Č. 10 713.Váleční poškozenci: I. * Nárok na důchod válečného poškozence uvedeného v § 4 odst. 1 zák. č. 142/20 jest výhradně posuzovati podle § 4 cit. zák. — II. * Vl. nař. č. 363/22 Sb., pokud v odstavci 4 k § 4 zák. č. 142/20 Sb. stanoví, že pro příjem z podniků uvedených v § 4 odst. 1 cit. zák. platí všeobecná hranice příjmu vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák., není kryto zákonem.(Nález ze dne 16. září 1933 č. 15 646.)Věc: Jaromír Št. ve V. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o invalidní důchod válečného poškozence.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách přiznal st-li výměrem z 30. ledna 1931 podle zák. ze 17. září 1930 č. 133 Sb., doplňujícího a měnícího zákony o požitcích válečných poškozenců č. 142/20 a 39/22 pro dobu od 1. července 1930 do 31. prosince 1930 a prozatím i na dále úhrnem ročních Kč 4 700, při čemž vzhledem k tomu, že ztráta jeho výdělečné schopnosti byla stanovena 100% a podle konaného šetření zdanitelný příjem jeho ze společenské trafiky činil Kč 9 300, byl důchod přiměřeně snížen ve smyslu § 2 cit. zák., t. j. byl přiznán toliko rozdíl mezi hranicí příjmovou, která činí pro rok 1930 (od 1. července 1930) Kč 14 000 (t. j. 5000 + 4800 + 2400 + 1800) a docíleným příjmem Kč 9 300.Žal. úřad podané proti tomu odvolání zamítl, poukázav na hranici příjmovou Kč 5 000, do jejíhož dosažení měl by st-l nárok na požitky nezkrácené, a dále na součet této hranice a požitků, jež by mu jinak podle zák. příslušely, který tvoří hranici vylučující z nároku na požitky vůbec, t. j. Kč 14 000, takže rozdíl mezi tímto součtem a příjmem ve výši Kč 9 300 v r. 1929 docíleným z hospodářsky samostatné činnosti podává správně vypočítané zkrácené požitky ročních Kč 4 700. Ježto pak odvolání namítá toliko, že mělo býti v tomto případě postupováno podle § 4 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, poukázal žal. úřad k ustanovení vl. nař. č. 363/22 k § 4 zák. č. 142/20 ve znění zák. 39/20 odst. 4, podle něhož pro příjem z podniků uvedených v § 4 odst. 1 cit. zák. platí všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák. a teprve v případě, že příjem z uvedených podniků nedosahuje této hranice, přichází k platnosti ustanovení § 4 odst. 1 zák.Stížnost proti tomu pro nezákonnost k nss podaná, ponechávajíc nedotčen ostatní obsah napadeného rozhodnutí, zvláště uvedené tam číselné základy, omezuje se na uplatnění právního názoru, že na st-le-válečného poškozence, jemuž udělena byla trafika, nevztahují se všeobecná omezující ustanovení § 2 zák., nýbrž že pro něj platí pouze omezení vytčená v § 4 zák., kterýžto poslední je proti ustanovení prv uvedenému jako generelnímu normou speciální a proto v daném případě vylučuje použití řečeného předpisu generelního. Stanoví-li v odporu s tímto předpisem zákona vl. nař. č. 363/22 k § 4 zák. č. 142/20 ve znění č. 39/ 20 odst. 4 něco jiného, jest dotčené ustanovení, nejsouc ve smyslu § 55 úst. list. kryto zákonem, podle vývodů stížnosti neplatné.O stížnosti bylo uváženo toto:Předem bylo zjistiti skutečný smysl napadeného rozhodnutí. Toto posoudilo nárok st-lův v daném případě podle § 2 odst. 1 zák. a požadavek jeho, že má se tak státi podle § 4 odst. 1 zák., zamítlo s poukazem na cit. ustanovení vl. nař., podle něhož platí i v tomto případě všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák. a teprve, nedosahuje-li příjem této hranice, přichází k platnosti ustanovení § 4 odst. 1 zák.Napadené rozhodnutí označuje sice v předchozí důvodové své části jako hranici vylučující z nároku na požitky vůbec součet hranice příjmové Kč 5 