Č. 10746.
Pojištění nemocenské: 1. Je-li smluvena mzda hodinová a není-li zaměstnanec denně stejný počet hodin zaměstnán, jest denní mzdou podle § 12 zák. č. 221/1924 Sb. v původním znění podíl mezi mzdou za určité období (týden, měsíc) vydělanou a počtem jeho pracovních dní. — 2. Pro otázku, podle kterého zákona (zák. č. 221/24 v původním znění nebo novely č. 184/28) jest posuzovati nárok pojišťovny na náhradu podpůrného nákladu, jest rozhodnou doba, kdy vznikl pojistný případ, nikoliv doba, kdy došlo k realisaci nároku pojištěnce na dávky.
(Nález ze dne 30. září 1933 č. 16116.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 9289/31.
Věc: Josef Sch. v M. proti zemskému úřadu v Praze o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním výměrem okr. nemoc, pojišťovny ve V. byly Josefu Sch., staviteli v M. — st-li — předepsány doplatky pojistného za 26 dělníků a za dobu uvedenou v konsignaci, k platebnímu výměru připojené, úhrnem v částce 551 Kč 60 h, a to z důvodu, že dotyční zaměstnanci nebyli správně přihlášeni do mzdové třídy, do které podle § 12 zák. č. 221/24 podle své denní mzdy příslušeli. Dalším platebními výměrem téže pojišťovny byl Josef Sch. uznán povinným nahraditi pojišťovně podle § 20 odst. 2 cit. zák. podpůrný náklad za dělníky.... úhrnem částkou 2684 Kč 60 h z důvodu, že tito dělníci, kteří pojišťovnou byli podporováni, přihlášeni byli k pojišťovně nenáležitým způsobem (§ 18 odst. 1 lit. a) cit. zák.).
Odvolání zaměstnavatele z těchto výměrů nevyhověl okr. úřad ve Šluknově výměrem z 19. prosince 1928, zem. úřad v Praze pak nař. rozhodnutím vyhověl dalšímu odvolání st-lovu jen potud, že požadovaný podpůrný náklad snížil na 2594 Kč 60 h, jinak odvolání to zamítl a potvrdil výměr úřadu 1. stolice. V důvodech praví se v podstatě toto: »V předloženém případě jde především o spornou otázku, jakým Způsobem se má díti zařazení pojištěnce do příslušných mzdových tříd, je-li smluvena mzda hodinová. Poněvadž zákon č. 221/24 béře za základ pro zařazení do příslušné mzdové třídy mzdu denní a o mzdě hodinově nikde se nezmiňuje, nutno zkoumati, zda odpověď na tuto otázku nepodává se ze zákonů jiných. V tom směru může býti u dělnictva důležitým vodítkem zákon č. 91/1918 o osmihodinové době pracovní. Ježto v důsledku tohoto zák. jest považovati osmihodinovou dobu pracovní za normální, dlužno za denní mzdu zaměstnanců, placených za hodinu pokládati osminásobek této mzdy bez ohledu na to, zda snad v určité dny z důvodů povětrnostních se při živnostech stavebních plně po dobu 8 hodin nepracuje. Podle toho příslušeli stavební dělníci, o které jde, do mzdových tříd, uvedených v konsignaci, jež připojena jest k plat. výměru. Ježto je pak Sch. přihlásil k pojištění do nižší třídy, než do které podle § 12 cit. zák. příslušeli, byly mu právem vyměřeny uvedené nedoplatky pojistného podle § 20 odst. 1 cit. zák. Dělníci byli — jak shora uvedeno — přihlášeni k pojišťovně nenáležitým způsobem (§ 18 odst. 1 písm. a) cit. zák.), a bylo proto zaměstnavatele uznati povinným nahraditi pojišťovně podpůrný náklad za tyto zaměstnance.
O stížnosti, jež tomuto rozhodnutí, pokud potvrzuje platební výměry pojišťovny, vytýká nezákonnost a vady řízení, uvážil nss toto:
Žal. úřad vychází v nař. rozhodnutí z právního názoru, že denní mzdou podle § 12 zák. č. 221/24 jest u zaměstnanců, placených za hodinu, osminásobek této hodinové mzdy bez ohledu na to, zda se snad v určité dny plně osm hodin nepracuje. Vycházeje z tohoto názoru dospěl pak ke zjištění, že st-l své zaměstnance přihlásil do nižší mzdové třídy, než do které podle tohoto výkladu § 12 náleželi, a založil na tomto zjištění výrok jak o doplatku pojistného, tak i o náhradě podpůrného nákladu zaměstnavatelem.
St-l ve stížnosti namítá, že přihlásil mzdu svých zaměstnanců správně; uvádí, že šlo vesměs o dělníky, s nimiž byla ujednána hodinová mzda. Ježto pak v jeho stavební živnosti práce často hodiny, ba i celé dny a týdny odpočívala, vypočetl denní mzdu přesně denním průměrem připadajícím na delší pracovní období. Má za to, že žal. úřad, když zjišťuje denní mzdu osminásobkem hodinové mzdy bez ohledu na počet pracovních hodin, ocitá se v rozporu s citovaným § 12.
