Č. 10 657

Stavební právo (Morava). — Řízení správní: I. O instančním pořadu ve věcech stavebních — věta jako při Boh. A 10 656/ 33. — II. Obec jako majitelka veřejného statku není v řízení stavebním legitimována hájiti veřejné zájmy zdravotní. — III. O významu znaleckého posudku pro rozhodnutí úřadu.
(Nález ze dne 27. června 1933 č. 2702)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 10 656/33; ad 11.: Boh. A 3703/24.
Věc: Město Z. (adv. Dr. Jan Žáček z Brna) proti zemskému úřadu v Brně o schválení stavebních změn na novostavbě.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 23. března 1927 dal starosta města Zlína Josefu W. stavební povolení k postavení jednopatrového domu na pozemku č. parc.... ve Z. mezi jiným s podmínkou, že stav. čára se strany od Nábřeží se určuje ve vzdálenosti 11 m od hrany regulované D. Podle schválených plánů měla míti novostavba v průčelí do ulice Nábřežní šířku 8 m a obsahovati v přízemí místnost obchodní a kuchyň, v 1. patře pak tři obytné pokoje. Podáním z 20. ledna 1929 oznámil stavebník měst. úřadu, že okolnosti vyskytnuvší se během stavby vyžádaly si odchylky od schválených stavebních plánů a to jak co do velikosti domu, tak co do určení jednotlivých jeho místností a předkládaje nové stav. plány podle skutečného provedení, žádal, aby tyto změny byly dodatečně schváleny. Při komis. řízení, konaném dne 12. února 1929, bylo zjištěno, že Josef W. postavil místo povoleného jednopatrového domu s obchodní místností v přízemí a třemi pokoji v 1. patře budovu dvoupatrovou, která je v průčelí do ulice široká 12,50 m a má v přízemí velkou a menší místnost restaurační, v 1. patře pět pokojů obytných a ve II. patře šest pokojů hostinských. Výměrem z 25. února 1929 starosta města Z. provedené stav. změny neschválil v podstatě proto, že postavení dvoupatrového domu, jehož se má používati jako restaurace a hotelu, do stavební čáry, určené jediné pro jednopatrový dům obytný, resp. obchodní s malými krámy, je z důvodů komunikačních, bezpečnostních a zdravotních závadné. Zároveň podle § 129 odst. 4 stav. řádu mor. stavebníku uložil, aby do dvou měsíců novostavbu do základů rozboural. Z výměru toho se Josef W. odvolal, měst. zastupitelstvo ve Z. však ve schůzi z 26. dubna 1929 jeho rekursu nevyhovělo z důvodů, uvedených v rozhodnutí stav. úřadu I. stolice, dodavši k nim mimo jiné, že provedené změny jsou takového rázu, že jde vlastně o dům nový, odlišný od původně schváleného svými rozměry, půdorysným řešením, fasádou i výškou, tudíž o novostavbu, pro kterou nebylo stav. povolení uděleno a v příčině níž proto bylo nutno postupovati podle ustanovení §§ 44 a 129 stav. řádu mor., jak se také stalo. K dalšímu odvolání stavebníkovu okresní úřad v Uh. Hradišti, vykonav dne 29. srpna 1929 za účasti obce a státních znalců stavebního a zdravotního na místě nové šetření, výměrem z 5. října 1929 v odpor vzaté usnesení měst. zastupitelstva zrušil, stavbu, resp. odchylky od původního schváleného plánu, dodatečně schválil a námitky obce zamítl. V odůvodnění tohoto výroku uvedl okresní úřad mimo jiné především, že rozhledu na křižovatce ulice Nábřežní a silnice Z.