Č. 10953.

Vodní právo. — Řízení správní: I. Majitel usedlosti v obci není legitimován stěžovati si do rozhodnutí vodoprávního úřadu o zřízení vodovodu z důvodu, že schváleným vodovodem bude ohrožena hospodářská potřeba vody pro jeho usedlost a potřeba vody pro obec k účelům požárním. — II. Obec je legitimována namítati proti schválení vodovodu z jejího území, že vodovodem bude způsoben nedostatek vody pro účely požární i pro hospodářské účely občanů. — III. Zánikem vodního díla, jež slouží k výkonu vodního práva, zaniká i samo právo na užívání vody. — IV. Rybník jako samostatné vodní dílo a jako součástka jiného vodního díla (mlýna). — V. Platnost a účinky koncentrační zásady v řízení vodoprávním.
Řízení správní. — Řízení před nss-em: VI. úřad, který s konečnou platností rozhodl ve věci samé, rozhoduje s konečnou platností také o žádosti strany, aby její stížnosti, podané k nss ve věci, byl přiznán odkladný účinek. — VII. Připojil-li úřad (zemský) v takovémto případě k svému rozhodnutí, zamítajícímu žádost za přiznání odkladného účinku, poučení, že je podle čl. 8 zák. č. 125/27 Sb. přípustno odvolání k min., je podstatnou vadou řízení, zamítne-li min. podané odvolání a zruší-li z moci úřední rozhodnutí zem. úřadu pro nesprávné poučení, aniž zároveň uloží zem. úřadu, aby vydal rozhodnutí nové, označené jako konečné.
(Nález ze dne 20. prosince 1933 č. 19.785.)
Prejudikatura: ad III: Boh. A 3386/24, ad VI: Boh. A 7103/28.
Věc: Dr. Karel V. v P. (adv. Dr. Jos. Fuhrich z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o zřízení vodovodu a proti ministerstvu zemědělství o odkladný účinek stížnosti k nss-u.
Výrok: Nař. rozhodnutí zem. úřadu v Brně se zrušuje pro nezákonnost, nař. rozhodnutí min. zeměd. se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: I. Vodoprávní úřad I. stolice provedl o projektu na zřízení společného skupinového vodovodu pro obce P. a V., a to gravitačního z prameniště nad Pohodlím v kat. obci Pt. a výtlačného z pramenů v kat. obci K., ve smyslu § 83 mor. vod. zák. z 28. srpna 1870 č. 65 z. z. zkrácené vodoprávní řízení, vydal podle § 86 cit. zák. příslušný konsens k provedení projektu a námitky proti projektu st-lem vznesené zamítl.
Odvolání st-lovo druhá stolice zamítla v podstatě z těchto důvodů:
St-l při vodoprávním řízení, zastoupen zástupcem, uplatnil toliko, že voda v prameništi u Pohodlí není tak vydatná, aby vystačila jak pro potřebu vodovodu obou obcí, tak i pro jeho rybník a pro obec pt.-skou. Proto všecky ostatní včas neuplatněné námitky zamítnouti jest jako prekludované. K námitce založené na vodním právu st-lově žal. úřad, vycházeje z reálné povahy užívacího práva ve smyslu § 26 mor. vod. zák. a jeho závislosti na existenci vodního díla, pro něž bylo propůjčeno, usoudil ze skutečnosti zrušení mlýna, s jehož držením je dotčené vodní oprávnění spjato, na zánik tohoto oprávnění samotného, při čemž je podle rozhodnutí žal. úřadu nerozhodno, má-li vlastník úmysl dílo opět zříditi či nikoli. Je-li st-l názoru, že rybník slouží nyní hospodářským účelům nebo chovu ryb, neprokázal, že toto vodní právo bylo mu po zrušení mlýna propůjčeno podle §§ 16 a 86 cit. mor. vod. zák., takže nebylo příčiny zaváděti vyvlastňovací řízení podle § 36 cit. zák. Ale i kdyby st-lovo vodní právo k nadržování vody k hospodářským účelům nebo k chovu ryb bylo prokázáno, není projektovaným podnikem dotčeno, neboť uvedené údolí jest 3 km dlouhé, potůček jím protékající přibírá v celém údolí mnoho spodních pramenů a jeho zmohutnění od pramenů u Pohodlí až k usedlosti st-lově je očividně patrným, takže tato voda úplně dostačuje pro napájení rybníčka jak pro domácí potřebu, tak i pro chov ryb. St-l neučinil ani pokusu, aby opačné své stanovisko opřel o technický výpočet. Co do zájmů obce Pt., rozhodnutí poukazuje k tomu, že politické úřady rozhodují o tom, zda veřejné zájmy jsou podle § 16 cit. zák. ohroženy, a nepřísluší st-li zastupovali veřejné zájmy v obci Pt., jež hájí politický úřad, po případě obec sama.
