Č. 10922.

Obecní dávky: Jsou celní úředníci německé říše, bydlící a vykonávající svůj úřad na území čsl., osvobozeni od obecní dávky z nájemného a od obecního poplatku za používání obecní stoky (smlouva mezi říší německou a republikou čsl. č. 118/1923 Sb.)?
(Nález ze dne 7. prosince 1933 č. 20.973.)
Věc: Otto L. ve V. proti okres, úřadu v Přísečnici o obecní dávky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-li byla z bytu jím najatého v domě čp. . . . ve V. za léta 1926, 1927 a 1928 předepsána městským úřadem ve V. obecní dávka z nájemného a poplatek za používání obecní stoky. Odvolání bylo v cestě instanční nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: »V odvolání na okresní úřad popírá st-l, že celní úředníci německé říše, kteří konají službu v čsl. republice, mohou býti podrobeni obecní dávce z nájemného a poplatku za používání obecní stoky, ježto tyto dávky a poplatky je považovati za přímé dávky, a odvolává se na čl. XVIII smlouvy, uzavřené mezi německou říší a čsl. republikou (č. 118/23 Sb.), podle něhož ustanovení čl. XVII uvedené smlouvy je použiti také na osoby, které jsou v službách celních jednoho z obou států a které jsou zaměstnány v úředním místě této správy, ležícím v obvodu druhého státu, a jenom z toho důvodu tam bydlí, jsou-li naznačené osoby příslušníky státu, který je vysílá. Čl. XVII vyslovuje, pokud jde o tyto úřednjky, jen osvobození od přímých daní. V § 3 výběrčích pravidel pro dávku z nájemného ve znění vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. jsou od dávky z nájemného osvobozeny jen osoby, které na základě státních smluv neb podle zásad mezinárodního práva nemohou býti podrobeny »obecní dávce«. Čl XVII uvedené státní smlouvy obsahuje jen osvobození od př. daní a nikolik od obecních dávek. Dávka z nájemného není přímou daní, nýbrž samostatnou obecní dávkou. Poplatek za užívání obecních stok je náhradou za používání zařízení zřízených a udržovaných obcí v zájmu veřejném. Nemohou proto ustanovení čl. XVIII pokud se týče XVII cit. státní smlouvy býti použita na samostatné obecní dávky a obecní poplatky, ani na daný případ ustanovení mezinárodního práva, a neodporuje ustanovení § 3 výběrčích pravidel nařízení č. 143/22 a č. 15/28 ustanovením cit. státní smlouvy.«
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
Stížnost opírá svůj nárok na osvobození od uvedených obecních dávek nejprve o ustanovení čl. XVII a XVIII smlouvy A, uzavřené mezi čsl. republikou a německou říší, a publikované pod č. 118/23 Sb., kterážto ustanovení podle jejího názoru je vykládati extensivně a proto použiti i na obecní dávky. Nss nemohl stížnosti přisvědčiti.
Podle čl. XVII cit. smlouvy A) jsou diplomatičtí, konsulátní a jiní zástupci obou smluvních států za podmínek tam blíže uvedených osvobozeni od přímých daní ve státě, jenž je přijímá. Tato zásada platí podle čl. XVIII obdobně pro osoby, které jsou ve službách celních a železničních správ jednoho z obou států. Podle závěrečného protokolu k uvedené smlouvě, který je podle svého úvodu integrující součástí smlouvy (ustanovení k A 1), pokládají se za přímé daně ve smyslu smlouvy A na straně čsl. republiky nynější a příští státní daně výnosové s přirážkami, daně z příjmu a daně z majetku.
Týkají se tedy podle authentického výkladu závěrečného protokolu všechna ustanovení smlouvy A, tedy i ustanovení čl. XVII a XVIII, pouze státních daní, nikoliv samostatných obecních dávek. Je tudíž souhlasiti s žal. úřadem, když vyslovil, že se uvedená ustanovení naznačené státní smlouvy nevztahují na daný případ.
Stížnost poukazuje pak na § 3 čl. VI vl. nař. č. 15/28 Sb. Toto ustanovení samo není však právní normou pro vyměření obecní dávky z nájemného, nýbrž jenom vzorcovým pravidlem; normou právní jsou pouze dotčená pravidla tou kterou obcí usnesená. Pravidla o vybírání obecní dávky z nájemného neb z pronajatých místností ve V., platná na rok 1928 a další, schválená osk-í v Přísečnici usnesením z 30. května 1928, obsahují ovšem stejné ustanovení. Podle § 3 těchto prav. jsou s podmínkou, že vzájemnost je zaručena a že nejsou příslušníky čsl., od dávky osvobozeny osoby, jimž podle mezinárodního práva přísluší právo exteritoriality, konsulové z povolání a osoby jim na roveň postavené. Stížnost má za to, že st-lé jakožto říšsko-němečtí celní úředníci, bydlící a vykonávající svůj úřad na území čsl. republiky, jsou podle této normy osvobozeni od dávky, poněvadž čl. XVIII shora uvedené smlouvy postavil tyto úředníky na roven diplomatickým, konsulátním a jiným zástupcům státním, uvedeným v čl. XVII. Bezdůvodnost této námitky vyplývá však již z toho, že se uvedená smlouva, jak již uvedeno, vůbec netýká obecních dávek. Že by pak celní úředníci nějakou všeobecnou normou byli ve všech směrech postaveni na roven osobám, jimž podle mezinárodního práva přísluší exteritorialita, nebo konsulům z povolání, stížnost penamítá a nss toho neshledal. Je proto také bezvýznamné, zda v poměru k německé říši ohledně dávkové povinnosti ceiních úředníků je zaručena vzájemnost čili nic.

Citace:

Č. 10922. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 799-801.