Č. 10775.Učitelstvo: Do čekatelské doby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 věty 2 zák. č. 104/1926 Sb. nelze liternímu učiteli započítati dobu ztrávenou ve vlastnosti zatímního zvláštního učitele náboženství. (Nález ze dne 13. října 1933 č. 16853.) Věc: František J. ve V. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zápočet výpomocné služby do doby čekatelské. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výnosem z 22. května 1929 poukázala zšr v Brně st-li z důvodu, že byl ustanoven učitelským čekatelem při obecné škole v H., ode dne 1. května 1929 adjutum ročních 9768 Kč a uvedla, že při splnění všech zákonných podmínek nabude st-1 dne 1. října 1930 nároku na adjutum druhé poloviny čekatelské doby. Na odvolání resp, rozklad st-le zrušila zšr výnosem z 11. srpna 1930 odstavec předchozího výnosu, že při splnění všech zákonných podmínek nabude st-l dne 1. října 1930 nároku na adjutum druhé poloviny čekatelské doby, a poukázala st-li vzhledem k jeho služební době, absolvované před ustanovením v H. ve vlastnosti literního učitele v trvání jednoho roku a tří měsíců, ode dne 1. října 1929, zvýšené adjutum ročních 10824 Kč. Při stanovení délky svrchu zmíněné služební doby bylo přihlíženo k službě, konané st-lem ve vlastnosti výpomocného učitele literního ode dne 1. září 1929 do dne 30. září 1927 a ode dne 1. dubna 1929 do dne 30. dubna 1929. Nároku na služební plat učitelský se služným podle 1. stupně nabude st-l — uvádí zšr dále — až po ustanovení definitivním učitelem. Pokud žádá, aby mu do čekatelské doby byla započítána také doba služby konané ve vlastnosti čsl. duchovního, pověřeného vyučováním náboženství, pokud se týče učitele čsl. náboženství, byl st-1 upozorněn, že do čekatelské doby, předepsané třetím odstavcem § 2 učit. zák. č. 104/26 pro dosažení definitivního ustanovení literním učitelem na veřejných školách, možno započítati jen dobu odslouženou v téže vlastnosti, t. j. ve službě literního učitele na veřejných školách. Dále bylo podotčeno, že ustanovením 1. odstavce § 23 učit. zák. byly zrušeny s jedinou výjimkou všechny předpisy o započtení určitých dob pro postup a že do vydání prov. nař. k 2. odstavci cit. paragrafu poskytuje jedině 3. odstavec cit. paragrafu možnost výjimečného započtení takovéto služby, a to jen pro zvýšení služného, tedy pro definitivně ustanovené učitele. Ponechává se st-li tudíž, uplatniti svou žádost za započtení služební doby, konané ve vlastnosti duchovního čili katechety čsl., znovu až po jeho ustanovení definitivním učitelem. Z tohoto rozhodnutí se st-l odvolal. Nař. výnosem zamítlo min. škol. uvedené odvolání z důvodů rozhodnutí jím napadeného. Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami: Stížnost napadá rozhodnutí, jen pokud běží o odepřený zápočet služby, již konal st-l ve vlastnosti zatímního zvláštního učitele náboženství, do čekatelské doby literního učitele. Správnost svého nazírání, že žal. úřad měl po právu určiti resp. vžiti za základ svého dalšího rozhodování čekatelskou dobu st-le, jakožto učitele literního, se zápočtem doby, po kterou sloužil jakožto zatímní zvláštní učitel náboženství, dovozuje stížnost z různých ustanovení zákonných, zejména ustanovení učit. zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb. Ex professo směrodatným pro posouzení otázky zde na sporu jsoucí jest předpis (3.) odstavce § 2 učit. zák., a to ve větách prvé, druhé a v části třetí. Tento předpis praví, že definitivním učitelem může býti zásadně ustanoven jen, kdo jakožto učitelský čekatel ztrávil předepsanou čekatelskou dobu. Čekatelská doba činí pro literní učitele a zvláštní učitele náboženství tři roky, pro učitelky ručních prací (domácích nauk) čtyři roky. Do této čekatelské doby se započítává doba služby konané ve vlastnosti výpomocného učitele ode dne nabyti kvalifikace předepsané pro zatímní ustanovení.V tomto případě jest toliko na sporu, zdali se do čekatelské doby st-le, potřebné pro jeho jmenování definitivním učitelem literním, může započísti jen doba, po kterou st-l konal s kvalifikací pro zatímní ustanovení službu výpomocného učitele v oboru literním, jak soudí úřad, či zdali, jak míní stížnost, třeba do čekatelské doby st-le, potřebné pro jeho jmenování definitivním učitelem literním, započísti i dobu, po kterouž konal s kvalifikací pro zatímní ustanovení službu výpomocného učitele