Č. 10 659

Vojenské věci: Převzetí poddůstojníků z povolání býv. rak. - uher. armády do vojska čsl. a podmínky jejich nároku na zaopatřovací požitky.
(Nález ze dne 27. června 1933 č. 11 280.)
Věc: Štěpán M. v Bratislavě proti ministerstvu národní obrany o vojenské zaopatřovací platy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, narozený roku 1880, konal podle vlastního udání službu v rak.-uher. armádě od 6. října 1901 do 20. září 1904 a pak od 1. ledna 1906 do 28. října 1918 jako déle sloužící poddůstojník, který za války nabyl hodnosti důstojnického zástupce. (Podle zprávy intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě z 23. ledna 1930 zůstalo totiž pátrání po voj. osobních dokladech st-lových bezvýsledné.) — V čsl. armádě sloužil st-l podle zprávy náhradní baterie dělostřeleckého pluku č. 110 z 10. února 1925 od 28. června 1919 a byl dnem 1. listopadu 1919 propuštěn do neaktivního poměru. Dne 28. srpna 1919 vznesl st-l u jmenované náhradní baterie žádost za přijetí do stavu poddůstojníků z povolání, která však byla zem. voj. velitelstvím v Košicích výměrem z 20. září 1919 vrácena, ježto přijímání do stavu poddůstojníků z povolání bylo podle výnosu mno z 22. června 1919 nepřípustné. - Podle opisu kmenového listu byl st-l dnem 31. prosince 1920 jako vojín převeden do II. zálohy a jako vojín v záloze vtělen k dělostřeleckému pluku č. 54 podle prov. nař. k §§ 59, 61 až 63 bran. zák. č. 470/20 a dnem 20. července 1925 přiznána mu hodnost rotného v záloze. Dne 21. ledna 1926 vyplaceno mu odbytné v částce 2 842 Kč 50 h podle býv. služ. předpisu B-14 (§ 12) a V. V. z r. 1925 č. 60 čl. 690.
St-l podal pak podle zprávy intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě z 23. ledna 1930 prvni žádost o vojenské zaopatřovací požitky svým právním zástupcem Dr. Desiderem Egrym, advokátem v Bratislavě, adresovanou »min. vnitra«, která došla zem. voj. velitelství v Bratislavě dne 24. prosince 1924. Žádostí tou se domáhal, aby buď byl přijat do činné služby jako déle sloužící poddůstojník, jímž prý byl od r. 1907, a v případě, že by této žádosti nemohlo býti vyhověno, aby mu byla pense poukázána se zpětnou platností. — Tato žádost byla výměrem zem. voj. velitelství — intendance pro Slov. z 27. března 1925 zamítnuta s tím, že žadatel nemá nároku na vojenské zaopatřovací požitky, poněvadž není prokázáno, že vyhověl požadavkům §§ 72, 73 a 74 zák. č. 158/1875 ř. z., totiž, že byl poddůstojníkem z povolání, jak dlouho ve vlastnosti poddůstojníka z povolání sloužil (kolik má služebních roků) a byl-li superarbitrován a s jakým výsledkem, konečně proto, že žádost nebyla podána ve lhůtě stanovené § 103 odst. 3 zák. č. 76/22.
St-l podal pak druhou žádost z 15. února 1926 o udělení pense, které mno výnosem z 12. dubna 1926 nevyhovělo vzhledem k předchozímu rozhodnutí zem. voj. velitelství-intendance v Bratislavě z 27. března 1925, »poněvadž tím, že není prokázáno, že byl poddůstojníkem z povolání a byl za světové války superarbitrován, není vyhověno ustnovením §§ 72, 73 a 74 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., po případě § 101 posl. odst. zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.«.
