Č. 10964.

Vodní právo: I. * Předpokladem nároku na uznání podniku za konkurující ve smyslu § 94 lit. b) čes. vod. zák. jest, aby konkurent nejen nejdéle do skončení vodoprávního řízení v cizím podniku uplatnil vůči tomuto podniku svůj konkurující nárok, ale aby také nejdéle do té doby předložil vodoprávnímu úřadu o svém konkurujícím podniku projekt způsobilý k vodoprávnímu projednání. — II. * Věcná nedostatečnost projektu vodního díla není formální vadou ve smyslu § 19 odst. 3 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. — III. Proti rozhodnutí vodoprávního úřadu o schválení projektu vodního díla soukromé strany není obec legitimována namítati, že schválený projekt je ze zdravotních důvodů nepřípustný.
(Nález ze dne 22. prosince 1933 č. 9685.)
Prejudikatura: ad III. Boh. A 327/20.
Věc: Firma Jan Ad. G. syn v P. a městys P. (adv. Dr. Art. Tutzauer z Chebu) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. firmu Jan L. a synové v P. adv. Dr. Kar. Hahn z Karl. Varů) o odběr vody z potoka P.
Výrok: Stížnost městyse P. se odmítá pro nepřípustnost, stížnost firmy Jan Ad. G. syn se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze 6. června 1930 zažádala firma Jan L. a synové v P., dnešní zúčastněná strana, u okr. úřadu v Chebu o vodoprávní povolení k odběru 15 sekundových litrů vody z dolního náhonu jejího mlýna v P. pro potřebu nově zřizovaného bělidla, barvírny a apretury. Po použití v závodě firmy L. má voda po provedeném čištění býti svedena zase zpět do potoka P. V průběhu řízení vodoprávního o tomto projektu prováděného podala proti projektu tomu mimo jiné interesenty námitky stěžující si firma Jan Ad. G. syn, jež se v podstatě domáhala toho, aby pro její výše na témže potoce ležící továrnu na kůže v prvé řadě byl zajištěn odběr 30 sek. lit. z potoka P. a pro případ, že by žádosti zúčastněné strany bylo vyhověno, aby’odpadní vody z podniku zúčastněné strany byly svedeny až pod parcelu č. . . . ve V., jednak podal námitky i starosta městyse P., žádaje, aby čisticí stanice na čištění odpadních vod z podniku zúčastněné strany byla umístěna až za městem, aby z ní nevznikly zdravotní závady.
Nálezem okr. úřadu v Chebu z 24. prosince 1930 byl projekt zúčastněné strany za určitých podmínek vodoprávně schválen. Námitky, které proti projektu podala jednak st-lka firma Jan Ad. G. syn. jednak městys P., byly nálezem tím zamítnuty jako neodůvodněné.
Odvolání, které z nálezu tohoto mimo jiné interesenty podaly i obě dnešní st-lky, byla nař. rozhodnutím jako neodůvodněná zamítnuta. Zamítnutí odvolání firmy Jan Ad. G. syn bylo v podstatě odůvodněno tím, že projektem zúčastněné strany není dosavadní konsentovaný odběr 3.47 sek. lit. vody pro stěžující si firmu nikterak dotčen, kdežto ve příčině zamýšleného odběru 30 sek. lit. vody pro koželužnu fy Jan Ad. G. syn nemůže projekt st-lčin býti považován za projekt konkurující ve smyslu § 94 vod. zák., ježto projekt ten je nedostatečný a k projednání nezpůsobilý.
Na rozhodnutí toto jsou podány dvě stížnosti a sice stížnost městyse P. a stížnost firmy Jan Ad. G. syn.
Pokud jde o stížnost městyse P., musil se nss v prvé řadě zabývati námitkou odvodního spisu, v níž se tvrdí, že stížnost obce je nepřípustná, ježto obecní zastupitelstvo se neusneslo podati stížnost k nss, nýbrž usneslo se podati toliko rekurs.
Je sice pravda, že podle úředního listu obce P., zúčastněnou stranou předloženého, se obecní zastupitelstvo dne 28. května 1931 usneslo, proti eventuelnímu zamítnutí »rekursu« podati další rekurs na předepsaný úřad. Ježto však rozhodnutí zem. úřadu je konečné a rekurs proti němu vůbec je nepřípustný, nelze usnesení tomu rozuměti jinak, nežli že proti rozhodnutí zem. úřadu má býti podán opravný prostředek ještě vůbec přípustný. Usnesením tím jest tudíž kryto i podání stížnosti k nss.