Proti tomuto rozhodnutí jest podána stížnost k nss pro vadnost a zmatečnost řízení a nezákonnost, o níž nss uvažoval takto:
Předmětem právní ochrany, již nss podle § 2 zák. o ss proti nezákonným správním aktům poskytuje, jsou toliko subj. práva st-lova. Nss nemůže tedy chrániti ani pouhé zájmy st-lovy ani práva osob od st-le odlišných, jež se samy neobrátily k nss se stížností. Vycházeje z tohoto základního hlediska, musil nss rozlišiti námitky ve stížnosti obsažené podle toho, zdali se jimi st-l brání proti tvrzenému zkrácení svých vlastních práv, či dovolává-li se ochrany nss-u pro pouhé své zájmy nebo pro práva osob jiných.
St-l béře nař. rozhodnutí v odpor v trojím směru: jednak jako majitel svých tvrzených práv vodních, která vodoprávním povolením sporného vodovodu jsou podle jeho tvrzení zkrácena, jednak jako majitel realit v obci Pt., jíž bude podle tvrzení stížnosti konsentovaným vodovodem odňata voda potřebná pro účely hospodářské, jednak jako občan jmenované obce, která schváleným vodovodem bude podle tvrzení stížnosti zkrácena ve svém právu na potřebné množství vody.
Jen v prvém směru dovolává se stížnost soudní ochrany st-lova práva, t. j. tvrzeného jeho oprávnění na veškerou vodu, přitékající do jeho mlýnského potoka a jeho rybníka ve Pt. Pokud se st-l dovolává soudní ochrany jako majitel usedlostí v obci Pt., jejichž hospodářská potřeba vody bude schváleným vodovodem podle jeho tvrzení ohrožena, neuplatňuje žádného svého práva, zejména žádného oprávnění podle zák. vod. Neboť st-l ani netvrdí, že mu jako majiteli zmíněných usedlostí náleží nějaká voda soukromá, na kterouž by schválený vodovod nějak působil, pokud pak používá pro potřebu zmíněných svých ušedlostí nějaké vody veřejné v obci Pt. způsobem obyčejným a každému přístupným (§ 15 mor. vod. zák.), nevykonává tím své subj. právo, nýbrž účastní se prostě na obecném užívání (usus communis), kterážto účast nemá povahu subj. práva uživatelova.
Pokud pak jde o právo obce, nelze sice pochybovati, že podle § 19 mor. vod. zák. přísluší obcím a osadám právní nárok, aby jim bylo ponecháno tolik vody, kolik je zapotřebí pro případ nebezpečí požáru, jakož i pro hospodářské účely jejich obyvatelů, a obce i osady mohou jako strany v řízení vodoprávním odporovati propůjčení vodních práv užívacích, jimiž by v obci (osadě) byla způsobena nouze o vodu. Avšak toto vodní oprávnění přísluší právě jen obci, po případě osadě, a může býti v řízení vodoprávním uplatňováno jménem obce (osady) jen jejími zákonnými orgány nebo zmocněnci, nikoliv však kterýmkoliv občanem nebo obyvatelem. Jak již svrchu bylo poznamenáno, vznáší st-l svou stížnost také na ochranu právě zmíněného práva obce, aniž kdy v řízení správním prokázal, že je oprávněn vystupovati v provedeném řízení vodoprávním jménem obce. Průkazu takového nepodal ostatně ani ve stížnosti k nss, Nedostává se mu tedy legitimace, aby bral nař. rozhodnutí před nss v odpor jménem obce a na ochranu práv obce, pročež bylo stížnost jeho, pokud se v ní domáhá soudní ochrany práv obce, odmítnouti pro nepřípustnost.