Novou žádostí (třetí), která došla mno dne 19. listopadu 1928, domáhal se st-1 opět přiznání příslušných zaopatřovacích požitků se zpětnou platností od roku 1919, dovozuje, že může prokázati věrohodnými osobami (svými dřívějšími veliteli a představenými) a originálními spisy býv. rak.-uh. vojenských těles, zejména členskou knížkou býv. »Unteroffiziers-Unterstützungsfond«, že byl poddůstojníkem z povolání a že sice nebyl superarbitrován, ale následkem choroby ve frontě v roce 1916 získané že byl v posádkové nemocnici č. 1 ve Vídni uznán způsobilým jen k lehčí službě a toliko přechodně, po převratu že sloužil v čsl. armádě téměř až do konce roku 1919 a byl beze všeho odůvodnění poslán »do civilu«. Po provedeném šetření rozhodlo o této žádosti mno nař. rozhodnutím takto:
»Mno zamítá Vaší opětovnou žádost o přiznání vojenských zaopatřovacích platů z těchto důvodů: Nároky poddůstojníků z povolání rak.- uher. armády na vojenské zaopatřovací platy upravují §§ 101—103 ve spojení s § 112 posl. odst. zák. č. 76/22. Podle těchto ustanovení mohou býti přiznány vojenské zaopatřovací platy jen těm poddůstojníkům z povolání, kteří: 1. podle § 101 odst. 1 byli přijati do čsl. armády, sloužili v ní činně a byli dáni do výslužby jako rotmistři, 2. podle § 101 odst. 3 nebyli přijati do činné služby v čsl. armádě jako rotmistři a jejichž výdělečná schopnost byla vojenskou službou za světové války snížena nejméně o 20%, 3. podle § 102 nabyli nároku na vojenské zaopatřovací platy před světovou válkou, 4. podle § 103 odst. 2 nabyli nároku na vojenské zaopatřovací platy za světové války podle ustanovení §§ 72, 74 a 111 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., nebo §§ 72, 74 a 111 uher. zák. čl. LI: 1875, aniž jim náleží důchod podle zák. č. 142/20; to jsou osoby, které sloužily třeba i s přerušením aspoň 10 let a staly se ke každé službě vojenské nezpůsobilými vadou vzniklou vykonáváním vojenské služby, při čemž snížení výdělečné schopnosti k občanskému povolání nerozhoduje, nebo sloužily aspoň 18 let, anebo déle bez přerušení, aniž je třeba průkazu invalidity. Nárok na tyto zaopatřovací platy bylo však nutno podle odst. 3 § 103 zák. č. 76/22 ohlásiti u nejbližšího voj. úřadu do jednoho roku od vyhlášení zák. č. 76/22, t. j. v době od 16. března 1922 do 16. března 1923. Nebyl-li nárok v této lhůtě přihlášen, zanikl. — Vy však nevyhovujete žádné ze shora řečených podmínek.«
»K 1. Poddůstojník z povolání býv. rak.-uher. armády podléhal po státním převratě od 28. října 1918 v čsl. armádě jen zákonné všeobecné branné povinnosti a nebyl povinen v ní sloužiti jako poddůstojník z povolání. Proto nemohl býti přijat do činné služby v čsl. armádě jako poddůstojník z povolání, jestliže se do ní výslovně nepřihlásil a nenabídl-li svých služeb čsl. státu. Přejímání býv. poddůstojníků z povolání do činné služby v čsl. armádě upravilo mno výnosy z 19. března 1920 a ze 4. května 1920, uveřejněnými ve V. V. 1920 č. 14 čl. 161, pak č. 26 čl. 262 a v denních rozkazech. Kromě toho bylo na ně upozorněno a ve výtahu byly uveřejněny i v denních listech. Těmito výnosy uložilo mno veškerým poddůstojníkům z povolání bez rozdílu národnosti, kteří chtěli býti převzati do činné služby v čsl. armádě jako poddůstojníci z povolání, aby v době od 27. března do 1. června 1920 předložili přihlášky podle vzoru předepsaného pro důstojníky a vyhradilo si o nich rozhodovati. Zároveň stanovilo, že přihlášky, které byly předloženy před vydáním cit. výnosů, pozbývají platnosti a nebudou projednány. Proto poddůstojník z povolání mohl býti převzat do činné služby v čsl. armádě jako gažista v hodnosti rotmistra toliko výslovným výrokem mno. Vy jste však neprokázal a ani nebylo jinak zjištěno, že jste podle shora řečených výnosů mno podal přihlášku o přijetí do činné služby v čsl. armádě jako poddůstojník z povolání v stanovené lhůtě, t. j. v době od 27. března do 1. června 1920. Nebyl jste tedy výrokem mno přijat do čsl. armády jako gažista, nesloužil jste v ní činně jako rotmistr a jako rotmistr nebyl jste dán do výslužby. Podle vl. nař. č. 186/23 k § 101 lze za rotmistry považovati poddůstojníky z povolání, pokud jsou gažisty čsl. armády. Rovněž nemáte nároku na odbytné podle §§ 4 a 11 zák. č. 76/22, neboť jste v čsl. armádě nesloužil činně jako gažista z povolání a nebyl jste podle jejích ustanovení z čsl. armády ani propuštěn, ani dán do výslužby.
