Č. 10630.

Zaměstnanci veřejní: * Ovdovělému pensionovanému zaměstnanci s jedním nezaopatřeným dítětem nepřísluší přídavek na děti podle §§ 4 a 10 zák. č. 394/1922 Sb. ani tehdy, jde-li o dítě duševně či tělesně choré.
(Nález ze dne 16. června 1933 č. 8116.)
Věc: Bartoloměj S. v Ch. proti ministerstvu spravedlnosti o přídavek na děti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl výnosem min. sprav, ze 6. srpna 1925 jako rada vrch. zem. soudu v T. pensionován a byl mu vedle odpočivných požitků od 1. září 1925 přiznán jednak jednotný drah. přídavek podle III. rodinné třídy (ročních 1.440 Kč), jednak přídavek na dítě ročních 1.500 Kč pro duševně chorou dceru Václavu do odvolání, nejdéle však prozatím na dobu jednoho roku. — Na přihlášku st-lovu z 28. června 1926 přiznalo mu zem. fin. ředitelství v Praze výměrem z 15. července 1926 pro zmíněnou dceru (narozenou dne 21. července 1892), která sice dovršila 18. rok svého věku, je však pro duševní chorobu k výdělku nezpůsobilou, nemá žádného majetku a jest nezaopatřenou, přídavek na dítě ročních I. 500 Kč od 1. září 1926 do odvolání, nejdéle však do konce srpna 1927. — Když dne 27. ledna 1927 manželka st-lova zemřela, — — — — — povolilo presidium vrch. soudu v Praze výměrem z 23. června 1930 st-li podle zák. č. 394/22 od 1. února 1927 jednotný drahotní přídavek podle II. rodinné třídy ročních 1.440 Kč potud, pokud bude lze přihlížeti ke st-lově nezaopatřené, pro duševní chorobu k výdělku nezpůsobilé dceři Václavce, do odvolání, nejdéle však do konce srpna 1930. Přídavek na dítě ročních 1.500 Kč st-li jako ovdovělému zaměstnanci s jedním dítkem, zařazenému pro jednotný drah. přídavek podle čl. V. vl. nař. č. 34/23 do druhé třídy rodinné, však nepřiznalo podle § 10 lit. A bodu 1 zák. č. 394/22, ježto se ustanovení § 4 tohoto zák. vztahuje pouze na aktivní státní zaměstnance. Podotknuto, že jednotný drah. přídavek podle II. rodinné třídy ročních 1.440 Kč byl st-li za dobu od 1. února 1927 do konce srpna 1930 již poukázán.
Z výměru presidia vrch. soudu podal st-l stížnost, kterouž žal. min. zamítlo v dohodě s min. fin. nař. výnosem. Nss uvážil o stížnosti podané proti výnosu posléze uvedenému takto: Žal. úřad zamítl instančni stížnost st-lovu z těchto důvodů: V § 4 zák. č. 394/22 se stanoví, že aktivním státním zaměstnancům příslušejí od 1. ledna 1923 přídavky na děti. V § 6 odst. 1 a III zák. byly určeny podmínky pro nárok na tyto přídavky a bylo mimo jiné v odstavci I, 1 stanoveno, že nárok na přídavky přísluší u dětí jen, pokud nepřekročily 18 roků věku; po uvedené době přísluší přídavek pouze na děti duševně či tělesně choré a proto výdělečně neschopné, nebo studují-li na učilišti, v tomto případě však nejdéle do dokonaného 24. roku věku. Právě uvedené ustanovení platí podle § 15 odst. 1 na přídavky na děti u zaměstnanců na odpočinku. Zákon, mluvě v ostatních předpisech o přídavcích na děti, nečiní rozdílu a platí tudíž předpisy tyto stejně na všechny kategorie dětí uvedené v § 6, I, 1 zák. Také z ustanovení čl. III vl. nař. č. 34/23 se podává jasně, že v § 6 zák. jsou stanoveny pouze podmínky nároku na přídavek na děti, který zaměstnanci přísluší podle § 4 zák. V § 4 odst. 2 zák. se stanoví, že ovdovělým státním zaměstnancům přísluší přídavek na dítě počínajíc druhým dítětem. Jasné znění tohoto ustonovení nepřipouští naprosto žádnou možnost výkladu, že toto ustanovení § 4 odst. 2 zák. se nevztahuje na případ, kde jde o dítě starší 18 let, duševně či tělesně choré a proto výdělečně neschopné. Podle § 10 odst. 1 zák. nepřísluší tudíž odvolateli jako zaměstnanci na odpočinku uplatňovaný nárok na jediné dítě.