— L. překáží dvoupatrový rohový dům, který v bezprostředním sousedství sporné budovy postavil rovněž Josef W. a to na základě stav. povolení uděleného mu dokonce později, než na původně projektovaný jednopatrový, nyní sporný dvoupatrový dům, a že dotčená komunikační závada tímto domem není nijak zvětšena a trvala by v neztenčené míře, i kdyby tu sporné budovy vůbec nebylo, dále, že názor stav. úřadu II. a I. instance, jako by zřízením dvoupatrového domu s hostincem nastaly v provozu větší poruchy, než kdyby na jeho místě stál jednopatrový dům s místnostmi obchodními, nedá se dobře držeti a že, vyhovovala-li stanovená stavební čára pro tento dům, vyhovuje podle soudu okresního úřadu i pro stavbu spornou, zvláště když, jak řečeno, hned vedle stojí v téže stavební čáře dvoupatrový dům téhož majitele a posléze, že, pokud se týče zamýšleného dirigování veškeré dopravy, směřující na K., P. a nemocnici, ulicí Nábřežní, jejíž vozovka pouze 6 m by byla nedostatečná, jde o plány do budoucnosti, o nichž nelze říci, zda vůbec, po případě kdy a v jakém rozsahu budou skutečně realisovány. Proti výměru okresního úřadu podala obec Z. odvolání, v němž vytýkala, že okr. úřad nevzal zřetel na posudky státních znalců stav. a zdrav., podle nichž je konsentovaná stavba technicky i zdravotně závadná a že se nezabýval otázkou stav. čáry, ač sporná stavba má i půdorysně větší rozsah, takže jde vlastně o přístavbu ke stavbě obcí povolené ve směru vodorovném i kolmém, ne-li dokonce o úplnou přestavbu proti plánům, jak byly obcí schváleny, a bylo tudíž podle § 18 stav. řádu povinností stavebníka, aby podal žádost o určení nové stav. čáry prve, než počal změny prováděti a to tím spíše, když se rozhodl stavěti budovu dvoupatrovou. Stav. čára se totiž, jak v odvolání dovozováno, řídí nejen šířkou ulice, ale i způsobem zastavění a pro stavbu jednopatrovou možno učiniti a povoliti jinou stav. čáru než pro stavbu dvoupatrovou, což padá v daném případě tím více na váhu, že jde o stavbu pouze po jedné straně ulice. Nař. rozhodnutím zem. úřad v Brně odvolání zamítl, přikloniv se z důvodů nař. výměru a z dalších vlastních úvah k úsudku okr. úřadu, že stav. čára, určená pro budovu původně povolenou, vyhovuje i při budově skutečně postavené. Jednaje o stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí městskou obcí Z., jako majitelkou veřejného statku, v kteréžto vlastnosti obci zásadně stížní legitimaci upříti nelze, musil si nss v prvé řadě z povinnosti úřední zodpověděti otázku, zda žal. zem. úřad podle právního stavu v době vydání nař. rozhodnutí byl kompetentní, aby výrok, učiněný ve sporné záležitosti okresním úřadem, věcně přezkoumal. O otázce té uvažováno takto: Ze svrchu podaného děje je patrno, že výměr okr. úřadu z 5. října 1929 je instančním rozhodnutím o rekursu stavebníka Josefa W. proti usnesení měst. zastupitelstva z 26. dubna 1929, jímž toto, jako stav. úřad II. stolice (§ 136/I. mor. stav. řádu ze 16. června 1894 č. 64 z. z., pozměněného a doplněného zák. ze 16. června 1914 č. 44 z. z.), zamítlo odvolání jmenovaného z výměru starosty města Z. z 25. února 1929, o neschválení odchylek od schváleného plánu novostavby. Až do účinnosti zák. o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb., t. j. na Moravě do 1. prosince 1928 (§ 1 zák. č. 92/1928 Sb.), rozhodoval tu o rekursech proti rozhodnutím obecního zastupitelstva, vydaným v záležitostech stavebních ve II. stolici, podle § 136/II ve stolici III. mor. zem. výbor s konečnou platností. Podle § 5 odst. 1 cit. org. zák. vykonává práva, jež podle předpisů dosud platných příslušela zem. výboru, zem. úřad, a byl by tudíž podle org. zák. povolán rozhodovati o rekursech těch ve III. stolici zem. úřad a to s platností konečnou, ježto rozhodnutí zem. úřadu jako úřadu odvolacího je podle čl. 8 odst. 2 org. zák. vždy konečným, tedy nejen v případech, kde v nižší stolici rozhodl úřad okresní, nýbrž i když rozhodl úřad jiný, zejména i — jako v případě daném — orgán obce. Leč vl. nař. č. 96/1928 