Pokud pak stížnost uplatňuje zájem st-lův jakožto majitele blíže neoznačených usedlostí v obci Pt., dovolává se ochrany nss-u nikoliv pro nějaké své právo, nýbrž právě jen pro svůj zájem na obecném užívání vody, a jest proto stížnost rovněž nepřípustná. Totéž platí o námitce, kterou stížnost v této souvislosti vznáší na ochranu krajinné krásy Ž. na Drahanské vysočině, neboť o subj. právu st-lově nemůže tu vůbec býti řeči.
Pokud však sluší rozuměti stížnosti i v ten smysl, že žal. úřad nezabýval se věcně odvolacími námitkami, vznesenými na ochranu st-lova zájmu na obecném užívání vody a na ochranu vodního práva obce Pt., není stížnost důvodná, poněvadž st-li ani v řízení správním nepřísluší po těchto stránkách postavení strany procesní, takže odepřením věcného vyřízení těchto námitek, ať již se stalo s jakýmkoliv odůvodněním, nemohl býti st-l zkrácen ve svých právech.
Zbývá tedy jedině ona skupina procesně i věcně legitimovaných námitek stížnosti, jež st-l vznáší na ochranu svého tvrzeného vodního oprávnění na vodu přitékající ze Ž. do jeho mlýnského potoka a do jeho rybníka. Námitky tyto jsou jednak procesního, jednak mentálního rázu. Procesní výtky stížnosti obracejí se proti tomu, že st-lovy námitky odvolací byly odmítnuty pro preklusi, kdežto výtky mentální směřují proti zkrácení opětovně již zmíněného vodního oprávnění st-lova.
Ježto žal. úřad v zásadě popírá právní existenci tvrzeného vodního práva st-lova a ježto, kdyby toto stanovisko žal. úřadu bylo správné, padaly by tím i veškeré procesní výtky, jež st-l může opírati právě jen o existenci tohoto tvrzeného vodního práva, slušelo nejdříve zkoumati, zdali žal. úřad právem popřel existenci vodního oprávnění st-lem uplatňovaného. Žal. úřad, »vycházeje z reálné povahy užívacího práva ve smyslu § 25 mor. vod. zák. a jeho závislosti na existenci vodního díla, pro něž bylo propůjčeno, usoudil z (nesporné) skutečnosti zrušení mlýna, s jehož držením je dotčené vodní oprávnění spjato, na zánik tohoto oprávnění samotného «. Námitku st-lovu, že jeho rybník slouží účelům hospodářským nebo chovu ryb, zamítl žal. úřad s tím, že st-l neprokázal, že toto vodní právo bylo mu po zrušení mlýna podle §§ 16 a 86 cit. mor. vod. zák. propůjčeno.
