Č. 10909.Domovské právo. — Řízení správní (Slovensko): * Rozhodnutí okresního úřadu ve věcech domovského práva na Slov. podle §§ 6 a 10 zák. čl. XXII:1886, vydané za účinnosti vl. nař. č. 96/1928 Sb., není konečné.(Nález ze dne 2. prosince 1933 č. 18.492.)Prejudikatura: Srov. Boh. A 10.667, 10.674/33; opačně Boh. A CCCXXII/32, dále Boh. A 7304/28, 10.121/32.Věc: Obec L. proti okresnímu úřadu v Rimavské Sobotě o domovskou příslušnost.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.Důvody: Podáním ze 16. srpna 1930 žádal Viktor P. v R. obecní úřad v L. o vydání domovského listu. Obecní zastupitelstvo v L. usnesením z 21. června 1930 vyslovilo, že Viktor P. není příslušným do domovského svazku obce L. a že mu v důsledku toho nemůže býti domovský list vydán, poněvadž ani žadatel, ani žádný z právních předchůdců samostatně nenabyli tu domovského práva. — — —.Ke stížnosti Viktora P. žal. úřad nař. rozhodnutím ustálil na základě § 6 zák. čl. XXII:1886 domovské právo odvolatele v obci L. — — —. Maje rozhodovati o stížnosti na toto rozhodnutí podané, musil se nss především z úřední povinnosti zabývati otázkou, zda žal. úřad právem označil své rozhodnutí jako konečné ve smyslu § 5 zák. o ss. V tom směru pak nss uvážil:Jak patrno z nař. rozhodnutí, vydaného 13. května 1931 — tedy již za účinnosti zák. č. 125/1927 Sb. a vl. nař. č. 96/1928 Sb. na Slov. —vystupoval žal. okresní úřad jako stolice odvolací vůči rozhodnutí obce a přezkoumával v této funkci k odvolání Viktora P. usnesení obecního zastupitelstva stěžující si obce, jež se týkalo příslušnosti odvolatele do domovského svazku stěžující si obce, kteroužto příslušnost odvolatel odvozoval podle § 6 zák. čl. XXII:1886 od svého děda Josefa P. se zřetelem k tomu, že děd byl přijat do domovského svazku stěžující si obce podle § 10 cit. zák.; šlo tedy o věc, o níž dříve rozhodoval podle § 25 odst. 2 zák. čl. XXII:1886 ve spojení s §em 23 zák. čl. XXVI:1896 adm. výbor, a to s platností konečnou. Tato působnost adm. výborů — jako odvolacích stolic vůči usnesením obecního zastupitelstva — přešla na Slov. podle § 6 zák. č. 126/1920 Sb. na župní úřady a s těchto podle § 5 zák. č. 125/1927 Sb. na zemské úřady, resp. podle § 2 vl. nař. č. 96/ 1928 Sb. na okresní úřady.Podle odst. 1 čl. 8 č. 125/27 lze se odvolati, pokud opravný prostředek není vyloučen, z rozhodnutí okresního úřadu k zemskému úřadu. V tomto směru vyslovil ovšem nss v nál. Boh. A 10.121/32 na základě usnesení svého odborného plena Boh. A CCCCXXII/32 právní názor, že rozhodnutí okr. úřadu ve věcech domovské příslušnosti na Slov. podle § 25 odst. 2 zák. čl. XXII:1886, vydané za účinnosti vl. nař. č. 96/1928 Sb., jest konečné; při tom vycházel nss v podstatě z názoru, že v takovýchto případech, kdy dříve podle shora uvedeného rozhodovaly s platností konečnou býv. adm. výbory, byla konečnými také rozhodnutí jejich pozdějších nástupců v organisaci úřadů, totiž (podle zák. 126/20) úřadů župních a (podle zák. 125/27) úřadu zemského a že přesunem této kompetence s úřadu zem. na úřady okresní podle vl. nař. č. 96/28 nabyla i rozhodnutí okr. úřadů podle této normy vydaná, povahy rozhodnutí konečných.Tento právní názor a vůbec výklad usatnovení čl. 8 organ. zák. č. 125/27 Sb. podrobil však nss nové úvaze v sezení svého adm. plena z 22. května 1933, kde dospěl mimo jiné k právním názorům, že mimo případy uvedené v čl. 8 odst. 2, věta druhá a odst. 3 cit. organ. zák. (věci trestní pravomoci obecní a věci bagatelní) není konečným rozhodnutí okr. úřadu, rozhoduje-li tento po přesunu na základě § 8 odst. 1 č. 1 org. zák. jako stolice odvolací proti rozhodnutí orgánů obce, dále, že není konečným rozhodnutí okr. úřadu, bylo-li naň na základě § 8 odst. 1 č. 1 org. zák. přesunuto rozhodování se zem. úřadu, jehož výrok byl konečným. Vyloučen ve smyslu cit. ustanovení organ. zák. č. 125/27 je tedy opravný prostředek ve smyslu cit. usnesení adm. plena z 22. května 1933 jen tehdy, stalo-li se vyloučení takové vysloveným tu předpisem.Uvedené právní názory nss-u jsou v podstatě založeny na úvaze, že jak ohledy na různý stupeň organisace jednak úřadů okresních, jednak úřadů zemských, tak ohledy na žádoucí jednotnost instančního pořadu ve všech zemích čsl. republiky, tak i celé uspořádání zák. č. 125/27, zejména poměr mezi čl. 8 a § 8 cit. zák. svědčí tomu, že zákonodárce neměl úmysl vybaviti rozhodnutí úřadu okr., vydaná na základě kompetenčního přesunu podle § 8 organ. zák. a vl. nař. č. 96/28, povahou konečnosti a vyloučiti normální instanční postup na úřad zemský již a jen z toho důvodu, že dříve (před přesunem) rozhodoval úřad vyšší (zemský) s platností konečnou (srov. též vývody v nál. Boh. A 10.674 a 10.667/33).Leč výslovného předpisu, podle něhož by bylo z rozhodnutí okr. úřadu ve věcech zmíněného druhu další odvolám vyloučeno, nss neshledal; zejména nelze takový předpis spatřovati v ustanovení § 25 zák. čl. XXII:1886, dovolaného v nař. rozhodnutí, podle něhož byla z rozhodnutí adm. výboru ve věcech zmíněného druhu ve spojení s § 23 zák. čl. XXVI:1896 přípustná stížnost k býv. uher. ss, neboť ustanovení § 25 cit. zák. neupravuje otázku instančního pořadu z rozhodnutí okresního úřadu a kromě toho konečnost rozhodnutí adm. výborů v uvedených věcech plyne z cit. předpisů zmíněných zákonných článků jen nepřímo.Z těch úvah se tedy podává, že nař. rozhodnutí, vydané okresním úřadem nebylo konečné ve smyslu § 5 zák. o ss. Žal. úřad označil tudíž neprávem své rozhodnutí za konečné. Toto nesprávné poučení zakládá však podstatnou vadu řízení, neboť strana byla tím svedena k tomu, že na místo jedině přípustného opravného prostředku, totiž odvolání k zem. úřadu, podala ihned stížnost na nss. Pro tuto vadu bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž se mohl nss zabývati meritem věci.