Sb., které bylo vydáno na základě zmocnění § 8 odst. 1 org. zák. č. 125/27 a nabylo účinnosti zároveň s tímto zákonem, t. j. dnem 1. prosince 1928, došlo k další kompetenční změně potud, že podle § 1 bodu 2 lit. a) nařízení toho byla působnost zem. úřadu v Brně, která příslušela zem. výboru ve funkci odvolací stolice proti rozhodnutím a opatřením orgánů obecních, přenesena na úřady okresní. V důsledku toho jsou na Mor. od uvedeného dne k roz- hodování o svrchu dotčených odvoláních příslušný místo zem. úřadu úřady okresní. Ježto pak, jak nahoře řečeno, by byl zem. úřad, kdyby nebylo tohoto přesunu, rozhodoval s platností konečnou, jest otázkou, je-li konečným i takové rozhodnutí okr. úřadu, či lze-li se z něho podle čl. 8 odst. 1 org. zák. odvolati k úřadu zemskému. Nss měl příležitost zabývati se touto otázkou v nál. Boh. A 9929/32, 9930/32 a 10 150/32, kde v souhlase s usnesením odborného plena z 25. dubna 1932 vyslovil právní názor, že přenesení rozhodovací pravomoci vl. nař. č. 96/28 s úřadu zemského, jenž rozhodoval ve věci s platností konečnou, na úřad okresní, zahrnuje v sobě veškerá práva příslušející zem. úřadu a tedy i právo rozhodovati s platností konečnou. Tento právní názor byl však podle § 10 jedn. ř. podroben revisi v adm. plenu z 22. května 1933, které na základě úvah podrobně rozvedených v nál. Boh. A 10 597/33 dospělo k závěru, že v případech přeneseni některých záležitostí spadajících do působnosti úřadů zemských po rozumu § 8 odst. 1 č. 1 org. zák. č. 125/27 na úřady okresní jde toliko o přenesení věcné kompetence a že odpověď na otázku, je-li i takto vydané rozhodnutí úřadu okresního konečným, čili nic, sluší hledati v odst. 1 čl. 8 téhož zák., podle něhož, pokud opravný prostředek není vyloučen, lze se z rozhodnutí okr. úřadu odvolati k úřadu zem., v tomto smyslu pak že jest opravný prostředek vyloučen pouze tam, kde — ač by o sobě možný byl — jej zákon vylučuje positivně. Se zřetelem k tomuto právnímu stanovisku, jehož se přidržel nss i v případě daném, je napadnuté rozhodnutí zem. úřadu výrokem úřadu v poslední stolici věcně příslušného, neboť konečnost rozhodnutí býv. zem. výboru ve věcech stavebních na Mor. nezakládala se na positivní normě, nýbrž byla jen důsledkem toho, že tu nebylo hierarchicky nadřízené stolice vyšší, konečnost zem. úřadu pak, který podle § 5 odst. 1 org. zák. nastoupil na místo zem. výboru, by byla měla svůj důvod v ustanovení odstavce 2 čl. 8 téhož zák. a vztahovala by se tudíž pouze na rozhodnutí úřadu zemského. Mohl tedy nss přistoupiti ke zkoumání námitek stížnosti, při čemž uvažoval takto: Předmětem sporu jest novostavba, při níž se stavebník uchýlil bez svolení stav. úřadu od schváleného plánu ve směrech shora označených. Stav. úřady I. a II. stolice neschválily odchylku tu a podle § 129 odst. 4 mor. stav. řádu uložily stavebníkovi, aby provedenou stavbu do základů zboural. Opatření to odůvodněno v podstatě tím, že postavení domu, jehož se má používati jako restaurace a hotelu, do stav. čáry, určené pro dům obytný resp. obchodní s malými krámy, je z důvodů komunikačních, bezpečnostních a zdravotních závadné. Okr. úřad a v souhlase s ním i zem. úřad však novostavbu, resp. odchylky od schváleného plánu, dodatečně povolily, dospěvše k závěru, že stav. čára, určená pro budovu původně povolenou, vyhovuje i při budově skutečně postavené. Z námitek proti tomu ve stížnosti uplatňovaných, bylo se nejprve zabývati výtkou, že provedená stavba je ve směru vertikálním i horizontálním docela jinou stavbou, než stavba povolená, a že jde vlastně o přístavbu, pokud