»K 2. Odst. 3 § 101 předpokládá meritorní zamítnutí přihlášky o přijetí do činné služby v čsl. armádě. Poněvadž jste přihlášku do činné služby v čsl. armádě ve stanovené lhůtě nepodal, nemůžete nyní uplatňovati nárok na voj. zaopatřovací platy, protože nepřihlášením jste resignoval na činnou službu v čsl. armádě jako poddůstojník z povolání a tím jste se též vyloučil z dobrodiní, které odst. 3 § 101 zák. č. 76/22 při nepřevzetí stanovil. Z toho vyplývá, že pro nárok na vojenské zaopatřovací platy jest již nerozhodné, snížila-li se Vaše výdělečná schopnost vojenskou službou za světové války o 20% čili nic.«
»K 3. Neprokázal jste, netvrdíte a ani nebylo jinak zjištěno, že jste nabyl nároku na voj. zaopatřovací platy před světovou válkou.«
»K 4. Neprokázal jste a ani nebylo jinak zjištěno, že jste nabyl nároku na voj. zaopatřovací platy za světové války, t. j., že jste sloužil 10 let činně a stal se ke každé službě vojenské nezpůsobilým vadou, vzniklou vykonáváním služby vojenské, nebo že jste sloužil 18 let anebo déle bez přerušení. Podle záznamu v kmenovém listě sloužil jste činně od 6. října 1901 do 20. září 1904, pak asi od 1. ledna 1906 do 28. října 1918. Kromě toho jste neprokázal a ani nebylo jinak zjištěno, že jste nárok na tyto vojenské zaopatřovací platy uplatnil u voj. úřadu ve lhůtě, stanovené odst. 3 § 103 zák. č. 76/22. Pokud se dovoláváte ustanovení zák. č. 194/20 a vl. nař. č. 514/20, mno podotýká: Ustanovení zák. č. 194/20 a vl. nař. č. 514/20 vztahuje se toliko na voj. gažisty býv. rak.-uher. armády. Vy ste však nikdy vojenským gažistou nebyl, nýbrž jen poddůstojníkem z povolání, t. j. osobou z počtu mužstva. Proto z ustanovení řečeného zák. a vl. nař. nemůžete nijakých práv pro sebe dovozovati. Mno neshledalo též důvodů, aby podle odst. 9 § 64 úst. listiny předložilo presidentu republiky návrh na udělení pense nebo daru z milosti. Tím mno zároveň vyřizuje i Vaše podání z 2. dubna 1931, jež jste zaslal kanceláři presidenta republiky a které mu bylo postoupeno.«
Stížnost vznesená do tohoto rozhodnutí nedotýká se oněch jeho částí, které odpírají st-li nárok na vojenské zaopatřovací platy z důvodů uvedených pod č. 1. a 3., t. j. pokud se opírají o ustanovení § 101 odst. 1 a 102 zák. č. 76/22. Stížnost čelí pouze proti bodům č. 2. a 4. nař. rozhodnutí, odpírajícím st-li nárok na voj. zaopatřovací požitky pro nedostatek podmínek §§ 101 odst. 3 a 103 odst. 2 a 3 zák. č. 76/22.
Citovaný § 101 odst. 3 stanoví, že »poddůstojníkům z povolání, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. vojsku jako rotmistři (letmistři, loďmistři) a jejichž výdělečná schopnost byla následkem vojenské služby za světové války snížena nejméně o 20%, přísluší invalidní důchod podle ustanovení zák. č. 142/20, je-li tento důchod vyšší nežli vojenské požitky zaopatřovací.« Předpokládá tedy nárok z tohoto předpisu vyplývající splnění tří podmínek; a) nepřijetí do činné služby v čsl. vojsku, b) snížení výdělečné schopnosti, způsobenou vojenskou službou za světové války nejméně o 20%, a c) aby invalidní důchod podle zák. č. 142/20 o požitcích válečných poškozenců byl nižší než příslušné vojenské zaopatřovací platy.