v jiném než literním oboru, a to konkrétně službu zatímního učitele náboženství. Řešením otázky tuto v podstatě na sporu jsoucí zabýval se nss již v nál. Boh. A 10645/33, kdež dospěl k právnímu názoru, že sluší do doby čekatelské, předepsané pro tu kterou skupinu učitelů, započítati jen onu službu, kterou učitel konal v téže skupině učitelů, a to s kvalifikací, předepsanou pro zatímní ustanovení v této skupině, tedy u učitelů literních jen tu službu, kterouž konali podle svého úředního pověření jakožto učitelé literní, majíce průkaz kvalifikace vysvědčením o zkoušce dospělosti na učitelském ústavu; jest tudíž možno do tříleté doby čekatelské učitele literního započítávati jen onu jím konanou službu, k níž bylo zapotřebí průkazu kvalifikace vysvědčením o zkoušce dospělosti na učitelském ústavu; naproti tomu nebylo by do této doby lze počítati nějakou školní službu jinou, pro niž není potřebí průkazu kvalifikace zkouškou dospělosti na učitelském ústavu. Podle tohoto právního názoru však nelze službu konanou ve vlastnosti čekatele zvláštního učitele náboženství, pro jehož zatímní ustanovení není třeba průkazu o vykonání zkoušky dospělosti na učitelském ústavu [arg. § 1 a § 3 odst. 1 mor. zem. zák. z 26. prosince 1904 č. 1 z. z. z r. 1905 ve znění článku 1. zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. mor., jež zůstaly v platnosti i za účinnosti zák. učit. č. 104/26 (§ 46) a vl. nař. č. 162/28 (§ 1 odst. 3), z kterýchžto předpisů plyne, že jedině učitelům literním jest předepsán průkaz kvalifikace zkouškou dospělosti na učitelském ústavu], započítávati do tříleté čekatelské doby učitele literního, resp. že do čekatelské doby učitele literního je možno (§ 2 odst. 3 věta 3 učit. zák.) započítávati jen dobu služby konané ve vlastnosti výpomocného učitele literního, tudíž nikoli také službu, konanou ve vlastnosti výpomocného zvláštního učitele náboženství. V konkrétním případě jest nesporno, že st-l v období ode dne 1. září 1925 do dne 31. srpna 1926 konal službu jen ve vlastnosti zatímního zvláštního učitele náboženství, i nemá proto právního nároku, aby mu ono období bylo započteno do tříleté doby čekatelské, předepsané pro učitele literní. Na tomto právním stavu nemohou ani nic měniti poukazy stížnosti na různá jiná ustanovení zákonná, než jest právě směrodatné ex professo ustanovení (3.) odstavce § 2 zák. učit. Tak především pro spornou otázku nic neplyne z předpisu (1.) odstavce § 1 učit. zák. v souvislosti s předpisem 2. odstavce čl. 14 zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb., podle nichž zákon učitelský platí též pro zvláštní učitele náboženství na veřejných školách národních, neboť tím není ještě řečeno, že by ve všech relacích musil zákon skutečně stejně nakládati s těmito učiteli jako s učiteli ostatními, zejména literními. Dále ani nic neplyne z nadpisu Učitelští čekatelé a výpomocní učitelé. Vedlejší učitelé«, jenž se ostatně ani nevztahuje na § 2, nýbrž platí pro všechny §§ dílu 1, tedy §§ 2, 3, 4, 5 učit. zák., neboť v tomto nadpisu, jak je naprosto zřejmo, se nikde nepraví, že mezi čekateli různého druhu nejsou právní rozdíly. Ani tím, že cit. zákon v (3.) odstavci § 2 stanovil stejnou délku čekatelské doby, nutné pro ustanovení definitivním učitelem literním a zvláštním učitelem náboženství, není podle povahy věci ještě stanoveno, že by pro učitele literního měla postačovati čekatelská doba (resp. příslušná výpomocná služba) absolvovaná ve skupině zvláštního učitele náboženství. Předpisuje-li dále § 4 v odstavci (1.), že se čekatel stanoví definitivním učitelem, jakmile dovršil předepsanou čekatelskou dobu etc., má arci na zřeteli především trvání této doby, avšak pokud běží o kvalitu čekatelské služby, odkazuje na to, že to musí býti »předepsaná« služba, tedy služba kvality vytčené v § 2. Posléze má sice stížnost pravdu, že z § 23 učit. zák. nelze vyčisti nic, co by nasvědčovalo tomu, že dobou čekatelskou, resp. dobou výpomocné služby, započítatelnou po rozumu § 2 odst. (3.) do tříletí, jež jest podmínkou pro ustanovení učitele definitivním učitelem literním, musí býti doba konané služby v odvětví literním, avšak úřad svůj výrok v tomto smyslu také neopřel o § 23, nýbrž poukázal na tento paragraf jen po té stránce, že jsou v něm zásadně zrušeny jakékoli jiné zápočty do služby, než které jsou v učitelském zákoně výslovně připuštěny.