Č. 10932.

Váleční poškozenci:* Ustanovení § 28 odst. 4 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/1920 Sb. ve znění zák. č. 133/1930 Sb. nezakládá nároku na mimořádnou přihlášku o důchod pro sirotky.
(Nález ze dne 13. prosince 1933 č. 21.039.)
Věc: Rozalie P. i jako mateřská poručnice nezl. dětí Elemera, Valerie a Tibora Juraje P. v Berehově proti ministerstvu sociální péče o sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 2. října 1930 žádala Rozalie P. u úřadu pro péči o válečné poškozence pro Podk. Rus o přiznání důchodu vdovského a sirotčího pro sebe a tři děti po Eleméru P. a doložila, že se po smrti svého manžela, který zemřel 25. ledna 1920, ucházela o přiznání důchodu, předložila tehdejšímu vojenskému referentu V. žádost s přílohami, uvedla osudy této žádosti a žádala, aby bylo v její záležitosti konečně něco zařízeno.
Výměrem z 15. září 1931 sdělil úřad pro péči o válečné poškozence pro Podk. Rus Rozalii P., že min. soc. péče výnosem ze 7. září 1931 nepovolilo dodatečnou přihlášku o důchod sirotčí podle zák. č. 133/30 Sb., poněvadž nejsou splněny příslušné podmínky.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí je výrokem podle § 28 odst. 4 zák. č. 142/20 Sb. ve znění zák. č. 133/30 Sb. Předpis ten stanoví, že min. soc. péče výjimečně může povoliti ještě mimořádnou přihlášku o důchod pro sirotky, jejichž zákonný zástupce nárok jejich na důchod v řádné lhůtě neohlásil, pokud v době této mimořádné přihlášky nepřekročili 18. rok věku, a je-li nesporně prokázáno, že smrt nebo nezvěstnost otce dětí nastala za okolností uvedených v § 1 lit. a) odst. 1—3 zák. č. 199/19 Sb.
Zákonem č. 133/30 Sb. bylo ustanovení to zařáděno do § 28 zák. č. 142/20 Sb. jako jeho odst. 4, a tvoří s ním nyní organickou součást tohoto zákona. Dlužno je proto vykládati v souvislosti s celou jeho strukturou. A tu nss dospěl k závěru, že zákonodárce tam, kde chtěl v zákonech o péči o válečné poškozence válečným poškozencům nebo jejich příslušníkům přiznati nárok, užívá přesné a jasné dikce, nenechávající žádné pochybnosti o tom, že se nárok přiznává. Tak je tomu v § 8, kde se praví: »vzniká nárok«, v § 10, kde uvedeno: »invalidovi přísluší příplatek«, dále v §§ 11, 14, 1. odst., 15, 19, 20, 21, 25, 28 a 29 cit. zák., kde užívá se výrazů »nárok«, »přísluší« a »uplatnění nároků«. Naproti tomu v případech, v nichž zákonodárce udělil jen min. zmocnění nebo možnost k určitému opatření na prospěch určitých osob, vědomě nechtěl straně přiznati a nepřiznal subj. právní nárok, nýbrž právě dal min. jen možnost a právo, aby v jednotlivých případech postupovalo podle volného uvážení. Tak je tomu na př. v ustanovení §§ 9, 14 posl. odst., 16, 20, 2. odst., § 32. Ustanovením tohoto druhu je i předpis v nař. rozhodnutí citovaný, jímž se výjimkou ze striktních předpisů 1. a 2. odst. § 28 zák. č. 142/20 Sb. dává min. nová možnost (srov. § 2 zák. č. 146/23 Sb.) povoliti dodatečnou přihlášku o důchod v případech tam uvedených. Tento předpis není však základem subj. právního nároku st-lů. Neboť nemluví se v něm o nároku či právu strany, nýbrž stanoví se jím pouze, že min. soc. péče může výjimečně ještě povoliti i po uplynutí řádné lhůty mimořádnou přihlášku, jsou-li dány skutečnosti v ustanovení tom uvedené.
Nepovolil-li žal. úřad tuto mimořádnou přihlášku, na niž strana nároku nemá, pak nemohlo býti subj. práv st-lky, resp. jejích dětí, zasaženo ani tím, že žal. úřad neopatřil výrok svůj důvody. Na tom nic nemění, že povolení mimořádné přihlášky je závislo na určitých předpokladech, neboť jimi bylo jen právo žal. min. povoliti dodatečnou přihlášku omezeno na případy, předpokladům zákona odpovídající, nebyl tím však založen právní nárok žadatelů ani na to, aby jim bylo sděleno, které předpoklady nepovažuje min. za splněny, by se mohli novou doplněnou žádostí ucházeti o povolení mimořádné přihlášky.

Citace:

Č. 10932. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 831-832.