Č. 10769.
Horní právo: Revírní bratrská pokladna nemá právního nároku na to, aby jí berní správa sdělila data o majetkových poměrech jejích členů, zjištěná za účelem předpisu státních daní.
(Nález ze dne 11. října 1933 č. 10986/31.)
Věc: Revírní bratrská pokladna v M. proti ministerstvu financí o sdělení berních dat.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry berní správy ve Fryštátě ze 17. února 1927, 21. února 1927, 22. února 1927, jakož i výměrem berní správy ve Frýdku z 18. března 1927 byly s poukazem na ustanovení § 246 zák. o daních osobních zamítnuty žádosti stěžující si revírní bratrské pokladny za sdělení příjmů důchodců této pokladny......
Odvolání, jež jmenovaná pokladna z výměrů těch podala, bylo zamítnuto nejprve rozhodnutím min. financí z 26. června 1927. Když pak rozhodnutí to bylo nál. nss-u ze 3. června 1929 č. 27625/27 zrušeno pro nezákonnost, která shledána v tom, že žal. min. o podaném odvolání rozhodlo přímo — tedy per saltům —, vyřídilo odvolání st-lčina fin. ředitelství v Opavě zamítavým výměrem z 12. prosince 1929 a také k dalšímu odvolání pokladny prohlásilo žal. min. nař. rozhodnutím, že mu vzhledem k ustanovení § 246 zák. o os. d. vyhověti nemůže, leč by poplatníci ke sdělení berních dat jich se týkajících dali souhlas. Tento svůj výrok odůvodnilo takto: »Cit. § 246 zakazuje neoprávněné vyjevení výdělkových, majetkových a příjmových poměrů poplatníkových. Za »neoprávněné« nutno považovati sdělení tehdy, jestliže nepřevládá veřejný zájem na sdělení těchto dat. Tato podmínka však v daném případě není splněna, neboť náklad na pojištění nesou jednak zaměstnanci, jednak zaměstnavatelé, tedy vesměs osoby soukromé. Eventuelním neoprávněným pobíráním podpor z pokladny byly by poškozeny tyto soukromé osoby. Zájem jejich nedotýká se veřejnosti a nelze proto uznati, že by tu převládal veřejný zájem nad zájmem na zachování úředního tajemství ve smyslu § 246 zák. o os. d. Ani § 91 zák. č. 242/22, ani § 255 odst. 3 zák. č. 221/24, jehož se užívá subsidiárně, pokud zák. č. 242/22 nestanoví jinak (§ 4 tohoto zák.), neruší jakožto »lex generalis« ani výslovně ani mlčky specielní ustanovení § 246 zák. o os. d. a nesuspenduje povinnost úřední mlčenlivosti, stanovenou § 246 zák. o př. d.«
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto:
Předmětem sporu jest otázka, má-li revírní bratrská pokladna právní nárok na to, aby jí berní správa sdělila data o majetkových poměrech osob třetích — členů jmenované pokladny —, jichž znalost si berní správa opatřila za účelem předpisu státních daní.
Že jednotlivcům — ať již osobám fysickým nebo právnickým — jakožto osobám soukromým nepřísluší právní nárok na sdělení takovýchto úředních dat, o tom nemůže býti pochybnosti, neboť není zákonného předpisu, z něhož by se nárok takový dal vyvodili, naopak z ustanovení § 329 odst. 2 a 3 zák. o př. daních plyne, že právo osob třetích na seznání některých berních dat je omezeno jen na případy zde přesně vymezené. Mohlo by se tedy jednati jen o to, zda revírní bratrské pokladně jakožto instituci veřejnoprávní, provádějící nucené pojištění zaměstnanců hornických jako část veřejné správy, nepřísluší nárok na sdělení těchto dat v rámci právní pomoci, k níž si jsou orgány veřejné správy navzájem zavázány.
Leč i kdyby bylo lze uznati, že úřady veřejné jsou zcela všeobecně povinny poskytovati si navzájem právní pomoc, a i kdyby revírní bratrské pokladny byly v tom zcela na roveň postaveny úřadům veřejným, nesahala by povinnost tato tak daleko, aby berní úřady resp. správy byly povinny jim sdělovati berní data osob třetích, a to ani data členů revírních bratrských pokladen. Základ pro zjištění berních dat podle § 306 zák. o př. d. tvoří poplatníkovo přiznání. Povinnost, toto přiznání fin. úřadu podati, jest v § 307 cit. zák. poplatníkovi uložena pro zcela určitý právní účel, to jest proto, aby na základě jeho přiznání mohla mu býti uložena příslušná daň. Kdyby měl býti připuštěn právní nárok úřadů resp. orgánů jiných, aby jim berní data poplatníkova, tedy zejména také jeho přiznání, byla sdělována k účelu jinému, než aby mohla býti na jejich základě vyměřena příslušná daň, znamenalo by to rozšíření oné zákonné povinnosti poplatníkovy; leč takovéto rozšiřování povinnosti poplatníkovy nelze bez zvláštního předpisu zákonného připustiti. Vždyť zákon přiznává poplatníkům zásadně nárok na to, aby jejich přiznání byla chována v tajnosti. Je to zřejmo již z cit. ustanovení § 329, kde se stanoví z této všeobecné zásady přesné výjimky. Je to zřejmo také z § 199 téhož zák., ukládajícího osobám, na ukládacím řízení súčastněným, přísnou povinnost udržovati v tajnosti zejména obsah přiznání poplatníkova.
Tam, kde zákonodárce chtěl tuto zásadu prolomiti, vyslovil tak výslovně v předpisu zákona. Tak stalo se na př. v ustanovení § 9 odst. 4 zák. o ochraně nájemníků z 28. března 1928 č. 44 Sb. Třebaže zde právo majitele domu zvýšiti nájemné jest podmíněno určitou výší předpisu daně důchodové, uznal zákonodárce přece za nutné výslovně stanoviti, že vyměřovací úřady jsou povinny k dotazu soudu sděliti, zda dani podrobený důchod nájemníkův podle rozhodného posledního předpisu převyšuje částku pro přípustnost zvýšení nájemného rozhodnou. Kdyby byl zákonodárce vycházel ze zásady, že fin. úřady jsou povinny úřadům jiným, tedy též soudům, sdělovati všechna berní data jim známá, nebyl by mohl do cit. zák. vložiti ustanovení, kde tuto jejich povinnost tak úzce vymezuje.
Obdobné výjimečné ustanovení není pro obor veřejného pojištění vůbec a ani pro pojištění hornické dáno. Nelze proto uznati, že stěžující si pokladna na sdělení berních dat svých pojištěnců měla nárok, a je proto stížnost její bezdůvodná.