Stanovisku žal. úřadu sluší zajisté potud přisvědčiti, že zánikem vodního díla, jež slouží k výkonu vodního práva, zaniká i samo právo na užívání vody (Budw. 7240, 9680) a že vodní dílo sluší pokládati za zaniklé (neexistentní), když užívání propůjčeného práva užívacího není již možno (Budw. 11.150 A, 11.383 A, Boh. A 3386/24). Kdyby tedy bylo jisto, že mlýnský-potok a rybník st-lův nebyly ničím jiným než pouhou součástkou jiného vodního díla, t. j. v tomto případě zrušeného mlýna, bylo by lze z nesporného zániku zařízení mlýnského souditi na zánik st-lova vodního oprávnění na přítok vody. Neboť, třeba že jde v tomto případě nesporně o t. zv. starý stav, t. j. že vznik jak mlýnského potoka a rybníka, tak i mlýna, spadá do doby před vydáním platného zák. vod., nelze pochybovati, že právní zásada vyvozená z ustanovení § 25 platného mor. vod. zák. o reální povaze vodních práv užívacích, a tudíž i důsledek z této zásady vyvozený, že se zánikem díla vodního zaniká i vodní právo užívací, platí i pro t. zv. staré stavy, a to již proto, že čl. II. mor. vod. zák., který zachovává v platnosti starší právní normy, pokud jde o existenci a rozsah starých práv vodních, podrobuje i staré stavy platnému zák. vod., pokud jde o vykonávání starých vodních práv, tedy i pokud jde o právní následky nemožnosti užívání vody způsobené zánikem vodního díla. Tvrzený úmysl st-lův, v budoucnosti mlýn zase obnoviti, není s to, aby zaniklé právo vodní zachoval v platnosti.
Nelze však přehlížeti, že ve sporném případě jeví se jako starý stav netoliko mlýn s vodním právem užívacím, s mlýnským zařízením spjatý, nýbrž vedle toho i rybník st-lův s jeho přítokem, a že rybník tento nemusel nutně míti výlučnou povahu pouhé součástky vodního díla »mlýna«, nýbrž že mohl vedle toho míti i svůj samostatný hospodářský účel, který zánikem vodního díla mlýna nemusil býti dotčen. Existovalo-li jako starý stav tedy nejenom vodní dílo »mlýn«, nýbrž také vodní dílo »rybník« s vlastním hospodářským účelem, nelze se samotného zániku vodního díla »mlýna« souditi na zánik vodního díla »rybníka« a práv s tímto vodním dílem spjatých.
Ve správních spisech není žádné opory pro předpoklad, že zmíněný rybník nabyl povahy samostatného vodního díla teprve zrušením mlýna, tedy teprve za platnosti cit. mor. vod. zákona. St-l naopak reklamoval vodní právo výslovně pro tento rybník, na jeho realitě ve Ž. od nepaměti trvající. Na základě vyjádření úředního znalce byla sice do vodoprávního konsensu pojata zmínka, že »také znovuzřízení rybníka pro chov ryb s příslušnými vypouštěcími a vpouštěcími stavidly stalo se bez příslušného vodoprávního řízení a tudíž protizákonně«, avšak v tom není obsaženo zjištění, že rybník fakticky existoval ve své nezávislosti na mlýně, teprve po zrušení mlýna. Existoval-li však rybník jako samostatné vodní dílo již před zrušením mlýna, a to již dříve než mor. vod. zákon nabyl účinnosti, nebyla existence vodního díla rybníka zánikem vodního díla »mlýna« dotčena. Ale pak nař. rozhodnutí neprávem pohřešuje nové propůjčeni vodního práva užívacího v příčině rybníka po zrušení mlýna, neboť je jasno, že vodní právo užívací jako starý stav existující nepotřebuje nového vodoprávního konsensu.
St-l domáhal se již v celém řízení správním a domáhá se i ve stížnosti ochrany právě svého vodního práva k rybníku se vztahujícího jakožto starého stavu. Ježto pak nesporný starý stav vodního díla, v tomto případě faktické trvání rybníka a jeho přítoku, z nichž lze míru a způsob užívání vody poznati, nasvědčuje nabytí vodních práv užívacích k rybníku se vztahujících (Budw. A 8668, 8270 a j.), byl by mohl žal. úřad existenci vodního práva st-lem tvrzeného jen tehdy popříti, kdyby byl zjistil, že rybník s přítokem nebyl ničím jiným než pouhou součástkou vodního díla »mlýna«. Toto zjištění však žal. úřad učiniti opominul, vycházeje z mylného právního názoru, že již zrušení mlýna má za všech okolností za následek i zánik vodního oprávnění, jehož předmětem jest rybník.
