Č. 10832.

Zemědělství. — Samospráva zemská. — Zaměstnanci veřejní: I. Zemědělská rada pro Čechy není ústavem zemským ve smyslu § 53 organ. zák. č. 125/27 Sb. — II. Usnesení zem. zastupitelstva pro zemi českou o systemisaci služebních míst při zemědělské radě podléhá vyššímu schválení podle § 212 odst. 6 zák. plat. č. 103/26 Sb.
(Nález ze dne 6. listopadu 1933 č. 15931.)
Prejudikatura: neodporuje Boh. A 6037/26.
Věc: Země Česká, zastupitelstvo země České, Dr. J. K., Dr. C. S. a Dr. M. M. (adv. Dr. M. Mandl z Plzně) proti ministerstvu vnitra (vrch. odb. r. Dr. K. Kopecký) o systemisaci služebních míst u zemědělské rady pro Čechy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zrušilo min. vnitra z moci úřední podle § 60 odst. 2 zák. č. 125/27 jako příčící se zákonu usnesení zem. výboru země České z 26. května 1931 a zem. zastupitelstva země České z 29. května 1931, jímž bylo vysloveno, že usnesení zem. zastupitelstva o resystemisaci služebních míst u zemědělské rady je konečné, nevyžadujíc vyššího schválení, a nebylo vzato na vědomí, že bude o opatření tohoto vyššího schválení u min. vnitra zakročováno.
Zrušovací výrok min. vnitra opírá se v podstatě o následovní důvody: Zemědělská rada pro Čechy jest ústavem zemským (§ 1 zák. č. 20/1891 z. z. čes.), úředníci její jsou úředníky zemskými (Boh. A 6037/26); proto se na ně od 1. ledna 1923 vztahoval § 19 zák. č. 324/22 a od 1. ledna 1926 pak § 212 zák. č. 103/26, který v odst. 6 stanoví výslovně, že, jsou-li korporace a ústavy, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22, podle dosud platných předpisů oprávněny, aby se usnášely o systemisaci služebních míst a platech s místy těmi spojených, vyžaduje každé takové usnesení schválení jako opatření podle čtvrtého odstavce cit. § 212, t. j. schválení samosprávného úřadu dohlédacího, pokud jde o obce, okresy a okresní silniční výbory, schválení župního výboru, pokud jde o okresy podle zák. č. 126/20, schválení min. vnitra v dohodě s min. fin., pokud jde o župy, schválení vlády, pokud jde o země, a schválení příslušného státního ústředního úřadu v dohodě s min. fin., pokud jde o ostatní veřejnoprávní korporace a ústavy. Dnem 1. prosince 1928, kdy nabyl v Čechách účinnosti zák. č. 125/27, nic se nezměnilo na dosavadním veřejnoprávním charakteru služebního poměru úředníků zemědělské rady, pokud tito úředníci nepřešli do státní služby podle § 1 odst. 3 zák. z 20. listopadu 1928 č. 188 Sb., resp. podle § 10 odst. 1 věty druhé zák. č. 125/27, ani na veřejnoprávní povaze korporace, jejímiž zaměstnanci se dotyční úředníci stali, resp. zůstali podle § 10 odst. 1 věty prvé zák. č. 125/27, ať již touto korporací byla země Česká po rozumu § 41 cit. zák., anebo zemědělská rada sama jako veřejnoprávní zájmová korporace v tom smyslu, jak to má na mysli ustanovení § 5 odst. 2 téhož zák. I za účinnosti zák. č. 125/27 zůstalo v platnosti ustanovení § 1 zák. č. 20/1891 z. z. čes., podle něhož jest zemědělská rada ústavem zemským, jakož i ustanovení § 37 odst. 1 téhož zák., podle kterého jest náklad správní, spojený s řízením zemědělské rady, zapravovati z prostředků zemských. Předmět, který upravovala ustanovení § 212 zák. č. 103/26, byl zák. č. 125/27 nově upraven toliko v § 53, pokud jde o země, a v § 91, pokud jde o okresy; v ostatním zůstala tudíž ustanovení § 212 zák. č. 103/26, a tedy i dozorčí moc vlády a příslušných ústředních státních úřadů, ustanoveními těmi normované, i za účinnosti zák. č. 125/27 nedotčena. Příčilo by se tudíž usnesení zem. výboru a zem. zastupitelstva zákonu, i kdyby se za to mělo, že zemědělská rada je veřejnoprávní zájmovou korporací, jak to má na mysli § 5 odst. 2 zák. č. 125/27. Jde-li však o zem. ústav, spadající pod ustanovení § 53 odst. 1 zák. o org. pol. správy, pak i podle tohoto zákonného ustanovení vyžaduje usnesení zem. zastupitelstva o tom, jaká místa a s jakými požitky mají býti na náklad země systemisována, ke své platnosti vyššího schválení, a to schválení vlády (2. odst. cit. paragrafu).