Stěžující si obci nedostává se však věcné legitimace ke stížnosti. V řízení správním namítala totiž obec P., že zřízení čisticího zařízení podle projektu je ze zdravotních ohledů nepřípustné, ježto čisticí zařízení je způsobilé ohrožovati okolí zápachem a výpary zdraví škodlivými. V tom dlužno spatřovati námitku městyse P. proti projektu a nikoli pouhé přání této obce, jak tvrdil při veřejném ústním líčení zástupce zúčastněné strany. K této námitce není však obec legitimována, ježto námitkou touto nechrání žádné podle vod. zák. jí příslušející právo, nýbrž hájí toliko veřejný zájem, k jehož ochraně, jak nss v nál. Boh. A 327/20 vyslovil, nejsou povolány soukromé strany, nýbrž vodoprávní úřad sám ze své moci úřední. Zásada ta platí tím spíše, že provádění zdravotní policie podle zák. č. 332/20 Sb. nepatří již k samostatnému oboru působnosti obce, nýbrž přísluší státním úřadům správním. Stížnost obce P. bylo tudíž odmítnouti jako nepřípustnou.
Rozhodnutí nss-u o stížnosti firmy Jan Ad. G syn spočívá na následujících úvahách:
Stěžující si firma vznesla v průběhu vodoprávního řízení o projektu zúčastněné strany na podnik sloužící k užívání vody požadavek, aby bylo zajištěno v prvé řadě množství vody 30 sek. lit. z potoka P. pro její vlastní koželužnu, ležící nad projektovaným vodním dílem zúčastněné strany., a aby žádosti zúčastněné strany bylo vyhověno jenom potud, pokud by po zajištění tohoto množství vody pro st-lku v dotyčném vodním toku ještě nějaká voda zbývala.
Důvodnost tohoto požadavku nutno posuzovati podle ustanovení § 94 čes. vod. zák. Podle lit a) tohoto zákonného předpisu mají v případě, když nový t. j. dosud nekonsentovaný podnik se s podnikem již existujícím ocitne v rozporu o odběr vody, býti především chráněny pravoplatné nároky podniků již existujících, a teprve tehdy, když nároky tyto jsou zajištěny, mohou býti podle možnosti uspokojeny i nároky podniku nového. Podle toho mohla by st-lka jen tehdy požadovati, aby především pro ni bylo zajištěno potřebné množství vody, kdyby mohla požadavek tento opříti na nějaký po právu existujcí určitý nárok. Po právu existující nárok st-lčin byl by tu však jenom tehdy, kdyby st-lka již v době, kdy se konalo vodoprávní řízení o projektu zúčastněné strany, byla skutečně měla právo na přívod vodního množství 30 sek. litrů.
Všeobecně by mohla st-lka toto právo dovozovati buďto přímo ze zákona, nebo by je mohla opírati o zvláštní vodoprávní povolení, anebo konečně by mohla toto právo opříti o t. zv. starý stav ve smyslu § 102 vod. zák. Naproti tomu však by k odůvodnění takového pravoplatného nároku nestačilo pouhé faktické užívání vody, pro něž se nedostává konsensu. Že st-lka již ze zákona má právo na přívod 30 sek. litrů vody z potoka P. do své továrny, st-lka vůbec ani netvrdí. Naopak st-lka se teprve uchází o propůjčení takového práva. Jest také nesporno, že st-lka dosud neobdržela žádného úředního povolení k odběru 30 sek. litrů vody. St-lka má sice vodoprávní konsens z roku 1912, jenž jí také k odběru vody z potoka P. opravňuje, avšak množství vody tímto povolením stanovené činí pouze 3.47 sek. litrů, kdežto st-lka se dožaduje zajištění 30 sek. litrů vody.