Ježto tedy není a zejména v době vydání nař. rozhodnutí nebylo jisto, že st-lovo tvrzené právo na odběr vody pro účel jeho rybníka bylo zaniklo, není možno námitky st-lovy, vznesené na obranu tohoto tvrzeného práva pokládati za bezpředmětné a st-li sluší vzhledem k nespornému faktickému trvání odběru vody přiznati legitimaci, aby tvrzené své právo všemi právními prostředky bránil.
Žal. úřad odmítl ovšem veškeré v odvolání vznesené námitky pro preklusi, nastalou tím, že st-l v řízení komisionálním námitek těchto nevznesl. S žal. úřadem sluší zajisté souhlasiti potud, že řízení vodoprávní o povolování vodních děl jest ovládáno zásadou koncentrační. Důsledky této zásady koncentrační projevují se v dvojím směru. Především není přípustno vznášeti proti projektovanému vodnímu dílu námitky, které včas, t. j. nejdéle při komisionálním řízení, pokud se týče ve lhůtě stanovené podle § 83 mor. vod. zák. nebyly vzneseny, a není tedy přípustno kdykoliv později vznášeti námitky nové, ať již jsou čerpány z povahy projektovaného díla, či z povahy vodního oprávnění, jež zájemník proti konsentování nového díla namítá, nebo dokonce námitky vznášené na prospěch jiného vodního oprávnění, než které před prvou stolicí včas bylo uplatňováno. Ze zásady koncentrační plyne však dále i ten důsledek, že procesní materiál, sebraný v průběhu řízení komisionálního, nemůže k námitkám zájemníkovým později vzneseným býti doplňován nebo opravován, a jest proto věcí zájemníka, který vodoprávnímu povolení projektu odporuje, aby již v řízení komisionálním postaral se o to, by zjištění jemu nepříznivá byla vyvrácena.
Z toho se podává, že žal. úřad právem odmítl pro preklusi veškeré v řízení komisionálním neuplatněné námitky odvolací, ať již týkají se projektu samého, či zjištění skutkových okolností pro rozhodnutí 1. stolice významných, nehledě ovšem k námitkám, jež v odvolacím řízení byly vzneseny nikoliv na ochranu tvrzeného vodního práva st-lova, nýbrž na ochranu pouhých jeho zájmů nebo na ochranu tvrzeného práva obce Pt., neboť k těmto námitkám se podle toho, co svrchu bylo vyloženo, st-li nedostává ani legitimace.
Naproti tomu nepostihuje zásada koncentrační ony námitky odvolací, jež nejsou namířeny bezprostředně proti novému projektu, nebo proti skutkovému základu rozhodnutí I. stolice, nýbrž proti obsahu rozhodnutí úřadu vodoprávního, jež st-l v řízení komisionálním nemohl předvídati.
St-l vytýkal v odvolání, že v konsensním výměru prvé stolice ani v projektech není uvedeno, jaké bude učiněno opatření, aby pro povolený vodovod bylo zabráno jen nutně potřebné množství vody a aby přebytečná voda plynula jako dosud do potůčku. Smysl této odvolací námitky je zřejmě ten, že nově propůjčované odběrní právo pro vodovod není v konsensu co do rozsahu přesně vymezeno a že nejsou v něm stanovena technická opatření směřující k tomu, aby bylo zamezeno překročení množství pro nový odběr připuštěného.
Takovouto námitku odvolací nelze uznati za opožděnou, neboť ona nemíří bezprostředně proti skutkovému základu rozhodnutí prvé stolice, nýbrž proti způsobu, jakým vodoprávní úřad prvé stolice žádost za vodoprávní konsens vyřídil, zejména proti tomu, že v rozporu s ustanovením § 18 mor. vod. zák. nevymezil míru propůjčeného užívání vody a že nepředepsal opatření za tím účelem, aby st-lovo tvrzené právo na odběr vody nebylo provozováním vodovodu zkracováno. Nss nemohl proto souhlasiti s nař. rozhodnutím, pokud jím i tato námitka byla pro preklusi odmítnuta.
