Č. 10826.Církevní věci: * »Pilná potřeba« duchovní správy při dávce ve prospěch fary inkorporované ve smyslu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. není vyloučena již tím, že nebyla podána kongruová přiznávka podle § 124 vl. nař. č. 124/1928 Sb.(Nález ze dne 4. listopadu 1933 č. 16463.)Prejudikatura: Boh. A 2736/23, 6093/26, 9246/31.Věc: Dr. Gilbert T. proti zemskému úřadu v Praze o povinnost města T. dodávati farnímu beneficiátu sůl.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje z části pro nezákonnost, z části pro vadnost řízení.Důvody: Podáním z 20. listopadu 1922 oznámil řád Premonstrátů v T. jako patron okr. správě pol. v Teplé, že město T. se zdráhá dodávati děkanství v T. tři soudky soli ročně, které byly dosud až do roku 1921 pod titulem »desátkových a urbariálních dávek« obročí dodávány. V dalším přípise z 1. března 1923 uvedl stěžující si řád, že právo ono plyne z desátkové povinnosti a nebylo svého času vykoupeno. Zvláštní listina pravděpodobně neexistuje, avšak jest jisto, že od nepaměti každý držitel obročí sůl pobíral; uvedeny pak různé zápisy, počínaje od roku 1780 o dodávce této soli. Zároveň žádáno za rozhodnutí podle § 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., že město T. jest povinno nadále dodávati tři soudky soli a aby podle § 56 cit. zák. bylo vysloveno, že město T. jest až do konečného rozhodnutí v cestě instanční k této dodávce povinno.Rozhodnutím z 11. března 1924 odkázala osp v Teplé řád Bremanstrtů ohledně rozhodnutí této sporné věci na pořad práva a rozhodla současně podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. s poukazem na dosavadní klidný stav držebnosti, že město T. až do soudního rozhodnutí sporu jest povinno k dalšímu dodávání 3 soudků soli děkanství v T.K odvolání jak města T., tak i řádu Premonstrátů zrušila zsp v Praze výměrem z 26. července 1924 z moci úřední napadené rozhodnutí pro vadnost řízení, jelikož osp nezjistila, zdali dočasné opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. vydané jest odůvodněno naléhavou potřebou duchovní správy T.-ské a nařídila vydání nového rozhodnutí.K dotazu sdělil po té stěžující si řád, že dodávka 3 soudků soli tvoří součást kongruy duchovního v T. a že kongrua jeho není příjmy beneficia kryta. V dalším přípise uvedl pak řád, že 3 soudky soli odpovídají množství 150 kg. V děkanství nutno stravovati tři duchovní, totiž děkana, kaplana a katechetu, sedm osob služebných a průměrně čtyři nádenníky, tedy celkem 14 osob.Výměrem z 28. srpna 1929 rozhodl okresní úřad v Teplé, že záležitost tuto jest definitivně vyříditi pořadem práva soukromého, nařídil však provisorně, že až do vyřízení věci v pořadu práva obec T. jest po- vinna dočasnému držiteli farního beneficia v městě T. ročně 3 soudky, t. j. 150 kg soli bezplatně dodávati, a to počínaje dnem 1. ledna 1923. V důvodech uvedeno: »Z fassí z let 1782 a 1867 vychází na jevo, že se jedná o dávku z nevyvážených naturálních požitků a jest tato dávka neodvislá od náboženského vyznání obyvatelstva města T. Jedná se tedy nikoliv o dávku z důvodu všeobecné příslušnosti k určité náboženské obci, nýbrž o dávku z jiného zvláštního důvodu. K vyřizování takovýchto sporů jsou podle § 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. povolány soudy. Jsou však dány podmínky provisorní úpravy ve smyslu § 56 cit. zák. Výkazy patronátního úřadu z 23. března 1925 a z 11. srpna 1927 jeví se jako prokázané, že farní beneficiát soli, jež mu má býti dodávána, nutně potřebuje pro osoby používané v duchovní správě a pro osoby zaměstnané při obhospodařování farních pozemků a že do roku 1922 nejméně po 100 let byl v pokojné držbě této dávky. Nemůže proto od něho slušným způsobem býti žádáno, aby vyčkal vyřízení věci pořadem práva«.Proti tomuto výměru podala jak městská obec T., tak i řád