Rovněž nemůže se st-lka právem dovolávati t. zv. starého stavu ve smyslu § 102 vod. zák., ježto se jí k tomu nedostává nezbytného předpokladu, že její podnik používal vodního množství 30 sek. litrů z potoka P. již v době, kdy vodní zákon vstoupil v účinnost. Podle stavu spisů bylo st-lčino vodní právo užívací formalisováno konsensem z r. 1912 v ten způsob, že jí přísluší pouze právo na užívání 3.47 sek. lit. Později, když se podnik její zvětšil, nemohla ovšem st-lka vystačiti s tímto množstvím vody a odebírala ve skutečnosti z potoka P. více vody, než jak byla oprávněna; tento pouze faktický stav nemůže však, jak výše bylo vyloženo, býti pokládán za stav právní a jest tedy následkem toho tento stav pro otázku, zda st-lka má po právu existující nárok na používání 30 sek. litrů vody, úplně bez významu. Z toho, co svrchu bylo řečeno, jde najevo, že st-lka nemá po právu existujícího nároku na 30 sek. lit. vody, který by měl podle § 94 lit a) vod. zák. především býti chráněn.
Jest ještě zkoumati, zda by požadavku st-lčinu na 30 sek. lit. vody nebylo dáti přednost podle lit. b) cit. zák. ustanovení, anebo zda by podle téhož ustanovení při nejmenším nebylo přikročiti k dělení přebytečné vody mezi podnik st-lčin a podnik zúčastněné strany. Ustanovení toto praví totiž, že seprou-li se nové podniky vůbec anebo existující podniky navzájem o přebytek vody, náleží přednost onomu podniku, který má převážnou důležitost pro národní hospodářství, a že vznikne-li o tom pochybnost, nutno přikročiti k dělení vody podle směrnic v tomto ustanovení vytčených, a kdyby ani to nebylo možno, že v prvé řadě jest přihlédnouti k oněm nárokům, u nichž lze předpokládati dokonalejší dosažení zamýšleného účelu a nejmenší obtěžování osob třetích.
Použití tohoto předpisu předpokládá tudíž, že se o totéž přebytečné množství vody u vodoprávního úřadu ucházejí dva anebo více podniků, a že v době, kdy se koná vodoprávní řízení ohledně jednoho konkurujícího podniku, již také jsou předloženy projekty jiných konkurujících podniků, které rovněž jsou způsobilé, aby byly podkladem vodoprávního řízení. Neboť vzhledem na koncentrační zásadu normovanou v §§ 82—86 vod. zák. jest nutno již při vodoprávním řízení o jednom z konkurujících projektů konstatovati, který podnik má převážnou důležitost pro národní hospodářství, ev. který z nich může zamýšleného učelu dokonaleji dosíci a jest spojen s menším obtěžováním osob třetích, po případě jak by bylo přebytečnou vodu spravedlivě rozděliti na jednotlivé konkurující podniky.
Byly-li takovéto způsobilé projekty předloženy úřadu od více podnikatelů před provedením vodoprávního řízení, nesmí se vodoprávní řízení prováděti o jednotlivých projektech isolovaně, t. j. bez ohledu na konkurující strany, nýbrž nutno přihlédnouti ke všem těmto projektům, ježto toliko srovnáním jich lze zjistiti, kterému podniku náleží přednost, event. jakou měrou dlužno přebytečnou vodu rozděliti na jednotlivé konkurující podniky. Nebyl-li však v době vodoprávního řízení o určitém projektu předložen žádný konkurující projekt způsobilý k vodoprávnímu projednávání, může vodoprávní úřad o projektu rozhodnouti bez ohledu na event. požadavky interesentů, že i oni se o přebytečnou vodu hodlají ucházeti.
Úřad není povinen čekati s rozhodnutím o projektu konkurujícího podniku tak dlouho, až jiné podniky předloží vhodné projekty. Rovněž nemůže stížnost tvrditi, že úřad byl povinen poskytnouti st-lce přiměřenou lhůtu k předložení řádně doložené žádosti s přílohami a pak oba koukurující nároky společně projednati a rozhodnouti. Neboť stížnost nemůže uvésti žádnou zákonnou normu, která by takovou povinnost úřadu ukládala. Pro povinnost takovou nemohl nss shledati zákonný podklad ani v předpisu § 19 vl. nař. ze 13. června 1928 č. 8 Sb., poněvadž nedostatečnost projektu konkurujícího podniku nemůže býti kvalifikována za pouhý formální nedostatek podání ve smyslu § 19 odst. 3 cit. nař., neboť předpis tento má na zřeteli jenom nešetření oněch formálních náležitostí, které jsou uvedeny v 2. odst. § 19 zmíněného nař. Z toho jde najevo, že st-lka by mohla uplatniti nárok, aby byla pojata do konkurence se zúčastněnou stranou podle § 94 lit. b) vod. zák., jenom tehdy, kdyby byla již před provedením komis, řízení o projektu zúčastněné strany předložila vodoprávnímu úřadu vhodný projekt rovněž k provedení vodoprávního řízení způsobilý.