Žal. úřad, ačkoliv popřel existenci st-lova práva na odběr veškeré vody, přicházející žlabem, přitékající ze Ž., a tedy i na vodu, vyvěrající z pramenů v P., vyslovil nicméně in eventum, že zbývající voda pro účel napájení st-lova rybníka postačí. Výrok tento může ovšem míti právní význam toliko pro případ, že tvrzené právo st-lovo na odběr vody pro účel rybníka nezaniklo. Než právě v tomto případě bude záležeti především na zjištění rozsahu tohoto práva st-lova, které, jestliže vskutku ještě trvá, má jako starší právo vodní podle zásady § 93 vod. zák. přednostní postavení před vodním právem nově propůjčovaným, takže není rozhodno, zdali voda, jež po odběru pro účel vodovodu přebude, postačí k ukojení dočasné faktické potřeby st-lovy, nýbrž bude záležeti na tom, zda st-li zůstane tolik vody, na kolik podle svého tvrzeného staršího práva má právní nárok. Otázku, zdali množství vody pro st-le vybývající je dostatečné, nelze tedy řešiti, dokud není náležitě zjištěn rozsah staršího práva st-lova. Pro toto zjištění neposkytují však konaná šetření podkladu, který byl by nezbytný, kdyby vyšlo najevo, že vodní právo st-lovo na odběr vody pro účel jeho rybníka dosud po právu trvá.
Ježto nař. rozhodnutí spočívá na mylném právním názoru žal. úřadu, že zánikem st-lova mlýna zaniklo eo ipso za všech okolností také jeho právo na odběr vody pro účel jeho rybníka, slušelo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.
II. Rozhodnuv ve věci vodoprávního konsensu zmíněného vodovodu s platností konečnou, rozhodl žal. úřad také o žádosti za odklad výkonu téhož rozhodnutí ve věci, připustiv v poučení o opravném prostředku další odvolání k min. zeměd. Jmenované min. odvolání st-lovo zamítlo, ježto proti rozhodnuti zem. úřadu, který ve věci rozhodl s platností konečnou a jehož další rozhodnutí o odkladu výkonu tohoto rozhodnutí považovati jest za dodatek řečeného rozhodnutí ve věci hlavní, není řádný opravný prostředek přípustný (anal. § 77 odst. 4 vl. nař. č. 8/28). Poučení dané zem. úřadem o přípustnosti odvolání k min. je tedy nesprávné a min. zeměd. proto tento výrok zrušilo. Min. dále dospělo k názoru, že odvolání, i kdyby bylo možno je uznati za přípustné, je neodůvodněno již proto, že nelze mluviti u st-le o újmě skutečně nenahraditelné, když i jeho tvrzené vodní právo soukromé podle § 36 cit. vod. zák. může býti ve prospěch obcí a osad vyvlastněno za přiměřenou náhradu, stanovenou podle § 37 téhož zák., takže újma st-lova v uvedeném směru bude vždy ocenitelná a nahraditelná.
Stížnost podaná k nss vytýká svrchu uvedenému rozhodnutí min. zeměd. nezákonnost vzhledem k předpisu čl. 8 org. zák. 125/27, ježto zem. úřad rozhodoval v prvé stolici a bylo tudíž přípustno odvolání k nadřízenému min., kdyžtě výrok o odkladu výkonu rozhodnutí ve věci hlavní není pouhým dodatkem výroku v řečeném rozhodnutí obsaženého. Namítá dále jako vadnost a zmatečnost řízení vnitřní odpor napadeného rozhodnutí, ježto prohlásilo odvolání za nepřípustné, ale přece se jím meritorně zabývalo, třebas jen nedostatečně. Stížnost vytýká mimo to nesprávnost závěru o nahraditelnosti a neocenitelnosti škody st-lovy z výkonu, ježto jde nejen o škodu materielní, nýbrž i o ideální škodu, která je neocenitelná a nenahraditelná. Mělo tudíž napadené rozhodnutí zaujmouti stanovisko k otázce, velí-li veřejný zájem, aby výkon rozhodnutí nebyl odkládán, a neučinilo-li tak, je vyřízení kusé.