Stížnost namítá: V § 4 zák. č. 394/22 mluví zákon pouze o dětech nezaopatřených a není v něm zmínky o dětech duševně či tělesně chorých. V § 6 mluví pak zákon ten o ostatních dětech a není v něm ani slůvka o dětech nezaopatřených. Také neodkazují § 4 na § 6 a opačně § 6 na § 4. Kdyby byl býval zákon chtěl, aby předpis v § 4 normovaný ovdovělým státním zaměstnancům přísluší zmíněný přídavek na děti počínajíc druhým dítětem« platil také na děti duševně či tělesně choré a proto výdělečně neschopné, byl by to musil zcela jasně ustanoviti tak, aby to z jeho vlastních slov vycházelo. Nedá se mysliti, že by zákon, v § 4 dříve než ustanovil, že propůjčuje též přídavky na děti choré, již mlčky ustanovil, že omezení »počínajíc druhým dítětem« má také platiti na děti choré. Pokud se týká ustanovení § 6 zák., tu stanoví se v odst. I, 1, že se propůjčují přídavky na děti choré a výdělečně neschopné bez jakéhokoliv omezení. Odst. 1, 2, 4, 6, 8 a 9 tohoto paragrafu se na st-le zřejmě nevztahují. Podle § 10 a § 15 zák. platí ustanovení §§ 4 a 6 též pro státní zaměstnance na odpočinku, ovšem s omezeními, jak jsou shora udána, z čehož plyne, že pro přídavek na děti duševně či tělesně choré a proto výdělečně neschopné platí jedině ustanovení § 6, I, 1 a III, a § 15 zák. bez jakéhokoliv omezení na státní zaměstnance ženaté či ovdovělé a bez ohledu na počet dítek, čili že se ustanovení §§ 4 a 10 zák. nevztahují na přídavky na děti takové. Že tomu tak, plyne prý též z vl. nař. č. 34/23, kde se v čl. III k § 4 praví, že přídavek na děti přísluší na děti manželské, nemanželské, přijaté za vlastní a na schovance, jsou-li ovšem dány podmínky § 6 zák. a v čl. V k § 6, kde se praví, že na děti, které iiž překročily 18. rok věku a jsou duševně či tělesně choré a proto výdělečně neschopné, povolovány budou přídavky ty toliko na zvláštní písemnou přihlášku.
Nss neuznal stížnost důvodnou Mezi stranami jest shoda v tom, že se spor točí o přiznání přídavku na děti za dobu od 1. února 1927 do konce roku 1929 podle předpisů zák. č. 394/22, pokud se týká vl. nař. č. 34/23. A tu obsahuje zákon ten v dílu II. § 10 až 16 zvláštní předpisy pro úpravu odpočivných a zaopatřovacích požitků zaměstnanců odešedších za jeho účinnosti na odpočinek. Po rozumu §§ 2, 3 a 9 o. z. o. jest proto předpisů těchto použiti i na st-le, jenž dne 1. září 1925 odešel na trvalý odpočinek. § 10 zák. praví, že státním zaměstnancům, jejichž služební požitky se upravují tímto zákonem a jimž podle §§ 4 a 5 tohoto zák. příslušejí přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky, náležejí při odchodu na odpočinek též přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky. Předpis tento vymezuje zřejmě okruh osob, jimž zákon chce přiznati přídavky na děti a na jednotné drahotní přídavky, takže podle vůle zákonodárcovy náležejí přídavky ty jen těm státním zaměstnancům ve výslužbě, kteří již v činné službě měli nárok na přídavky ty podle §§ 4 a 5 zák. Tímto omezujícím ustanovením míří § 10 zák. patrně jednak na ustanovení § 7 zák., podle něhož státním zaměstnancům, civilním i vojenským, kteří nastoupili státní službu po 31. prosinci 1922, příslušejí pouze služné, místní přídavek a jednotný drahotní přídavek ve výměře pro svobodné, t. j. podle I. rodinné třídy, přídavky na děti však nepříslušejí, — dále na ustanovení § 6, I, 1 a III zák., podle nichž při zkoumání nároku na drahotní, pokud se týká na přídavek na děti, jenž vznikl před 1. lednem 1923, jest bráti zřetel toliko na členy rodinné, k nimž se přihlíží podle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích atd., při čemž podle § 6, II zák. změna rodinného stavu zaměstnancova sňatkem, přijetím děti za vlastní nebo za schovance po 31. prosinci 1922, dále narozením dětí po 31. prosinci 1923 nemá vlivu na výměru jednotného drahotního přídavku a přídavku na děti. Dalšího významu citace §§ 4 a 5 v § 10 zák. nemá.