000, do jejíhož dosažení je nárok na požitky nezkrácené, a důchodu v konkrétním případě Kč 9 000, tedy celkem Kč 14 000 — první stolice nazývá tuto úhrnnou částku hranicí příjmovou —, takže by posléz zmíněné hranice příjem st-lův nedosáhl a měl by podle toho i podle právního názoru v nař. rozhodnutí vysloveného v odporu k ostatnímu smyslu rozhodnutí platiti zde § 4 odst. 1 zák. Patrně však rozuměti jest hranicí, kterou míní napadené rozhodnutí, mez příjmů v § 2 zák. určenou, až do které poškozenci náleží nezkrácený důchod podle cit. zák. (Kč 5 000), a která tedy v tomto případě příjmem Kč 9 300 byla dosažena, takže při právním nazírání žal. úřadu je zde vyloučeno použití § 4 odst. 1 zák.Podle toho vychází tedy žal. úřad ve věci z právního názoru, že hranice v § 2 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 79/24 vyměřená, t. j. Kč 5 000, až do které příjem válečného poškozence nemá vůbec vlivu na důchod podle zákona, platí jako všeobecné ustanovení i na případy upravované v § 4 zák. To má za následek, že ustanovení § 4 zák. přichází k platnosti teprve v druhé řadě jen pro případ, že roční příjem poškozenců nedosahuje řečené všeobecné hranice Kč 5 000. Tento právní názor popírá stížnost a tvrdí dále neplatnost cit. ustanovení vl. nař., které na tomže názoru je vybudováno.Stížnosti nelze upříti důvodnost.Paragraf 2 určuje válečným poškozencům určité číselné minimum příjmu, které nemůže míti za následek zkrácení důchodu podle cit. zák., a dále hranici maximální součtem této číslice a důchodu (§ 6), takže se výše požitků v konkrétním případě řídí vždy jednak číselnou hranicí minimální, jednak výší důchodu. Paragraf 4 upravuje specielně poměry válečných poškozenců, kteří mají zvláštní druhy příjmů tamže blíže uvedené, k nimž náleží také příjem z trafiky, o který jde v tomto případě. Způsob této úpravy je však zásadně odlišný od ostatních poškozenců, zvláště v tom směru, že zde není dána číselná hranice minimální, nýbrž s příjmem srovnává se pro výpočet požitků pouze důchod, který je v tom kterém případě různý. Zák. č. 142/20 přiznával válečnému poškozenci »nárok na důchod pouze tenkrát a potud, když a pokud příjem nepřevyšuje důchodu, jenž by mu podle tohoto zákona příslušel«.Zákon č. 39/22 nahradil slova »nepřevyšuje .... příslušel« zněním »nepřevyšuje o 100% požitků, jež by mu jinak podle tohoto zákona příslušely« Kdežto tedy podle zák. 142/20 příjem poškozenců, kterým byla udělena trafika neb jiný v § 4 odst. 1 uvedený podnik, působil vždy na důchod podle zák. válečnému poškozenci příslušející, buď jej zkracuje nebo zcela vylučuje, zabezpečil zák. č. 39/22 také poškozencům v § 4 uvedeným minimum důchodu, které nemůže býti z důvodu příjmu zkráceno, a zvýšil původní hranici vylučující z důchodu vůbec o 100%, avšak na zásadně rozdílném způsobu stanovení požitků pro poškozence v § 4 vyjmenované, že totiž rozhoduje toliko důchod a nikoli také číselné minimum jako u všech poškozenců ostatních podle § 2, nezměnil nic.K této zásadní rozdílnosti formule pro výpočet požitků poškozenců podle zák. v uvedených případech § 2 na straně jedné a § 4 na straně druhé jest rovněž přihlédnouti, posuzuje-li se vzájemný vztah obou ustanovení, zvláště je-li ustanovení § 4 pouze subsidiérním vůči § 2 jako primárnímu, neboť takovýto poměr by pak při vytčené různosti musil býti v zákoně zřetelným způsobem také vyjádřen.