Č. 10918.

Pracovní právo: * Zákaz noční práce podle § 8 zák. č. 91/1918 Sb. o osmihodinné době pracovní nepostihuje osobní pracovní výkony zaměstnavatele a členů rodiny, kteří nejsou k němu ve služebním nebo pracovním poměru.
(Nález ze dne 6. prosince 1933 č. 10.391.)
Prejudikatura: Boh. A 8038/29.
Věc: Julius Sch. v D. proti zemskému úřadu v Praze (odb. r. Dr. Otokar Sulík) o noční práci v živnosti pekařské.
Důvody: Okresní úřad v Jilemnici výměrem z 10. dubna 1930 uznal st-le vinným přestupku § 8 zák. o 8hodinné době pracovní, jehož podle oznámení na něho učiněného a vlastního svého doznání dopustil se tím, že dne 20. prosince 1929 pekl ve svém pekařském závodě pečivo o 22. hod. 45 min., a odsoudil jej k pokutě 50 Kč, případně k vězení v trvání 48 hodin.
St-l podal odvolání, v němž namítal, že na výrobě pečivá v době noční neúčastnil se žádný zaměstnanec jeho, nýbrž jen st-l sám se svojí švakrovou, která není k němu v zaměstnaneckém poměru, a že tudíž nedopustil se přestupku za vinu mu kladeného. Zemský úřad v Praze nař. výnosem zamítl odvolání st-le z důvodů rozhodnutí prvé stolice, poněvadž skutková podstata přestupku za vinu mu kladeného je nesporně zjištěna.
Ve stížnosti zastává st-l názor, že ochrana, kterou skýtá § 8 zák. o 8hodinné době pracovní vztahuje se pouze na osoby zaměstnané v poměru námezdním. Žal. úřad naproti tomu stojí, jak z odvodního spisu a ústního přednesu zástupce úřadu patrno, na stanovisku, že noční práce t. j. práce od 22. hod. noční do 4. hodiny ranní je v pekařské živnosti zakázána vůbec, a že tedy zákaz ten týká se i zaměstnavatele a jeho příbuzných, kteří nejsou k němu v poměru pracovním.
Nss nemohl sdíleti tento náhled žal. úřadu a to z důvodů, které uvedl v nál. Boh. A 8038/29, na nichž setrval přes vývody odvodního spisu a zástupce žal. úřadu.
Žal. úřadu je sice přisvědčiti, že § 8 cit. zák. neobsahuje nějakého výslovného omezení zákazu noční práce na práci naměstnanců v podnicích. Z toho však nutně ještě neplyne, že předpis ten týká se vůbec všech osob v podnicích pracujících a že tedy vztahuje se i na práci podnikatelů, jakož i osob, které nejsou k podnikateli v poměru zaměstnaneckém. Při výkladu dotčeného ustanovení dlužno totiž přihlížeti nejen k vlastnímu jeho znění, ale i k ostatním předpisům zákona o osmihodinné době pracovní, neboť cit. ustanovení není nějakým zcela samostatným předpisem, nýbrž je součástí celého tohoto zákona, do jehož rámce jako organického celku zapadá. Proto nelze ustanovení ono vykládati isolovaně bez zřetele k ostatním ustanovením zákona, nýbrž dlužno zkoumati, zda podle intence celého zákona vztahuje se předpis § 8, jenž výslovně neuvádí, že každá noční práce vůbec je zakázána, jen na práci zaměstnanců, či také na práci zaměstnavatelů.
V tomto směru nutno konstatovati, že cit. zákon v §§ 1 a 2 určuje povšechně pracovní dobu zaměstnanců, v §§ 2 až 5 stanoví pracovní přestávky pro zaměstnance, v §§ 6 a 7 předpisuje, za jakých předpokladů připouští se práce zaměstnanců přes čas, v § 9 ustanovuje, kteří zaměstnanci mohou v podnicích, kde noční práce je připuštěna, pracovati v noci, v § 10 reguluje námezdní práci dětí a mladistvých zaměstnanců a v § 12 práci osob v domácnosti zaměstnaných a osob najatých ke služebním úkonům nepravidelně konaným a nepatrně namáhavým. Při tom z detailních ustanovení tohoto zákona zcela jasně plyne, že zákon mluvě o »zaměstnancích«, resp. »osobách zaměstnaných«, má na zřeteli osoby, které k podnikateli jsou v poměru pracovním neb služebním.
Z toho plyne, že intencí celého zákona bylo pouze, omeziti pracovní dobu zaměstnanců, nebylo však úmyslem zákona omezovati též osobní pracovní výkony zaměstnavatele samého neb osob, které jsou k němu ve služebním neb pracovním poměru.
Podle toho dlužno vykládati i předpis § 8 tohoto zák. a vztahovali jej pouze na práci zaměstnanců. Zákonu o osmihodinné době pracovní nešlo o to, chrániti noční klid občanstva před rušením jeho jakoukoliv noční prací v podnicích, ani o to, aby zaměstnavatel neb jeho rodinní příslušníci neutrpěli noční prací újmy na svém zdraví, nýbrž jedině o to, aby zaměstnancům dopřán byl potřebný noční odpočinek od práce. Kdyby byl předpisem § 8 cit. zák. měl býti zaveden nějaký všeobecný noční klid vůbec, platný i pro zaměstnavatele, pak by byl jistě zákonodárce nějakým výslovným ustanovením vyznačil, že zákaz noční práce týká se každé práce, tedy i osobní práce samotného podnikatele, jak to učinil na př. v zák. o klidu nedělním a svátečním (čl. I ve spojení s čl. III bodem 5 zák. ze 16. ledna 1895 č. 21. ř. z. slovy . hat alle gewerbliche Arbeit zu ruhen, ausgenommen 5. die personlichen Arbeiten des Gewerbeinhabers, insoweit dieselben ohne Verwendung eines Hilfsarbeiters und nicht offentlich vorgenommen werden).
Že zákon o osmihodinné době pracovní měl v § 8 na zřeteli jen noční práci zaměstnanců, plyne zcela jasně hned z násl. § 9 odst. 1 téhož zák., podle něhož v těch podnicích, ve kterých noční práce výjimečně je dovolena, lze zaměstnávati pouze zaměstnance mužského pohlaví starší 16 let a nelze vůbec zaměstnávati ženy. Neboť kdyby se zákaz noční práce všeobecně vztahoval i na výkony zaměstnavatele, nebylo by možno domysliti se příčiny, proč by předpis § 9 odst. 1 připouštěl k práci v podnicích, kde noční práce je dovolena, pouze zaměstnance mužského pohlaví starší 16 let, nepřipouštěl však k noční práci zaměstnavatele samého, třeba tento byl mužského pohlaví a starší 16 let. Z toho je jasně patrno, že předpis § 8 odst. 1 počítá s tím, že osobní noční práce zaměstnavatele samého je dovolena.
De lege lata je také bez významu okolnost, že při tom výkladu zákona budou podniky pracující se zaměstnanci trpěti konkurencí podniků pracujících bez zaměstnanců, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by zákon chtěl ony podniky před konkurencí těchto podniků chrániti.

Citace:

Č. 10918. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 793-795.