Žal. ministerstvo zaujalo tedy v nař. rozhodnutí právní názor, že usnesení zem. zastupitelstva o systemisaci služebních míst u zemědělské rady pro Čechy vyžaduje vyššího schválení. Otázka, kterému úřadu přísluší pravomoc schvalovací, nebyla v naříkaném rozhodnutí decisivně řešena, takže v rozhodnutí tomto není obsažen výrok, zdali schválení řečeného usnesení přísluší vládě podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. organ. nebo podle ustanovení § 212 odst. 4 a 6 zák. plat. č. 103/26, či přísluší-li min. vnitra v dohodě s min. fin. podle ustanovení těchže odstavců § 212 zák. plat., či přísluší-li min. vnitra ve smyslu § 43 odst. 2 zák. org.
Stížnost, kterou u nss-u podali někteří členové zem. zastupitelstva, jakož i země Česká a zem. zastupitelstvo, toto zřejmě jen jako orgán země a jejím jménem, spokojuje se s tím, že otázka, kterému úřadu schvalovací pravomoc přísluší, zůstala v nař. rozhodnutí nerozřešena, obracejíc se jedině proti výroku, že zmíněné systemisační usnesení vyššímu schválení je podrobeno.
Stížnost vytýká nejprve jako vadu řízení, že žal. min. nezkoumalo otázku právní povahy zemědělské rady, nýbrž, přidržujíc se doslovného znění § 1 zák. č. 20/1891 z. z. čes. a nál. nss-u, považuje zemědělskou radu za ústav zemský a úředníky její do účinnosti zákona č. 125/27 za úředníky zemské. Z této formulace námitky je zřejmo, že st-lé sami připouštějí, že se žal. úřad otázkou právní povahy zemědělské rady zabýval, že však podle mínění jejich opírá svůj výrok o důvody, které st-lé nepokládají za přesvědčující. Jde tedy v pravdě o výtku nezákonnosti.
Podle toho, co svrchu bylo řečeno, jest úkol nss-u v přítomném sporu omezen na řešení otázky, zdali usnesení o systemisaci služebních míst u zemědělské rady je či není podrobeno vyššímu schválení, a není věcí nss-u ex professo zkoumati, která ze svrchu uvedených alternativ by na toto systemisační usnesení zem. zastupitelstva dopadala, kdyby bylo shledáno, že usnesení toto vyššímu schválení podléhá. Z téže příčiny není věcí soudu zkoumati, zdali v tomto posledním případě se schválením podle jedné z cit. norem má snad konkurovati ještě také schválení podle některé jiné z uvedených norem zákonných.
Žal. min. opírá svůj nař. výrok jednak o ustanovení § 53 odst. 2 zák. org., jednak o předpis § 212 odst. 4 a 6 zák. plat. Nss nemohl by ovšem dospěti ke zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost, kdyby shledal, že zákonnou oporu nař. rozhodnutí neposkytuje sice žádná z norem, jichž se min. dovolává, nýbrž norma jiná, na př. ustanovení § 43 odst. 2 zák. org., proti jejímuž použití se ostatně stížnost rovněž brání.
Hledě k základnímu významu, jaký pro tento spor má otázka, zdali na řečené systemisační usnesení dopadá ustanovení § 53 odst. 2 org. zák., sluší se nejdříve zabývati touto otázkou, jejíž jádro spočívá v tom, zdali zemědělskou radu pro Čechy jest počítati k ústavům, jež zem. zastupitelstvo podle § 30 org. zák. zřídilo nebo spravuje (§ 53 odst. 1 org. zák.). Stížnost upírá zemědělské radě povahu zem. ústavu ve smyslu § 53, pokoušejíc se o důkaz, že zemědělská rada jest veřejnoprávní zájmovou korporací ve smyslu § 5 odst. 2 zák. org., takže normy dané pro zem. ústavy v § 53 org. zák. nelze na ni použíti. Podle názoru nss-u není však rozhodno, zdali zemědělská rada má pojmové znaky veřejnoprávní zájmové korporace ve smyslu cit. § 5 odst. 2, ježto i kdyby tomu tak nebylo, neplyne z toho ještě nutně, že zemědělská rada jest ústavem zemským ve smyslu § 53, neboť protikladem ústavů a podniků zemských, o nichž § 53 jedná, jsou podle § 5 odst. 2 zák. org. netoliko veřejnoprávní zájmové korporace, nýbrž i »komise, v nichž země měla zastoupení, jakož i ústavy a podniky, jež nenáležejí k ústavům nebo podnikům zemským nebo zemí spravovaným«.