Pokud se týká přídavku na děti stanoví § 10 v odst. 3, že přídavky tyto, t. j. přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky, stanoví se takto: A. Přídavky na děti, č. 1: státním zaměstnancům zařáděným do hodnostních tříd s ročním odpočivným (a s přídavkem z milosti) až do 14.000 Kč výlučně v III. až VIII. rodinné třídě na každé dítě 1.200 Kč ročně, nejvýše však na všechny děti 7.200 Kč ročně, při ročním odpočivném od 14.000 Kč výše na každé dítě 1.500 Kč ročně, nejvýše na všechny děti 9.000 Kč ročně Z této normace v § 10 odst. 3, A, 1 zák. podává se tudíž zcela jasně a každou pochybu vylučující důsledek, že příslušejí přídavky na děti státním zaměstnancům ve výslužbě pouze tehdy, jsou-li zařáděni do III. až VIII. rodinné třídy, čili jinými slovy přídavek na děti nepřísluší státním zaměstnancům ve výslužbě zařáděným pouze do I. nebo II. rodinné třídy. Jest proto názor stížnosti, že se předpis § 10 zák. na st-le nevztahuje, mylným.
Avšak i pokus stížnosti, přes ustanovení § 15 zák. dospěti k tomu, že se předpis § 4 na st-le nevztahuje, nýbrž jen předpis § 6 tohoto zák., nemohl nss uznati správným. § 15 zák. praví v odst. 1 druhé větě, že ustanovení § 6 platí obdobně také pro nárok na přídavek na děti z toho plyne, že otázku, zda a v jakém rozměru má státní zaměstnanec na odpočinku nárok na přídavek na děti, řešiti jest analogicky, jak se to stalo v § 6 zák. pro státní zaměstnance v činné službě. Sluší proto při tom kterém zaměstnanci zjistiti, do které rodinné třídy patří. Rodinné třídy ty stanoví čl. V k § 6 vl. nař. č. 34/23 (srov. i nař. min. č. 333/ 1918 ř. z.). Podle tohoto předpisu náležejí do I. rodinné třídy zaměstnanci svobodní nebo ovdovělí bez dětí, do II. rodinné třídy zaměstnanci ženatí bez dětí a ovdovělí zaměstnanci s jedním dítkem a do III. rodinné třídy ženatí zaměstnanci s jedním dítkem a ovdovělí zaměstnanci se dvěma dětmi. Otázku, které děti přicházejí v úvahu, řeší pak předpis § 6 zák. v odst. I, II, III, kdež mimo jiné mluví i o dětech duševně či tělesně chorých a výdělečně neschopných, přiznávaje na ně jednotný drah. přídavek, pokud se týká podle odst. III § 6 zák. i přídavek na děti, ovšem pokud na něj mají po rozumu normace rodinných tříd nárok. Jak se podává z předpisů čl. I. zák. č. 2/20, nař. min. fin. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. a § 7 vl. nař. č. 234/21, předpokládá zákon u dětí, že jsou nemajetnými či nezaopatřenými, a to bez zřetele k tomu, zda jde o děti du ševně či tělesně choré a výdělečně neschopné, anebo o děti jiné. Rozlišováni, jež činí stížnost mezi dětmi duševně či tělesně chorými a výdělečně neschopnými dětmi ostatními, nezaopatřenými, nedá se nijak ze zákona ospravedlniti.
Pokud pak se týká rodinné třídy, do které byl st-l zařaděn, tu podává se ze správních spisů, že byl st-l od 1. září 1925, t. j. dnem odchodu do výslužby, zařaděn jako ženatý soudce s jedním nezaopatřeným dítkem do třetí rodinné třídy s přídavkem na děti ročních 1.500 Kč a po úmrtí manželčině dne 27. ledna 1927 od 1. února 1927 pouze do II. rodinné třídy. Proti tomuto poslednějšímu zařádění si st-l nestěžoval a nutno tudíž vycházeti ze stavu, že byl st-l v kritické době (od 1. února 1927 do 31. prosince 1929) pravoplatně zařaděn do II. rodinné třídy. Do této rodinné třídy jsou však zařáděni pouze ženatí zaměstnanci státní ve výslužbě bez dětí nebo ovdovělí státní zaměstnanci s jedním dítkem.
Shrnuv tyto vývody, dospívá nss k právnímu názoru, že ovdovělým pensionovaným zaměstnancům s jedním nezaopatřeným dítětem nepříslušejí přídavky na dítě podle §§ 4 a 10 zák. č. 394/22 ani tehdy, jde-li o dítě duševně či tělesně choré. Ale pak st-li podle vývodů svrchu uvedených vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3, A, 1 zák. č. 394/22 přídavek na děti pro nezaopatřenou duševně chorou a výdělečně neschopnou dceru Václavu vůbec nenáležel.

Citace:

Č. 10630. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 46-49.