něco jiného, nebyl by tak učinil opisem resp. odvoláním se na § 19 zák. č. 394/22, nýbrž byl by musil definici korporací, na něž se ustanovení § 212 plat. zák. má vztahovati, znovu opakovati, po případě rozšířiti. Tím, že § 212 plat. zák. se pouze odvolává na zákon prosincový, je zřejmě vysloveno, že předpis § 212 plat. zák. má účinnost jen pro ty korporace, na něž se § 19 zák. č. 394/22 vztahuje.
5. Je možno, že zákonodárce zamýšlel pod ustanovení § 212 plat. zák. zahrnouti všechny veřejnoprávní korporace, v zákoně však vůle taková nedošla výrazu. Konstatování důvodové zprávy, jako by korporacemi a ústavy ve smyslu § 19 zák. č. 394/22 slušelo rozumě ti ony veřejnoprávní korporace a ústavy, pro které zákonné předpisy stanoví povinné členství a právo předpisovati příspěvky pro úhradu potřeb, není správné. Definice tato určuje sice pojem korporací a ústavů veřejnoprávních, protože však § 212 plat. zák. nemluví o korporacích a ústavech ve smyslu § 19 zák. č. 394/22, nýbrž o korporacích a ústavech, na něž se vztahuje § 19 tohoto zák., jest definice, uvedená ve vysvětlivkách, v odporu se zněním zák.
O námitkách těchto uvážil nss:
Podle § 212 odst. 1 plat. zák. č. 103/26 nesmějí služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22, přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů. Předpis § 19 zák. č. 394/22 pak stanoví, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují z tohoto zák. vyplývající míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních , musí býti těmito korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních podle tohoto zák. Tím rozšířeno bylo ustanovení § 3 zák. č. 495/21.
Ve všech těchto zákonných ustanoveních došla s určitými modalitami, které pro dnešní spor jsou bezvýznamné, výrazu myšlenka, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců korporací a ústavů tam uvedených nesmějí přesahovati míru práv a nároků zaměstnanců státních stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných poměrů služebních a rodinných. Zák. č. 394/22 byl sice podle výslovného ustanovení § 214 odst. 2 plat. zák. zrušen, týmž předpisem § 214 plat. zák. byl však předpis § 19 zák. č. 394/22 (vedle některých jiných ještě ustanovení) výslovně zachován v platnosti, takže předpis ten platí dosud vedle § 212 zák. plat. Již z toho plyne, že se předpis § 19 zák. č. 394/22 nevztahoval jen na zaměstnance, kteří u korporací a ústavů tam jmenovaných byli v den 1. ledna 1923 ustanoveni, nýbrž předpis jeho dopadá i na ony zaměstnance řečených korporací a ústavů, kteří byli ustanoveni i kdykoli později. Vzhledem k tomu, že zásada parifikace zaměstnanců korporací a ústavů veřejnoprávních se zaměstnanci státními je jak cit. zákony prosincovými, tak i zák. platovým důsledně prováděna, není také důvodu, proč by se účinnost předpisu § 19 zák. č. 394/22 omezovala na zaměstnance jen oněch korporací a ústavů tam jmenovaných, které již v den 1. ledna 1923 existovaly, když i znění § 19 (arg.: »Služební požitky ..... stanovené služebními řády ....., pokud přesahují .....«) dopadá jak na korporace a ústavy, které v den 1. ledna 1923 již existovaly, tak i na ony, které vznikly teprve později. Tomu nestojí v cestě ani okolnost, že parifikace má se provésti od 1. ledna 1923, ježto termínem tímto je stanovena toliko časová hranice, od které vůbec služební požitky a právní nároky zaměstnanců dotyčných korporací a ústavů nesmějí býti vyšší, než požitky zaměstnanců státních, není tím však řečeno, že by parifikace taková nesměla nastati u zaměstnanců, kteří teprve později do služeb korporací a ústavů těch vstoupili, anebo u zaměstnanců korporací a ústavů, které teprve později vznikly. Nemá tedy stížnost pravdu, tvrdí-li, že předpis § 212 odst. 1 plat. zák. nedopadá na zaměstnance Léčebného fondu veř. zaměstnanců proto, že korporace ta vešla v život teprve po 1. lednu 1923.