Rozhodno jest, zdali zemědělská rada podle norem daných o její organisaci a působnosti může býti kvalifikována jako ústav zemský nebo zemí spravovaný ve smyslu § 53 org. zák. Je proto především zapotřebí vyhledati z ustanovení zákona organisačního pojmové znaky ústavu zemského nebo zemí spravovaného. Jednaje o ústavech těchto, předpokládá organisační zákon zcela zřejmě, že jde o instituce, které včleněny jsouce do správního organismu právnické osoby země, podléhají veskrze řízení zákonných orgánů právnické osoby země, jimiž jsou zemské zastupitelstvo, zemský výbor, po př. zemské komise (§ 28 org. zák.) a ovšem i zemský president, kterýž podle § 54 také zemi jako právnickou osobu vůbec a tudíž i pokud jde o ústavy zemské a zemí spravované navenek zastupuje. Tím jest získáno rozhodující kriterium ústavu zemského neb zemí spravovaného po stránce organisační.
Po stránce působnosti lze za ústavy zemské a zemí spravované ve smyslu § 53 org. zák. uznati jen ony, jejichž působnost zapadá do rámce »působnosti hospodářské a správní v §§ 30—39 org. zák., zemi jakožto právnické osobě přikázané.
Přiloží-li se tyto pojmové znaky zem. ústavu jako měřítko k instituci zemědělské rady pro Čechy, jejíž organisace a působnost zakládá se na zem. zák. z 20. března 1891 č. 20 z. z. čes., objeví se, že zemědělská rada je správní organismus zcela samostatný, do správního organismu právnické osoby země nevčleněný. Orgány rady zemědělské jsou jednak sbor ústřední pro záležitosti společné, jednak český a německý odbor, a navenek je zemědělská rada podle § 18 cit. zák. zastoupena rovněž svým vlastním orgánem, jímž je ústřední sbor. Zemědělská rada nemá tedy po stránce organisační znaků ústavu zemského neb zemí spravovaného. Je sice pravda, že země má v zemědělské radě zastoupení, a to jednak v přísedícím zem. výboru (§§ 6 a 8), jednak ve dvou odbornících zem. výborem povolaných (§ 6), avšak právě na tomto způsobu účasti zástupců země v orgánech zemědělské rady je patrno, že instituce tato souvisí se zemí zcela jiným způsobem, než jest podřízenost pod zákonné orgány země, nehledě ani k tomu, že zcela stejným způsobem jako země je v orgánech zemědělské rady zastoupen také stát, aniž lze z toho dovozovati, že zemědělská rada je ústavem státním.
Žal. min. klade v odvodním spise zvláštní důraz na to, že »nejdůležitější a nejvýznamnější akty správy zemědělské rady, jakými jsou usnášení se o jejím rozpočtu, o účetní závěrce, o systemisaci míst adm. personálu a o úhradě správního nákladu, vyhradil zem. zák. (§ 37 zák. č. 20/1891 z. z.) příslušným orgánům země České«. Žal. min. se domnívá, že tím je podán důkaz, že zem. zastupitelstvo zemědělskou radu »spravuje«. Tato argumentace však zkresluje pravou podstatu zemědělské rady.
