Č. 10624.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: Z toho, že manžel není drobným zemědělcem ve smyslu zák. o stav. ruchu, ještě neplyne, že tato vlastnost nepřísluší manželce.
(Nález ze dne 16. června 1933 č. 7038/31.)
Věc: Štěpán a Josefa R. v L. proti zemskému úřadu v Praze o vyvlastnění pozemku podle zák. o stavebním ruchu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rudolf L., kovář v L., požádal dne 27. května 1927 společně se svojí manželkou Boženou osp-ou v Rakovníku o vyvlastněni části pozemku ve výměře 75 m2 č. kat.. . . v L., náležejícího vlastnicky st-lům, na stavbu kovářské dílny. Při komis, jednání dne 24. června 1927 prohlásili st-lé, že nemohou za žádných okolností souhlasiti se žádostí Rudolfa L. z důvodů, že pozemku potřebují nevyhnutelně pro postavení kolny na hospodářské nářadí, a dále k tomu účelu, aby mohli zajíždět! vozem do stodoly a ze stodoly. Když pak hospodářský znalec prohlásil a odůvodnil, že st-lé pozemku toho k udanému účelu nevyhnutelně nepotřebují, prohlásil st-l Štěpán R., že na požadovaném pozemku si postaví do 1 měsíce kolnu. Žadatel Rudolf L. se k tomuto prohlášení vyjádřil, že žádá o vyvlastnění podle § 5 odst. 5 zák. o stav. ruchu.
Na to osp výměrem ze 4. července 1927 manželům L. žádané vyvlastnění povolila, současně však vyslovila vyvlastnění s podmínkou, že vyvlastňovací nález pozbude účinnosti, začnou-li skutečně manželé R. se stavbou kolny nejdéle ve lhůtě 3 měsíců od doručení knihovního usnesení o poznámce zahájení vyvlastňovacího řízení, a dokončí-li tuto stavbu do 31. října 1927. V odůvodnění uvedl úřad, že k námitce st-lů, že požadovaného pozemku nevyhnutelně potřebují, nemohl přihlédnouti, poněvadž podle posudku přísežného soudního znalce st-lé tohoto pozemku k udanému účelu nevyhnutelně nepotřebují. Po doručení tohoto výměru oznámili st-lé podáním z 9. července 1927 osp-é, že »jmenovanou kolnu do 3 měsíců určitě postaví«.
Rudolf L. podal z uvedeného výměru, pokud v něm účinnost vyvlastnění byla vázána na podmínku včasného postavení kolny se strany st-lů, včas odvolání, v němž namítal výhradně, že sám požadovaného pozemku nutně potřebuje, naproti tomu, že Štěpán R. ho ke stavbě kolny nepotřebuje. Odvolání tomuto zsp v Praze rozhodnutím z 19. srpna 1927 vyhověla a zrušila z výměru v odpor vzatého shora uvedenou podmínku v podstatě z toho důvodu, že podle § 5 odst. 5 zák. o stav. ruchu je přípustno vysloviti podmínečné vyvlastnění jen tenkráte, prohlásí-li vlastník požadovaného pozemku, že ho sám použije pro stavbu v § 2 zák. uvedenou, t. j. pro stavbu obytného domu nebo pro stavbu nutných hospodářských budov drobného zemědělce nebo pro stavbu nutné malé provozovny drobného živnostníka, že však Štěpána R. nelze považovati ani za drobného zemědělce ani za drobného živnostníka, poněvadž podle protokolu ze 14. června 1927 jest dozorcem v továrně na šamotové zboží se služným měsíčních 1.200 Kč s vedlejšími požitky, při tom má 10 korců pozemků a 3 kusy hovězího dobytka a podle toho provozování zemědělství není výhradným a hlavním jeho povoláním ani jediným, nebo hlavním pramenem jeho výživy. K tomu pak ještě dodala, že nebylo sice vyšetřeno, zda projektovaná kůlna byla nutná, ale to na věci nic nemění vzhledem k tomu, že Štěpán R. drobným zemědělcem ani živnostníkem není.
Rozhodnutí toto bylo ke stížnosti dnešních st-lů nál. nss-u z 9. září 1929 č. 25.604/27 zrušeno pro vady řízení.