Jak nss vyslovil již nál. z 10. června 1929 č. 23 609/27, jest cit. předpis zcela obdobný předpisu § 2 zák. č. 194/20, vydanému pro důstojníky býv. armády rak.-uher., a jest nutno vykládati jej stejně, jako nss vyložil ve své ustálené judikatuře předpis zmíněného § 2 (srov. Boh. A 1834/23, 2859/23, 9681/32 a j.), že totiž nejen důstojník, nýbrž i poddůstojník z povolání býv. armády podléhal od 28. října 1918 pouze všeobecné zákonné povinnosti branné a nebyl povinen v ní sloužiti jako poddůstojník z povolání, že tedy nemohl býti přijat do činné služby jako poddůstojník z povolání, jestliže se do ní výslovně nepřihlásil, a že nenabídl-li svých služeb státu, nemůže uplatňovati nárok na zaopatřovací platy, že tedy nárok na zaopatřovací platy dle tohoto ustanovení předpokládá meritorní zamítnutí přihlášky poddůstojníka z povolání do čsl. činné služby. Přejímání býv. rak.-uher. poddůstojníků z povolání do čsl. armády upravilo totiž mno výnosy shora citovanými a uveřejněnými ve Věcném věstníku z r. 1920, kterými bylo uloženo poddůstojníkům z povolání, kteří chtějí býti v této vlastnosti do čsl. armády převzati, aby do 1. června 1920 předložili přihlášky podle vzoru předepsaného pro důstojníky a vyhradilo si o nich rozhodovati s tím, že nárok na odbytné a jmenovitě pensi poddůstojníků, kteří do čsl. armády přijati nebyli, bude stanoven v nejbližší době zvláštním výnosem nebo zákonem. Tím jest právě shora zmíněný zák. č. 76/22.
Stížnost nepopírá, že předpis § 101 odst. 3 předpokládá meritorní zamítnutí přihlášky o převzetí do čsl. činné služby v hodnosti gážisty, ale vytýká nesprávnost premis, ze kterých žal. úřad dospěl k závěru, že st-l resignoval na čsl. činnou službu jako poddůstojník z povolání, dovozujíc, že st-1 dávno před stanoveným termínem se přihlásil do čsl. armády k činné službě dne 28. června 1919 a že 28. srpna t. r. žádal o přijeti do stavu poddůstojníků z povolání, že tedy neresignoval na činnou službu v čsl. armádě, naopak v této skutečně činnou službu konal a že po vydání shora cit. výnosů nemohl podati přihlášku o převzetí do čsl. armády proto, že byla již jednou zamítnuta a že v té době byl již přihlášen jako válečný invalida u zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně.
Směřují-li tyto vývody stížnosti pouze k tomu, aby zvrátily před- poklad nař. rozhodnutí, že st-l na činnou službu v čsl. armádě resignoval jako poddůstojník z povolání a tím se vyloučil z dobrodiní, které § 101 odst. 3 zák. č. 76/22 spojil s nepřevzetím, jsou v daném případě nerozhodné. Neboť je-li nesporno, že jedním z předpokladů nároku na vojenské zaopatřovací požitky podle § 101 odst. 3 jest — jak již shora uvedeno — meritorní zamítnutí přihlášky poddůstojníka z povolání býv. rak.-uher. armády do činné služby v čsl. armádě, podané podle výnosu mno ve Věcném věstníku 1920 a je-li dále nesporno, že st-l takovéto přihlášky vůbec nepodal, takže mno ani meritorně rozhodnouti o převzetí nemohlo, jest již tím zamítavý výrok žal. úřadu s hlediska cit. ustanovení zák. odůvodněn a nezáleží na tom, co ještě dále žal. úřad z nepodání této přihlášky vyvozoval.
Má-li však zmíněné námitce stížnosti býti rozuměno tak, že u st-le byl zákonný požadavek meritorního zamítnutí přihlášky o převzetí do čsl. armády. v hodnosti poddůstojníka z povolání splněn zamítnutím jeho přihlášky z 28. srpna 1919, resp. propuštěním z činné služby v čsl. vojsku dnem 1. listopadu 1919, do něhož se přihlásil dne 28. června t. r., jest námitka bezdůvodnou proto, že přihlášky tyto již podle svého data nemohou býti považovány za přihlášky ve smyslu výnosů mno uveřejněných ve Věcném věstníku z r. 1920, tedy později vydaných, zvláště, když výnos č. 26 čl. 262 tohoto věstníku výslovně stanoví, že »přihlášky předložené před vydáním cit. výnosu (t. j. výnosu č. 14 čl. 161 téhož věstníku) pozbývají platnosti a nebudou projednány,« i když nehledí se ani k tomu, že stížnost sama netvrdí, že o st-lových přihláškách rozhodlo mno, které si přec rozhodování o přihláškách podaných ve smyslu cit. věstníku vyhradilo.