Premonstrátorů odvolání. Prvější uvedla, že v daném případě nejde o náboženské účely a proto nelze cit. § 56 použíti, a že také není předpoklad naléhavé potřeby splněn. Odvolání řádu brojilo proti tomu, že spor byl odkázán na pořad práva.Zemský úřad vyžádal si po té výkaz příjmů a vydání, spojených s děkanským obročím v T., sdělaný podle zásad daných v předpisech §§ 88—96 a §§ 100—106 vl. nař. č. 124/28 Sb. Na dotaz, zda byla za děkanské obročí v městě T. podána buď beneficiátem, anebo jeho opatem přiznávka za účelem případného doplňku kongruového z náboženské matice, odpověděli tito, že se tak nestalo.Nař. rozhodnutím zrušil zem. úřad v Praze napadený výměr první stolice z toho důvodu, že k rozhodování podle § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. chyběla podmínka zákonem stanovená, t. j. pilná potřeba správy duchovní. Pilná potřeba správy duchovní nastává tehdy (podle nál. víd. ss-u Budw. 1911 a 6896), když dotčená dávka se počítá do kongruy beneficiáta. Podle připojeného prohlášení opata Dra Gilberta H. ze 17. října 1930 nepodal klášter přiznávku podle § 124 vl. nař. č. 124/28, následkem čehož odpadlo i přezkoušení přiznávek duchovních ustanovených na systemisovaných místech veřejné duchovní správy, která jsou jmenovanému řádu inkorporována. Tím se staly všecky námitky bezpředmětnými.O stížnosti uvážil nss:Stížnost vytýká především vadu řízení spočívající v tom, že žal. úřad, ačkoliv odvolání brojilo proti výroku první stolice, že rozhodování o sporné povinnosti náleží na pořad práva, a uvádělo důvody svědčící tomu, že jest dána příslušnost správních úřadů a že tyto měly podle § 55 zák. č. 50/1874 ř. z. rozhodnouti, o této otázce vůbec nerozhodl. Této námitce bylo nutno dáti za pravdu.Rozhodnutí první stolice obsahovalo dvojí výrok: jednak jím bylo vysloveno, že se nejedná o dávku z důvodu všeobecné příslušnosti k určité náboženské obci, nýbrž o dávku z jiného zvláštního titulu a proto že jsou vzhledem k ustanovení § 55 zák. č. 50/74 ř. z. k rozhodování povolány soudy; jednak bylo učiněno provisorní opatření podle § 56 cit. zák. Odvolání řádu Premonstrátů směřovalo toliko proti prvnímu výroku, domáhajíc se jeho odstranění a meritorního vyřešení sporu. Podle § 69 vl. nař. č. 8/28, který vzhledem k ustanovení § 82 platí obdobně i pro odvolací řízení, má výrok úplně vyříditi projednávanou věc a všechny návrhy stran.Nař. rozhodnutí, rušíc výměr první stolice toliko v oné části, jíž bylo učiněno provisorní opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z., nezmiňuje se však vůbec o tom, jaké stanovisko zaujímá žal. úřad k odvolání, brojícímu proti druhému výroku první stolice, jímž bylo vysloveno, že rozhodování o tvrzené dávkové povinnosti města T. náleží soudům, ačkoli výslovně konstatuje, že v tomto směru bylo podáno odvolání klášterem Premonstrátů v T. Nař. rozhodnutí neobsahuje výslovného výroku, že se odvolání toto, které přece směřovalo pouze proti této části rozhodnutí prvé stolice, zamítá a žalovaný úřad si také nevyhražuje pozdější rozhodnutí v tomto směru. Ježto pak bylo věcí žal. úřadu vzhledem k podanému odvolání i v tomto směru rozhodnouti a vyříditi projednávanou věc úplně, což se však nestalo, jest nař. rozhodnutí v tomto směru stiženo podstatnou vadou řízení.Má-li se však nař. rozhodnutí rozuměti tak, že jím bylo zamítnuto odvolání řádu Premonstrátorů, pro kterýžto výklad by snad mohlo svědčiti výslovné konstatování, že toto odvolání bylo podáno, dále reprodukce jeho obsahu, bylo by nař. rozhodnutí taktéž vadným, neboť neobsahuje vůbec žádného odůvodnění (§ 68 odst. 2 a § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/28). Obrat, že »tím se staly všecky námitky bezpředmětnými, vztahuje se zřejmě na další námitky městské obce T., vytýkající, že v daném případě nejde o náboženské účely, nikoliv na