Rozhoduje o této stížnosti, musil si nss především ujasniti skutečný obsah judikátního výroku napadeného rozhodnutí.
Nemůže býti sporu o tom, že takovým výrokem jest zrušení rozhodnutí zem. úřadu pro nesprávné poučení o přípustnosti dalšího opravného prostředku. Žal. úřad vyslovuje však dále, že »dospěl k názoru«, že toto odvolání i kdyby bylo možno uznati je za přípustné, je neodůvodněné«. Tento výrok jest výslovně podmíněn přípustností podaného odvolání, avšak tato podmínka jest shora uvedeným prvním výrokem způsobem určitým a nepochybným prohlášena za nesplněnu. Pak ovšem i přesně slovně vykládáno, již v důvodu mluvnického dalšímu obsahu napadeného rozhodnutí nelze přiznati jiný význam, než pouhého projevu právního názoru, jehož aplikace na projednávaný případ právě pro nedostatek splnění podmínky přípustnosti opravného prostředku byla žal. úřadem vyloučena. Lze proto považovati za jediný judikátní výrok toliko výrok, zrušující rozhodnutí zem. úřadu. Za tohoto stavu jeví se výtka stížnosti, že napadené rozhodnutí jest stiženo vnitřním odporem, zamítajíc odvolání jako nepřípustné a zároveň projednávajíc je meritorně, bezdůvodnou.
Stížnost formuluje dále proti výroku o nepřípustnosti dalšího odvolání ve věci odkladu výkonu rozhodnutí námitku, že odporuje čl. 8 org. zák. č. 125/27, že výrok o odkladu výkonu není pouhým dodatkem k rozhodnutí ve věci hlavní a že zde neplatí § 77 odst. 4 vl. nař. č. 8/28.
Otázkou přípustnosti opravného prostředku instančního zabýval se nss v obdobném případě již nál. Boh. A 7103/28 a dovodil právní názor, že úřad, rozhodnuvší na základě zvláštního předpisu zákona s platností konečnou, rozhoduje s konečnou platností také o žádosti, aby stížnosti, podané k nss, byl přiznán odkladný účinek podle § 17 zák. o ss. Usnesením nss-u Boh. A CCCIIC/30 byl pak tento právní názor přijat i pro dobu účinnosti čl. 8 odst. 1 zák. org. 125/27. Na těchto právních názorech nss setrval. Bylo by proto řečenou námitku, založenou na opačném názoru právním, uznati neodůvodněnou a stížnost v tomto směru zamítnouti pro bezdůvodnost.
Pokud pak stížnost obrací se proti onomu obsahu napadeného rozhodnutí, jenž, jak právě dovoženo, nemá povahu judikátního výroku a není tedy rozhodnutím nebo opatřením ve smyslu § 2 odst. 1 zák. o ss, bylo ji odmítnouti pro nepřípustnost.
Než zem. úřad připojil ke svému rozhodnutí nesprávné poučení o opravném prostředku. Tím byl st-l uveden v omyl a podav nepřípustné další odvolání k žal. min. zmeškal lhůtu ke stížnosti k nss. Žal. úřad pak zrušil sice správně rozhodnutí zem. úřadu pro nesprávné poučení, opomenul však zároveň naříditi témuž úřadu, aby vydal rozhodnutí nové s poučením správným, takže st-l byl i v tomto stadiu připraven o možnost, obrátiti se k nss se stížností proti mentálnímu výroku zem. úřadu o odkladném účinku soudní stížnosti, o čemž nař. rozhodnutí neobsahuje — jak bylo vylíčeno — judikátního výroku. Ježto pak § 71 odst. 2 nař. 8/28 výslovně stanoví, že nesprávné a neúplné poučení o opravném prostředku nemůže býti straně na újmu, sluší v tom, že žal. úřad opominul naříditi novou intimaci rozhodnutí zem. úřadu se správným poučením o opravném prostředku (§§ 68 odst. 2 a 71 odst. 1 cit. nař.) spatřovati podstatnou vadu řízení.

Citace:

Č. 10953. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 894-901.