Č. 10 714.

Zdravotnictví: Výnos býv. místodržitelství v Praze ze 17. dubna 1915 o přijímání dětí onemocnělých nakažlivou nemocí do pražských nemocnic má povahu pouhé instrukce a nemůže se dotýkati závazku obce domovské k náhradě léčebného podle § 29 domov. zák. z r. 1863.
(Nález ze dne 18. září 1933 č. 8582/31.)
Věc: Rada hlavního města Prahy proti zemskému úřadu v Praze o léčebné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v J. z 22. prosince 1930 bylo na základě §§ 29 a 30 domov. zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. uznáno právem, že město J. jako domovská obec Josefa S. není povinna nahraditi městu P. částku 600 Kč, jako zbytek léčebného, vzešlého ošetřováním shora jmenovaného v městské nemocnici v P. ve dnech od 4. do 27. dubna 1927. Odvolání města P. z tohoto výměru nevyhověl zem. úřad v Praze a nař. rozhodnutím potvrdil výměr s tímto odůvodněním: »Podle § 29 domov. zák. jest obec povinna opatrovati chudé přespolní, kteří v obvodu obce se roznemohou, dotud, pokud nemohou beze škody na zdraví svém nebo jiných z opatrování býti propuštěni. Zůstavuje se jí ovšem, že může za to žádati náhradu buď na obci, kde chudý má právo domovské, nebo na těch, kteří podle práva občanského aneb podle jiných zákonů jsou k tomu povinni. Podle výnosu býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915 jest osoby, mladší 14 let, stižené difterií v obvodu pražské obce odevzdávati do některé z obou pražských dětských nemocnic. Tomuto posléze cit. předpisu nebylo však vyhověno, neboť shora jmenovaný byl dopraven obcí pražskou do městské infekční nemocnice »Na Bulovce«, ačkoliv, jak konaným šetřením bylo zjištěno, mohl v den onemocnění, t. j. dne 4. dubna 1927 býti přijat na léčení v německé dětské nemocnici v Praze. V tomto případě byla by obec domovská bývala povinna podle § 21 zák. z 15. června 1927 č. 77 Sb. při prokázané nemajetnosti ošetřovaného a osob k úhradě nákladů podle občanského a jiných zákonů povinných hraditi pouze 20% vzešlých nákladů ošetřovacích. Poněvadž obec pražská nevyhověla cit. oběžníku, není obec domovská ve smyslu shora cit. ustanovení povinna hraditi vzešlé ošetřovací náklady, požadované obcí pražskou.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Zkoumaje, jsou-li v daném případě splněny podmínky vpředu cit. § 29 domov. zák. č. 105/1863 ř. z., neuznal zem. úřad povinnost domovské obce k náhradě nákladů, o něž je spor, z jediného důvodu, že město P. neřídilo se výnosem býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915. Žal. úřad ovšem uvádí, že, kdyby byl jmenovaný dopraven ve smyslu tohoto výnosu do německé dětské nemocnice v Praze, byla by obec domovská povinna nésti toliko 20% vzešlých ošetřovacích nákladů, což by mohlo svědčiti tomu, že žal. úřad zde zkoumal také přiměřenost ošetřovacích nákladů k náhradě požadovaných a neuznav účtované náklady tyto za nutné, sprostil domovskou obec povinnosti k jich náhradě. Proti tomuto výkladu mluví však konečný závěr rozhodnutí, že domovská obec není povinna nahraditi vzešlé ošetřovací náklady, poněvadž obec P. nevyhověla shora cit. výnosu býv. místodržitelství pro Čechy, a zejména okolnost, že žal. úřad neuznal in toto povinnost domovské obce, nikoliv jen stran 80% vzešlých nákladů, kdyžtě v případě, že by byl zmíněný poukaz se měl hodnotiti jako nějaký samostatný důvod rozhodovací, byl by žal. úřad musel důsledně vysloviti, že domovská obec jest povinna hraditi 20% těchto nákladů.
Nutno proto zkoumati, zda jediný důvod žal. úřadu pro neuznání náhradní povinnosti obce domovské uvedený, že totiž stěžující si obec se neřídila předpisem cit. výnosu, jest ve shodě se zákonem.
Výnos býv. místodržitelství pro Čechy ze 17. dubna 1915 č. 22 B 730 ai 1915, m. č. 93.320 stran přijímání nakažlivých nemocných do nemocniční péče v Praze jest řízen na magistrát hlavního města Prahy a nařizuje, do kterých nemocnic jest přijímati osoby onemocněné tou kterou nakažlivou nemocí, mezi jiným stanoví, že děti mladší 14 let, stižené spálou, difterií atd., dlužno jako dosud odevzdati do obou pražských dětských nemocnic.
Podle celého svého znění jest tento výnos interním poukazem, direktivou rázu administrativního o umístění osob stižených nakažlivými nemocemi podle druhu této nemoci v různých pražských nemocnicích bez jakéhokoliv obsahu normativního, zejména též bez jakýchkoliv sankcí na přestoupení daných směrnic. Zvláště neobsahuje žádného ustanovení, že by nedodržení daných směrnic mělo za následek ztrátu nároku podle § 29 dom. zák., nehledíc ani k otázce, zda by vůbec takovýmto výnosem mohla býti měněna povinnost obce domovské jako korrelát práva obce pobytu z cit. § 29 plynoucího.
Žal. úřad pak necituje a nss neshledal takové normy, jež by obec, neřídila-li se takovýmito úředními směrnicemi, zbavovala nároku podle citovaného § 29. Nss nemohl proto uznati, že by jediný důvod žal. úřadem uvedený měl oporu v zákoně.

Citace:

č. 10 714. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 271-272.