Č. 10 656

Stavební právo (Morava): I. * Rozhodnutí okresního úřadu na Moravě ve věcech stavebních, vydané na základě § 1 odst. 1 bodu 2 lit. a) vlád. nař. č. 96/1928 Sb., není konečné. - II. Stavební úřad - uděluje vlastníku domu demoliční rozkaz podle § 129 stav. ř. - není povinen zjišťovati stav budov sousedních také se stanoviska soukromoprávního a podle toho stanoviti přesně podmínky k jich zajištění, aby majitel závadné stavby byl zabezpečen proti případným náhradním nárokům sousedů.
(Nález ze dne 27. června 1933 č. 1749)
Prejudikatura: ad 1: jinak Boh. A 9929, 9930, 10 150/32; srov. Boh. A CCCCXXII/32; stejně Boh. A 10 597/33
Věc: Hermína H. v M. proti zemskému úřadu v Brně (vrch. min. kom. Dr. Jiří Čistecký) o demoliční příkaz.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 24. července 1929, adresovaným Hermíně H. a Marii R., jako spolumajitelkám domu č. p.... v M., nařídil měst. stav. úřad v M. na základě § 129 mor. stav. řádu pro venkov, aby trakt jmenovaného domu v ulici P.-ské byl vyklizen a zbourán, ježto hrozí sesutím a užívání místností v něm je tudíž životu nebezpečné. V pořadí stolic byl tento příkaz nejprve měst. zastupitelstvem, pak okresním úřadem v M. a posléze nař. rozhodnutím zem. úřadu v Brně potvrzen. Jednaje o stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí Hermínou H., musil si nss v prvé řadě z povinnosti úřední a se zřetelem k vývodům zástupce žal. úřadu při veř. ústním líčení zodpověděti otázku, zda žal. zem. úřad podle právního stavu v době vydání nař. rozhodnutí byl kompetentní, aby výrok, učiněný ve sporné záležitosti okresním úřadem, věcně přezkoumal. O otázce té uvažováno takto: Okresní úřad v M. rozhodl v cestě instanční o rekursu proti usnesení měst. zastupitelstva v M., jímž toto, jako stav. úřad II. stolice (§ 136/1 mor. stav. řádu ze 16. června 1894 č. 64 z. z., pozměněného a doplněného zák. ze 16. června 1914 č. 44 z. z.), zamítlo odvolání st-lčino z demoličního příkazu měst. stav. úřadu z 24. července 1929. Až do účinnosti zák. o organisaci politické správy č. 125/27, t. j. na Mor. do 1. prosince 1928 (§ 1 zák. č. 92/28), rozhodoval tu o rekursech proti rozhodnutím obecního zastupitelstva, vydaným v záležitostech stavebních ve II. stolici, podle § 136/11. ve stolici III. mor. zem. výbor s konečnou platností. Podle § 5 odst. 1 cit. org. zák. vykonává práva, jež podle předpisů dosud platných příslušela zem. výboru, zem. úřad, a byl by tudíž podle org. zák. povolán rozhodovati o rekursech těch ve 111. stolici zem. úřad, a to s platností konečnou, ježto rozhodnutí zem. úřadu jako úřadu odvolacího je podle čl. 8 odst. 2 org. zák. vždy konečným; tedy nejen v případech, kde v nižší stolici rozhodl úřad okresní, nýbrž i když rozhodl úřad jiný, zejména i - jako v případě daném - orgán obce. Vl. nař. č. 90/28, které bylo vydáno na základě zmocnění § 8 odst. 1 org. zák. č. 125/27 a nabylo účinnosti zároveň s tímto zákonem, t. j. dnem 1. prosince 1928, došlo k další kompetenční změně potud, že podle § 1 odst. 1 bodu 2 lit. a) nař. toho, byla působnost zem. úřadu v Brně, která příslušela zem. výboru ve funkci odvolací stolice proti rozhodnutím a opatřením orgánů obecních, přenesena na úřady okresní. V důsledku toho jsou na Mor. od uvedeného dne k rozhodování o svrchu dotčených odvoláních příslušný místo zem. úřadu úřady okresní. Ježto pak, jak nahoře řečeno, by byl zem. úřad, kdyby nebylo tohoto přesunu, rozhodoval s platností konečnou, jest otázkou, je-li konečným i takové rozhodnutí okr. úřadu, či lze-li se z něho podle čl. 8 odst. 1 org. zák. odvolati k úřadu zemskému. Nss měl