se týče úplnou přestavbu, zasahující do přízemí, v příčině níž po rozumu §§ 18 a násl. stav. řádu mělo býti v prvé řadě rozhodnuto instančně o určení stav. čáry příslušným k tomu měst. zastupitelstvem, načež teprve mohla býti okresním resp. zem. úřadem řešena otázka dodatečného stav. povolení. Poněvadž postup ten nebyl zachován, musí býti jejich rozhodnutí po názoru st-lky považováno za rozhodnutí, učiněná per saltům, tudíž za rozhodnutí úřadů v tomto stadiu nepříslušných. Nss nemohl tomuto stanovisku obce přisvědčiti. Z obsahu nař. rozhodnutí a stížnosti proti němu směřující je patrno, že obě strany se shodují v tom, že pro spornou dvoupatrovou stavbu je potřebí nové stav. čáry, a že tedy pro ni neplatí stav. čára, ustanovená pro původní projekt jednopatrového domu, který byl sice stavebníkovi schválen, nebyl jím však proveden. Za tohoto předpokladu, jehož správnost neměl nss příčinu přezkoumávati, bylo ovšem ve smyslu § 135 č. 2 mor. stav. řádu k rozhodnutí o této nové stav. čáře v I. stolici příslušné výlučně měst. zastupitelstvo, a bylo by zajisté nezákonným, kdyby okr. resp. zem. úřad byl udělil dodatečné stav. povolení bez jeho rozhodnutí v tomto směru. Stížnost má za to, že se to zde skutečně stalo, leč neprávem. I když totiž sluší přiznati, že tu o sporné stav. čáře není formálního výroku měst. zastupitelstva v I. stolici, nelze přece tvrditi, že o ní toto vůbec nerozhodlo, neboť, jestliže měst. zastupitelstvo, rozhodujíc o odvoláni stavebníka do odepření dodatečného stav. povolení, jež se stalo právě z důvodu, že stav. čára nevyhovuje, toto odvolání zamítlo a rozhodnutí starosty potvrdilo, rozhodlo tím samo po rozumu § 129 č. 4 stav. řádu implicite také o skutečné stav. čáře, do níž byl sporný dům postaven a to v tom smyslu, že čáru tu nedovoluje. Potom však nelze mluviti o rozhodování per saltům, když v dalším pořadí instančním okr. a zem. úřad toto rozhodnutí měst. zastupitelstva, dospěvše k závěru, že stav. čára, která byla určena pro budovu původně povolenou, vyhovuje i při budově skutečné postavené, zrušily a stav. povolení dodatečně udělily. K tomu oba jmenované úřady, jako stav. úřady vyšších stolic, byly podle § 136 mor. stav. řádu resp. vl. nař. č. 96/28 a čl. 8 odst. 1 org. zák. č. 125/27 povolány, a jest proto výtka jejich nepříslušnosti k rozhodování o stav. čáře bezdůvodná. Jiná jest ovšem věc, zda přijatá stav. čára, jako nutný předpoklad udělení dodatečného konsensu, vskutku vyhovuje, v čemž právě se stěžující si obec s žal. úřadem rozchází. Otázka tato není však otázkou právní, nýbrž skutkovou a její zodpovědění úřadem může proto nss se zřetelem k předpisu § 6 zák. o ss přezkoumávati nikoli věcně, nýbrž toliko po stránce jeho správností procesní. Jak patrno z odůvodnění napadnutého rozhodnutí, opřel žal. úřad svůj výrok o vhodnosti sporné stav. čáry s hlediska komunikačního, bezpečnostního i zdravotního dílem o důvody, obsažené v napadnutém výměru okr. úřadu, dílem o další úvahy vlastní. Námitku odvolání st-lčina, že okr. úřad nevzal při svém rozhodování zřetele na posudky státních znalců technického a zdravotního, jež podle tvrzení obce vyzněly proti konsentování stavby, zamítl s odůvodněním, že dle dobrozdání techn. znalce nelze sporný dům sám o sobě označiti za další překážku provozu, pokud pak se týče znalce zdrav., že sice tento všeobecně poukázal k tomu, že obyvatelé nového domu budou obtěžováni hřmotem, prachem a výfukovými plyny, že však tyto závady jsou s ohledem na nynější způsob provozu v průmyslových městech obvyklé a mohly by jen tehdy býti důvodem pro zamítnutí žádaného stav. povolení, kdyby tuto obvyklou míru přesahovaly, což však znalec ani netvrdí, ani není jinak prokázáno. Proti tomu stížnost namítá, že techn. znalec praví ve svém vyjádření pravý opak toho, co říká nař. rozhodnutí a dále, že, řekl-li zdrav, znalec, že obyvatelé nového domu budou obtěžováni »hřmotem, prachem atd.