»Nejdůležitějším a nejvýznamnějším« oborem působnosti zemědělské rady jest podle § 15 cit. zák. »podávati ve věcech týkajících se zájmů zemědělských v Čechách vládě aneb zem. zastupitelstvu dobrá zdání a samostatné návrhy, podporovati vládu a zem. zastupitelstvo při všech opatřeních ve prospěch zemědělství a podporovati činnost zemědělských spolků«. Další úkoly uvedené v § 15 cit. zák. pod č. 4 a 5 nelze již uznati za esentiální, poněvadž jsou podmíněny tím, že budou zemědělské radě konkrétně přikázány. Zemědělská rada jeví se tedy v nejvlastnější své působnosti jako typický poradní sbor, podobně jako jsou podle § 2 lit. a) zák. z 29. června 1868 č. 85 ř. z. poradními sbory obch. a živn. komory. Je arci pravda, že podle § 37 zem. zák. č. 20/1891 zapravuje se náklad správní spojený s řízením zemědělské rady z prostředků zemských. Z toho, ale také jenom z toho plyne pak další ustanovení, že sněmu zemskému náleží usnášeti se o rozpočtu, schvalovati závěrku účetní, jakož i systemisovati místa úřednická. Než z pouhé okolnosti, že zemědělská rada, nejsouc na způsob obchodních a živnostenských komor (§ 21 cit. zák.) nadána právem ukládati dávky veřejné, nemůže uhražovati režijní výlohy z vlastních prostředků a je proto dotována z jiného fondu veřejného, t. j. podle zem. zák. č. 20/1891 z prostředků zemských, a před tím, podle statutu vyhlášeného pod č. 3 z. z. z r. 1880, z prostředků státních, nedá se ještě dovoditi, že zemědělská rada je ústavem zemským nebo zemí spravovaným, a to tím méně, ježto režijní náklad je jen prakticky nezbytným, pojmově však vzhledem k čestné povaze úřadu jeho členů (§ 36 zák. č. 20/1891) nikoliv nutným předpokladem činnosti zemědělské rady. Naprosto však nelze ve správních opatřeních, jež se týkají nákladu režijního, viděti podstatný obsah činnosti zemědělské rady, kteráž, jak již bylo řečeno, záleží především v její funkci poradně.
Žal. min. dovolává se ovšem pro své stanovisko i textu § 1 zem. zák. č. 20/1891, kde se výslovně praví, že zemědělská rada je ústavem zemským. Leč argument tento selhává, uváží-li se, že výrazu toho použito bylo jako souznačného s výrazem »ein Landesinstitut«, stejně autentického textu německého, a že tedy výraz »zemský ústav« v českém textu má stejně jako výraz německý smysl právnicky bezbarvý, na každý způsob však mnohem širší nežli je pojem »ústav zemský neb zemí spravovaný«, o němž jedná § 53 org. zák. Toto pojetí obratu: »zemědělská rada je ústavem zemským«, nalézá potvrzení i ve zprávě sněmovní komise z 21. října 1884 tisk CXXX, kde se v souvislosti se zemědělskou radou výslovně mluví o zásadě dávati si svobodně ústavu a o zásadě korporačního práva sebeurčení a kde se navrhuje doplnění volebního řádu zemědělské rady předpisy, »jichž v jiných korporacích již dávno se užívá«. Z historie zák. č. 20/1891 z. z. dá se také poznati, ze kterého důvodu tehdejší sněm zemský vsunul do jinak celkem nezměněné vládní předlohy obrat, že »zemědělská rada jest ústavem zemským«. Šlo prosté o zdůraznění, že jde o instituci zemskou a nikoliv o instituci státni. Na toto výslovné konstatování zemskosti zemědělské rady bylo se strany zem. zastupitelstva naléháno z té příčiny, že podle zem. zřízení (§ 18) záležitosti zemědělské náležely k věcem zemským, a dále i proto, že režie dosud státem uhražovaná měla na příště býti převzata na náklad zemský, šlo tu tedy daleko spíše o to, aby akcentováno bylo, že jde o věc zemskou, než aby byla určena právní povaha zemědělské rady, zejména aby zemědělská rada byla kvalifikována za zemský ústav, což byl ostatně i v právní nauce té doby pojem velmi mlhavý.
Žal. min. dovolává se pro své stanovisko též judikatury, zejména nál. Boh. A 6037/26, přehlíží však, že v tomto nálezu byla řešena toliko otázka, zda úředníky zemědělské rady lze s hlediska předpisů § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22 považovati za zaměstnance země v tom smyslu, že jde o zaměstnance, kteří jsou z prostředků zemských placeni. V pásmu argumentů tohoto nálezu cituje se ovšem také zmíněné již dictum § 1 zem. zák. č. 20/1891, že »zemědělská rada jest ústavem zemským«, aniž se tím však chtěl nss vysloviti o právní povaze zemědělské rady, jak je patrno z dalšího odstavce rozhodovacích důvodů, kde se zemědělská rada výslovně označuje jako »korporace autonomní«.