Pro správnost předeslaného výkladu mluví i úvaha, že slova § 212 odst. 1 plat. zák., »na něž se vztahuje § 19 zák. č. 294/22« nemohou znamenati vzhledem k ostatnímu obsahu cit. předpisu a jeho účelu nic jiného než bližší, a přesnější označení oněch veřejnoprávních korporací a ústavů, jejichž zaměstnance chtěl plat. zákon v zájmu určité úměrnosti a jednotnosti na roven postaviti po stránce platových a služebních práv zaměstnancům státním. Nutno tedy vykládati souvislost § 212 plat. zák. s § 19 zák. č. 394/22 pojmově, ne časově. Je proto nejen z doslovu § 19 zák. č. 394/22 a § 212 odst. 1 plat. zák., nýbrž i z vývoje zákonodárství o platových poměrech veřejnoprávních zaměstnanců (§ 3 zák. 495/21, § 19 zák. 394/22 a § 212 odst. 1 zák. 103/26) patrno, že zákon platový dostatečným způsobem projevil vůli podrobiti předpisu § 212 odst. 1 vedle zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných, dále vedle okresů, obcí a fondů a ústavů jimi spravovaných i jakékoliv jiné veřejné korporace a ústavy bez ohledu na dobu jejich vzniku. Důvodová zpráva, jíž se Léčebný fond veř. zaměstnanců ve své stížnosti dovolává, tento projev vůle potvrzuje a není s ním tedy v rozporu. Opačné tvrzení stížnosti je tedy právně mylné.
Okolnost, že ustanovení § 212 odst. 7 plat. zák. se netýká Léčebného fondu veř. zaměstnanců, je pro posouzení daného sporu nerozhodná, ježto, stanoví-li se předpisem tím, že ustanovení § 69 odst. 4 a § 82 odst. 4 zák. č. 221/24 a § 18 odst. 4 zák. č. 148/25 o úpravě služebních poměrů zaměstnanců pojišťoven služebními řády, podléhajícími schválení min. soc. péče a min. fin., zůstávají nedotčena, není tím ještě prejudikováno ani otázce, zda i odst. 1 § 212 se vztahuje na zaměstnance pojišťoven v odst. 7 uvedených, ani tím není řečeno, že by se odstavec 1 §212 plat. zák. nevztahoval na Léčebný fond veř. zaměstnanců. Účelem ustanovení tohoto bylo, jak nss v nál. Boh. A 9813/32 blíže dovodil, čeliti event. výkladu, že normováním schvalovacího práva v rozsahu odst. 6 § 212 plat. zák. pro všeliké veřejnoprávní korporace a ústavy vůbec, tedy i pro pojišťovny, podléhající zák. č. 221/24 a 148/25, bylo nějak omezeno schvalovací právo týchž ústředních úřadů, svěřené jim v cit. zák. v rozsahu širším.
Ježto pak právní povaha Léčebného fondu veř. zaměstnanců jako veřejnoprávní korporace není stížností vůbec brána v pochybnost, § 19 zák. č. 394/22 pak se podle předeslaného vztahuje i na Léčebný fond veř. zaměstnanců, musil nss vycházeti od toho, že vztahuje se na fond ten i předpis § 212 odst. 1 plat. zák.
Jsou tedy námitky svrchu sub 2—5 uvedené bezdůvodné.
Ježto pak předpisem § 212 plat. zák. je míra služebních požitků a právních nároků zaměstnanců Léčebného fondu veř. zaměstnanců omezena potud, že nesmí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků zaměstnanců státních za jinak stejných poměrů, je úplně nerozhodno, co v té příčině stanovil zákon o Léčebném fondu, ježto směrodatná jsou ustanovení zákona platového, jakožto zákona pozdějšího. Není tedy ani námitka ad 1. důvodnou.

Citace:

č. 10 724. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 292-295.