V důsledku tohoto nálezu dal žal. úřad provésti doplňovací řízení, — — a vydal pak nové rozhodnutí, co do výroku shodné s oním, jež bylo shora citovaným nálezem zrušeno. V odůvodnění shrnul výsledky provedeného šetření, načež dodal:
»Porovná-li se roční důchod Štěpána R. z jeho zaměstnání v továrně na šamotové zboží s výnosem jeho polního hospodářství, dlužno nevyhnutelně dojiti k přesvědčení, že hlavní, po případě převážný zdroj výživy jeho a jeho rodiny jest jeho zaměstnání v továrně, kdežto výnos polního hospodářství pouze doplňuje hlavní zdroj výživy. Z toho plyne, že Štěpána R. nelze považovati za drobného zemědělce po rozumu cit. zák., neboť polní hospodářství není ani hlavním ani převážným zdrojem obživy jeho a jeho rodiny. Co se týče jeho manželky Josefy R., nelze ani jí přiznati charakter drobného zemědělce. Především nutno uvážiti, že podle § 91 o. z. o. jest muž hlava rodiny, jemuž náleží vésti domácnost a že také jest povinen podle svého majetku opatřovati své manželce slušnou obživu a ji ve všech případech zastupovati. Hledíc k tomuto ustanovení, nelze otázku, jsou-li manželé R. drobnými zemědělci, posuzovati ohledně každého z obou manželů zvláště, nýbrž dlužno hleděti pouze k Štěpánu R. jako hlavě rodiny a jako k tomu, jenž po zákonu jest povolán opatřovati výživu své manželce. A ježto, jak výše bylo odůvodněno, Štěpána R. nelze pokládati za drobného zemědělce, nelze za drobného zemědělce pokládati ani jeho manželku. Ostatně uváží-li se, že výnos z polního hospodářství manželů R. činí v příznivém případě pouze asi 4.500 Kč ročně, z čehož ovšem na Josefu R. jako spoluvlastnici připadá polovina, t. j. asi 2.250 Kč, nelze tvrditi, že by Josefa R. mohla z toho důchodu obstarávati svoji obživu a nutno uznati, že ve své obživě jest odkázána na důchod svého manžela. Konečně dlužno zdůrazniti, že podle opisu stav. povolení z 21. července 1927 bylo povolení k postavení kolny uděleno nikoliv manželům R., nýbrž jedině Štěpánu R. Podle opisu zápisu stav. komise žádal za povolení k postavení kolny rovněž jen Štěpán R. Jest tedy stavebníkem Štěpán R., nikoliv manželé R. a není proto ani třeba, aby bylo zkoumáno také u Josefy R., je-li drobným zemědělcem či nikoliv. Nejsou tedy ani Štěpán R. ani jeho manželka Josefa drobní zemědělci a nelze jim proto přiznati právo k použití výhody poskytnuté vlastníku požadovaného pozemku v § 5 odst. 5 cit. zák.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto:
Námitky, jimiž se st-lé snaží dovoditi, že st-l Štěpán R. je resp. v době vyvlastnění byl drobným zemědělcem, jsou nepřípustný podl § 21 zák. o ss, neboť otázka tato byla již pravoplatně, a to záporně rozřešena rozhodnutím býv. zsp-é z 19. srpna 1927, jež v této části zůstalo cit. nál. nedotčeno. Naproti tomu slušelo dáti stížnosti za pravdu, pokud napadá nař. rozhodnutí proto, že ani Josefě R. nebyl přiznán nárok na to, aby vyvlastňovací nález zůstal vázán na podmínku shora uvedenou.
Žal. úřad založil v tomto směru své rozhodnutí na dvou důvodech. Nejprve prohlásil, že Josefě R. nelze přiznati charakter drobného zemědělce, načež poukázal na to, že stavebníkem kolny je Štěpán R. sám a proto není třeba, aby bylo zkoumáno také u Josefy R., je-li drobným zemědělcem, či nikoli. Žádný z těchto důvodů — z nichž důvod, uvedený na místě druhém je důvodem hlavním, kdežto důvod druhý je pouze subsidiární — neobstojí.
Předem je pro otázku, je-li splněn předpoklad § 5 odst. 5 cit. zák. pro povolení podmínečného vyvlastnění, rozhodno pouze, aby vlastník požadovaného pozemku prohlásil, že ho sám použije pro stavbu v § 2 zák. uvedenou. Že by se tak bylo v daném případě nestalo, t. j., že by prohlášení, jež v tomto směru při komisi z 24. června 1927 učinil Štěpán R., nebylo bývalo učiněno také jménem a v zastoupení jeho manželky, to žal. úřad sám ani netvrdí. Ale pak je naprosto nerozhodno, kdo později o stav. povoleni požádal a je obdržel — a také kdo stavbu skutečně provedl — neboť všechny tyto okolnosti mohly by přicházeti v úvahu nanejvýš při řešení otázky, zda podmínka, stanovená ve vyvlastňovacím nálezu byla splněna či nikoli, což by se přirozeně mohlo zkoumati teprve tenkráte, kdyby tu bylo pravoplatné vyvlastnění podmínečné a nikoli řízení o odvolání proti takovémuto vyvlastňovacímu výměru. V tomto směru jest tedy nař. rozhodnuti nezákonné.
Nejinak je tomu však s důvodem na prvém místě uvedeným. Z té okolnosti, že podle § 91 o. z. o. jest muž hlavou rodiny, že jemu náleží vésti domácnost a že jest také povinen podle svého majetku opatřovati své manželce slušnou obživu a ji ve všech případech zastupovati, naprosto neplyne, že by bylo lze otázku, zda manželé jsou drobnými zemědělci, posuzovati pouze jednotně a to podle zaměstnání manželova. Nejde tu o žádný předpis kogentní v tom smyslu, že by nemohl vzájemnou dohodou manželů býti modifikován na př. tak, že každý z manželů má vlastní své zaměstnání a vlastní zdroj obživy. Tak na př. ohlásí-li a provozuje-li manželka státního zaměstnance nějakou živnost, jistě nelze říci, že ona má také charakter státního zaměstnance — naopak po zákonu bude jistě uznati ji za živnostnici. Proto tvrdí-li st-lé během řízení, že Josefa R. jako spoluvlastnice společné usedlosti obstarává společné hospodářství a že z něho kryje svou výživu, neměl žal. úřad, dokud toto tvrzení řádně nevyvrátil, oduznati jí charakter drobného zemědělce, při čemž dlužno poznamenati, že jeho úsudek, že by z hospodářství toho rozsahu, jak je vlastní oba st-lé, prostě proto, že peněžitý jeho výnos obnáší asi 4.500 Kč, nebylo možno in natura krýti výživu jedné nebo snad i dvou osob, nemá ve spisech opory a je také zřejmě nelogický. Je tedy i tento druhý důvod žal. úřadu založen na mylném výkladu zákona.

Citace:

Č. 10624. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 29-32.