Jakmile je jisto, že zemědlěská rada není článkem správního organismu právnické osoby země, postavena jsouc nikoli pod řízení a správu orgánů země, nýbrž jako samostatný organismus vedle vlastní správy zemské, není již z této příčiny možno považovati ji za ústav zemský neb zemí spravovaný ve smyslu § 53 zák. org.
Za tohoto stavu věci ustupuje do pozadí otázka, zdali působnost zemědělské rady (»hájiti, zvelebovati a zastupovati zájmy zemědělství«, § 15 odst. 1 zem. zák. č. 20/1891) dala by se vpraviti do rámce působnosti země podle §§ 30—39 org. zák., neboť i kdyby bylo lze říci, že účelem zemědělské rady je péče o »hospodářské zájmy země a jejího obyvatelstva« (§ 30 odst. 2 org. zák.) a že i způsob činnosti zemědělské rady, zejména její činnost poradnou sloužící nejen zemi, nýbrž i státu, lze si představili v rámci »hospodářské a správní působnosti země«, ne- stačila by ani totožnost účelu ani shodný způsob činnosti, aby kterýkoliv organisačně samostatný nositel takovéto činnosti mohl býti kvalifikován jako článek správního organismu zemského.
Je-li jisto, že zemědělská rada není ústavem zemským nebo zemí spravovaným ve smyslu § 53 org. zák., ustupuje ovšem do pozadí také positivní právnické určení povahy zemědělské rady, a vývody stížnosti, jež pokoušejí se o důkaz, že jde o veřejnoprávní zájmovou korporaci, nemají pak již rozhodujícího významu. Nicméně vede i cesta, kterou stížnost nastoupila, byť i poněkud odchylným směrem, k poznání, že zemědělská rada není ústavem zemským v řečeném smyslu. Dá se ovšem namítati, že zemědělská rada pro Čechy ve svém dosavadním vývoji nedosáhla ještě po všech stránkách plné typické podoby veřejnoprávní zájmové korporace, jakou představují zájmové svazy nazývané »komorami« (srov. Paul Hacker: Die Beiräte für besondere Gebiete der Staatstätigkeit etc. Tübingen 1923 str. 10—18). Nezáleží však valně na tom, zda zemědělská rada má všecky znaky naukového a ostatně ještě ne zcela ustáleného pojmu veřejnoprávní korporace vůbec a zájmové zvlášť. Na váhu spíše padá, které útvary názvem tímto označuje naše zákonodárství. Neboť užívá-li zákon výrazu, který v zákonodárství již zdomácněl a to s obsahem zcela určitým, nelze bez závažných důvodů, ze samého zákona čerpaných, bráti jej ve smyslu jiném. Než právě, pokud jde o zemědělskou radu, nechybí v našem zákonodárství dokladů, že zemědělské rady domácího typu počítány jsou k veřejným zájmovým korporacím. Tak zejména nařízení o zemědělském ústavu účetnicko-správovědeckém (č. Sb. 400/19, 563/19 a 574/20) mluvíc [§§ 1 b) a 9] o hlavních zemědělských zájmových korporacích jednotlivých zemí« má zcela zřejmě na mysli existentní zemědělské rady. Podobně je i zemědělská rada pro Slov. zřízená nař. č. 305/20 v § 3 tohoto nař. výslovně označena jako »veřejnoprávná korporace samosprávná«, ač neliší se zásadně ani co do složení ani co do působnosti od zemědělské rady pro Čechy, a ač i její režijní výlohy nejsou uhražovány z vlastních jejích prostředků, nýbrž z jiných prostředků veřejných, ne sice zemských, ale státních. Z toho sluší souditi, že organ. zák. mluvě o veřejnoprávních zájmových korporacích měl na zřeteli právě rady zemědělské, a to tím spíše, ježto lze se těžko domysliti, na které jiné zákonné útvary § 5 odst. 2 org. zák. tímto výrazem vlastně míří.
Není-li usnesení zem. zastupitelstva o systemisaci služebních míst zemědělské rady podrobeno vyššímu schválení podle § 53 odst. 2 org. zák., není tím ovšem ještě řečeno, že usnesení takové vyššímu schválení vůbec nepodléhá. Je nutno vyšetřiti ještě, zdali snad některá jiná z norem, jež mohou přijití v úvahu, neváže takové usnesení zem. zastupitelstva na vyšší schválení. Jde tu zvláště o předpis § 212 odst. 6 plat. zák., jehož se také žal. úřad dovolává.
