Č. 10 677

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: * Ustanovení § 8 posl. odst. pravidel o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí č. 143/1922 Sb. platí i tehdy, béře-li se za základ pro vyměření dávky nabývací hodnota nemovitostí.
(Nález ze dne 1. července 1933 č. 6465) Věc: Firma L. et W. , velkoobchod s dřívím v P. proti zemskému úřadu v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvami uzavřenými v r. 1925 stěžující si firma prodala různým kupcům stavební parcely v Č. Platebními rozkazy zem. inspektorátu pro zem. dávky v Praze z 30. dubna 1930 byla z převodů těch st-lce vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Podané odvolání zamítl okresní úřad, připojiv tyto důvody: »Stížnost brojí proti nabývací hodnotě v platebním rozkazu, uvádějíc, že jak v přiznáních, tak i v podáních z 5. února 1929 bylo prodávající stranou uvedeno, že byla nucena odstoupiti obci ke zřízení chodníku, cesty, ulice atd. bezplatně plochu k veřejnému statku, že 12 smlouvami, ohledně kterých byly společně vydány platební rozkazy de dato 30. dubna 1930, odprodala prodávající strana celkem 12 526,7 m2 a, jak již v řízení ukládacím uvedla, postoupila v době rozhodné pro výpočet přírůstku hodnoty bezplatně do veřejného statku plochu 4 400 m2, tedy asi 24% celkové hrubé plochy, že prodávající strana sice přistoupila dohodou s inspektorátem podáním z 11. března 1930 na nabývací cenu, avšak v témže podání výslovně žádala, aby bylo použito ustanovení § 8 odst. posl. pravidel o dávce č. 143/1922. Ustanovení § 8 posl. odst. dávk. pravidel, obsažených ve vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb., dodatek III., nemůže tu platiti, ježto plocha, kterou zcizitelka musila odstoupiti obci bezplatně pro veřejné ulice, vzata byla podle výslovného udání strany v dopise z 11. dubna 1930 pouze z pozemků nabytých vesměs před rokem 1914, a ke dni 1. ledna 1914 vzata byla jako nabývací hodnota za souhlasu strany částka 31 220 Kč. Ustanovení § 8 posl. odst. cit. dávk. pravidel vztahuje se však pouze na ten případ, vychází-li se od nabývací ceny, jak plyne také z textu ustanovení, v němž se výslovně mluví o nabývací ceně, neboť při nabývací hodnotě ustanovení toto nemělo by žádného smyslu. Stěžující si strana ve svém podání z 11. března 1930 nevyslovila, že přistupuje na nabývací hodnotu s tou výhradou, že bude použito ustanovení § 8 odst. posl. cit. dávk. prav., nýbrž přistoupila na tuto nabývací hodnotu bezvýhradně, a pouze dále v podání tom před- nesla žádost, aby při vyměření dávky z přírůstku hodnoty byl vzat zřetel ještě k tam uvedeným okolnostem, mezi jiným k tomu, že podle parcelačního povolení měst. úřadu v Č. ze 14. června 1924 byla plocha per 4 400 m2 prodávající firmou bezplatně postoupena do veřejného statku, a aby vzhledem k tomu bylo použito ustanovení § 8 posl. odst. cit. dávk. pravidel. Ostatně podle ustanovení § 16 odst. 2 cit. dávk. prav. okolnosti, na základě kterých se činí při vyměření dávky nárok na výhody (přípočty a pod.), jest v přiznání uvésti a hodnověrně prokázati, jinak k nim při vyměřování dávky nebude hleděno. Strana sice v přiznání uvedla, že odstoupila 4 400 m2, avšak neprokázala současně údaj ten, a ani nenavrhla provedení určitého důkazu o tom. Nemuselo proto k okolnosti té při vyměřování dávky býti přihlíženo.«
Další odvolání žal. úřad také zamítl z důvodů rozhodnutí okr. úřadu, k nimž připojil: »Ustanovení posl. odstavce § 8 dávk. prav. mluví výslovně o ceně nabývací a nemá místa, byla-li vzata za základ vyměření dávky obecná hodnota nemovitosti v době nabytí. Hodnotou rozumí se obecná cena, jakou má věc v určité době sama o sobě, t. j. beze zřetele na břemena, kterými je snad zatížena. Vyměřující úřad není povinen přihlížeti k přípočtům, které strana v dávkovém přiznání neprokázala, a není zejména povinen o přípočtech těch opatřovati si sám nějaké doklady.«
O stížnosti na toto rozhodnutí podané nss — zodpověděv si předem ve smyslu usnesení svého adm. plena z 22. května 1933 kladně otázku kompetence žal. úřadu k instančnímu rozhodování ve věci — uvážil:
Strana domáhala se v adm. řízení, aby při stanovení nabývací hodnoty prodaných parcel byl po rozumu § 8 posl. odst. vzat zřetel na plochy, které odstoupila bezplatně pro veřejné ulice. Žal. úřad odmítl tento nárok především z důvodu, že cit. předpis vztahuje se pouze na případ, béře-li se za základ vyměření dávky nabývací cena zcizené nemovitosti. Nss neuznal tento důvod po právu.
Sporné ustanovení obsaženo je v § nadepsaném »přípočty«. Ratio legis jeho je táž, jako v ustanovení odst. 1 bodu 1; dávka má postihnouti pouze přírůstek hodnoty, který v rozhodné době vznikl bez přičinění zcizitele; proto se k nabývací ceně (hodnotě) připočítávají náklady, které zcizitel v rozhodné době učinil k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti. K těm náležejí zajisté principielně také náklady, které učinil na zřízení veřejných komunikací, jež nepopiratelně mají trvalý vliv na hodnotu nemovitostí. V jaké formě náklad ten učinil, je lhostejno; náleží sem tedy i případ — a ten má právě na mysli odst. posl. § 8 —, když majitel pozemku za účelem zřízení veřejných komunikací odstoupí obci bezplatně část tohoto pozemku. Připouští-li odst. 1 § 8 přípočty tam uvedené docela nepochybně i pro ten případ, vychází-li se při vyměření dávky z nabývací hodnoty, pak není důvodu, proč by v takovém případě neměl býti připuštěn přípočet podle odstavce posledního.
Jestliže poslední odstavec § 8 mluví pouze o ceně — na rozdíl od odst. 1, kde se vedle nabývací ceny uvádí také nabývací hodnota —, nelze z toho čerpati oporu pro závěr opačný. Pravidla slovy »dřívější nabývací cena« nemají na mysli nabývací cenu, resp. hodnotu jako základ dávky, nýbrž stanoví tím míru, jakou se má náklad učiněný ve formě bezplatného postupu ploch na komunikace započítávati.
První důvod, založený na právním názoru, že ustanovení posl. odstavce § 8 vůbec nepřichází v úvahu, béře-li se za základ pro vyměření dávky nabývací hodnota nemovitosti, nemá tudíž v dávk. pravidlech opory.
Na druhém místě žal. úřad, převzav důvody okr. úřadu, uvádí proti nároku strany, že plocha, kterou zcizitelka musila odstoupiti obci bezplatně pro veřejné ulice, vzata byla pouze z pozemků nabytých vesměs před r. 1914. Tento důvod není jasný. Podle posl. odstavce § 8 záleží pouze na tom, aby odstoupeny byly pro veřejnou komunikaci části těch pozemků, které jsou předmětem zcizovacího převodu, a aby se postup stal v době rozhodné pro výpočet přírůstku hodnoty. Kdy zcizitel pozemků těch nabyl, je lhostejno. Z cit. odůvodnění na druhém místě uvedeného není patrno, co vlastně žal. úřadu tanulo na mysli, a není proto soudu možno, zákonitost tohoto důvodu přezkoumati.
Nss nemohl dáti za pravdu ani dalšímu důvodu nař. rozhodnutí, převzatému rovněž z výměru okr. úřadu, že totiž strana v podání z 11. března 1930 bez výhrady přistoupila na nabývací hodnotu úřadem jí proponovanou. Neboť čte-li se podání to v jeho souvislosti a celku, je přece zřejmá vůle strany, uznati oznámenou jí nabývací hodnotu jenom tehdy, bude-li zároveň vzat zřetel podle ustanovení posledního odstavce § 8 na okolnost, že st-lka v době rozhodné pro výpočet přírůstku odstoupila obci bezplatně z pozemků nyní zcizovaných plochu ve výměře cca 4 400 m2.
Posléze nelze uznati za správný ani poslední důvod, opřený o ustanovení § 16/2 prav., že strana v přiznání přípočet jí uplatňovaný ne- prokázala. Strana v přiznání uvedla k poslední otázce, že odstoupila 4400 m2 na základě parcelačního povolení městského úřadu v Č. ze 14. června 1924. Tím nejen uplatňovaný přípočet docela zřetelně naznačila, nýbrž poukazem na konkrétní úřední akt také implicite nabídla důkaz o tom, že a v jakém rozsahu postup se stal. Měl-li úřad nějaké pochybnosti, bylo na něm, aby si parcelační povolení stranou dovolané od ní vyžádal nebo úředně opatřil, nebyl však oprávněn bez dalšího uznati stranu podle § 16/2 prav. za prekludovanou, a to tím méně, když — jak patrno z výměru inspektorátu ze 14. března 1930 — o tom, že strana postoupila pro veřejnou komunikaci plochu 4 400 m2, nepochyboval, a pokládal pouze za potřebné vysvětlení, ze kterých pozemků plochy byly postoupeny.

Citace:

č. 10 677. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 181-184.