Nss musil si především zodpověděti otázku, podle kterých materielně-právních předpisů bylo daný spor posouditi, a tu přisvědčil žal. úřadu, že se tak má stati podle zák. č. 221/24 v původním znění poněvadž jde o předpis pojistného za příspěvková období spadající v dobu po 1. červenci 1926 (počátek účinnosti cit. zák,) a před 1. lednem 1929 (počátek působnosti novely č. 184/28), tedy spadající v dobu účinnosti zák. č. 221/24, což uznává, pokud jde o pojistné, i stížnost. Avšak stejné je tomu i při rozhodování o nároku pojišťovny na náhradu podpůrného nákladu. I tu pro materielně-právní posouzení tohoto nároku jest rozhodna doba vzniku pravotvorných skutečností, tedy doba, kdy vznikl pojistný případ, zakládající závazek nemocenské pojišťovny plniti nemocenské dávky. To pak v daném případě se stalo podle správních spisů vesměs za platnosti zák. č. 221/24. Mýlí se tudíž stížnost, přikládá-li v tomto směru relevanci okolnosti, kdy došlo k realisaci nároku pojištěncova na dávky (srov. Boh. A 9289/31).
Nss nemohl však přisvědčiti právnímu názoru žal. úřadu, že denní mzdou zaměstnance podle cit. § 12 jest při smluvené mzdě hodinové osminásobek hodinové mzdy bez ohledu na počet skutečných pracovních hodin.
Určení denní mzdy k cíli stanovení mzdové třídy upravuje cit. § 12, který má tato ustanovení, jež zde přicházejí v úvahu:
V odstavci 1. stanoví, že pojištěnci se zařadí podle denní mzdy do mzdových tříd, jak je znázorněno v připojeném schématu. V odstavci 2. pak ustanovuje toto: »Je-li smluvena mzda týdenní, považuje se za denní mzdu šestý díl její; jsou-li však práce nebo služby vykonávány po sedm dní, považuje se za denní mzdu sedmý díl týdenní mzdy. Je-li smluvena mzda měsíční, považuje se za denní mzdu dvacátý pátý díl její; jsou-li však práce nebo služby vykonávány po celý měsíc, jest denní mzdou třicátý díl mzdy měsíční. Nebyl-li zaměstnanec po celé takové období plně zaměstnán, jest denní mzdou podíl mezi vydělanou mzdou v tomto období a počtem jeho pracovních dní.
V cit. ustanoveních došla jasného výrazu zásada, že při časové mzdě jest základem pro stanovení mzdové třídy mzda skutečně vydělaná a nikoliv snad mzda fiktivní. Tak při smluvené mzdě týdenní dělí se týdenní mzda šesti nebo sedmi, při smluvené mzdě měsíční měsíční mzda se dělí pětadvaceti nebo třicíti, tam pak, kde zaměstnanec nebyl v obdobích zde uvedených plně zaměstnán, dělí se vydělaná mzda počtem pracovních dní.
Z citovaných ustanovení a jejich tendence se nutně podává, byť i zákon výslovně převod smluvené mzdy hodinové na denní mzdu neupravoval, že i při mzdě hodinové jest postupovati podle týchž zásad, že i zde třeba zjistiti efektivní denní výdělek pojištěncův a že jest nepřipustno užiti fikce. Bude tudíž tam, kde zaměstnanec pracuje denně stejný počet hodin, násobiti hodinovou mzdu počtem denních pracovních hodin. Tam však, kde zaměstnanec nepracuje denně stejný počet hodin, třeba oostupovati podle období poslední věty 2. odstavce § 12 tak, že za denní mzdu jest považovati podíl mezi mzdou v určitém období (týden, měsíc) vydělanou a počtem jeho pracovních dní. Stejnou zásadu vyjadřuje i 3. odstavec § 12, jenž stanoví při smluvené mzdě kusové, úkolové a pod., že se urči mzdová třída podle částky, jež zaměstnanci přísluší pravděpodobně jako střední za týden nebo měsíc. I zde se hledí na skutečně vydělanou mzdu. Žal. úřad vycházel — jak uvedeno — z odchylného právního názoru, že při mzdě hodinové jest vždy pokládati za denní mzdu osminásobek hodinové mzdy. Tímto právním názorem klade úřad na místo skutečně vydělané mzdy fikci, že denní mzdou jest osminásobek smluvené hodinové mzdy i když se 8 hodin nepracovalo. Tím octl se podle hořeních úvah v rozporu se zákonem. Ježto však na tomto nesprávném právním názoru jest vybudován jak výrok o doplatku pojistného podle § 20 odst. 1 cit. zák., tak i výrok o náhradě podpůrného nákladu podle § 20 odst. 2 téhož zák., bylo nař. rozhodnutí, pokud zavazuje st-le platiti pojistné a podpůrný náklad, zrušiti pro nezákonnost.