Námitka, že st-l po vydání výnosů mno V. V. 1920 shora citovaných nemohl přihlášku podati, nemá v zákoně opory, neboť výnos č. 14 čl. 161 cit. věst. připouští sice, že »opožděné přihlášky mohou býti přijaty ve výjimečných případech na návrh osobní a stížnostní komise mno« (odst. 3), ale že by mohlo i nepodání přihlášky vůbec, jsou-li dány omluvné důvody, míti účinek, jaký zákon jinak spojuje s meritorním její zamítnutím, nelze z něho nijak vyvoditi. Z uvedeného vyplývá, že se st-li nedostává první z podmínek, požadovaných předpisem § 101 odst. 3 zák. č. 76/22, zmíněné shora sub a). Jest proto zamítavý výrok žal. úřadu s hlediska tohoto zákonného ustanovení odůvodněn, aniž bylo třeba zkoumati, jsou-li splněny i podmínky sub b) a c), protože i kdyby tomu tak bylo, nemohlo by stížnosti býti vyhověno, jakmile jedné z podmínek se nedostává.
Nss neshledal však stížnost důvodnou ani pokud nař. rozhodnutí odepřelo (v bodu č. 4) st-li nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle § 103 zák. č. 76/22.
Tento předpis jedná v odst. 1 o nároku na vojenské zaopatřovací platy osob ze stavu mužstva, vzniklém za světové války a stanoví, že nárok na tyto požitky podle dosavadních vojenských předpisů končí koncem dubna 1920, od 1. května t. r. že pak pro ně platí zák. č. 142/20 s tím, že přísluší podle tohoto zákona invalidní důchod jen těm válečným poškozencům, jejichž výdělečná schopnost byla snížena o 20%. Odst. 2 téhož § obsahuje pak výjimku v příčině osob, jejichž nárok na invalidní pensi vzešel za světové války podle ustanovení §§ 72, 74 a 111 zák. č. 158/1875 ř. z., resp. uh. zák. čl. LI: 1875, aniž jim patří důchod podle zákona č. 142/20 a praví: »Pro tyto osoby platí obdobně ustanovení § 102«, t. j., že vojenským osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítajíc — jejichž nárok na vojenské zaopatřovací požitky povstal před světovou válkou, příslušejí tyto požitky podle dosud platných předpisů. Konečně odst. 3 stanoví, že »nárok na tyto požitky jest ohlásiti u nejbližšího voj. úřadu do jednoho roku od vyhlášení tohoto zák. Nebude-li nárok v této lhůtě přihlášen, zaniká.«
Nař. rozhodnutí odepřelo st-li nárok podle tohoto ustanovení ze dvou důvodů, že totiž st-l neprokázal, ani nebylo jinak zjištěno, že a) nároku na voj. zaopatřovací požitky podle dosavadních předpisů nabyl za světové války a b) že jej uplatnil u voj. úřadu ve lhůtě předpisem tím stanovené.
V příčině posléz uvedeného důvodu stížnost nepopírá, že st-l nároku neuplatnil u voj. úřadu v předepsané lhůtě, t. j. od 16. března 1922 do 16. března 1923, ale dovozuje, že nemohl tak učiniti proto, že v té době byl již uznán za válečného invalidu a pobíral od 1. května 1920 invalidní rentu od zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Bratislavě a bylo by protizákonným pobírati dvě renty najednou, a pak proto, že v době, kdy byl z voj. služby propuštěn, zák. č. 76/22 ještě neexistoval.
St-l přehlíží, že zák. v § 103 odst. 3 nezná žádných omluvných důvodů, nýbrž striktně a bezvýjimečně normuje, že nárok na vojenské zaopatřovací platy zanikne, nebyl-li do roka od vyhlášení zákona (t. j. od 16. března 1922) přihlášen. I kdyby tedy st-li byl příslušel nárok na vojenské zaopatřovací platy podle ustanovení §§ 72 uh. zák. čl. LI: 1875 z důvodů, že ho nabyl za světové války proto, že sloužil činně 10 let a stal se — jak stížnost tvrdí — ke každé službě nezpůsobilým vadou vzniklou vykonáváním služby vojenské, byl by nároku toho pozbyl tím, že jej ve lhůtě stanovené zák. 76/22 ať z jakéhokoli důvodu nepřihlásil.
Je-li tomu tak, jest výrok žal. úřadu i v tomto směru v souhlasu se zákonem a nss nemusel se již ani obírati námitkami stížnosti brojícími proti důvodu nař. rozhodnutí uvedenému na prvním místě [shora sub a)], neboť i kdyby výtky stížnosti byly v tomto směru důvodnými, nemohlo by stížnosti býti vyhověno, drží-li důvod zmíněný sub b).

Citace:

č. 10 659. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 131-137.