Č. 10749.
Zdravotnictví. — Pojištění nemocenské: Podléhá »ambulatorium« provozované okresní nemocenskou pojišťovnou schválení zemského úřadu podle § 2 zák. č. 68/1870 ř. z.?
(Nález ze dne 2. října 1933 č. 9172/31.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna proti zemskému úřadu v Praze o zákaz provozu ambulatoria.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad ve Š. zakázal výměrem z 15. května 1930 okr. nemoc, pojišťovně v Š. neoprávněný provoz ambulatoria. Zákaz odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že jmenovaná pojišťovna zařídila ve své budově v Š. ambulatorium pro léčebné účely členů. K provozu takového ambulatoria, které jest nesporně léčebným ústavem, jest potřebí schválení zem. úřadu podle § 2 odst. b) zák. č. 68/1870 ř. z., pojišťovna však takového povolení, pokud se týče schválení, nemá.
V odvolání namítala st-lka, že ambulatorium pro elektrotherapeutickou léčbu nelze subsumovati pod žádný z ústavů výslovně jmenovaných v § 2 zák. č. 68/1870 ř. z., a že nespadá ani pod »jiné podobné ústavy« zmíněné na témže místě zákona, ježto i zde se může jednati jen o ústavy rázu podobného, totiž ústavy, které přijímají osoby na byt a stravu, vyrábějící látky k léčení potřebné a dozírají na osoby jako na předmět. V ambulatoriu st-lčině není prý splněna žádná z uvedených podmínek. Léčení děje se aparáty, které se osvědčily s hlediska lékařské vědy, a pod kontrolou lékařů; ambulatorium neliší se ničím od zařízení, jaké má praktický lékař. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání st-lčinu, ježto ambulatorium — jak ze spisu je patrno — pro svou rozlohu a používání léčivých (uhličitých) lázní k léčbě nemocných, jakož i celé řady pomůcek fototherapeutických, a v němž pod vrchním vedením řídícího lékaře pracuje ještě jeden lékař za pomoci ošetřovatelky, nemůže býti považováno za prostou lékařskou síň ordinační, nýbrž za ústav léčebný, k jehož provozu jest nutné schválení zem. úřadu ve smyslu ustanovení § 2 odst. b) zák. č. 68/1870 ř. z.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení.
K výtce nezákonnosti uvádí stížnost především, dovolávajíc se nadpisu zák. č. 68/1870 ř. z. a znění jeho § 1, že tento zákon nesmí býti vykládán extensivně, a že ambulatorium, jež stěžující si pojišťovna zřídila, plníc povinnost jí podle § 95 odst. 2 č. 1 zák. o soc. pojištění uloženou, mohlo by spadati jen pod pojem »jiné ústavy podobné«, v § 2 lit. b) zák. č. 68/1870 ř. z. vytčený. V tomto směru by prý však musilo jíti o ústav v technickém slova smyslu, a to o ústav, který se ústavům a zařízením v § 2 lit. b) posléz cit. zák. jmenovitě vypočteným podobá, a tomu prý tak není. Stížnost tvrdí, že takovým ústavem může býti jen zařízení, do něhož se přijímají osoby do zvláštní péče na delší dobu, aby tam bydlily, byly stravovány a léčeny, nebo v němž se na tyto osoby dohlíží jako na předmět, nebo kde se vyrábějí látky potřebné k určitému léčení.
Nss nemůže sdíleti tento názor stížnosti v plném rozsahu. Aby bylo možno posouditi oprávněnost této výtky, třeba přihlédnouti ke znění § 2 lit. b) zák. č. 68/1870 ř. z., který praví, že státní správě přísluší vrchní dozor nade všemi nemocnicemi, ústavy choromyslných, porodnicemi, nalezinci, domy kojných, nad ústavy očkovacími, chorobinci a jinými podobnými ústavy, pak nad léčivými lázněmi a dobrými vodami, a dále povolení ke zřizování takových ústavů soukromých. Stížnosti lze ovšem přisvědčiti v tom, že výraz »podobné ústavy«, stejně jako další obrat »zřizování takových ústavů soukromých« není možno vykládati jinak než že musí vždy jíti o ústavy podobné oněm, jež toto místo zákona výslovně jmenuje. St-lka se však mýlí, rozumí-li ústavem ve smyslu cit. zák. místa jen zařízení, do něhož jsou přijímány osoby na delší dobu, aby tam bydlily a byly stravovány. Vyžadovati tyto náležitosti pro pojem ústavů v cit. § 2 lit. b) uvedených znamenalo by přehlížeti účel zák. č. 68/1870 ř. z., totiž zabezpečiti státní správě nejvyšší dohled k veškerému zdravotnictví (§ 1). Bydlení a stravování nesouvisí vždy s lékařským ošetřováním, byť i delší doby vyžadujícím, a pojmové obmezení ústavů v § 2 lit. b) cit. zák. na ústavy ve smyslu stížnosti zvláště kvalifikované nemá opory v zákoně. Z ústavů na tomto místě zákona jménem výslovně vypočtených lze odvozovati jediný společný znak, že se totiž osobám je vyhledávajícím má pod přímým dozorem lékařským dostati léčebné péče a lékařského ošetření po kratší nebo delší dobu, aniž by nepřetržitost pobytu v místnosti dotyčného zařízení po celou dobu léčení byla nezbytnou podmínkou kvalifikace onoho zařízení jako ústavu ve smyslu cit. zákona. Ani skutečnost, že lékařský zákrok se odbude většinou snad jen při jediné poměrně krátké návštěvě takového zařízení, nezbavuje toto zařízení povahy léčebného ústavu, jak plyne z toho, že příslušné místo zákona jmenuje mezi ústavy v něm vypočtenými též ústavy očkovací. — Uvádí-li stížnost dále, že osoby v léčebném ústavě ošetřované musí býti pouhým předmětem dohledu, přehlíží, že každý lékařský zákrok činí z těla patientova pouhý předmět lékařské péče a lékařského dozoru, a nelze shledávati v tom ohledu rozdílu mezi osobou, která vyhledá lékaře v jeho ordinační síni a po té se vzdálí, a osobou, jež se po delší, nepřetržitou dobu podrobí lékařskému ošetřování v místnosti zvláště k tomu určené a mimo její byt se nalézající.
Pokud stížnost dovozuje, že každá lépe vybavená ordinační síň lékaře má přístroje fototherapeutické a elektrotherapeutické, nemusil se nss touto námitkou zabývati, ježto v daném případě právě nejde o ordinační síň soukromého lékaře, nýbrž o zařízení, v němž pojišťovna ve vlastní režii skytá lékařskou péči svým členům. Z těchže důvodů musí zůstati mimo úvahu námitka, že by — kdyby názor žal. úřadu byl správný —, každá osoba, která si doma ve vlastní koupelně připraví uhličitou lázeň, potřebovala k tomu svolení zem. úřadu. — Plní-li konečně pojišťovna zřízením ambulatoria určitým způsobem úkol jí zákonem uložený, nemůže ji tato okolnost — jak se stížnost domnívá — zbaviti povinnosti podrobiti se všeobecným předpisům platným pro zařízení toho druhu, jaké pojišťovna zřídila.
Poněvadž tedy stížnost výtku nezákonnosti nař. rozhodnutí opírá jediné o to, že pro dojem léčebných ústavů spadajících pod ustanovení § 2 lit. b) zák. č. 68/1870 ř. z. vyžaduje náležitosti, kterých ze zákona dovoditi nelze, ostatní její námitky v tomto ohledu uplatňované pak na daný případ se vůbec nehodí, neshledal nss výtku nezákonnosti opodstatněnou. —