příležitost zabývati se touto otázkou v nál. Boh. A 9929/32, 9930/32 a 10 150/32, kde v souhlase s usnesením odborného plena z 25. dubna 1932 vyslovil právní názor, že přenesení rozhodovací pravomoci vl. nař. č. 96/28 s úřadu zem., jenž rozhodoval ve věci s platností konečnou, na úřad okresní, zahrnuje v sobě veškerá práva příslušející zem. úřadu a tedy i právo rozhodovati s platností konečnou. Tento právní názor byl však podle § 10 jedn. řádu podroben revisi v adm. plenu z 22. května 1933, které na základě úvah podrobně rozvedených v nál. Boh. A 10 597/33, dospělo k závěru, že v případech přenesení některých záležitostí spadajících do působnosti úřadů zemských, po rozumu § 8 odst. 1 č. 1 org. zák. č. 125/27 na úřady okresní, jde toliko o přenesení věcné kompetence, a že odpověď na otázku, je-li i takto vydané rozhodnutí úřadu okresního konečným čili nic, sluší hledati v odst. 1 čl. 8 téhož zák., podle něhož, pokud opravný prostředek není vyloučen, lze se z rozhodnutí okr. úřadu odvolati k úřadu zemskému, v tomto smyslu pak, že jest opravný prostředek vyloučen pouze tam, kde - ač by o sobě možný byl - jej zákon vylučuje positivně. Se zřetelem k tomuto právnímu stanovisku, jehož se přidržel nss i v případě daném, je napadnuté rozhodnutí zem. úřadu výrokem úřadu v poslední stolici věcně příslušného, neboť konečnost rozhodnutí býv. zem. výboru ve věcech stavebních na Mor. nezakládala se na positivní normě, nýbrž byla jen důsledkem toho, že tu nebylo hierarchicky nadřízené stolice vyšší, konečnost zem. úřadu pak, který podle § 5 odst. 1 org. zák. nastoupil na místo zem. výboru, by byla měla svůj důvod v ustanovení odstavce 2 čl. 8 téhož zák. a vztahovala by se tudíž pouze na rozhodnutí úřadu zemského. Mohl tedy nss přistoupiti k přezkoumání napadnutého rozhodnutí v mezích stížnosti, která uplatňuje tyto námitky: 1. St-lka není vlastnicí budovy, jejíž zbourání bylo nařízeno, sama, nýbrž spolu se svojí sestrou Marií R., tato však v celém správním řízení nebyla řádně předvolána, ani jí nebyla jednotlivá rozhodnutí doručena. Poněvadž pak podle § 833 o. z. o. spolumajitel není oprávněn se společnou budovou bez souhlasu ostatních spolumajitelů nakládati, obzvláště, když jde o její zbourání, dopustila by se st-lka vůči spolumajitelce Marii R. činu, za který by jí musila zodpovídati. Je tudíž splnění demoličního příkazu nemožným, a rozhodnutí proto vadné a nezákonné. 2. Během celého řízení nebyl předložen ani jediný statický výpočet, z něhož by bylo možno snadno podle zásad matematických zjistiti, zda sporná stavba skutečně je v takovém stavu, že hrozí sesutím. 3. Pokládá-li žal. úřad otázku souvislosti domu st-lčina s domem sousedním za otázku rázu soukromoprávního, která nemá nic společného s nařízeným zbouráním, činí tak neprávem, neboť podle mor. stav. řádu je věcí stav. úřadů, aby při bourání budovy prozkoumaly také stav budov sousedních jak se stanoviska soukromoprávního, tak i veřejnoprávního a podle výsledku stanovily přesně podmínky pro zbourání a zajištění staveb sousedních. K těmto výtkám sluší uvésti: Podle §§ 5 a 6 zák. o ss poskytuje nss ochranu proti správním úřadům jen, pokud se strany již před nimi svého práva domáhaly bezvýsledně. Nesmí se proto zásadně přicházeti před nss s námitkami, jichž strany v řízení správním, ač tak mohly učiniti, vůbec neuplatnily a neposkytly tak úřadům možnost, aby se o námitkách těch po stránce skutkové i právní vyslovily. Totéž platí i o námitkách, které strana sice v některém stadiu řízení správního vznesla, od kterých však, spokojivši se s vyřízením jich ve stolici vyšší, ve svém