Žal. úřad platnost všeobecné hranice § 2 i pro poškozence vyjmenované v § 4 buduje na výkladu výrazů v § 4 odst. 1 ve znění zák. č. 39/22 uvedených, »jež by mu jinak podle tohoto zák. příslušely«. Tu jest však uvážiti, že již v zák. č. 142/20 v § 2 odst. 1 vyskytuje se slovo »jinak« ve spojení »důchodu (§ 6), jenž by jinak příslušel«. Avšak nemá jiného smyslu než »kdyby nebylo ustanovení zde vysloveného«, tedy bez ohledu na roční příjem poškozenců. Stejně obrat v § 4 odst. 1 téhož zák. »důchodu, jenž by mu podle tohoto zák. příslušel«, může znamenati jen to, že zákonodárce mínil důchod, který by válečnému poškozenci příslušel, kdyby neměl příjmu z podniku mu propůjčeného. Také konečně i slova § 4 odst. 1 zák. č. 39/1922 »požitků, jež by mu jinak podle tohoto zákona příslušely«, nemají jiného smyslu, ježto z ničeho není patrno, že by zákonodárce touto změnou byl chtěl učiniti něco jiného, než posici válečného poškozence, jemuž dostalo se oprávnění v § 4 odst. 1 uvedeného, zlepši ti vsuvkou »o 100%« proti posici, dané mu § 4 zák. č. 142/20. Z vytčených slovních obratů se tedy vztah § 4 odst. 1 k § 2 cit. zák., který do nich vkládá žal. úřad, nedá dovoditi.Žal. úřad, který sice souhlasně se stížností uznává § 4 zák. za ustanovení speciální, opírá svůj řečený právní názor dále o restriktivní povahu tohoto předpisu, že poškozencům v § 4 zák. vyjmenovaným zákon přiznává nárok na důchod jen za určitých přísnějších podmínek než poškozencům jiným, a z toho vyvozuje, že i pro poškozence trafikanty platí všeobecně stanovená hranice příjmová § 2, takže teprve, když příjem této hranice nepřevyšuje a poškozence z nároku na důchod nevylučuje, zkoumá se nárok s hlediska § 4 zák. Než -li ke znění zák. č. 39/22, které § 4 odst. 1, jak shora uvedeno, obdržel a které vylučuje důchod vůbec až při příjmu, přesahuje-li dvojnásobný důchod, selhává tato argumentace založená na nepříznivějším postavení válečných poškozenců v § 4 uvedených.Pokud žal. úřad pak poukazuje na všeobecná ustanovení § 31 odst. 1 lit. d) nebo e), § 19 odst. 2, §§ 7, 8, 10, 17, 23, 24, 25 a 42 zák., která nesporně platí i pro poškozence v § 4 zák. vyjmenované, a chce z toho dovoditi i platnost § 2 pro tyto poškozence, přehlíží, že řečená všeobecná ustanovení vzhledem k svému obsahu doplňují předpis § 4 dalšími ustanoveními, která v něm nejsou, kdežto § 4 na místo určitého schématu pro vyměření požitků, které jest stanoveno všeobecně pro poškozence v § 2, předpisuje pro poškozence určité kategorie k takovému vyměření vzorec jiný, takže logicky, nestanoví-li výslovně nic jiného, schéma v § 2 předepsané zároveň pro obor v § 4 upravovaný vylučuje. Proto tento poukaz není případný a nelze z něho pro otázku, o niž jde, nic vytěžiti. Nelze tedy po názoru nss-u z ničeho dovoditi, že by pro poškozence trafikanta zákonné požitky podle cit. zák. byly omezeny tak, aby se jeho příjem z trafiky doplňoval toliko na součet Kč 5 000 a důchodu, který by mu jinak příslušel, a že by jeho nárok měl býti posuzován v mezích § 2 zák. Naopak nárok takový jest upraven specielním ustanovením § 4, podle něhož jest jej posuzovati i tehdy, když příjem z trafiky přesahuje Kč 5 000.Ježto tato specielní úprava zákonných požitků válečných poškozenců trafikantů je dána zákonem, není cit. ustanovení vl. nař., napadeným rozhodnutím dovolané, že pro příjem z podniků uvedených v § 4 odst. 1 cit. zák. platí všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák. a teprve v případě, že příjem z uvedených podniků nedosahuje této hranice, přichází k platnosti ustanovení § 4 odst. 1 zák., pokud jde o válečné poškozence trafikanty, kryto zákonem po rozumu § 55 úst. list. a je proto neplatné. Proto bylo napadené rozhodnutí, které je založeno na mylném výkladu zák. a na neplatném ustanovení vl. nař., zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.