námitky odvolání řádu Premonstrátů, neboť důvody nař. rozhodnutí týkají se výlučně otázky přípustnosti provisorního opatření podle § 56 cit. zák.Co se přípustnosti tohoto opatření týče, zkoumal žal. úřad toliko, je-li splněna jedna z podmínek cit. § 56, totiž pilná potřeba správy duchovní, a seznav, že tato podmínka po jeho názoru dána není, zrušil již z tohoto důvodu rozhodnutí první stolice.Co jest rozuměti touto »pilnou potřebou«, zodpověděl žal. úřad, opíraje se o judikaturu býv. ss-u, v ten rozum, že jest dána tehdy, když dotčená dávka se počítá do kongruy beneficiáta. Správnost tohoto právního názoru, který ostatně zastává i judikatura nss-u, stížnost nepopírá,, naopak sama z něho vychází. Tento předpoklad popřel pak žal. úřad, a to z jediného důvodu, že klášter T.-ský nepodal přiznávku podle § 124 vl. nař. č. 124/28, proto nepokládal také žal. úřad za nutno přezkoušeti přiznávky duchovních, ustanovených na systemisovaných místech veřejné duchovní správy, která jest jmenovanému řádu inkorporována.Z odůvodnění tohoto vyplývá právní názor žal. úřadu, že, jakmile představený příslušné korporace nepodá přiznávky podle cit. § 124, nelze míti za to, že tu jest pilná potřeba ve smyslu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. a že pak není třeba zkoumati, zdali snad odpadnutím sporné dávky nezmenšuje se minimální příjem beneficiáta ustanoveného na inkorporovaném systemisovaném místě, čili vyplývá z toho právní názor žal. úřadu, že dotyčná korporace je nepodáním přiznávky podle § 124 vl. nař. č. 124/28 prekludována s nárokem na vydání provisorního opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. z důvodu pilné potřeby správy duchovní.Názor ten je mylný. — Jestliže zákonodárství stanovilo míru nej- menších požitků, jichž se má dostati těm, kdož duchovní správu obstarávají, a učinilo zákony kongruovými opatření, tento minimální příjem jim zajišťující, nutno uznati za naléhavý zájem duchovní správy, aby tento minimální příjem nebyl zkracován, a to ani přechodně. Rozhodným pro posouzení otázky, jde-li o pilnou potřebu duchovní správy, jest po názoru nss-u tudíž jedině okolnost, zdali příjem duchovního odpadnutím sporné dodávky klesne pod minimum zákonem stanovené (kongruu). Nastane-li tento účinek, jest pilná, naléhavá potřeba duchovní správy dána a splněn zmíněný předpoklad cit. § 56. Otázka, kdo má platiti kongruální doplňky — a jen v tomto směru obsahuje § 124 citovaný nař. rozhodnutím předpis, že jest to stran duchovních ustanovených na přivtělených (inkorporovaných) místech příslušná korporace, pokud představený neprokáže určitým způsobem nemožnost placení — jest v této relaci zcela nerozhodná, neboť zájem duchovní správy na dodávce nepřestává býti naléhavým tím, že snad beneficiátu vzejde nárok na doplnění kongruy z náboženských fondů nebo od příslušné korporace. To vyplývá již z úvahy, že realisování tohoto nároku jest podmíněno žádostí beneficiátovou i rozhodnutím příslušných úřadů (§§ 81 a další a § 111 vl. nař. č. 124/28) a již tím jest odsunuto do budoucnosti časově neurčité, předpis § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. však zřejmě sleduje účel, zabrániti, aby ani přechodně nenastal stav, jenž by mohl nerušené obstarávání duchovní správy snížením příjmů beneficiáta pod zákonné minimum ohroziti. (Srov. Boh. A 2736/23.)Vycházeje z mylného právního názoru, že již nepodáním přiznávky podle § 124 vl. nař. č. 124/28 jest otázka pilné potřeby duchovní správy negativně vyřešena a že také odpadá příčina k přezkoušení přiznávky beneficiátovy, nezkoumal již žal. úřad, zdali skutečně odpadnutím dodávky tří soudků soli zmenšil se příjem beneficiátův pod nejnižší příjem duchovenstva (kongruu). Ježto pak nedostatek ten byl zaviněn mylným právním názorem žal. úřadu, jeví se nař. rozhodnutí v tomto směru nezákonným.