Č. 10 709.

Obecní dávky: Podléhají všeobecnému vodnému živnostenské místnosti, které již přes rok nejsou v provozu?
(Nález ze dne 14. září 1933 č. 15 340.)
Věc: Firma »První česká sklárna, akciová společnost v K.« proti okresnímu úřadu v K. o všeobecné vodné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním rozkazem starosty v K. z 15. dubna 1930 byla st-lce vyměřena na rok 1930 všeobecná dávka z vodného ze 68 továrních místností po 20 Kč, celkem 1 360 Kč.
V odvolání namítala firma, že 34 místností jest přes rok mimo provoz, takže není tu objektu, který by mohl bráti vodu z veřejného vodovodu, že proto místnosti ty nepodléhají dávce vzhledem k § 3 vzor. prav., jsoucích podkladem pravidel obcí K. usnesených, podle něhož může býti všeobecné vodné vybíráno jen z takových místností, které podle svého účelu jsou v užívání.
Odvolání zamítl žal. úřad v pořadí instancí z těchto důvodů: Pravidla jsou sdělána podle vzorných pravidel, vyhlášených jako dodatek I. vl. nař. č. 143/22 ve znění čl. 1. vl. nař. č. 15/28. § 3 odst. 1 posléze cit. vl. nař. zní: »Základem pro vyměření všeobecného vodného je počet a účel místností«. V odst. 4 jest pak sazba všeobecného vodného různá a činí podle účelu místností buď 20 nebo 30 Kč. V pravidlech města K. však nečiní se v sazbách rozdílu mezi místnostmi s nižší či vyšší sazbou, nýbrž pro živn. místnosti jest stanovena sazba nižší (20 Kč), jako pro místnosti soukromé. Následkem této změny proti textu vzorných stanov nemá již významu ustanovení 1. odst. § 3 pravidel o účelu místnosti. Naproti tomu jest však v § 3 odst. 2 pravidel uvedeno, že všeobecné vodné vyměřuje se z každého jednotlivého bytu, jednotlivé místnosti nebo souboru místností téhož uživatele v témže domě. Mezi místnostmi z předpisu vodného vyňatými podle § 5 pravidel nejsou uvedeny místnosti, které v určité době nejsou v provozu. Ostatně bylo by třeba v pravidlech přesného vymezení pojmu místnosti nepoužívané a počítání doby, po kterou jest místnost nepoužívána, kdyby měly býti v pravidlech od všeobecného vodného osvobozeny místnosti nepoužívané.
Do tohoto rozhodnutí jest podána stížnost na nss.
Sporno jest, zda místnosti, v daném případě v závodě sklářském, které již přes rok nejsou v provozu, podléhají povinnosti všeobecného vodného.
Stížnost stojí na stanovisku, že podle pravidel města K. jest rozhodným pro povinnost všeobecného vodného účel těch kterých místností, jak stanoví § 3 odst. 1 pravidel: není-li však místnosti vůbec užíváno, není zde žádného účelu, tedy ani základu pro předpis všeobecného vodného, jak prý také nasvědčuje další znění odstavce 2 § 3 pravidel, kde se mluví o »užívateli místností«. Vytýká pak, že nesprávný jest názor nař. rozhodnutí, podle něhož pro posouzení povinnosti k všeobecnému vodnému ustanovení odstavce 1 § 3 dávk. prav. o účelu místností jest bezvýznamné, když dávková pravidla obce nemají nižší a vyšší sazby, nýbrž jednotnou sazbu pro vyměření všeobecného vodného, neboť odstraněno rozlišování způsobů užívání místností pouze pro výši sazby, neodstraněna však zásada tamže vyjádřená slovy: »základem pro vyměření všeobecného vodného jest účel místností«, že totiž místnosti musí býti vůbec užíváno, že musí míti tedy nějaký účel, má-li podléhati všeobecnému vodnému.
Výtka ta není důvodná.
Paragraf 3 odst. 1 vzor. pravidel vl. nař. č. 15/28 praví ovšem, že »základem pro vyměření všeobecného vodného je počet a účel místností«. Jak dalece a v kterých směrech je účel místností pro vyměření dávky rozhodným, to možno posouditi pouze podle pravidel. Tato pravidla přiznávají pak účelu místností vliv na vyměření dávky pouze v jediném směru, totiž co do sazby dávky ve smyslu odst. 4 § 3. Nelze proto vyvozovati z pravidel zásadu, že určitý účel, resp. používání místností k určitému účelu je také předpokladem, aby z místností těch dávka vůbec mohla býti vybírána, jestliže pak dávková pravidla přijatá obcí K. nerozeznávají — jak to činí pravidla vzorcová — dvojí sazby všeobecného vodného, nýbrž mají pouze sazbu jedinou, pak nemá jejich ustanovení § 3 odst. 1 — že základem pro vyměření vodného je (také) účel místností — převzaté prostě mechanicky ze vzorcových pravidel, vůbec významu.
Proti názoru stížnosti svědčí dále ustanovení § 2 prav., podle něhož všeobecné vodné platí se již za pouhou možnost bráti vodu z veřejného vodovodu. Ustanovením tím zřejmě vysloveno, že povinnost platiti vodné není podmíněna skutečným odebíráním vody, nýbrž nastává již tehdy, jakmile majiteli domu byla obcí poskytnuta možnost vodu odebírati. Rovněž dlužno poukázati na to, že § 5 prav., který stanoví výjimky ze zásadní povinnosti platiti všeobecné vodné, a jehož ustanovení nelze tedy vykládati extensivně, nepoužívání místností jako důvod vynětí její z dávkové povinnosti nenormuje. Konečně nelze ani ze slova »užívatel« v § 3 odst. 2 pravidel nijak souditi, že by se dávka vybírala jen z místností, kterých se skutečně užívá, neboť uživatelem ve smyslu pravidel jest ten, kdo místnostmi je oprávněn disponovati, čili prostě, kdo je držitelem místností. Že tomu tak, patrno z ustanovení § 4 odst. 1, který uznává za povinného dávkou každého, »kdo má místnosti přímo od majitele domu najaty nebo komu byly místnosti bezplatně přenechány«. Není-li u nájemníka předpokladem dávkové povinnosti skutečné užívání místností, nelze předpoklad takový supponovati ani na majitele domu.
Správně proto žal. úřad pojal dávková pravidla a právem uznal st-le povinným platiti dávku mu předepsanou.

Citace:

č. 10 709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 261-263.