Podle tohoto předpisu vyžaduje usnesení určitých korporací a ústavů o systemisaci služebních míst a platech s místy těmi spojených vyššího schválení, a to podle druhu korporace neb ústavu buď schválení samosprávného úřadu dohlédacího nebo schválení ústředních úřadů státních, pokud pak jde o zemi, schválení vlády. Na které »korporace a ústavy« předpis tento se vztahuje, je patrno z ustanovení § 212 odst. 1, jenž od- kazuje na ustanovení § 19 zák. č. 394/22. V paragrafu posléz uvedeném uvádějí se »země, župy, fondy a ústavy jimi spravované«, dále »okresy a obce, fondy a ústavy jimi spravované, jakož i jiné veřejné korporace a ústavy«, jejichž služebními řády neb usneseními jsou služební požitky a právní nároky zaměstnanců stanoveny. Ke »korporacím«, na něž se předpis § 212 odst. 6 vztahuje, počítá tedy zákon především »země«. Že pak korporace »země« je podle předpisu § 37 zem. zák. č. 20/1891 oprávněna usnášeti se o systemisaci služebních míst a platech s místy těmi spojených, je mimo pochybnost. Že by zaměstnanci, o něž při tom jde, musili býti k zemi v poměru služební podřízenosti, předpis § 212 odst. 6 nepožaduje. Záleží jen na tom, zdali »korporace« země služební místa systemisující a služební platy stanovící náklad z toho vzcházející uhražuje. Jen tento výklad, na němž ostatně spočívá již také zdejší nález Boh. A 6037/26, žal. min. dovolaný, vystihuje intenci § 19 zák. č. 324/22 a § 212 zák. plat. Neboť nesmí býti přehlíženo, že normy tyto jsou povahy fiskální a že účelem jejich jest, jak se praví ve vládní důvodové zprávě k zákonu platovému (č. tisku 100/1926 posl. sněmovny ve vysvětlivkách, k § 212) postihnouti »veřejnoprávní korporace a ústavy«, jež své po- třeby — obdobně jako stát — kryjí povinnými příspěvky a u nichž tedy úprava platových poměrů jejich zaměstnanců má přímý nebo nepřímý vliv na zatížení obyvatelstva veřejnými břemeny « S tohoto ryze finančně-politického hlediska je lhostejno, že zaměstnanci zemědělské rady, jejichž platy uhražují se z prostředků země, získávaných z výnosů břemen veřejných, nejsou služebně-právně podřízeni zemi, nýbrž jinému nositeli moci služební, jímž je zemědělská rada.
Stížnost brání se arci proti použití předpisů § 212 odst. 6 plat. zák. námitkou, že předpis tento podle svého textování vztahuje se jen na korporace, které »podle dosud platných předpisů« jsou oprávněny činiti systemisační usnesení, že však v době, kdy plat. zák. nabyl účinnosti, t. j. dne 1. ledna 1926 (§ 215 plat. zák.), v důsledku zák. č. 280/20 a ostatně již v důsledku § 7 odst. 1 úst. list. zem. sněm nebyl již oprávněn systemisační usnesení činiti, ježto opatřeni jemu vyhražená v té době již byla přešla na vládu. Než tento výklad, jenž použit na př. na předpis § 5 odst. 2 zák. org. musil by vésti k naprostému popření jakékoli sukcese zem. zastupitelstev v práva někdejších zem. sněmů, přehlíží, že předpis. § 212 odst. 6 zák. plat. ve spojení s odst. 1 a § 19 zák. č. 394/22 mluví o korporaci »zemi«, jejíž právní existence nepominula ani zánikem správní činnosti zemského sněmu ani přechodným přenesením správních kompetencí s někdejšího pravidelného orgánu země, to jest se sněmu zemského na dočasný její orgán náhradní, to jest na vládu.
Těmito úvahami dospěl nss k názoru, že výrok obsažený v nař. rozhodnutí, nedá se sice opírati o ustanovení § 53 zák. org., že však má dostatečnou oporu v předpisu § 212 odst. 6 plat. zák.
I bylo proto stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti, aniž bylo třeba zkoumati, zdali systemisační usnesení vyžaduje vyššího schválení také podle § 43 odst. 1 č. 1 zák. org., a zda lze usnesení systemisační samo o sobě považovati za usnesení »o věci, jež přesahuje rozsah běžné správy jmění« (srov. Boh. A 10678/33).

Citace:

Č. 10832.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 556-562.