«, znamená to jistě překročení obvyklé míry. Výtka tato v druhé své části je podle § 2 zák. o ss nepřípustná, poněvadž obec, jako majitelka veřejného statku, není legitimována hájiti veřejné zájmy zdravotní, jichž ochrana jest svěřena obecním orgánům jako pouhá kompetence, nikoli jako subj. právo obce, pro jehož porušení by si mohla tato stěžovati jak v pořadí stolic, tak k nss-u (Boh. A 3703/24). Ve směru prvém, kde obci, jako majitelce veř. statku, povolenou stavbou dotčeného, nelze stížní legitimaci upírati, bylo dáti st-lce za pravdu. V posudku stát. těch. znalce, podaném při komisi konané okresním úřadem dne 29. srpna 1929, se uvádí mezi jiným zejména, že budoucím komunikačním poměrům v ulici Nábřežní vozovka v šíři toliko 6 m nevyhoví, a že bude nutno rozšířiti ji aspoň na 10 m, takže sporný dům, stejně jako i vedle něho stojící dvoupatrový rohový dům, — kteréžto oba domy jsou každým způsobem komunikační závadou — měly býti posunuty nejméně o 4 m za dnešní frontu, dále, že zmíněné domy jsou také nesporně překážkou rozhledu, a to s obou stran, takže doprava automobilová před ním proto a zároveň také z důvodu zhuštění její na křižovatce, nebude nikdy plně bezpečná a že, bude-li komunikační vývoj města pokračovat! podle předpokladů uvedených jeho zástupci, bude nutno oba domy vykoupiti, při čemž ovšem obci vzniknou v podstatě větší výdaje, ježto sporný dům je zařízen mnohem nákladněji, než bylo povoleno. Navazuje na tyto své vývody, praví pak techn. znalec doslovně: »Povolila-li obec bez zvláštních závad dům rohový, není možno pro dobu přítomnou označiti dům sporný za další překážku provozu, neboť oba domy působí společně stejně rušivě na provoz, jako by působil rohový dům sám.« Z tohoto posudku, rozumí-li se mu správně, možno vyčisti jen tolik, že sporný dům není v přítomné době další překážkou provozu, nikoli však, že by nebyl vůbec překážkou provozu již v přítomnosti a tím méně v budoucnosti, neboť okolnost, že stejně rušivě působí a bude působiti také vedlejší dům rohový, je nerozhodna pro otázku, o niž v daném sporu jedině jde, zda totiž udělením dodatečného stav. povolení a v tom implicite obsaženým schválením skutečné stav. čáry jest dokonale vyhověno potřebám bezpečnosti a snadnosti chůze a vozby, jak to pro regulování tříd a ulic požaduje § 2 mor. stav. řádu. Z toho plyne, že naříkaný výrok po této stránce by neměl ve spisech dostatečné opory. Leč žal. úřad odůvodňuje zamítnutí odvolání obce, pokud v něm tato brojila proti udělení dodatečného konsensu proto, že okr. úřad nevzal zřetel k posudkům státních znalců, dále ještě takto: Ostatně i kdyby námitka měst. rady byla správná, nemohlo by rozhodnutí okr. úřadu býti poznačeno za vadné jen proto, že úřad nepřihlížel k posudkům znaleckým. Hodnocení skutkových okolností a důkazů jest totiž ponecháno rozhodujícímu úřadu a tvoří součást interní jeho posuzovací činnosti, která není předmětem jednání se stranami. Stav. úřad není tedy za všech okolností vázán znaleckým posudkem, který při komisi byl podán. Rozhodujícím jedině jest, aby skutkový závěr, k němuž úřad dojde, byl podepřen a logicky vyplynul ze skutečností v řízení se stranami zjištěných a dojde-li úřad k jinému posouzení zjištěných skutečnosti, než jak