Tento předpoklad však stěžující si firmou splněn nebyl. Podle spisů adm. žádala sice st-lka již 8. dubna 1930 o povolení k odběru 30 sek. lit. z vodního náhonu, avšak na základě informativního komisionelního řízení bylo výměrem okr. úřadu v Chebu ze 16. června 1930 st-lce uloženo,-aby předložila projekt s technickou zprávou, z níž by bylo patrno, s jakým množstvím vody v potoce P. se zde počítá, kolik průmyslové vody firma potřebuje, jaké prameny na odběr vody st-lka má kromě potoka P., jakým způsobem má býti zachována voda pro event. nebezpečí požáru a pro nutné proplachování potoka, atd.
Podle správních spisu předložila sice st-lka dne 28. června 1930 projekt a bylo také o tomto projektu nařízeno vodoprávní řízení, firma však si vymohla odročení tohoto řízení a učinila teprve dne 15. února 1931, tedy již po provedení vodoprávního řízení a po rozhodnutí I. stolice o projektu zúčastněné strany, podání na vodoprávní úřad, v němž teprve odpověděla na jednotlivé otázky ve výměru okr. úřadu ze 16. června 1930 obsažené. Není tu tedy žádného rozporu se spisy, po případě žádné nezákonnosti, vychází-li úřad ze skutkového zjištění, že před tímto podáním tu nebyl žádný k projednávání způsobilý projekt st-lčin, a dospívá-li k závěru, že tedy st-lka jest vyloučena z konkurence se zúčastněnou stranou.
Za tohoto stavu věci a práva odpadá pro nss potřeba zabývati se ještě oněmi důvody, které jsou v nař. rozhodnutí uvedeny in eventum pro ten případ, že se skutečně jedná o konkurující podnik ve smyslu § 94 lit. b) uvedeného zák., a které tudíž nedopadají, když konkurenčního projektu ve smyslu § 94 lit. b) vod. zák. tu vůbec není.
Z toho, co bylo řečeno, plyne, že st-lka by se mohla brániti proti projektu zúčastněné strany jenom potud, pokud by tímto projektem bylo zasaženo do jejího již konsentovaného práva na přívod 3.47 sek. lit. Žal. úřad rozhodl, že takovéto poškození nemůže nastati, poněvadž podnik st-lčin leží na potoce P. nad podnikem zúčastněné strany, a může tudíž plně využiti práva jemu příslušejícího bez ohledu na podnik zúčastněné strany, jenž leží doleji. Ježto st-lka sama udává, že v tomto svém právu nemůže býti projektem zúčastněné strany dotčena, a ježto dále její požadavek na zajištění 30 sek. lit. vody nemá, jak výše bylo vyloženo, v zákoně žádné opory, jsou bezdůvodný všecky její námitky, jimiž se st-lka obrací proti tomu, že vodoprávní úřad nevyšetřil, jaké množství vody teče v dotyčném vodním toku pode mlýnem a zda vodní právo tohoto mlýna již uhaslo, neboť nelze nahlédnouti, jakým způsobem by st-lka opomenutím tohoto šetření mohla býti vůbec dotčena ve svých právech jakožto majitelka koželužny.
St-lka žádala při vodoprávním řízení, aby čistící zařízení pro odpadní vody bylo zřízeno u t. zv. Kohlmůhle, a aby odpadní vody byly svedeny kanálem do potoka u parcely č. . . . ve V., a namítá ve stížnosti, že žal. úřad se těmito námitkami vůbec nezabýval a také neuvedl, z jakých důvodů event. námitky ty zamítl.
Nss neshledal ani tuto námitku důvodnou, ježto žal. úřad zamítl tuto námitku st-lčinu jako bezdůvodnou, poukázav na zamítnutí podobných námitek městyse P. a firmy F. Platí tudíž důvody tam uvedené i pro zamítnutí svrchu zmíněných námitek st-lčiných. Stížnost uvedené firmy jest tudíž bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

Č. 10964. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 925-930.