opravném prostředku k poslední stolici upustila. V daném případě nevznesla st-lka námitku ad 1. ve správním řízení vůbec, námitku ad 2 pak sice uplatňovala ve svých odvoláních z rozhodnutí starosty a městského zastupitelstva, nikoli však již z rozhodnutí okresního úřadu, takže žal. úřad, nemaje k tomu podnětu, o žádné z těchto výtek nerozhodl. Nebyla-li však věc po těchto stránkách v pořadí stolic konečně vyřízena, nemohl se jí nss zabývati a musil obě uvedené námitky podle § 5 zák. o ss odmítnouti pro nepřípustnost. O zbývající výtce ad 3. uvážil nss toto: V odvolání k zem. úřadu st-lka namítala, že budova její tvoří se sousední budovou Marie T. jeden celek se společnou stropní vazbou a klenbou navzájem opřenou, se společným kotvením a společnou střední zdí, takže bouráním jedné polovice domu vznikne nebezpečí, že se jeho druhá část zřítí, anebo povstalými trhlinami poškodí tak, že se musí zbourati. Za tohoto stavu věci - jak v odvolání dále dovozováno - nemůže býti od st-lky žádáno, aby svou budovu zbourala a vydala se tak nebezpečí, že by musila škodu z toho Marii T. povstalou hraditi. Z formulace této námitky jde na jevo, že st-lka se v adm. řízení bránila proti nařízené demolici proto, aby od sebe odvrátila případnou povinnost nahraditi majitelce sousedního domu škodu, která by jí mohla zbouráním budovy st-lčiny povstati. Žal. úřad zamítl uvedenou námitku odvolání poukazem k tomu, že otázka náhrady event. škody z bourání domu st-lčina nemůže býti překážkou, aby stav. úřad nepoužil předpisu § 129 mor. stav. řádu, ježto by jinak v takových případech nebylo možno z důvodů rázu soukromoprávního učiniti z veřejných ohledů nutná a předpisem zákona odůvodněná opatření a dále poznamenal, že bude věcí st-lky, aby se vypořádala cestou soukromoprávní se sousedem, poškodí-li mu skutečně jeho stavení a aby učinila potřebná opatření, která jsou nutná s ohledem na to, že snad některé části domu jsou společné s domem sousedním. Tomuto stanovisku úřadu dlužno přisvědčiti. Podle § 129 odst. 1 mor. stav. řádu, o který je v odpor vzatý demoliční příkaz opřen, má stav. úřad první stolice dozor nad tím, v jakém stavu jsou budovy již zřízené, pečuje o to, aby odstraněny byly vady, které v zájmu veřejném neb z ohledů policie bezpečnostní i zdravotní nutno odstraniti, nařizuje v případě potřeby vyklizení a zbourání budov neb jejich částí a náleží mu zejména bez odkladu učiniti potřebná opa- tření proti možnému nebezpečí, hrozí-li dům sesutím. Z tohoto ustanovení, ani z jiného předpisu stav. řádu nelze vyvoditi oprávněnost požadavku kladeného stížností, že by při stavebně-policejních opatřeních demoličních byly stavební úřady povinny také se stanoviska soukromoprávního zjišťovati stav budov sousedních a podle toho stanoviti přesné podmínky k zajištění jich v zájmu zabezpečení majitele závadné stavby proti případným náhradním nárokům jeho sousedů, neboť stavební orgány jsou sice ve smyslu konstantní judikatury správní povolány hájiti zájmy veřejné, zájmy soukromé však jenom tehdy a potud, když a pokud je chrání stav. řád jako veřejná práva sousedská, o což však v daném případě nejde, když sousedka Marie T. se ochrany svého majetku z důvodu bourání budovy st-lčiny během řízení správního v žádném směru nedomáhala. Bylo, resp. je tudíž, jak žal. úřad správně poznamenal, vskutku věcí st-lky, aby, provádějíc nařízenou demolici, sama učinila potřebná opatření k odvrácení případných škod na budovách sousedních, za něž by podle soukromého práva mohla býti činěna zodpovědnou.

Citace:

č. 10 656. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 118-121.