se podává ze znaleckých posudků při komisi podaných, musí tuto odchylku náležitě odůvodniti, aby bylo také pro stranu patrno, z jakých důvodů úřad k svému odchylnému úsudku dospěl. Jelikož okr. úřad v daném případě své stanovisko v rozhodnutí náležitě odůvodnil a jelikož se v odvolání ani netvrdí, ani nijak neprokazuje, že by fakta, o něž se rozhodnutí opírá, nebyla řádně zjištěna, nebo že by z těchto faktů byl úřad vyvodil logicky nesprávný úsudek, nelze uznati tuto námitku odvolání za odůvodněnou. Naproti tomu stěžující si obec především namítá, že po jejím názoru stavební úřad znaleckými posudky vázán býti musí, ježto by jinak strany za platnosti koncentrační zásady správního řízení, při němž mají možnost znalecký posudek vyslechnouti, pokud se týče k němu se vyjádřiti, byly uváděny v omyl, kdyby rozhodující úřad znaleckých posudků vůbec nerespektoval. Tento názor, vyvěrající z nesprávného pojetí funkce znalců, jest však právně mylný. Znalci povšechně — a tedy i v řízení správním — jsou osoby, jejichž seznáním mají býti dokázány přezvědné zásady, které jsou známy jen odborníkům. Jejich úkol nevyčerpává se však zpravidla v údaji zásad přezvědných, nýbrž povaha věci často s sebou přináší skutečnosti a poměry, k jichž subsumováni pod tyto zásady jsou nutný zvláštní odborné znalosti. V takových případech náleží znalci také, aby skutečnosti a poměry ty postřehl a úřadu sdělil. Jeho činnost rozpadá se pak jednak na zjištění a sdělení skutkového stavu věci: nález, jednak na sdělení oněch přezvědných zásad, jichž jest na tento skutkový stav použiti. Činiti závěry z těchto premis není věcí znalce, neboť znalecké dobrozdání je vždy toliko průvodním prostředkem a tedy předpokladem a prvkem rozhodnutí, nikoli rozhodnutím samým, které při volném oceňování všech v řízení provedených průvodů a tedy i důkazů znaleckých, přísluší jediné úřadu. Je tudíž stanovisko žal. úřadu, odpovídající právě vyloženému významu a dosahu znaleckých posudků, správné. Další zjištění nař. rozhodnutí, že st-lka ve svém instančním rekursu netvrdila, ani jinak neprokazovala, že by fakta, o něž okr. úřad své rozhodnutí opřel, nebyla řádně zjištěna, nebo že by z těchto fakt byl úřad vyvodil logicky nesprávný úsudek, je ve shodě se spisy, neboť proti shora uvedenému odůvodnění výroku okr. úřadu st-lka ve svém odvolání skutečně nebrojila, přestávši na pouhé reprodukci posudků znaleckých a vytknuvši mimo to ještě toliko, že se okresní úřad nezabýval otázkou stav. čáry. Tvrdí-li se nyní ve stížnosti, že skutečnosti, zjištěné při všech komis. řízeních, nevyzněly pro stavebníka příznivě a že v popření fakt, o něž bylo rozhodnutí okr. úřadu opřeno, je samozřejmě implicite obsaženo i popření zjištění těchto fakt, neodpovídá tvrzeni toto skutečnému obsahu odvolání obce, a jsou proto vývody stížnosti v tomto směru bezpodstatný. Poslední výtka, obracející se proti konečné části nař. rozhodnutí ohledně výšky postaveného domu atd., a dovozující, že to vše mělo býti zjišťováno, uplatňováno a rozhodováno ve zvláštním řízení o určení stavební čáry a nemělo býti součástí řízení povolovacího, byla vyvrácena již shora při projednávání prvé námitky o rozhodování per saltům. Založil-li za vylíčeného skutkového a právního stavu věci žal. úřad svůj výrok o dodatečném schválení sporné stavby na důvodech rozhodnutí okr. úřadu, odvoláním obce neotřesených, nemůže v tom st-lka důvodně spatřovati zkrácení svých práv a nezbylo proto, než její stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 10 657. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 121-128.