Č. 10820.

Zaměstnanci veřejní (Podk. Rus): Státní zaměstnanec nemá nároku na výchovné na adoptované dítě (§ 144 zák. č. 103/26), jsou-li rodiče dítěte k jeho výživě schopni.
(Nález ze dne 2. listopadu 1933 č. 17924.)
Věc: Štěpán Cz. ve F. proti ministerstvu vnitra o výchovné
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím z 8. ledna 1930 zamítl zem. úřad v Užhorodě st-lovu žádost z 20. listopadu 1929 za přiznáni výchovného na adoptovanou jím Olgu Sz., ježto není splněna podmínka posl. věty odst. 4 § 144 plat. zák., neboť provedeným šetřením bylo zjištěno, že adoptované dítě Olga má rodiče, tudíž osoby podle platných předpisů k výživě povinné a též k výživě schopné. Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra odvolání st-lovo na rozhodnutí to podané z těchto důvodů: »Odvolatelova námitka, že rodiče jím adoptovaného dítěte nejsou schopni k jeho výživě, neodpovídá skutečnosti, neboť šetřením provedeným koncem roku 1929 se zjistilo, že otec téhož dítěte Ignác Sz. má jakožto řeckokatolický farář v D. měsíční plat od státu 1050 Kč a požívá bezplatně cca 43 kat. jiter pozemků. Kromě toho též matka jmenovaného dítěte jest výdělečně činná a má jako státní učitelka měsíční příjem 1016,50 Kč. Z vylíčených majetkových poměrů dá se předpokládati, že řeckokatolický farář Ignác Sz. se svou manželkou jsou schopni k výživě všech svých dětí a tudíž i k výživě svého dítěte Olgy ve smyslu poslední věty odst. 4 § 144 plat. zák. Okolnost, že se odvolatel sám stará fakticky o výživu adoptované dcery, jest pro posouzení otázky jeho nároku na výchovné irelevantní.«
O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss:
Stížnost dovozuje především, že již okolnost sama o sobě, že st-1 adoptované jím děcko Olgu Cz. resp. Sz. od 3. roku jejího věku u sebe vychovává, živí a nyní na studiích vydržuje, odůvodňuje nárok jeho na poskytnutí výchovného na dítě to podle § 144 zák. č. 103/26, neboť st-l jakožto adoptivní otec jest v první řadě po zákonu povolán, aby dítě to živil, vychovával a vzdělával a podle § 144 odst. 4 cit. zák. výchovné patří otci pro dítě, které nesdílí společné domácnosti a jest vychováváno mimo domov, při čemž nelze činiti rozdílu mezi dětmi vlastními a adoptovanými.
Nss nemohl sdíleti stanovisko stížnosti.
Podle § 144 odst. 1 zák. č. 103/26 přísluší výchovné s omezeními v dalších odstavcích uvedenými na vlastní, nevlastní neb adoptované děti, které jsou nezaopatřeny a mají čsl. státní občanství. Podle ustanovení poslední věty odst. 4 cit. paragrafu na děti nevlastní neb adoptované přísluší výchovné jen, není-li tu jiné osoby podle platných před- pisů k výživě povinné a schopné. Byl tedy tímto ustanovením zákona nárok na poskytnutí výchovného na děti adoptované výslovně omezen tím, že není zde jiné osoby, podle platných předpisů k výživě jich povinné a schopné, a není proto správným stanovisko stížnosti, že zákon nečiní v tomto směru rozdílu mezi dětmi vlastními a adoptovanými, resp. že k založení nároku toho stačí již pouhé faktum, že adoptivní otec výlučně sám adoptované dítě živí, vychovává, resp. na výživu a výchovu děcka, které nežije ve společné domácnosti s ním, přispívá. Dovozuje-li dále stížnost, že vlastní rodiče Olgy Cz. nejsou po adopci st-lem již povinni, o dítě se starati, jest názor tento mylný, uváží-li se, že podle práva na Slov. platného (§ 183 o. z. o.) adoptujíci jest sice povinen, vydržovati adoptovaného, leč vedle toho zůstává v podpůrné platnosti i vydržovací povinnost pokrevních rodičů, stanovená § 11 zák. čl. XX: 1877 (srov. Roučkovo vydání obecného zákoníku obč. § 183 a výklad k němu ležatým tiskem, § 139 a vý- klad k němu týmž písmem, pak str. 414 Fajnor-Záturecký »Nástin soukromého práva, platného na Slov. a Podk. Rusi«).

Citace:

Č. 10820.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 524-525.